T
Takeláž = původně souhrnné označení části výstroje plachetních lodí sloužící k pohonu lodi, kdy takeláž tvořily stěžně, všechny druhy ráhen na nich, všechny druhy hnacích plachet, všechny druhy lanoví, které sloužily k upínání stěžňů a ovládání ráhen a plachet, lanoví k vykládání a nakládání a lanoví k manipulaci s veškerými lodními vlajkami včetně signalizačních. V době, kdy se stěžně změnily v lodní stožáry, neboť z nich zmizely plachty a přibyly zcela nové konstrukční prvky, ale některé lanoví zůstalo (viz Stožár), se od takeláže pojmoslovně oddělilo plachtoví, takže jsou stěžně s takeláží a plachtovím a lodní stožáry s takeláží.
Taktická/bojová otočka – viz Průměr otočky taktické/bojové.
Taktická hodnota válečných lodi = v pojednávaném období (1860-1918) souhrn faktorů, který určovaly kvalitu lodi ve vojenských, zejména bojových akcích různého druhu. Hlavními taktickými hodnotami byly úderná síla lodi, odolnost vůči úderné síle protivníka, rychlost a operační dosah (podrobněji viz Hodnota válečné lodi).
Taktické cvičení námořnictva = jednostranná činnost lodí a bojových prostředků na lodích (a jejich obsluh), která měla prověřit stav bojových prostředků a stupeň dovednosti zacházení s nimi v případných bojových podmínkách. Cvičení byla taktická (přeskupování lodí, změny rychlosti, manévrové pohyby lodí a jejich skupin apod.), dělostřelecká (palba na vodní stojící nebo vlečené terče, palba na pobřežní cíle), cvičení torpédová, cvičení navigační, cvičení v odrážení torpédových útoků, cvičení protipožární, cvičení záchranné činnosti atd. Taktická cvičení nebyla manévry, neboť manévry je činnost na způsob simulovaného boje vedeného dvěma „nepřátelskými“ stranami.
Taktika vojensko-námořní = v pojednávaném období (1860-1918) způsob vedení bojových i nebojových vojenských námořních operací a akcí (akce jako část operace) jednotlivými útvary či jen loděmi operačního loďstva. Taktika byla podřízena operačním záměrům vrchní velení válečného námořnictva a strategii vyplývající s politických cílů operace. Taktiku vyučovali na důstojnických školách válečného námořnictva přední teoretici a empirici válečného námořnictva, a čím více přihlíželi k vývoji vojensko-námořní taktiky v jiných marínách, s projevy v námořních válkách, ale i třeba na loďstvových manévrech apod., čím více respektovali vývoj námořních technických, bojových aj. vojenských prostředků, čím více se snažili o kontakt teorie s praxí…, tím kvalitnější příprava frekventantů těchto škol byla. Frekventanti absolvovali jako čekatelé štábních funkcí, nejčastěji pozic operačních důstojníků. - Taktika obecně měla část teoretickou, část empirickou a část praktickou. Část teoretická zkoumala a učila obecné zákonitosti vojenských námořních operací, jejich přípravu a průběh. V empirické části (zkušenostní) se vracela k poznatkům nabytým za minulých vojenských námořních operací, tj. k jejich přípravě, průběhu, výsledkům a důsledkům. Dohromady část teoretická a část empirické ústila v učení zásad praktické taktiky příštích vojensko-námořních operací, tedy s ohledem na předpokládané operace v možném vojenském střetnutí určovala způsob a intenzitu přípravy na takové operace, druh a množství operačních prostředků, místo, způsob a intenzitu jejich nasazení, organizaci operace s jejími variantami atd. Takto se utvářel i taktický výcvik, buď v rovině akademické (v námořních akademiích a vysokých námořních školách), nebo v rovině praktické (ve štábech, na lodích…). Ve štábech měli operační důstojníci významné postavení a přímo ovlivňovali velitele lodních formací nebo lodí v jejich taktickém počínání, na nejvyšších místech měli významný vliv na zavádění lodí té které kategorie do loďstva, projektování válečných lodí, konstrukci jejich zbraní, pohonných zařízení, na formulování metod výcviku lodních posádek apod. Taktiku námořního vojenství však studovali i velitelé formací a velitelé lodí měli rovněž vzdělání v oboru námořní taktiky. - Část praktická, vojensko-námořní operace cvičné (cvičení, manévry) i skutečné, ostré, pak prověřily kvalitu taktické přípravy důstojnického sboru a lodních posádek a simulovaly možné varianty nasazení sil nepřítele v jejich různosti technické, taktické i personální, často v závislosti na posilování či doplňování těchto sil v průběhu „boje“. – Taktiku operační činnosti měly různé druhy válečného námořnictva respektive loďstva, takže hovoříme např. o taktice boje bitevních lodí v generálním střetnutí, taktice křižníků v takové bitvě, taktice křižníků v zásazích vůči dopravní plavbě nepřítele, taktice torpédových útoků, taktice vyloďovacích operací, taktice minování apod. Pro uplatnění určité taktiky v místních podmínkách a za stávajícího rozložení bojových sil pro určitý vojenský účel vydávali velitelé operačních loďstev nařízení a instrukce, které vycházely z obsahu vyšších nařízení strategické povahy. Taková nařízení a instrukce nebylo možné koncipovat bez spolehlivých zpravodajských informací o síle a pozicích nepřítele a bez dokonalého obeznámení s vlastním bojovým potenciálem a s morálkou mužstva. Vyvrcholením vojenského taktického umu a úsilí bylo v určité oblasti udržení vlastních bojových pozic a odražení nepřítele (taktika defenzivní) a dobytí nových pozic a porážka nepřítele (taktika ofenzivní).
