Typ WARRIOR (1861)

WARIOR,

BLACK PRINCE

- Bateriové železné pancéřové fregaty. (V záhlaví WARRIOR - malba) -

V květnu r. 1858 přišly na britskou Admiralitu zprávy, že se ve francouzském středomořském Toulonu v nejvyšším utajení staví pancéřová fregata (pozdější L´GLOIRE). Až takové překvapení to nebylo, vždyť už za krymské války (1853-1856) Francouzi nasadili tzv. plovoucí baterie – velmi pomalé, krabicovitě nevzhledné, ale relativně dobře vyzbrojené, a hlavně železem opancéřované lodě; poprvé, a velmi úspěšně, tyto „bedny na uhlí“ bojovaly ve dnech 14.–17. října 1855 při spojenecké operaci proti ruským opevněným pozicím na Kinburnské kose v ústí Dněpru. Britská vrchní námořní správa pak rovněž nechala postavit několik takových plovoucích baterií, později klasifikovaných jako dělové čluny…

Myšlenka opatřovat válečné lodě kovovými respektive železnými „skořápkami“ byla známá už staletí, počátkem 19. století se jí znovu začali zaobírat Congreve, Paixhans aj., ale teď, po zkušenostech z ruské plavební kampaně, zůstávalo jen otázkou času, kdy se objeví jednotka lepší a větší, než pouhá nízká jednopalubová baterie, ale pokud to na francouzské straně měla být pancéřová fregata, tedy oceánská loď pro časově dlouhé, autonomní operace, odolná vůči palbě přinejmenším standardních britských lodních děl, bylo třeba hledat odpověď! Válečné námořnictvo Francie sice co do počtu lodí za Královským námořnictvem Velké Británie od napoleonských válek zaostávalo, převahu v technickém progresu si však podržovalo, a toto byl další důkaz. A jelikož zpráva o stavbě pancéřové fregaty ve francouzském Toulonu pronikla přes bytelné stěny Staré Admirality na veřejnost, v britském tisku se na to témě objevila řada spekulací a všelikých odhadů, např. že jediná obrněná fregata odolá palbě přinejmenším tří lodí téže kategorie, které vzápětí, vzhledem ke svému železnému obrnění, bez potíží zlikviduje. Takto najmě tisk londýnský tisk předložil britské veřejnosti pochmurnou vizi porážky Royal Navy lepším, vlastně nepotopitelným pancéřovým loďstvem Francouzů, s brzkým vyloděním Napoleonových vojáků někde v ústí Temže... Absurditám v tisku zájem čtenářů nezřídka přál, ale když pomineme komerční přínos takových spekulací vydavatelům a vezmeme v potaz jen vojenský účinek těchto zvěstí, pak se netřeba divit opatřením, která v Londýně bryskně následovala. První Tajemník (politický sekretář) Admirality, sir H. T. Lowry Corry žádal, aby si Velká Británie pořídila dvě až tři pancíři chráněné válečné lodě, a vrchní inspektor Královského námořnictva (Surveyor of the Navy) kontraadmirál baronet B. Wake-Walker 28. června 1858 uvedl: „Není v zájmu Velké Británie..., aby se zabývala jakýmikoli zásadními změnami v konstrukci nového druhu velmi drahých plavidel, dokud jí nebude tento krok vnucen tím, že cizí mocnosti začnou se stavbou mohutných lodí nového typu, což si vynutí stavbu podobných lodí, jež budou schopné s nimi soupeřit... Ta doba nyní nadešla.“ Nutno poznamenat, že Lowry-Corry a Wake-Walker byly hlavními ideovými strůjci „britské odpovědi na francouzské pancéřníky“… Jenže – dál se v té věci v Londýně kupodivu nic nedělo, ač ve státních loděnicích se pracovalo na projektových studiích oceánských pancéřových lodí a ač i sám Walker, zastánce silného operačního oceánského loďstva tvořeného mohutnými fregatami, představu o takové lodi už rok, a možná déle, měl.

