ZKÁZA TORPÉDOVKY 208

Torpédovka 208 náležející do ruské Sibiřské flotily byla věru nevýznamným plavidlem. V r. 1899 ji dali dohromady v dílnách a loděnici vladivostockého válečného přístavu z dílů, dovezených o dva roky dříve – s dalšími loděmi téhož typu – na parníku CHERSON z Petrohradu (díly ovšem byly vyrobeny ve firmě Crichton ve finské Abo, a lodě, zkušebně pak smontované v loděnici Nová Admiralita, se testovaly u Kronštadtu), a téhož roku torpédovku zařadili do služby. Loď náležela k typu PERNOV, přičemž francouzský prototyp této skupiny při továrních zkouškách sice dosáhl rychlosti 26,5 uzle, avšak při minimální nutné zásobě uhlí, zato ve službě na Dálném východě člun 208 a její tamní sestry 209, 210 a 211 plazily rychlostí jen 17,3 - 18,4 uzle, a to ještě při předávacích testech na konci století, zatímco v r. 1904 byla jejich rychlost ještě o uzel či dva nižší… 208 měla nizoučký trup se dvěma komíny, pod nimiž pracovaly dva vertikální trojčité stroje o výkonu 1469 HP a dva kotle, mezi komíny torpédomet, vzadu druhý, v přídi třetí (všechny ráže 381 mm), dvě revolverová dělíčka ráže 37 mm Hotchkis a kulomet, výtlak lodi činil 120 t, délka 42,1 m, šířka 4,5 m a ponor 2,1 m. K obsluze toho všeho muselo stačit dvacet chlapíků pod velením jediného důstojníka. Vždyť jsem uvedl, že dvěstěosmička byla věru nevýznamné plavidlo…

Poté, co byla ve Vladivostoku převzata do služby, přeplula 208 do Port Arturu, kde do r. 1903 sloužila v systému přístavní ochrany, ale tu a tam se i vydávala na moře. Avšak po podzimním cvičení v r. 1903 byly všechny dálněvýchodní torpédovky převedeny do Vladivostoku, kde měly být nápomocny nově utvořenému Samostatnému oddílu křižníků Tichooceánské eskadry (jak byl oficiální název uskupení) a kde lodi 208 svěřili ochranu přístavu respektive okolních průlivů a přilehlé části Japonského moře. Pak začala válka Ruska s Japonskem, ale Vladivostok v ní zůstal hodně stranou, takže když před základnu připluly japonské pancéřové a malé křižníky, byla to ve městě událost – zabouchala děla tam i tam, v přístavu a ve městě bylo trochu zmatku, protože japonské ostřelování pokaždé zničilo aspoň nějaký barák a někoho připravilo o život či zdraví, ale pak byl zase klid a i torpédovky dál vyplouvaly na své dozorové trasy v zálivu Petra Velikého.

28. dubna 1904 byl Vladivostok ještě plný zpráv a dojmů z návratu už z třetího výpadu ke korejskému pobřeží v této válce, a prý nadmíru úspěšného – podařilo se potopit velký japonský parník s vojskem (ano, byl to dopravní KINŠÚ MARU), křižníky přivezly hodně zajatců a velitel oddílu a samy nemají ani mrtvé, ani zraněné; kontraadmirál K. P. Jessen je prý velice spokojen a posílá výtečné hlášení do štábu Tichooceánské eskadry v Port Arturu, které se určitě dostane i k „malému carovi“ - místodržiteli ruských dálněvýchodních území na Dálném východě, admirálu J. I. Alexejevovi a od něj možná až k caru Mikuláši II.!! Pašáci, tihle naši námořníci!

Jenže radost z úspěchu vzápětí potemněla zprávou, že k Vladivostoku se blíží silná eskadra nepřítele. „Zase ty jejich zpropadené pancéřové křižníky! Budou nás znovu bombardovat!!“ Pobřežní baterie měly pohotovost a Jessenův oddíl jako by se urychleně připravoval k dalšímu vyplutí Avšak k ostřelování přístavu nedošlo, ba dokonce japonská eskadra se zatím neobjevovala. Ano, velitel japonské 2. bojové eskadry, adm. H. Kamimura, měl jiný záměr…