Tanker = moderní název pro někdejší lodě cisternové, k převozu ropy, jejichž počátek spadá do osmdesátých let 19. století.
Taran (od rus. taran - beranidlo) = přeneseně přední část bojového prostředku, např. tanku, letadla, lodě… Odtud taranování, tj. fyzický čelní útok vedený nikoliv zbraní, nýbrž prostě předkem bojového prostředku, Pokud měla válečná loď kloun – bojovou ostruhu na přídi (viz Kloun) a byl-li čelní útok proveden touto zbraní, pak nešlo o taranování, nýbrž o klounování. (Pozn.: Západní vojensko-námořní pojmosloví termín taran nezná.)
Tarpalína (od angl. tarpaulin) = staré slangové označení těžké hrubé plachtoviny napuštěné dehtem, používané k zakrývání palubních jícnů, dělových branek apod.
Teak, týk, teakové dřevo, tectona = dřevo stromů z rodu pocházejícího z Přední a Zadní Indie, rostoucích i v jižní Číně a na indonéských ostrovech. Jejich dřevo se i v pojednávaném období (1860-1918) používalo jako konstrukční a ochranný prostředek válečných lodí. Nejvýznamnější byl druh Tectona grandis, stromy dožívající se staletých věků. Jejich čerstvé dřevo je světlé hnědé až načervenalé, po vysušení tmavě hnědé až černé, tvrdé, velmi olejnaté, proto vzdoruje účinkům vody a nehnije. Trámové teakové dřevo poskládané vertikálně a horizontálně do svislé vrstvy našlo významné využití mj. v kombinovaných pancířích válečných lodí v šedesátých až osmdesátých letech 19. století, jako podklad vnějšího pancéřového železa či oceli; po explozi střely na vnějším pancíři vrstva teakového dřeva zadržela střepiny střely případně pancíře... V kompaundních pancířích bylo několik vrstev železa/oceli a několik vrstev teaku. Někdy se používalo namísto teaku dubové dřevo, to však se muselo impregnovat nebo izolovat, neboť podléhalo hnilobě. (Viz i Pancíř lodní.)
Telegrafie námořní a pobřežní = přenos kódovaných zpráv na vzdálenost. Nejstarším druhem telegrafie byl přenos signálů zvukových, známý už v technicky nerozvinutých společenstvech (např. bubnování); do námořnictví se zvukové telegrafie přenesla v podobě troubení, pískání, zvonění či třeba rytmizovaných tónů lodních píšťal a sirén. Následovala telegrafie zvaná zraková (optická), uskutečňovaná kdysi prostřednictvím ohňových signálů, později signálů lampových, vlajkových či semaforových, a to i na velkou dálku, pomocí etapních stanic, mezi nimiž se signály, uspořádané do kodifikovaných a systematizovaných soustav, předávaly „štafetově“ (nejznámější je francouzská Chappeova dálková optická telegrafní linie sestavená v 18. století z obsluhovaných telegrafních sloupů, které nesly pohyblivá ramena; jednotlivé varianty vzájemného nastavení ramen představovaly jednotlivé komunikační znaky). První elektrický telegraf sestrojil německý fyzik S. T. Sömmering, první prakticky použitelný telegraf dal světu Američan S. R. B. Morse v r. 1837 (viz Morseova abeceda). Všechny telegrafní systémy však sloužily zároveň k přenosu občanských, hospodářských, vojenských aj. zpráv, a to až do začátku 20. století, kdy se i utajované vojenské, byť šifrované telegrafní zprávy posílaly z běžného poštovního úřadu. Doručování telegrafických zpráv (kabelogramů, šifrované byly depeše) bylo možné – prostřednictvím telegrafních uzlů – na nejrůznější místa a do velkých vzdáleností; začátkem 20. století vedly řady telegrafních sloupů vesměs podél železničních tratí a silnic už mezi všemi většími městy a přístavy na světě. Válečná námořnictva užívala těchto stanic také, pro komunikaci mezi štáby, avšak četnost a jakost takové komunikace byla závislá na hustotě telegrafní sítě, délce telegrafních kabelů a kvalitě přenosových a retranslačních zařízení a jejich obsluh, nicméně např. v r. 1914 bylo možné dosáhnout rychlého telegrafického spojení třeba mezi Berlínem a německou námořní základnou Tsingtau na Šan-tungu ve východní Číně. Lodě však až do začátku 20. století zůstávaly bez možnosti vzdáleného komunikačního spojení s jinými loděmi, přístavy, velitelstvími, rejdařstvími…, a tak poté, co Ital Marconi (v Anglii) a Rus Popov koncem 19. století veřejně předvedli své radiotelegrafické přístroje, byť ještě velmi nedokonalé a s krátkým dosahem, začala se radiotelegrafie rychle rozvíjet a válečné lodě – nejdříve vlajkové, pak ostatní bitevní lodě, pancéřové křižníky… a samozřejmě i pobřežní velitelství je dostávaly jako první, byť tato zařízení, měla-li být výkonná – s dosahem přes 100 nám. mil, musela vážit i několik tun. Radiotelegrafické přístroje díky jejich zmenšovaným rozměrům a zvětšujícím se výkonům pak dostávaly lodě stále menší, přičemž se radiotelegrafické stanice používaly i jako rušičky či jako orientační a zaměřovací prostředky. Po Velké válce je nahradily přístroje rádiové, tj. radiotelefonické. (Viz Radiotelegrafie na lodích.)