Velikostní srovnání: nahoře L´GLOIRE, dole WARRIOR

Až 22. listopadu t. r. vyhlásila Admiralita konkurs na projekt opancéřované lodi přibližně stejně velké jako francouzský „toulouský“ obrněnec, ale rovněž s dřevenou konstrukcí  t. r. Bylo to s podivem, neboť jednak se velké obchodní lodě ze železa stavěly už delší dobu (např. GREAT BRITAIN – první britská velká zámořská loď vešla do služby už v r. 1845), a nebyl důvod nepoužít železo jako konstrukční materiál i při stavbě lodí válečných, jednak Admiralita vývoj v konstruktérství obchodních lodí sledovala a sám tehdejší šéfkonstruktér Královského námořnictva, I. Watts byl ve spojení s vynikajícími civilními kolegy v oboru (Brunel, Russel…), kteří konzultativně už v padesátých letech rovněž doporučovali stavět válečné lodě ze železa. Ostatně z konstrukčních (pevnostních) důvodů nebylo možné stavět lodě s výtlakem větším než 6000 t (francouzská řadová paroplachetní 130 dělová řadová loď BRATAGNE měla sice 6770 t, ale nebyla dílem podařeným a už v r. 1866 byl převedena do stavu školních jednotek), kritickou se stávala i spotřeba dřeva pro takové lodě, nadto zkušenosti právě ze soukromých loděnic dokazovaly, byly železné lodě pevnější a také se realizovaly rychleji, než dřevěné. Proto se pak propozice konkursu vyhlášeného Admiralitou změnily – měla vzniknout pancéřová loď s výtlakem okolo 9000 lt a délky přes 110 m, tedy na tehdejší dobu kolos naprosto úžasný!… Specifikace zadání vycházelo z Walkerovy dva roky staré předlohy: loď měla být paroplachetník se šroubovým pohonem (neboť válečné kolesové paroplachetníky už se nestavěly), a to na bázi větší klasické fregaty s železnou konstrukcí, s děly v bateriovém uspořádání a chráněný pancířem na co největší ploše trupu... Výsledek? Konstruktéři z různých loděnic přihlásili čtrnáct prací (z toho tři projekty uváděly dřevěná, pancířem chráněná plavidla), avšak vítězně vyšel projekt vypracovaný právě Wattsem. Ten si za východisko vzniku nové konstrukce vybral provedení jedné z tehdy právě realizovaných velkých šroubových dřevěných „Walkerských“ fregat, MERSEY (3700 t, 40 děl – Walkerských proto, že jejich stavbu pro „křižníkové účely“ inicioval - inspirován americkými „křižovači“ - rovněž zmíněný Wake-Walker, a právě tato jeho idea se pak stala základném onoho konkursního zadání), přičemž právě hmotnost ušetřenou použitím železného skeletu namísto masivních dřevěných žeber, palubnic…, ale i umenšením počtu děl využil k instalaci pancéřování; avšak i tak propočítal, že nová železná pancéřová fregata bude více než dvakrát větší než MERSEY, nehledě k její žádané převaze nad „toulonskou fregatou“. Watts upustil od instalace několika dělových palub, a téměř všechnu výzbroj - 32 děl (16+16) - soustředil na jedinou, přičemž děla stále ve vzdálenosti 4,6 m od sebe. V důsledku toho byl trup dlouhý přes 380 stop, tj. přes 110 m, s vysokým štíhlostním poměrem, a tento trup bylo třeba pancéřovat plotnami hmotnosti okolo 4 t/kus a silnými 114 mm (neboť jednak silnější by tehdejší železárny nevyrobily, jednak by silnější pancíře působily problémy s provedením lodi), a Watts navrhl podložit je soustavou velmi silných dřevěných, teakových fošen, které měly protistřepinový účinek – na pancíři střela vybuchne, dřevo mělo absorbuje střepiny střely a utlumí rázovou vlnu výbuchu. Pro loď bylo určeno jednak plné oplachtění, jednak enormně silný stroj, který měla zaručit maximální rychlost lodi 13 uzlů, což v té době u tak velké lodi byla hodnota náležející do !vyššího standardu“. S Wattsem spolupracovali i jeho externí konzultant, známý loďař J. S. Russel, který radil s provedením trupu, ohledně strojního pohonu spolupracoval strojní šéfinženýr Královského námořnictva T. Lloyd, a finální verzi projektu dotvořil Wattsův asistent J. Large, jistý podíl měl i další asistent, W. H. Walker. Ba je docela možné, že Joseph Large – zkušený loďař (v l. 1849-1858 býval v Královských docích ve Sheerness a Woolwichi asistentem vrchních stavitelů), měl na konečné verzi projektu WARRIORU významnější podíl, než se udává, ne-li větší než Watts, neboť právě Large je na výkresech podepsán… Wattsova a Largeova práce byla natolik pozoruhodná a revoluční, že se za její realizaci musel osobně zasadit První lord Admirality, John Pakington (ve funkci v l. 1858-1859) - a vyplatilo se, tím spíše, že realizovaná loď by „toulonskou fregatu“ překonala v takřka všech ohledech. Ba Výbor Admirality rozhodl, že se začnou stavět dvě lodě této koncepce. Byly později pokřtěny na WARRIOR a BLACK PRINCE (ten se měl původně jmenovat INVINCIBLE, ale jednotka s tímtéž názvem plula už pod francouzskou vlajkou).