A tak se v noci k Vladivostoku přiblížily jen malý křižník ČIHAJA (aviso) a čtyři torpédoborce (1. divize: ŠIRAKUMÓ, OBORÓ, KASUMI, AKACUKI). Ne, boji s bateriemi se oddíl měl rozhodně vyhnout, neboť jeho hlavním úkolem bylo naklást na přístupech k přístavnímu vjezdu do Zlatého rohu miny z torpédoborců, zatím eskadra pancéřových křižníků adm. Kamimury bude akci krýt a zůstane na noc za obzorem… Skupina v kýlovém tvaru obeplula ostrov Askold jihovýchodně od přístavu a blížila se Ussurijským zálivem, a to bezměsíčnou, navíc mlžnou mocí, takže na pobřežních pozorovacích stanicích o pohybu skupiny nevěděli; když se Japoncům na chvíli ukázal vpravo vpředu černý pás pobřeží, k orientaci jim to postačovalo… Pak se oddíl rozdělil a torpédoborce začaly klást miny.

Když se shodí ze zádi torpédoborce mina – „ďábelsky čtyřrohá koule“, pleskne to. Když to pleskalo stále, zpozorněl strážný na jednom pozorovacím stanovišti na ostrově Skryplev. Použil dalekohled, ale ve tmě nic neviděl, jen ty neustávající divné zvuky se mu zdály podivné… Telefonát službu konajícímu důstojníkovi ve štábu pobřežní obrany měl pak jediný možný obsah: „ U Skryplevu se děje cosi podivného, může tam být nepřítel“. Ze štábu následoval telefonát na mys Pospělova, kde byla světlometná stanice. Po minutě z Pospělova zazářil ostrý proud světla propátrávající akvatorii u Skryplevu, a skutečně – zář oklepala tmu z neznámého torpédoborce. Ten okamžitě zrychlil a unikl zase do tmy, takže vyhlášený ruský poplach nebyl už nic platný… Pak kdesi zjistili přítomnost druhého torpédoborce (zřejmě), ba odhadovalo se, že u ostrovů před Vladivostokem se to japonskými loděmi hemží a že „něco chystají na zejtřek“.

Brzy ráno Kamimurova flotila zvedla kotvy a po 10. hodině se Rusům ukázala od Ussurijského zálivu. Na jihu zůstal jen parník NIKKÓ MARU provázený torpédovkami, který měl zaminovat moře západně ostrova Škota... Kolem 12. hodiny se japonský pancéřový oddíl dostal až do Amurského zálivu, jako by se chystal bombardovat Vladivostok od západu. V ulicích města nastal shon. Nicméně z japonských lodí zahájil palbu jen KASUGA – dal několik výstřelů zpoza minových polí položených v noci torpédovkami, zatímco IZUMI a TAKAČIHÓ pokračovaly v minování; podařilo se jim nerušeně položit 75 min ve 4 minových polích.. Pancéřové křižníky se mezitím vracely a okolo 14. hodiny stanuly na jihu, poblíž ostrova Škota. Jessen pak vyslal ze Zlatého rohu 8 torpédovek, aby se držely nepřítele na dohled, zatímco křižníky nechával v přístavu. Dostával pak podivná hlášení, totiž že Japonci vysazují v zálivech Kangaus a Strjelka (20 resp. 30 mil od Vladivostoku) námořní pěšáky, že mají k dispozici patnáct, ale snad i šedesát transportních parníků... Jessen ty zprávy ignoroval, ale navečer, kdy japonská eskadra odplula, poslal do Východního Bosporu minolovný oddíl sestavení z parních torpédových barkas jeho křižníků.

Jelikož se počasí opět zhoršilo a nebyla naděje, že by Japonci vylákali Rusy z přístavu, rozhodl se Kamimura odplout s flotilou zpět do Gensanu… Tam formace zakotvila 30. dubna (téhož dne se tamtéž k flotile připojilo aviso ČIHAJA) a admirál poslal hlavnímu námořnímu štábu zprávu a žádal, aby mu ze Saseba poslali parníky s uhlím, a také další rozkazy. Štáb se odvolal na záměry admirála Tógóa.

A tedy onoho stejného 30. dubna spustily vladivostocké pancéřové křižníky ROSSIJA, GROMOBOJ a RJURIK a chráněný křižník BOGATYR své parní torpédové barkasy vybavené pro vyhledávání a ničení hladinových min, které pak vypluly ze Zlatého rohu a v párech (vždy dvě karkasy byly propojeny odřezávacím ocelovým lanem) se jaly čistit plavební dráhy vedoucí ke vjezdu do Zlatého rohu, jakož i prostor u ostrova Skryplev. Nebyla to činnost na jeden den, ale ani po delším úsilí se posádkám barkas japonské miny nepodařilo objevit… Ruské velení proto nabylo dojmu, že onoho 29. dubna se japonské minování podařilo překazit, v čemž je utvrdilo bezproblémové červnové vyplutí vladivostockých křižníků do další akce, už pod novým velitelem, adm. P. A. Bezobrazovem (a to už byl ve Vladivostoku i nový velitel Tichooceánského loďstva, adm. N. I. Skrydlov), i úspěšný návrat oddílu z ní.