Temování = utěsňování spár mezi palubkami, dokud je na válečných lodích nezačalo koncem 19. století nahrazovat nehořlavé linoleum, jímž se pokrývaly paluby a můstky (viz Kalfatrování).
Tendr = pomocná loď, zpravidla vyřazená, odstrojená, ale účelově upravená, v přístavu trvale ukotvená nebo jen místního pohybu schopná jednotka. Tendry byly mnoha druhů, v zásadě však byly buď tendry, která poskytovaly některé významné lodi komplexní služby včetně logistických, zdravotních, drobných opravářských (dílenských), nebo tendry speciální, které skladovaly a dopravovaly munici, palivo, potraviny apod.
Teoretický výkres trupu lodního = technické schéma lodního trupu, které se vyhotovuje před započetím stavby lodi, pro stanovení jeho tvaru a plnosti. Obsahuje bokorys (nárys), vodorys a žebrorys, které jsou zobrazením teoretických rovin, jdoucích svisle rovnoběžně (bokorysy) nebo příčně (žebrorysky) vůči hlavní ose lodní, nebo vodorovně vůči vrchní palubě (vodorysky). Teoretický výkres je součástí lodního projektu a i podle něj vzniká generální plán lodi.
Terčové lodě = v námořním vojenství v pojednávaném období (1860-1918) speciálně upravené, většinou vyřazené válečné lodě, sloužící jako plovoucí objekty (ukotvené) nebo plující objekty (po určité dráze). Byly buď cíli cvičné palby pobřežního a lodního dělostřelectva, nebo cíli zkušební palby k zjištění vlastností nově vyvinutých respektive vyrobených děl, střel či min apod. K tomuto účelu bývaly lodě ostrojeny a odzbrojeny, avšak pancéřové segmenty se na nich ponechávaly. V některých případech takovým lodím zůstával alespoň jeden ze strojů a některé kotle s minimální zásobou paliva, a na velmi silně chráněném místě lodi bylo několik mužů posádky, kteří plující loď řídili, aby fungovala jako plující terč. Po Velké válce nahradily tyto posádky rádiem řízená servisní zařízení. – Zpravidla nebylo účelem cvičné nebo zkušební palby terčovou loď zničit nebo potopit, neboť bylo třeba na ní zjistit počet zásahů, přesnost střelby, účinky střely na pancíře apod., takže byly případy, že se terčová loď po splnění úlohy plovoucího/plujícího terče opět vrátila do běžné, byť už jen pomocné služby.
Těžiště vztlaku lodi = místo, v němž se protínají výslednice vztlakových sil působících na ponořený lodní trup. Šlo o teoretický bod, který se měnil s velikostí zatížení trupu, polohou umístění nákladu a s hustotou vodního prostředí; variantně se ověřoval ve zkušebních bazénech. (Viz i Metacentrum lodi/bod F.)
Tonáž – viz Prostornost.
