VYLODĚNÍ JAPONSKÉ 10. DIVIZE U TA-KU-ŠANU

Jaro r. 1904: Poté, co japonská 1. armáda (gen. Kuroki) překročila řeku Ja-lu a začala postupovat jižním Mandžuskem k Mukdenu a co se na Liao-tungu měla vylodit 2. armáda (gen. Óku), aby připravila zatím ještě mobilizované 3. armádě (gen. Nogi) vybojovat na Ťinčouské šíji přístup na Kuan-tung s pevností Port Artur, nastal čas k debarkaci 10. armádní divize, zárodku 4. armády (gen. Nozu), a to u Ta-ku-šanu ležícího na východním pobřeží kořene Liao-tungu ve Žlutém moři. Z hlediska dobývání Port Arturu nebyla tato operace prvoplánově důležitá, neboť směřovala k vytvoření japonské převahy nad ruskou Mandžuskou armádou, soustřeďenou u Liao-jangu a tam neustále posilovanou, ale za krátké zastavení nám vylodění 10. divize stojí.  

Místo pro vylodění první formace 4. armády u Ta-ku-šanu vybrali japonští vojenští plánovači velmi dobře, a to ještě před válkou; finální přípravy vylodění byly zahájeny v dubnu, následoval pečlivý průzkum místa křižníkem TAKASAGÓ, 4. května se ve vodách před Ta-ku-šanem objevily japonské torpédovky (vyčleněny od konvoje s 2. armádou, směřujícího od Činampcho do zálivu Jan-ta-ao), aby z nich námořníci proměřili hloubku vod u místa debarkace, a preparační proces měl vyvrcholit v polovině května provedením operace.

Tehdejší Ta-ku-šan (rus. Dagušan, dn. Gushan) – městečko s asi 4000 obyvatel, cihlovými domy, prašnými ulicemi a obklopené masivními hradbami – byl v té době nejpoužívanějším přístavem pro čínskou plavbu mezi ústím řeky Ja-lu a zálivem Ta-lien-wan s Dalným, tj. na severu Korejského zálivu Žlutého moře. Tady, v ústí řeky Ta-jang-he (dn. Dayanghe), bylo sice dno velmi mělké, takže sem zajížděly jen čínské čluny s velmi malým ponorem, ale u dvou ostrůvků v deltě řeky, vzdálených 4,5 a 5 mil od ústí, mohly kotvit i lodě s velkým zanořením, neboť tam bylo dno v hloubce okolo 9 metrů. Pravda, z lodí bylo nutné překládat na ony čluny s plochým dnem, a lidi a materiál pak převážet širokou plochou s několika ostrůvky k pobřeží, ale to byla praxe věru obvyklá.

Možnost japonského vylodění na tomto místě gen. Kuropatkin považoval, i ještě jako ministr vojenství, za natolik pravděpodobnou, že koncem dubna r. 1904 tady nechal soustředit celý 21. východosibiřský střelecký pluk (tabulkově 60 důstojníků, 2942 vojáků a 439 koní). Ten pak sice chyběl v Trusovově 6. východosibiřské divizi v bitvě na řece Ja-lu, po níž Japonci vojensky vstoupili do Mandžuska, ale vojevůdce pro obranu toho místa něco udělat prostě musel, ač samozřejmě by měl nejraději všechny své síly u Liao-jangu; 21. východosibiřský byl k Ta-ku-šanu nejblíže. Dále se tam pohybovalo 11 sotní kozáckého jezdectva (tabulkově 65 důstojníků a 2754 kozáků) 1. Věrchněudinského a 1. Čitinského kozáckého jezdeckého pluku včetně kozácké jízdní baterie a 1. baterie 6. východosibiřské dělostřelecké brigády (baterie měly dohromady 14 děl ráže 76,2 mm). To vše bylo ze strategického hlediska v pořádku, byť vůči vylodění velkého vojska nepřítele jde o sílu nevelkou, která by způsobila nanejvýš zdržení Japonců. Ale podivné je, že z rozkazu Kuropatkina měly všechny tyto formace v případě vylodění nepřátslké přesily – a ta se samozřejmě dala očekávat – ustoupit k Siou-jenu (rus. Sjujanu, dn. Xiuyan) severně odtud a pak k té části hlavních sil ruské Mandžuské armády, která ležela u Hai-čchengu. Pak ale je otázka, proč sem bradatý vojevůdce 21. východosibiřský a silné kozácké jednotky vůbec posílal a proč o ně oslabil vojsko hájící přechody přes Ja-lu-ťiang. A co víc! 21. východosibiřský po prohrané bitvě na Ja-lu (1. května) už na vylodění Japonců u Ta-ku-šanu dokonce ani nečekal, neboť Kuropatkin jej ihned po porážce na hraniční řece stáhl k hlavním silám!

