VYCHÁZEJÍCÍ SLUNCE A SKOLENÝ MEDVĚD

Od konce rusko-japonské války (1904-1905), celých sto let, u nás nevyšla kniha, skýtající komplexní pohled na tuto dálněvýchodní těžkou vojenskou srážku, která měla nejen několik zajímavých primátů (první válka 20. století, první hromadné nasazení automobilního torpéda a kulometů…), ale i významný vliv na utváření světové politiky – de facto předznamenala i pacifické, japonsko-americké kolosální střetnutí v l. 1941 – 1945. Příznivec dějin vojenské historie by se tedy měl radovat, že se taková kniha u nás konečně, zásluhou nakladatelství BBart v r. 2004, objevila – je jí Connaughtonova práce „Vycházející slunce a skolený medvěd“. Jenže!

Sotva se zasvěcenější čtenář zahloubá do líčení situací této pozoruhodné války na moři i zemi, musí být i při nutné své toleranci vůči autorovi zklamán – nakladatelství BBart nám poskytlo knihu s mnoha nepřesnostmi, ba omyly, které místy přecházejí ve volné tlachání. Od této „kvality“ čtenáře bohužel neochrání ani český překlad – dvojice Skřivan a Skřivan Connaghtonův text převedla do češtiny se zjevně malou znalosti tématiky, na odhalení nedostatků nestačila. Nemá smysl či ani nelze analyzovat zde celou práci, vždyť věcnými chybami se to hemží téměř na všech jejích stránkách, a tak se omezím jen na pár příkladů z líčení námořní fáze války.

Začnu třeba tím, že si autor (či překladatelé?) nedělal starosti s názvy lodí, a tak se z dělového člunu MANDŽUR stal MANČŽUR, z torpédoborce VLASTNYJ je jakýsi VĚSTITĚLNYJ, z pancéřníku JAKUMÓ je JAGUMO, z křižníku NIITAKA záhadná NANUSSA (jaktěživ takový v císařském loďstvu nebyl), z torpédoborce ŠIRAKUMÓ je ŠIRAGUMO, z HOKÓKU MARU je MOKOKO MARU... V přepisu japonských názvů lodí je v knize vůbec těžký zmatek, stejně jaké ve jménech – kupř. z velitele křižníku TALBOT je Denis Bagly, ač se tento komodor jmenoval Lewis Bayley… Překladatelé bez úvahy převedli anglický výraz pro guvernéra ruských provincií na Dalekém Východě jako „vicekrál“, jímž pak vytrvale titulují admirála Alexejeva, ač to byl „naměstnik“, tj. místodržitel, ostatně jakýpak „vicekrál“ („vice..“!) v carství, že? Z textu se lze dozvědět, že hlavní příčinou povstání tzv. boxerů ve východní Číně na přelomu 19. a 20. století bylo zavedení místní železnice (jeho podstatou byl odpor vůči křesťanství a cizincům, své sehrál i hladomor, korupce a despotismus místního úřednictva…- rozvoj dopravní techniky, která brala Číňanou výdělečné zaměstnání, zdaleka nebyl jediným impulsem).

Do textu jsou často natahána fakta páté přes deváté, takže čtenář ztrácí orientaci a zasvěcený člověk se pak ptá, zda vůbec měl Connaughton o bojištích a vojenském potenciálu obou válčících stran nezbytnou hlubší představu. Např. si povšimněme, jak autor líčí vyplutí japonského loďstva do války: „Když lodi zvedly kotvy, provázelo je bouřlivé loučení davu příbuzných a přátel námořníků. Odplouvající flotilu ozařovalo množství světel…“ Nuže, „bouřlivé loučení“ nemohlo nikoho vyprovázet, protože jednak posádky lodí onoho 6. února ještě nevěděly, že plují do války (to věděli jen nejvyšší důstojníci Rengó kantai). Z téhož důvodu nemohla onu scénu patetizovat ani zář pobřežních reflektorů, neboť (1.) ani břeh v těch chvílích nevěděl, že vlastně začíná válka, (2.) flota vyplouvala nikoli najednou, ale po skupinách, (3.) nevyplouvala za tmy (což by jistě bylo slušivější), ale - po oněch skupinách – postupně, celé dopoledne, takže reflektory nemohly skýtat žádnou efektní scénickou stafáž. Otázka také je, proč vlastně by měly světlomety eskadru ozařovat…

Legrační je třeba také autorovo tvrzení ohledně bitvy u Čemulpcha, kdy údajně “pahorky (nad přístavem) se proměnily v amfiteátr zaplněný tisíci diváků“. Jenomže co asi tak tito diváci viděli skrze více či méně hustou mlhu na vzdálenost 11 - 15 km, v níž se bitva odehrála? Navíc to, že VARJAG vypluje do bitvy, se rozhodlo pár hodin před ní, takže jak by se mohla zpráva dostat tak rychle na břeh a vyburcovat k podívané tisíce diváků? A probůh, kde bys tam vzaly?! A kdyby byl autor zasvěcen do reálných podrobností, nemohl by napsat, že rychlejší VARJAG se musel přizpůsobit rychlosti zastaralého KOREJCE – Connaughton vůbec neví, že VARJAG vyplul do boje s porouchanou levou lodní hřídelí a vyvinul maximálně 14 uzlů, zatímco KOREJEC svých 13 uzlů.