Až 29. dubna 1859 vypsala Admiralita ofertové řízení; propozicemi nechal Walker obeslat loděnice, které měly zkušenosti se stavbou civilních železných plavidel; zadání rovněž požadovalo, aby loď byla spuštěna na vodu do jedenácti měsíců od podepsání kontraktu.

Po sporech s vládními činiteli o financování stavby to byla loděnice Thames Iron Works nad Shipbuilding (býv. Ditchburn and Mare) v Blackwallu, což byla/je londýnská část při vtoku Lee do Temže, 6 km vzdálené od City), jíž byla zakázka na stavbu WARRIORU přidělena 11. května 1859, zatímco druhou loď - INVINCIBLE respektive BLACK PRINCE - objednala Admiralita 6. října t.r. v loděnici R. Napier a synů v Govanu - předměstí skotského Glasgowa. Pouze stroj dodala fa J. Penn and Sons, ale pancéřové desky vyrobili rovněž v Thames Iron Works and Shipbilding Co.; objednávka byla jaksi za odměnu, neboť Temžská železárn a loděnice se na vývoji pancířů a částečně i lodi podílely… Oba loďařské závody zatím válečné lodě, nadto tak velké, nestavěly, zabývaly se - když už - toliko železnými plavidly obchodními. A tak od konce května v Blackwallu a o pět měsíců později v Govanu začaly vznikat technicky na tehdejší dobu technicky i technologicky mimořádně pozoruhodné, ba i velmi elegantní lodě… Jedenácti měsíční lhůtu se sice nepodařilo splnit, neboť šlo o náročnou stavu, ale i tak byl WARRIOR dokončen respektive vstoupil do služby už pětatřicet měsíců od podepsání smlouvy o objednávce a dodání lodi. Pravda, WARRIOR v nové kategorii „pancéřová fregata“ nebyl první jednotkou, neboť dříve byla hotova ona francouzská „toulouská fregata“, pokřtěná na L´GLOIRE (na vodu ji spustili 24. listopadu 1859 a dokončili o necelý rok později), avšak do technické historie námořního vojenství se oba první britské pancéřníky zapsaly kaligrafickým písmem. Jejich stavitelé totiž se zakázek zhostili věru výtečně - Královskému námořnictvu odevzdali dobře provedená plavidla, v nichž se slučovaly tradice britského lodního stavitelství s dobově výrazně progresivními prvky a zásadně a v podstatě ve všech hlediscích překonávaly všechny válečné oceánské jednotky do té doby postavené, včetně konkurenční L´GLOIRE. Nadto si WARRIOR nesl nejen prvenství co do té doby nevídané velikosti respektive výtlaku, ale byl první lodí, která sdružovala železnou konstrukci, parní stroj pohánějící lodní vrtuli, propulzní plachtoví, železné pancéřování a výzbroj složenou z drážkovaných zadovek, navíc byl první lodí, v jehož nitru kombinace pancéřových prvků vytvářela citadelu – segment speciálně ku ochraně baterie a částečně vitálních částí lodi a muničních sklepů.