Topič = na válečné lodi v pojednávaném období (1860-1918) člen posádky („spodního mužstva“) válečné lodi, Nutno rozeznávat značně kvalifikované kotelníky, kteří se věnovali pouze obsluze kotlů (viz Parní kotel lodní), a nekvalifikované topiče, kteří se věnovali dopravě palivového uhlí do topenišť lodních kotlů, ač na malých lodích byli topiči zároveň kotelníky (ale byli topiči I. a II. třídy). Místo v kotelně, z něhož se uhlí dopravovalo do topeniště, se zvalo topírnou; na velké válečné lodi byl to široký temný koridor mezi řadami horkých kotlů, které vydávaly zvláštní, hučivý zvuk. - Původně se do topenišť běžných válcových či lokomotivních kotlů (8 – 12 na řadovém obrněnci) uhlí vhazovalo ručně, lopatami-uhlířkami, přičemž topeniště každého kotle mělo až tří jícny s dvířky, a těmito dvířky také se ručně vyhrnoval na plechovou podlahu topírny velká kusy popela, které nepropadly do popelníku. Tomu odpovídalo krajně nezdravé prostředí kotelen válečných lodí, v nichž navíc až do osmdesátých let 19. století nebylo elektrické osvětlení. U každých dvířek byl jeden topič, jemuž přihazoval uhlí od dvířek v uhelné jámě jeho pomocník, který často dělal „do foroty“, takže před dvířky topeniště byla neustále hromada paliva, z níž si topič podle potřeba odebíral. Zároveň se sledoval tlak v každém kotli, což činil kotelník anebo velitel kotelního družstva; tlak musel odpovídat požadovanému výkonu kotle, a také aby nebyl tlak „přes čárku“ na manometru, tj. vyšší, než byl bezpečný tlak… Práce manuálního topiče byla velmi namáhavá, takže plula-li loď dlouho plnou parou, jejich směny se střídaly i po dvou hodinách… Po zavedení elektrického osvětlení a mechanických, elektromotory poháněných dopravníků uhlí a dopravníků na popel na lodích dreadnoughtové éry se pracovní prostředí v kotelnách respektive topírnách výrazně zlepšilo… - I na válečných lodích v l.1860-1918 byli topiči bráni za věčně umouněnou chásku bez skrupulí, avšak zejména ve válečné době tito chlapíci měli v posádce značnou vážnost, neboť na nich záviselo, jak rychle dokáže loď plout a manévrovat. Avšak dostala-li loď zásah „pod pás“ (boční pancíř), byli topiči, kotelníci, strojníci a obsluhy magacínů postiženi záplavou vody nejdřív, navíc v panice byl únik na vrchní paluby po úzkých žebřících velmi obtížný.
Torpédo samohybné = vodní střela s výbušnou hlavicí, odpalovaná z torpédometu, malou výmetnou náloží nebo expandujícím stlačeným vzduchem a pak se pod hladinou pohybující k cíli silou vlastního pohonného zařízení. (Pozn.: Torpédo není zbraň, nýbrž projektil, stejně jako není zbraní, nýbrž projektilem dělostřelecký granát; torpédovou zbraní je torpédomet, dělostřeleckou zbraní je dělo.) „Ottův slovník naučný“ ve XXV. díle z r. 1906 s dobovým půvabem pojednává o torpédech takto: „Torpéda jsou buď bezdozorná, nebo za dozoru. Torpéd bezdozorných nelze po vypuštění již říditi, kdežto torpéda druhá i po vypuštění zůstávají pod dozorem a ve spojení se stanicí vypouštěcí, odkud se řídí jejich směr, rychlost pohybu, ponor atd. Torpéda bezdozorná jsou: 1. střelová, 2. raketová, 3. samohybná (automobilní čili rybní), – (Ad 1.) Torpéda střelová jsou vodní střely naplněné třaskavinami a vystřelují se z děl pod vodou. Torpéda toho druhu sestrojil již r. 1814 Fulton, dále Ericsson aj. (Ad 2.) Torpéda raketová plují pomocí raket neb chemických směsí a jsou podvodní i hladinová. Takové torpédo vynalezené Aerkem plulo rychlostí 45 angl. mil, avšak výsledky nebyly uspokojové. (Ad 3.) Torpéd samohybných, čili rybních n. Whiteheadových různých konstrukcí užívá se dnes všeobecně u všech loďstev námořních. První torpédo Whiteheadovo mělo tvar loďky, po letech mu však dán tvar doutníku, na obou koncích zašpičatělého. Podobných torpéd (Schwarzkopf) užívá též námořnictvo německé. Průměr torpéda bývá 35 –