Týden po bitvě na Ja-lu-ťiang však, když se 3 sotně kozáků 2. Čitinského jezdeckého pluku dostaly k Feng-čchengu (i Feng-chua-čcheng, rus. Fengčeng, dn. Fengcheng – asi 50 km severně od Ta-ku-šanu), jejich vojskový staršina (tj. podplukovník) Zakrševský informoval Kuropatkinův stan u Liao-jangu, že v blízkosti postupuje 1. armáda, která tak asi směřuje od Ja-lu k jednomu ze soustředišť ruského vojska, u Hai-čchengu. To potvrzovaly i zprávy z 8. a 9. května, došlé Kuropatkinovi od kozácké brigády gen. Miščenka, která tady setrvávala s úkolem provádět rychlé, v podstatě záškodnické údery na menší, separované jednotky Japonců v jejich zázemí. Kuropatkin dovozoval, že značná část Kurokiho 1. armády - snad i půldruhé divize (ze tří) - dosáhla řeky Ta-jang-he, a to jednak aby odtud táhla na Hai-čcheng a pak k Liao-jangu, jednak aby - jak se domníval Kuropatkin - její menší část zajistila místo vylodění další japonské armády u Ta-ku-šanu. Bylo to všechno hodně zmatečné, a do toho se znovu ozval Zakrševský, který tvrdil, že podle hlášení jeho čínského špióna se Japonci naopak stahují zpět k An-tungu – městu při ústí Ja-lu-ťiang‚ aby tam „zase sedli na lodě a odpluli“. Kuropatkin soptil.

8. května narazili Miščenkovi kozáci na malé japonské skupiny, které skutečně dorazily k řece Ta-jang-he od východu a řeku překročily, tudíž hned dalšího dne nechal Miščenko telegrafovat ze Siou-jenu, kam se ihned stáhl, že „jak plyne z hlášení, na Sjujan jde 10 – 12 000 mužů, a také gardový pluk a dělostřelectvo, převážně horské“. A protože „toto je pouze předvoj, za nímž táhne celá armáda“, jeho brigáda vyklidila Siou-jen a jeho okolí a ustoupila k severu. S Japonci to však bylo jinak, protože ruský průzkum opět předvedl jeden ze svých pozoruhodně špatných výkonů – totiž oněch „10 – 12 000 mužů“ byl ve skutečnosti jen malý odřad japonských spojařů, týlařů a zajišťovacích oddílů, jenž měl za úkol zřídit v Ta-ku-šanu telegrafní stanici a připravit hospodářské zabezpečení vylodění 4. armády – od Číňanů nakoupit potraviny, shromáždit dřevo pro stavbu ubytoven, zdravotnických středisek a skladů a sehnat čluny. 1. armáda – ona armáda, z níž Miščenka zjevně jímala hrůza - byla přitom poklidně rozložena u Feng-čchengu a Kuroki vyčkával vývoje situace na Liao-tungu (2. armáda napřená na Ťin-čou) a vylodění u Ta-ku-šanu (4. armáda).

Naloďování japonské jízdy v Sasebu

Vylodění 10. armádní divize na Liao-tung se mělo uskutečnit 19. května. Ale už večer 17. května bylo mohutné uskupení dopravních lodí s vojskem a doprovodných jednotek připraveno s roztopenými kotli v zálivu Teddong u Činampcha a čekalo jen na rozkaz k vyplutí, neboť počasí bylo vyhovující. Námořní fázi operace velel adm. S. Hosója, z pancéřníku FUSÓ; z boků bylo hejno dopravních lodí chráněno malými pancéřníky CUKÚŠI a HEIJEN a dalšími jednotkami 7. bojové divize (SAIJEN se připojil cestou z Činampcha)… Operaci však na počátku zkomplikoval dělový člun BANDŽÓ, jenž měl zvědné poslání. Totiž loď se toho dne vrátila do Činampcha z obhlídky pobřeží u Tunguzského zálivu jihozápadně od ústí řeky Ta-jang-he, a její velitel sděloval, že kvůli mlze nedokázal místo pro vylodění, určené už dříve, najít. Velitel 10. divize genpor. baron Kawamura zuřil, admirál Hosója se vztekal… Jelikož vylodění se nesmělo zdržet, natož kvůli takové lapálii, člun ihned musel zpět, místo k debarkaci vyhledat a vyznačit... Což se pak jeho posádce podařilo. Následoval rozkaz, aby se k vyplutí připravila první skupina parníků… Ta opustila rejdu Činampcha - záliv Teddong příštího dne (18. května) o 4. hod. ranní, provázena neúplnou 7. bojovou divizí admirála S. Hosóji.