V trupech lodí bylo pod citadelou toto uspořádání: vpředu byl magacín munice 68liberek, za ním první kotelna, pak druhá kotelna (každá s pěti kotli), následoval magazín munice 110liberek, pak strojovna a magacín zadních 68liberek. V trupech byly jak uzavíratelné vodní přepážky dělící trup pod vodní čárou na 92 protizátopových oddílů, tak dvojitá dna dlouhá 73 metrů, tedy ne po celé délce lodí, nýbrž jen pod kotelnami, strojovnou a magacíny. Po plachetních lodích „zdědily“ WARRIOR a BLACK PRINCE dřevěné brlení, sahající do výšky 2,14 m a obtáčející celou vrchní palubu; vylepšovalo odolnost lodi vůči smáčení palubní plochy, avšak bylo třeba v něm ponechat střílny pro děla na vrchní palubě.  

Lodní kapela na vrchní palubě BLACK PRINCE je jistě zajímavá, ale povšimněme si též více než 2 m vysokého palubního brlení.

Pancéřování bylo vyřešeno takto: zatímco předolodí (s kliperovou přídí) a zadolodí (s fregatní zádí s prosklenou galerií) pancíře postrádaly, středolodí mělo boky oplátováno o to důkladněji. Desky z pudlované oceli, silné 114 mm, byly upevněny na podkladě z teakového dřeva tloušťky 458 mm (ve dvou vrstvách silných 229 mm – na BLACK PRINCE 410 mm, tj. 2x 205 mm) a pokrývaly části boků trupů do výšky 6,7 metrů (z toho 1,8 m pod vodní čárou) a v délce 64,9 m (tedy nechránily záďový kormidlový systém); na úrovní dělové paluby se koncích pancéřových pásů vpředu i vzadu se k těmto pásům pojily příčné železné stěny – traverznice/příčnice, rovněž o síle 114 mm, tj. lodě už měly citadelu, chránící však především baterii; traverznice byly k ochraně interiéru trupu při stíhacím respektive ústupovém boji, účinné byly zejména při zásazích ze šikmého úhlu. Celková hmotnost pancéřování činila 950 tun plus 355 tun teakového podloží.