Dále (např.) blábolící autor neměl uvádět, že PETROPAVLOVSK byl modifikací britské bitevní lodi ROYAL SOVEREIGN (byl konstrukčně koncipován podle předchozích ruských typů – např. IMPERATOR NIKOLAJ I., které - když už, a jen věru částečně - připomínaly britské SANS PAREIL respektive VICTORIA), že v Port Arturu bylo 13 zastaralých torpédovek (stálo tam 26 zánovních torpédoborců, pravda, některé v zoufalém stavu, ba 3 ani nedokončené), že Japonsko mělo mj. 6 křižníků (mělo 6 pancéřových křižníků 1 starého ČIJÓDU, a v dubnu přibyly ještě dva „italské“, a 12 chráněných křižníků), že v bitvě u Čemulpcha přišel velitel Rudněv „o část tváře“ (měl jen povrchová zranění), že tamtéž byl KOREJEC „zasažen a začal hořet“ (zasažen nebyl ani jednou, natož aby vzplanul). A dále: britský parník, který připlul do Port Arturu s konzulem Mizunóem pro japonské vysídlence, byl prý FOOCHOW, jenže šlo o loď COLUMBIA, prý také bylo úmyslem (lodních velitelů?) po útoku 8. 2. udržet ruské obrněnce CESAREVIČ a RETVIZAN na vodě (oba záměrně najely na blízkou mělčinu), že JENISEJ se potopil před Port Arturem (bylo to před Dalným)… Vůbec je líčení japonského prvního útoku na ruskou Tichooceánskou eskadru ledabylé, a stejně tak třeba vyprávění o bitvě u Čemulpcha, o posledních dnech bitevní lodi SEVASTOPOL (nebojovala ukryta za jakýmsi kopcem u Tygřího ocasu, ale až ve vzdáleném zálivu Bílého vlka) a hodně místa by zabralo zpytování až trapného vylíčení boje 10. srpna 1904, fatální bitvy u Cušimy koncem května r. 1905 atd. – výhrad by byl nespočet.

Hrůzy jsem našel i v líčení armádních operací na Kuan-tungu a v Mandžusku; ale jejich analýzu chutě přenechám jinému.

Kozáci bojují s japonci v oblasti Mukdenu (dn. Šenjang) - představa malíře

Connaughtonova kniha tedy musí mezi obeznalejšími čtenáři budit nedůvěru. Přes výhrady však nelze počin BBartu zase tak docela zatracovat – takto alespoň zvědavému, laickému českému čtenáři konečně tato obsáhlá práce poskytuje široký obraz závažné rusko-japonské války, na kterou se u nás téměř zapomnělo. Že je to obraz nepovedený, má několik příčin. Je patrné, že autor jednak čerpal jen z pramenů, které vznikly nedlouho po rusko-japonské válce (většinou svědectví novinářů, souhrny prvotních úředních vojenských referátů, tiskových zpráv apod.), jednak se neobtěžoval probrat se novějšími, dokonalejšími zdroji, třeba stěžejními pracemi ruských historiků. A proč BBart sáhl právě po tomto titulu? Buďto tak učinil v neodůvodněné převeliké důvěře v anglosaské autory, nebo se tu jedná o další projev lehkovážného postoje vůči čtenáři - některá vydavatelství mu předhazují cokoli, co se dá zpeněžit (viz třeba příšerné Pavlíkovy „Japonské letadlové lodě“ od Světa křídel). A jelikož u nás v podstatě absentuje veřejná recenze vojensko-historické literatury, kšefty s nepovedenými militárními knihami se bohužel daří.

Richard Connaughton: Vycházející slunce a skolený medvěd. Z angl. orig. přeložili A. Skřivan st. a A. Skřivan ml. Vydalo nakl. BBart s. r. o. ve spolupr. s nakl. J. Buchal – BBart v r. 2004. 387 str., náklad a cena neuvedeny.

MJ

 (Obrázek v záhlaví: Boj ruské pobřežní baterie na Zlaté hoře v Port Arturu s japonskou eskadrou - malba)