Naloďování japonské pěchoty (věrná představa malíře)

Místem vylodění bylo ploché pobřeží mezi Tunguzským mysem a ústím řeky Ta-jang-he, asi 11 mil jihozápadně od Ta-ku-šanu, přičemž parníky s vojskem stály daleko na moři a dopravu jednotek na uvedené místo na pobřeží obstarávaly stovky člunů a sampanů… Když se vyloďovací formace onoho 19. května za úsvitu přiblížila, BANDŽÓ plující u břehu signalizoval, že dělostřelbou zahnal ruské hlídky (žádné tam ovšem nebyly) a že vyloďování nic nehrozí. Poté ještě připluly dvě ozbrojené parní barkasy a společně s dělovým člunem učinily 47mm děly krátkou palebnou přípravu místa vylodění.

Převoz vojáků na člunech a sampanech z parníků začal kolem 7. hod. Vyloďování za klidného počasí, které s BANDŽÓ jistily dělové čluny ATAGÓ a UDŽI, bylo rychlé a k překvapení Japonců opět nerušené. Nevěděli, že Miščenkova brigáda zabajkalských kozáků vyloďování nemohla ohrozit, neboť byla odvolána daleko k Feng-čchengu, ku krytí východní prostoru Kuropatkinovy armády u Liao-jangu vůči Kurokiho 1. armádě… V 8 hod. zavlál nad místem vyloďování první japonský prapor a do večera bylo na břehu 6 pluků pěchoty, 1 polní baterie, ženijní jednotka, koně… Vyloďování se konalo za asistence onoho malého odřadu, který v Ta-ku-šanu na debarkaci 10. divize čekal.

Tehdy však došlo k nedorozumění! Totiž jelikož velitel armádní fáze této vyloďovací operace, gen. Kawamura, odjel na břeh za svými jednotkami, aniž se s velitelem námořní zajišťovací divize, adm. Hosojou, domluvil na dalším postupu, a nepřiplouvaly ani další lodě, 7. bojový oddíl od Ta-ku-šanu odplul na jihozápad, k hlavním silám admirála Tóga, neboť Hosoja se domníval, že už je tato fáze vyloďování ukončena. Jaké však bylo Tógóovo překvapení, když dostal od armády upozornění, že u Ta-ku-šanu chybí námořní zajištění, ačkoli připlouvá ještě jedna skupina parníků s materiálem pro 10. divizi. Alespoň Hosojovy rychlejší lodě se tedy musely na místo vylodění vrátit, což stihly právě ve chvíli, kdy se tato druhá vlna dopravních parníků blížila k Tunguzskému mysu…

Ale zpět na pobřeží: Mezi prvními se vylodily průzkumné útvary, které ještě dopoledne vyrazily podle dokonalých map na průzkum směrem k Siou-jenu.

Městečko Siou-jen leželo/leží v mělkém údolí vytvořeném řekou Ta-jang-he. Druhá blízká řeka, východnější Aj-he, tvoří další údolí, v němž bylo/je město Feng-čcheng; v tom a jeho okolí – víme – byla zatím soustředěna Kurokiho 1. armáda o síle 3 divizí. Mezi oběma údolími se táhne pásmo kopců, a údolí jsou propojena průsmyky (čín. ling) Cha-pa, Pei a Sin-kchaj, přičemž nejschůdnější je severní Pei-ling. Obě doposud hlavní uskupení japonské Mandžuské armády se tak brzy ocitnou ve svém blízkém sousedství v těchto údolích a spojení budou udržovat právě přes tyto průsmyky. Po doplnění 4. armády 5. divizí se však obě armády - a také 2. armáda - vydají k Liao-jangu odděleně, podle Moltkeho zásady „odděleně postupovat, společně udeřit“.