Lodě nesly plné oplachtění pro ekonomickou plavbu za dlouhého křižování, ale hlavní pohonnou jednotkou na každé byl ležatý 1V parní stroj (průměr válce 2,85 m, zdvih pístu 1,22 m, hmotnost 898 lt); na obě jednotky jej dodala, jak víme, fa J. Penn a synové, tehdy ještě nerozvinutá, ale ambiciózní; při výkonu 5270 HP dával stroj lodím rychlost 13-14 uzlů (viz DATA); avšak když se parostrojní a plachetní propulze sloučily, WARRIOR dosahoval tehdy naprosto úžasných 17,5 uzlu (BLACK PRINCE 15 uzlů). Ostatně např. pánové J. C. Warsop a R. J. Tomlin v r. 1991, v unikátně detailní studii pohonného systému WARRIORU, označily dílo Pennů za výsledek práce na základě tehdejších nejlepších poznatků o lodních parostrojních soustavách. Skříňové kotle byly z válcovaného železa a trubky z mosazi, obé se testovalo při téměř dvojnásobných tlacích, než jaké měla pára v systému za běžného provozu. Očitý svědek popisuje tento stroj jako „monstrum schopné všech možných známých a myslitelných zvuků a roztřásající celou loď, zvláště v úsilí o dosažení maximálních otáček, tedy co vteřinu jedné“ (reálně to bylo max. 56 ot./min.) a když WARRIOR plul rychlostí oněch 17 uzlů (cca 32 km/hod), prý „bylo to, jako když loď letí po hladině Solentu, a posádka měla v očích nevěřícné překvapení a na rtech úsměvy až nechápavé, ale v těch pohledech byla i ostražitost, neboť kde kdo zřejmě soudil, že se něco musí stát – vybuchne některý kotel, zlomí se písní tyč, rozbije se převod na lodní hřídel. Navenek však převládaly zjevná hrdost a potěšení.“ Vysoká rychlost měla umožnit lodím rychle dostihnout nepřítele, volit si směr útoku, mrštně manévrovat ve vzdálenosti 600 – 800 metrů od cíle, přičemž na tuto vzdálenost byly vlastní osmi- a sedmipalcové zadovky (pak předovky) nejúčinnější, zatímco i těžší střely nepřítele nedokázaly britské pancíře probít. Jinak ovšem se pohon lodní vrtulí používal hlavně za bezvětří, při případném rychlém manévrování v boji a pro bezpečné manévrování v přístavu, nezávisle na větru… Lodní vrtule o dvou lopatkách byla systému Griffith, měla průměr 7,5 m, a aby nekladla hydrostatický odpor při pohybu lodi hnané pouze pomocí plachet, byla odpojitelná od lodní hřídele a upevněna ve vertikálně posuvném rámu, jehož prostřednictví se vytahovala do zvláštní šachty na zádi (BLACK PRINCE měl šroub pevný); jenže lodní vrtule WARRIORU měla hmotnost 10 tun a byla v té době vůbec největší na světě, takže vytahování vrtule pomocí lan a kladkostrojů vyžadovalo mimořádného úsilí asi tří stovek mužů WARRIORU. Za služby WARRIORU však byla lodní vrtule vyzvednuta málokdy a posádka i při plavbě loď pod plachtami nechávala vrtuli v pracovní poloze, přičemž jí stroj pomalu otáčel, aby bylo plynutí vody mezi lopatkami působilo co nejmenší ztrátu rychlosti obrněnce (což byla později u vrtulových paroplachetníků běžná praxe). A co víc: aby nepřekážely při plavbě pod plachtami komíny (po dvou na každém obrněnci), v r.1863 došlo k jejich úpravě na teleskopické, takže je bylo možné zatahovat až do blízkosti úrovně vrchní paluby; běžně však pracovaly vysunuté, s větším tahem, což pomáhalo zvýšit výkon strojů o 200 iHP... Posádku strojovny tvořilo 95 mužů včetně důstojníků a za pozornost stojí také skutečnost, že za aktivní služby WARRIORU stroje poháněly loď na 51 000 plavebních mil, za služby v 1. záloze na 36 mílích, jinak vyjádřeno, po celkovou dobu aktivní i záložní služby WARRIORU plula loď z 36 % z tohoto času jen s pomocí stroje, ze 42 % loď plula, hnána strojem i plachtami, a jen po 22 % z tohoto času plula jen pod plachtami… Při úsporné, 11-12uzlové rychlosti za strojové plavby byly v činnosti čtyři, nanejvýš šest kotů, a lodní vrtule se otáčela jen 25-30x /min., přičemž spotřeba uhlí činila při 11uzlové rychlosti 3,5 lt/hod., při 12 uzlové 4,5 lt/hod. a při maximální (14,5 uzle) 9 lt/hod., což jsou hodnoty aproximativní, neboť se poněkud měnily v závislosti na přesnosti měření, kvalitě uhlí, obrostu lodního dna a stavu moře a platí do r. 1874, kdy došlo na přestavbu pohonného systému…

WARRIOR - příčný řez strojovnou lodi

WARRIOR a BLACK PRINCE měly i po dvou pomocných („donkey“) strojích, avšak napájených z hlavních kotlů. Větší z nich poháněl větrací systém na dělové palubě a čerpadla odsávající vodu z prostoru dna a případně při vnikání vody zvenčí, menší pomocný stroj sloužil jen k manipulaci s lany (později, na jiných lodích, byly pomocné stroje běžně napájeny z vlastních, malých kotlů, sice s menším, ale přiměřeným výkonem, a schopných začít dodávat páru i velmi rychle). Možno dodat, že vzhledem ke své štíhlosti a konstrukci přídí byly lodě na rozbouřeném při správném postavení vůči vlnám mnohem odolnější než standardní široké dřevené koráby, které byly vlnami mnohem více zaplavovány, a také vynášeny, takže na temenech vln byly jejich trámové skelety podélně mnohem více namáhány.