Torpédomet = námořní a pobřežní zbraň určená k odpalování torpéd. Některé prameny rozlišují mezi torpédovým vrhačem, z něhož se torpéda vypuzovala tlakem vzduchem, jenž se z komprimovaného stav u uvolňoval ze vzduchového zásobníku vedle torpédometné roury, a torpédometem, z něhož se torpéda vypuzovala tlakem, jenž vznikl odpálením malé nálože v silnostěnné komoře vedle torpédové roury. Od r. 1906 se zaváděl způsob, do stlačeného vzduchu se vstřikoval benzín nebo petrolej a zapaloval se, čímž došlo k rychlému nárůstu objemu média, tedy i většímu tlaku na vypuzované torpédo. - Torpédomet se skládal z torpédové roury na pevném stojanu s centrálním pivotem (přibl. uprostřed roury) nebo na pohyblivé lafetě s externím pivotem (před ústím roury), a v tomto případě se zaměřoval posunem zadku torpédometu po oblouku tvořeném ocelovým pásem v podlaze. Na rouře torpédometu byl jednoduchý optický zaměřovač. - Torpédomety se začaly používat v osmdesátých letech 19. století, ale ještě dlouho existovaly i startovací torpédové klece uložené na bocích lodí nebo ponorek (např. francouzských), z nichž se torpéda vypouštěla nahozením jejich motoru z paluby nebo zevnitř lodi či ponorky. Jiným způsobem bylo spouštění torpéd do vody vedle lodi nebo za loď (např. na některých type italských člunů M.A.S.), kde teprve se uváděla v chod. - Torpédomety se instalovaly na válečných lodích všech hlavních kategorií, ale jejich rozmístění bylo různé. Torpédovky je měly napevno zabudované v přídi, nad vodní čárou, kde byly někdy dva vedle sebe, takže klounovec procházel mezi nimi, anebo tam byl jeden, skrze klounovec; ústí takto ustavených torpédometů však překážela v plavbě, takže na pozdějších torpédovkách a většině prvních torpédoborců se torpédomety instalovaly na vrchní paluby – na otočné lafety se středovým pivotem, po jednom, později po dvou až třech. Na křižnících a bitevních lodích byl zpravidla jeden pevný torpédomet v přídi, druhý pevný v zádi a pak v komorách zv. torpédovny, na každém boku po jedné až dvou, a to buď nad vodní čárou (torpédomety otočné, na lafetách s vnějším pivotem), nebo pod ní (torpédomety pevné). Torpédomety pod úrovní vodní hladiny se před vyvržením/odpálením torpéda zaplavovaly vodou. Na pobřežích se instalovaly torpédomety, ve skrytých pozicích při vjezdech do přístavů. – Ráže torpédometů se zvětšovala tak, jak rostla potřeba stále větších torpéd, s účinnějšími hlavicemi, takže od 356mm vrhačů z počátků torpédovek se přešlo až k 533mm za Velké války. Poprvé byly torpédomety a torpéda hromadně používány za rusko-japonské války (1904-1905), ale ač budily velké obavy, vyvolané i dramatickými žurnálovými výjevy, příliš neuspěly – lepších výsledků se dosahovalo těžkou dělostřelbou a minami. Zato v l. 1914-1918, zejména jako ponorkový bojový prostředek, už měla torpéda velký úspěch.
Torpédoborec = menší válečná loď ze skupiny torpédových lodí. Vznik kategorie torpédoborec spadá do poloviny devadesátých let 19. století a jejímž původním určením bylo ničení torpédovek (viz Torpédovka). To bylo i úkolem torpédových-dělových lodí a torpédových křižníků, které byly vůči torpédovkám sice silněji vyzbrojené a odolné i rozvlněnému moři, ale i až značně pomalejší… První torpédoborce, britské HAVOCK (dvoukomínový) a HORNET (čtyřkomínový), byly dokončeny r.
Torpédové čluny = malé bojové jednotky bez vrchní paluby, vyzbrojené žerďovým nebo malým automobilním torpédometem. První torpédovky se žerďovými torpédy našly využití na ruské straně za rusko-turecké války (1877-1878), vzápětí za čínsko-francouzské války (1884-1885), ale vzápětí je vystřídaly torpédové čluny vyzbrojené vesměs odnímatelnými torpédomety pro odpalování samohybných Whiteheadových projektilů – poprvé je využili Rusové rovněž za války s Turky (1877-1878). Torpédové čluny však se uplatnily jen v akcích a klidné vodě, při pobřeží…, a jejich operační dosah byl malý, proto je zpravidla po dvou nesly velké bitevní lodě. Na počátku 20. století byly torpédové čluny v podstatě barkasy hnané malým parním strojem, s minimální zásobou uhlí, jejichž délka se pohybovala okolo
Torpédové-dělové lodě / torpédové křižníky = v polovině osmdesátých let 19. století britský pokus o zavedení jednotek, určených ke stíhání a ničení torpédovek, jako odpověď na nebezpečí, které Velké Británii vyvstávalo z potenciálního spojenectví Francie a Rusko, kteréžto státy - zejména Francie – tehdy začaly stavět mj. velké série torpédovek včetně útočných. Rychlost těchto britských catchers (lapačů) měla odpovídat rychlosti torpédovek, ale výzbroj byla značně silnější. První z nich RATTLESNAKE, uvedený do služby v r. 1887 (550 t, děla: 1x