Ale zpět:

20. května japonský přední odřad, tvořený 2 rotami pěchoty a četou 10. jezdeckého pluku, narazil na kozáky 3. sotně 1. Věrchněudinského pluku; nato se strhl boj, v němž (podle japonských pramenů) 9 Rusů padlo, 2 důstojníci a 2 vojáci padli do zajetí, zatímco na japonské straně byl jen 1 mrtvý. Kozáci pak ustoupili k Siou-jenu. Japonský odřad je následoval a zjistil, že Rusové drží průsmyk Liao-ling.

Tehdy dostal genmjr. Miščenko posilu v podobě nově přibylých 7. pluku a 4 sotňami 5. pluku sibiřských kozáků. Oba pluky náležely do sibiřské kozácké jezdecké divize genmjr. Simonova, která právě přibyla po Sibiřské dráze na mandžuské válčiště, ale namísto toho, aby byla proti Japoncům nasazena jako jednolitá síla, byla rozdělena do různých „otrjadů“ a rozstrkána sem, tam a onam. Lze usuzovat, že Kuropatkin, který jistě chápal zmenšující se úlohu jezdectva v době pušek, kulometů a polních děl se značným dostřelem, nechtěl riskovat hromadného nasazení ve velkých terénních bojích, v nichž by byli lidé a koně vystaveni přesné přímé palbě na vzdálenost několika set metrů, a raději hodlal využít menších skupin jezdectva k průzkumu, spojovacím a pořádkovým účelům, nanejvýš k dílčím soustředěným útokům na úseků úseky nepřátelské obrany. V souladu s tím také napadl Miščenko 3. června silou 8 sotní a 2 děl japonské zajišťovací oddíly, které se pak rychle stáhly z levého břehu Ta-jang-he. V boji padl na ruské straně neohrožený velitel 7. kozáckého pluku vojskový staršina Starkov a zraněni byli 2 důstojníci a 13 kozáků, ale tyto ztráty byly zbytečné, protože Rusové dosáhli jen zanedbatelného vítězství a zjištění, že hlavní síly Japonců jsou stále ještě v oblasti u Ta-ku-šanu.

22. května byly vysazeny poslední pomocné jednotky - jmenovitě 10. smíšená záložní brigáda (Záloha 1), potravinové a materiální zásoby. Vyloďování 10. divize skončilo.

Víme, že 10. divize měla od severu a severovýchodu krýt vylodění 2. armády respektive zachytit případný postup velkých ruských sil v jižním Mandžusku (Jižní odřad generála Štakelberga) a pak se stát zárodkem 4. armády, jež měla vyrazit proti Rusům k severu - Liao-jangu. Nevěděli to ale Kuropatkin a Alexejev, nicméně když se generál Kuropatkin o vylodění 10. divize u Ta-ku-šanu 25. května dozvěděl, nereagoval – přijal to jako záležitost, s níž počítal, a která jej utvrdila v oprávněnosti požadavku posílat z Ruska do Mandžuska další a další posily.  

4. června zahájila neúplná 4. armáda postup na Siou-jen, jmenovitě gardová pěší brigáda a jedna z brigád 10. divize, a to od východu. To Miščenka vystrašilo natolik, že okamžitě začal vyklízet terén u Siou-jenu – jeho jednotky ustupovaly po silnici na Chaj-čcheng, zatímco japonské oddíly se vzápětí začaly v Siou-jenu opevňovat…

Zorientujme se:

1. armáda (Kuroki) vyčkává, odpočatá a plně připravená k dalšímu postupu, u Feng-čchengu.

2. armáda (Óku) se chystá vítězně vybojovat bitvu o Ťinčouskou šíji, aby tak otevřela přechod na Kuan-tung, avšak povinnost přejít na tento poloostrov a táhnout na Port Artur připadne 3. armádě. Pak 2. armáda (nyní má jen 3. a 4. divizi, a čeká na další) se obrátí k severu, aby se postavila na postupovou čáru, vedle 1. a 4. armády.

3. armáda (Nogi) se připravuje na vylodění v oblasti severovýchodně od Ta-lien-wanu, ale je rovněž ještě neúplná (má zatím jen 1. a 11. divizi); čeká na výsledek bitvy o Ťin-čou.

4. armáda (Nozu) respektive zatím její část poněkud postoupila na sever, a tam vyčkává na doplnění 5. divizí a záložními útvary.

Tak splněn další důležitý závěr japonského centrálního velení – po 2. armádě dopravit na jih Mandžuska, pokud možno beze ztrát, další významnou polní sílu, takže situace byla v poslední dekádě května r. 1904 pro japonskou Mandžuskou armádu velmi příznivá.

Začínala další etapa bojů o Port Artur.