BLACK PRINCE se zataženými komíny

Hlavní výzbroj WARRIORU a BLACK PRINCE, pro palbu granáty i plnými koulemi, mělo původně tvořit po čtyřicet hladkých 68liberních dělech , z toho jedno na vrchní palubě předolodí jako stíhací, jedno na vrchní palubě zadolodí jako ústupové, avšak jelikož v době dostavby obrněnců ve firmě Armstrong v Elswicku dokončili nové 110liberní drážkované zadovky, bylo rozhodnuto, že je dostanou i obě fregaty. Takže na každé lodi pak byly na vrchní palubě čtyři 110liberky pro palbu po traverze, a na dělové palubě osm 110liberek a šestadvacet 68liberek, přičemž 110liberky měly palposty uprostřed baterie, navíc bylo dodáno po čtyřech 40liberních dělech, která byla rovněž na vrchní palubě, jako stíhací a ústupová; pro srovnání, L´GLOIRE měla 36 děl ráže163 mm. Děla vyjma osmi kusů na vrchní palubě byla rozmístěná jako na klasických dřevěných korábech, tedy v baterii - v řadě, dělo vedle děla, po celé délce boků obou lodí… 68liberky měly ráži 7,9“, tj. 201 mm, a při úsťové rychlosti 481 m/s a elevaci 12° dostřelovaly plné i výbušné projektily hmotnosti 30,8 kg na distanci okolo 2900 m; 110liberky měly ráži 7“ (178 mm) a při úsťové rychlosti 350 m/s a elevaci 11,25° pálily jak plné sféfrické, tak výbušné projektily hmotnosti okolo 49,9 kg až na výtečných 3700 m… Děla většinou měla standardní bočnicovou lafetaci s koly, avšak v případě 110liberních zadovek na vrchní palubě spočívaly dělové hlavně na rapertech (sáních), uložených na rámových lafetách. Raperty byly na kolečkách, ale zbržďovány třecími boky, přičemž třecí síla se dala nastavit na zadních blocích - před výstřelem si třecí bloky přitisky ke skluzu na lafetě, při výstřelu se rapert s hlavní odsunul vzad, načež obsluha děla třecí bloky povolila a přesunula (převezla = na kolečkách") rapert pomocí kladek a navijáku opět do palebné polohy vpředu lafety, načež třecí bloky opět pomocí stavěcích šroubů přitiskla ke skluzu; pokud se chtěl měnit odměr děla, zadek rámové lafety, spočívající pojezdovými válečky na kovových pásech uspořádaných do oblouků, se - opět pomocí kladek – pootočil do požadovaného úhlu… Postupně měla být 68liberní děla základní výzbroje sňata a nahrazena menším počtem 110liberních, avšak při zkouškách v r. 1861 se ukázalo, že starší děla jsou spolehlivější a po r. 1863, zejména po trapném výkonu britských zadovek při ostřelování japonského Šimonoseki, se Královské námořnictvo opět vrátilo, na dlouho, k předovkám (viz DATA). Dále byly na palubě ještě dvě 20liberky a jedna 12liberka, původně jako přenosná výzbroj pro lodní čluny, ale pak byla i tato přimontována k vrchní palubě. Toliko k výcviku sloužil 6liberní mosazný kanónek.

110lb zadovka WARRIORU na vrchní palubě.

Totéž dělo v současnosti. Všimněme si velkého závěru komory a pojezdového a kladkového manipulačního systému rapertu a lafety.  

Nových kanónů se oba obrněnce dočkaly až r.1867 (viz DATA) – všechny byly předové, avšak s drážkovanými hlavněmi, jenže to už se WARRIOR a BLACK PRINCE jevily jako lodě, technicky i takticky překonané jejich nástupci.

_______________________________________________________________

DATA:

WARRIOR

Výtlak (norm.) 9137 lt, rozměry: 128,00 celk. (115,9 m.s.) x 17,8 x 7,95/8,2 m - štíhlost 6,5 : 1. 