Torpédovka = malá válečná loď určená zvláště k nesení torpédometů respektive torpéd a určená k rychlým torpédovým útokům u pobřeží. První torpédovkou zařazenou do vojensko-námořní služby byla v r. 1877 britská LIGHTNING (32,5 t, celková délka 26,6 m, 19 uzlů, což byl tehdy značná rychlost), postavená ve firmě J. Thornycrofta, která však zpočátku nesla pár torpéd, odpalovaných z klecových torpédometů ponořených vedle trupu, a až o dva roky později dostala malý torpédomet umístěný na příďové paloubce; děla nenesla. Avšak následovala stavba mnoha dalších jednotek této kategorie pro Královské námořnictvo, jejichž výtlak, rozměry i výkony postupně rostly, a zesilovala jejich i výzbroj, takže třeba torpédovky z poloviny devadesátých let 19. století už měly výtlak okolo 130 t, délku 40 – 45 m, rychlost okolo 24 uzlů a ve výzbroji až pět torpédometů ráže 356 nebo tři vrhače ráže 381 mm a k tomu několik revolverových, např. 2hlavňových rychlopalných Nordenfeltů, nadto byly natolik robustní, že mohly podstupovat už širokomořské akce. Takto se torpédovky začaly dále kategorizovat na torpédovky: I. třídy – oceánské, II. třídy – příbřežní, III. třídy – palubní torpédovky (měl je např. britský nosič HECLA) nebo k ochraně přístavů. - Nadšení pro torpédovky bylo všeobecné, neboť jejich pořizovací ceny byly nízké, technologická náročnost malá, bojové účinnost značná a při ztrátě jedné vznikla maríně zanedbatelné újma, ba francouzská Mladá škola (spolek nadšenců kolem ministra námořnictví T. Aubéa) na torpédovkách založila obrannou strategii státu. Některé státy (Rusko…) se stavbou výkonných torpédovek váhaly, ale na konci osmdesátých let 19. století je už měly ve značných počtech všechny námořní velmoci. Pokusy z osmdesátých let 19. století stavět i pancéřové torpédovky se nezdařily (např. jí byla japonská KÓTAKA, které vstoupila do služby v r. 1887; 203 t, 4 rychlopalná děla, 6 torpédometů, 19 uzlů). Torpédovky byly jako bojový, útočný prostředek vskutku velmi nebezpečným potenciálem, a bylo otázkou, jaké prostředky obranné proti nim nasadit – jedním z nich byla malorážní děla včetně revolverových, která se na konci sedmdesátých let začala vracet i na řadové obrněnce, a to po desítkách, dalším torpédové-dělové lodě, robustnější než torpédovky a s početnější výzbrojí, jež měly chránit formace těžkých pancéřníků. Tyto torpédové-dělové lodě zvané i torpédové křižníky však zklamaly, protože rychlostně na torpédovky nestačily (viz Torpédové-dělové lodě) a více měly pomoci malé chráněné křižníky. Když však v polovině devadesátých let Britové uvedli do služby první torpédoborce (tj. ničitele torpédovek), u nichž právě se preferovala rychlost a silnější výzbroj, vydaly se dříve nebo později všechny státy tímto směrem. Naposledy se torpédovky první generace bojově projevily za rusko-japonské války (1904-1905), zejména na japonské straně, ale až na poškození bitevní lodi SEVASTOPOL v závěru obléhání Port Arturu úspěch neměly. Jejich vývoj však neskončil - mutovaly v malé torpédovky nepřesně nazývané torpédovými čluny (nepřesně proto, že je kryla vrchní paluba, kterou čluny nemají), z nichž nejvýznačnější a nejvíce proslavené byly italské lodě MAS (viz MAS), které se významně uplatnily zejména v závěru Velké války.
Torpédový křižník - viz Křižník torpédový a viz Torpédová-dělová loď.
Trampy, trampové lodě = dopravní lodě najímané pro příležitostné plavby. Zatímco první námořní linku s „jízdním řádem“ zavedlo už v r. 1816 rejdařství American Black-Ball Line mezi New Yorkem a Liverpoolem (tehdy ji obsluhovaly čtyři dopravní plachetníky), obchodní lodě bez pevného „jízdního řádu“, najímané příležitostně v přístavech, do kterých právě dopluly, k dalšímu převozu zboží existují už několik století. Ale teprve od osmdesátých let 19. věku – tehdy už většinou parníky či plachetní parníky – se označovaly jako trampy (od angl. tramps = tuláci). V té době se trampům, narozdíl od linkových, tzv. tarifních lodí pro jaksi „lepší práci“, s oněmi „jízdními řády“, svěřovala doprava uhlí podél britského pobřeží, převážně z Cardiffu, ale brzy začaly trampy převážet uhlí i do evropských přístavů a dále, zejména právě uhlí velšské potažmo cardiffské - podle onoho přístavu, z něhož se uhlířské parníky vypravovaly. Tehdy posádky trampovými loděmi dosti opovrhovaly, neboť uhelné parníky bývaly umazané, otřískané, s málo disciplinovanými, ba i hrubiánskými posádkami, v přístavech neoblíbenými. Ještě do konce 19. století se však pojem přenesl i na lodě pro příležitostnou dopravu jiného zboží - různého druhu