Tak minuly další dny a týdny, vladivostocké torpédovky dál pokojně konaly strážní službu, přičemž ke skupině, která střežila průliv Východní Bosporus, se přidala i 208.

Torpédka 208 ve Vladivostoku

Nadešel 17. červenec. Toho rána se i nad Východním Bosporem pomalu zvedal opar, ostatně rozháněný od moře slabým „jižákem“, až byly konečně vidět břehy poloostrova Muravěva, Ruského ostrova, Skryplev, Basagrin…, blízké hlídkující lodě na kotvách.

Námořník palubní hlídky probudil velitele torpédovky 208, poručíka S. Kavelina, hned po rozednění. Kavelin se oblékl a vyšel na můstek, což ovšem byla jen plošina s malým reflektorem na střeše velitelské věžičky… Za chvíli signalista: „Vaše blahorodí, dvě stě devítka dává signál: Roztopit kotle, připravit se k vyplutí.“ Kavelin vydal rozkazy, po palubě se rozběhl námořníci, dole u kotlů a strojů bylo slyšet velitele kotelního a strojního mužstva D. Stiplina, jak vydává rozkazy, zarachotily lopaty a dvířka topenišť… Okolo 5. hodině se torpédovky daly do pohybu a zamířily od Vladivostoku, do širokánského zálivu Petra Velikého, aby provedly průzkum tamních ostrovů a přilehlých zálivů – míjely Skryplev a mířily k ostrovu Askold…, když vtom se vzadu u boku lodi 208 ozval těžký výbuch a současně odtamtud vyrazil obrovský sloup vody, zadní torpédomet vyrvaný z lafety vyletěl do vzduchu a přepadl přes pažení do vody, torpédovka se naklonila, takže všichni na palubě popadali a zdola se ozval křik… Také Kavelina výbuch srazil na podlahu můstku, ale hned se zvedl a seběhl na palubu. Stroje nepracovaly a záď torpédovky rychle klesala… Přišlo hlášení: „Naše loď najela zádí na minu – je zatopena kormidelní komora, zalévají se jídelna a ubytovací prostory, máme tam zabitého a pět zraněných.“ Voda v trupu rychle přibývala, takže za několik minut příď trčela z vody, zatímco záď už byla pod hladinou. Bylo jisté, že tohle torpédovka nemůže přestát… Kavelin zvolal po celé palubě: „Loď se potápí. Navlékněte si záchranné pásy a všichni přes palubu – zachraňte se!“ Viděl přitom, že všechny torpédovky oddílu obracejí k místu neštěstí a plují na pomoc… Kavelin pak sledoval, jak si námořníci rozebrali pásy, pomohli zraněným do vody…, když vtom zaslechl zespodu skřípavé zvuky! To Stiplin. Poslal všechny z kotelny pryč, ještě vzal lopatu a horečně se jal z topenišť vyhrabávat žhnoucí uhlí – kdyby se voda dostala pod kotle, vybouchly by, a to by pak zřejmě nepřežil nikdo… Podařilo se, a teprve když si byl Stiplin jist, že nebezpečí už nehrozí, lopatu zahodil, honem se vysápal po žebříku na palubu a skočil do vody také. Pak zmizela torpédovka 208 pod hladinou…

Protože je poměrně přesně známé místo, kde se 208 potopila, vyskytly se v nedávné době úvahy, že by bylo možné ji vyzvednout, uvést do přiměřeného stavu a učinit z ní jeden z památníků rusko-japonské války, nadto údajně by se mohly v trezoru torpédovky najít dobové dokumenty… Není to reálné – např. vrakoví potápěči by asi dokázali sdělit, v jak dalece špatné stavu těleso torpédovky je - co s ním za více než sto let udělala voda (raději to nechtějme vědět, stačí pohledy do útrob TITANICU nebo BISMARCKU); a že by se po tak dlouhé době našly ve vraku torpédovky nějaké papírové(!) dokumenty? No to už vůbec ne, nezůstal ani dřevěný stůl z jídelny, ani skříň, v níž údajně měla být signální kniha… Ale mnohým postačí znát i jen tento malý příběh.