Pohon a výkony: horizontální 1V stroj, 10 skříňových kotlů (v každém 17l t upravené mořské vody; 800/850 lt uhlí) – při zkouškách 5267 iHP, rychlost max. 14,08 uzle (prac. tlak 1,5 atm, spotřeba uhlí na 1 HP/1 hodinu: 3 kg, 56 ot./min.), pod plachtami 13 uzlů - oplachtění mělo plochu 4500 m2, operační dosah při strojové plavbě: 2100 mil / 11 uzlů.

Pancéřování: boční 114 mm / dřevěný podklad tloušťky 457 mm, příčné 114 m.

Výzbroj v r. 1861: 26x 68lb/zadovky, 10x 110lb/zadovky, 4x 70lb / v r. 1867: 4x 203mm/předovky, 28x 178mm/předovky, 4x 20lb/salutní.

Posádka: (na začátku kariéry) 707 mužů. 

BLACK PRINCE

Výtlak (norm.) 9250 lt, rozměry: 128,00 celk. (115,9 m.s.) x 17,8 x 7,95/8,2 m.

Pohon a výkony: horizontální 1V stroj, 10 skříňových kotlů (800/850 lt uhlí) – při zkouškách 5770 iHP, rychlost max. 13,60 uzle, pod plachtami jen 11 uzlů - oplachtění mělo plochu 4500 m2, operační dosah při strojové plavbě: 2100 mil / 11 uzlů..

Pancíře: boční 114 mm / dřevěný podklad 410 mm, příčné 114 mm.

Výzbroj v r. 1867: 4x 203 mm/předovky, 24x 178 mm/předovky, 4x 20lb/salutní.

Posádka: (na začátku kariéry) 707 mužů. 

______________________________________________________________________________________________

 

WARRIOR v r. 1862

WARRIOR byl v Thames Iron Works and Shipbuilding založen 25. května 1859, na vodu spuštěn 29. prosince 1860. 19. září 1861 přeplul do Portsmouthu, kde byl dostrojován a vyzbrojován a kde také (na Solentu a Spiteheadu ) od 14. října probíhaly předávací zkoušky; do služby byl zařazen 24. října 1861, ale s některými defekty, které se na jaře příštího roku odstraňovaly, přičemž příď byla odlehčena a stožáry sníženy. Na podzim r. 1864 prošel WARRIOR drobnými úpravami (mj. salutní děla byla vyměněna za těžší, ale stejně výkonná) a údržbou načež byl převelen do Queenstownu (nyní Cobh, jižní Irsko), kde sloužil jako obranná loď. V r. 1867 se vrátil do Kanálového loďstva a prošel dalšími úpravami a přezbrojením (viz DATA). Ve stejném roce nakrátko navštívil portugalský Lisabon. Po návratu k domácím břehům byl WARRIOR převeden do Osbornského zálivu (ostrov Wight – jižní Anglie), aby střežil tamní sídlo královny Viktorie, neboť hrozilo nebezpečí útoku Irskách nacionalistů (při té příležitosti královna loď navštívila)… V dubnu 1868 byl obrněnec v eskadře doprovázející královskou jachtu VICTORIA AND ALBERT (II) s korunním princem, budoucím králem Eduardem VII., do Dublinu. Po návratu byl pancéřník opět v Kanálovém loďstvu, ale v srpnu t. r., při plavbě eskadry na skotské vody, WARRIOR kolidoval s obrněncem ROYAL OAK, přičemž si poškodil galionovou figuru a ztratil část čelenu, lehká poškození utrpěl i ROYAL OAK. V r. 1869 se WARRIOR plavil s divizí na portugalské vody, avšak zajímavý úkol dostal v létě t. r. – spolu se sesterskou lodí BLACK PRINCE, obrovskými bateriovými obrněnci AGINCOURT a NORTHUMBERLAND (viz) a největší britskou kolesovou válečnou lodí - dřevěnou fregatou TERRIBLE měl přetáhnout z domácích vod na Madeiru speciální plovoucí dok; soulodí to zvládlo mezi 4. a 28. července t. r., načež se WARRIOR vrátil do domácích vod a prošel údržbou (čištění dna) a drobnými opravami. Pak nakrátko odplul do Lisabonu. V r. 1870 byl v eskadře, z níž se za bouře 7. září 1870 u mysu Finistere v Biskajském zálivu ztratil věžový paroplachetní obrněnec CAPTAIN; potopil se, a toto neštěstí vzrušilo celý svět… Poté se WARRIOR plavil na východním Atlantiku. Od září 1871 do r. 1875 procházel úpravami, při nichž mj. dostal záďovou palubní nástavbu a kratší čelen…, a také nové části pohonného systému včetně nových kotlů. Po zařazení do služby byl převeden do 1. zálohy a sloužil jako obranná loď v Portlandu. Odtud pak konal každoroční letní platby do některého vzdálenějšího přístavu. V r. 1878, za rusko-turecké války, hrozilo, že Rusové zaútočí na Istanbul (Konstantinopol), tudíž k Dardanelám měl plout i WARRIOR, ale ohlášený ruský útok se nekonal a WARRIOR zůstal v zálivu Bantry na jihozápadě Irska. V r. 1880 námořní správa loď překlasifikovala na křižník I. třídy (tj. pancéřový). V dubnu 1881 byl WARRIOR převeden před ústí Clyde (západní Skotsko), kde do 31. května 1883 sloužil jako obranná loď. Poté jej odzbrojili a odstrojili a upravili na plovoucí skladiště. V l. 1902-1904 byl depotní lodí torpédové flotily, přejmenován (v březnu 1904) na VERNON III. Od dubna 1904 sloužil jako školní loď pro výcvik torpédistů v Portsmouthu, zároveň dodával páru a elektřinu sousedním hulkům. V říjnu 1923 uznala vrchní námořní správa VERNON III za nadbytečný a v r. 1924 jej nabídla k odprodeji. Tehdy už loď téměř v ničem nepřipomínala slavný WARRIOR, ale naštěstí pro ni, o opotřebovaný hulk nikdo zájem neměl, ba pěti letech námořní správa přestala uvažovat o rozebrání lodi vlastními prostředky, neboť ji hodlala využít jako plovoucí palivovou nádrž a loď-vlnolam v Pembroke Dock – přístavním městečku na západním pobřeží Walesu.