a složení (kusové, sypké – volně ložené, tekuté v sudech nebo vestavěných nádržích…) a lodě se vybavovaly zejména jeřáby a nákladními čluny tak, aby dokázaly vyložit a naložit zboží i v přístavech bez mol a jeřábů, navíc musely být trampské parníky zařízeny k přijetí nákladů různých druhů, neboť majitel byl vděčný za každou zakázku, bez ohledu na to, bylo-li to obilí, železná ruda, železniční stavební díly, zvířata… Ne vždy se pro trampa našla zakázka na místě, kam právě doplul, zvláště byl-li to zastrčený přístav, takže se příliš nečekalo na dalšího pronajimatele a tramp přeplul do většího přístavu; avšak významné zakázky se sjednávaly většinou na lodních burzách prostřednictvím lodních makléřů… Sazby za přepravu majitelé trampů (často to byl kapitán lodi) nestanovovali napevno, nýbrž se měnily podle nabídky a poptávky. To linkové lodě přepravovaly za pevné, předem známé ceny náklady mnoha zákazníků, přičemž vyplouvaly a doplouvaly v předem známých termínech, takže dodavatelé zboží mohli načasovat předání zboží odběratelům a jeho další využití. Přeprava však a priori byla dražší, neboť ne vždy se podařilo nákladní (nebo osobní) loď zcela naplnit, takže vyšší přepravné aspoň zčásti kompenzovalo případné ztráty, nadto liniové lodě bývaly lépe vybaveny a také zabezpečeny proti nehodám… Trampy z počátku 20. století byly běžné nákladní lodě s prostorností okolo 5000 gt, délky 90 – 110 metrů, na širokých trupech, v nichž byly dva až čtyři nákladové prostory, nesly přední, střední a zadní nástavbu („ostrovy“), byly většinou jednokomínové (dva až čtyři kotle, jeden stroj, jedna vrtule), s rovnou přídí a převislou, okrouhlou zádí, nad jícny nákladových prostor se tyčily stožáry s jeřábovými výložníky, na prostřední nástavbě byl kapitánský můstek s mapovnou, komínem a ventilačními rourami s deflektory a většina záchranných člunů. Posádku tvořilo okolo 40 mužů.
Transportní lodě = v pojednávaném období (1860-1918) paroplachetní nebo parní lodě buď v trvalé správě válečného námořnictva, nebo za války nebo příležitostně pronajímané k přepravě vojska, koní, vojenského materiálu a potravin. Pro tento účel se lodě upravovaly, tj. z dopravních lodí byla odnesena jejich výzdoba, nábytek a cenné lodní části a mnohé přepážky byly odstraněny, aby se zvětšila přepravní kapacita jednotlivých lodních prostor (neboť vojáci v nich museli mj. někdy i několik nocí přespat), pro koně – přepravovala-li se jízda – byly některé prostory zřízeny jako stáje. Pro dopravu munice se lodě vyčleňovaly a zvláště upravovaly a posilovala se jejich hasičská výstroj.
Traverza = v námořním vojenství pojednávaného období (1860-1918) pomyslná palebná trajektorie vztyčená od lodního boku kolmo na hlavní osu lodí. Pálit po traverze tedy znamenalo pálit na nepřítele nalézajícího se vedle lodí, na její paralele – dráze vedené souběžně s osou lodi. Nicméně takový rozkaz („pálit po traverze“) se nevydával a vždy se udával konkrétní palebný úhel nebo poloha a vzhled nepřátelského objektu.
Traverznice = pancéřová přepážka vedená napříč trupem, zpravidla vodotěsná (viz Pancéřová přepážka).
Trawler, trauler = v pojednávaném období většinou malá rybářská plachetní, paroplachetní či (od konce 19. století) parní loď k lovení ryb pomocí sítí. Za Velké války působilo mnoho britských trawlerů v příbřežní strážní, minolovné a protiponorkové službě. Byly to lodě s vysokou přídí a vyvýšenou zádí, výtlakem do 500 t, většinou však jen 150 až 250 t (ty se zvaly driftery), poháněné jedním parním strojem, rychlostí okolo 10 uzlů, komandované záložním námořním důstojníkem a vyzbrojené lehkým dělem s obsluhou vytvořenou rovněž z rezervistů válečného námořnictva, některé však - zvláště na počátku války - neozbrojené. Ty, které odpovídaly specifikacím vrchní správy válečného námořnictva, byly zvány admiralitní. Působily-li jako minolovky, tahaly lana k odřezávání min; odřízlo-li lano minu, tato vyplavala a pak se přivedla k výbuchu ruční palbou z lodi; protiponorkové sítě táhnuly trawlery a driftery buď za sebou, nebo - pluly-li v páru - vedle sebe, ale pravděpodobnost, že se do nich ponorka chytí a sítě se jí namotají na vrtule a kormidla, byla malá. Trawlery a driftery, jichž denně vyplouvalo i několik set, měly obrovské ztráty, neboť si je i německé ponorky vybíraly za náhradní cíle a útočily na ně děly, z hladiny.
Trim = poloha podélné osy lodi vzhledem k horizontální rovině, odvislá od vyvážení lodi (nelze však zaměňovat s ponorovým diferentem). Pokud byla loď těžká na záď, sice lépe reagovala na pohyby kormidla, avšak snižovala se účinností lodních vrtulí a „zvednutá“ příď hůře držela směr. Často se stávalo, že lodě po dokončení vykazovaly trvalý sklon podélné lodní osy vpředu nebo vzadu, a v takovém případě dostávaly natrvalo vyvažovací balast do přídě nebo zádě. Později, zejména na obchodních lodích, se instalovaly balastní nádrže s kontrolovaným množstvím vodního obsahu, které napomáhaly podélnému vyvažování vhledem k rozmístění nákladu různé hmotnosti.
Trpasličí ponorka = v pojednávaném období (1860-1918) nestandardní bojové námořní prostředky neúspěšně použité italským Královským námořnictvem za první světové války. Předcházely jim 6metrové, elektrické pokusné čluny ALFA a BETA, v tajnosti postavené v Královské loděnici v Benátkách v l. 1912-1913 pro strážní službu a ochranu severoitalských přístavů na Jadranu, ale zřejmě natolik špatné, že se neuskutečnily ani jejich zkoušky, do služby se nedostaly a v polovině války byly rozebrány. Následovalo šest jednotek 30tunového elektrického typu A (
Trup lodi = hlavní část lodi, tvořená kostrou trupu (což je hlavní kýl/páteř, přední vaz/klouovec a zadní vaz/kormovec, žebroví, palubnice/palubníky a podpěry), základní obšívkou, palubou nebo několika palubami.
Třída válečné lodi - viz Typ válečné lodi.
Tug (angl.) = v pojednávaném období (1860-1918) malé kolesové a vrtulové přístavní pomocné lodě, předchůdci remorkérů, tj. lodí k vlečení či tlačení, ale už vybavené též jeřáby, hasičskými a záchrannými prostředky apod. Výklad jejich označení je dvojí: (1) Podle vůbec první parního remorkéru TUG, sloužícího od r. 1817 na skotské řece Forth a zálivu před jejím ústím (Firth of Forth), (2) podle rytmizovaného zvuku vydávaného pohonným parním strojem (tug-tug-tug…) takových lodí z první poloviny 19. století. Služby těchto velmi početných a velmi nenápadných lodí byly neocenitelné. Za Velké války byly některé britské přístavní tugy ozbrojeny lehkým dělem pro případ, že by na rejdu pronikla německá ponorka. (Tugy se používají dodnes – v námořní, přístavní a říční službě¨.)
Tyčové torpédo = nálož střelného prachu o hmotnosti asi 50 kg upevněná na dlouhé tyči trčící s přídě malého útočného plavidla – nejčastěji parní karkasy; předolodí tohoto plavidla bylo upraveno jako kryt, pod který se mohla schovat posádka čítající okolo 3 – 4 muže. Nálož s nárazovým zapalovačem explodoval po kontaktu s tělesem nepřátelské lodi. Tyčové torpédo bylo zavedeno za americké občanské války (1861-1865), ale největšího úspěch s tímto bojovým prostředkem dosáhli Rusové za války rusko-turecké (1877-1878) Francouzi za války čínsko-francouzské (1884-1885). Po zavedení automobilního torpéda do munice válečných lodí na počátku osmdesátých let 19. století se tyčová torpéda vytratila. (Viz též Torpédo.)
Typ válečné lodi = označení skupiny lodí realizovaných podle jednoho projektu, byť s některými dílčími odlišnostmi, způsobených např. snahou uplatnit některé konstrukční novinky na lodích téhož typu, ale stavěných o něco později nebo déle, anebo kvůli tomu, že jednotlivé loděnici si podle generálního plánu vyhotovovaly plány vlastní, přičemž do nich konstrukční oddělení loděnic zahranila některé vlastní změny chápané jako zlepšení. Ať tak či onak, lodě jednoho typu měly po dokončení shodné nebo velmi podobné: konstrukční koncepci, velikost, výtlak, výzbroj, systém pancéřování a strojové vybavení, měly stejné nebo velmi podobné technické a taktické vlastnosti a byly po dokončení téměř totožné nebo si velmi podobné i vizuálně; zpravidla loď, která z této skupiny byla spuštěna na vodu jako první, se označuje jako loď typová. Označení typ se dodnes používá i např.v Polsku, Rusko… Po r. 1990, v souvislosti s otevřením čs. státní hranice i pro dovoz západní maritimní literatury a s nástupem nové generace překladatelů a autorů začalo se však u nás kvůli rigoróznímu překladu angl. „class“ a německého „Klasse“ (třída) namísto označení typ bez potřebné úvahy uplatňovat označení třída, ač např. angličtina má „class“ i pro označení lodní kategorie. Tím dochází ke zdvojování pojmu, neboť pak je nutno psát že např. „bitevní loď II. třídy CENTURION patřila do třídy CENTURION“, že „japonská AZURA patřila do třídy torpédovek I. třídy“ či že existovalo „pět německých těžkých křižníků II. třídy třídy VICTORIA LOUISE…“. Tedy třída se stává třídou ve třídě, takže vhodnější je setrvávat u původního českého rozlišování mezi lodním typem a lodní třídou.