Bývalý WARRIOR, vyfotografovaný v Pembroke Dock 1.3.1929.

Tam také na jaře r. 1929 VERNON III přivlekli, tam jej upravili na plovoucí naftovou cisternu, tam také bývalé pancéřové fregatě přidělili v r. 1942 nové označení – C77 (podobně dosluhovala řada jiných významných britských lodí, což mnozí ctitelé Královského námořnictva i jednotlivých plavidel velmi těžce nesli)… Až po válce si zapomenuté existence někdejšího WARRIORu všimli příznivci starých válečných lodí a zasadili se o záchranu pancéřníku; prim v tomto úsilí sehrála Námořní společnost (Maritime Trust). Nová historie pancéřníku WARRIOR si zasluhuje samostatné pojednání, a tak závěrem jen potěšující konstatování, že po osmi letech oprav (1979-1987) v Hartlepoolu stanul obnovený, krásný WARRIOR, s úžasnými exponátními interiéry i exteriéry, v Královském námořním muzeu (Royal Naval Museum) v Portsmouthu poblíž veleslavné VICTORY... Pokud někdy přijdete k jeho černému trupu, všimněte si: loď nese na přídi galionovou figuru bojovníka - WARRIOR a BLACK PRINCE totiž byly posledními válečnými plavidly ROYAL NAVY, které takovou měly, byť každý trochu jinou. Hlavně se však zkuste vcítit do historie WARRIORU, začínající na konci padesátých let 19. století, a vzpomenout na jména Walker, Watts, Russel… 

WARRIOR po rekonstrukci - triumfální, okázalý návrat do Portsmouthu.

 

BLACK PRINCE pod vlajkoslávou, šedesátá léta 19. stol.

BLACK PRINCE se až na výše uvedené jednotlivosti konstrukčně shodoval s WARRIOREM. V loděnici Napierů jej založili 12. října 1859, na vodu byl spuštěn 27. února 1861, v listopadu t. r. přeplul do Portsmouthu k dostrojení a vyzbrojení, v červnu 1862 loď převzalo Královské námořnictvo, ale do služby byla uvedena až 19. září 1862 a zařazena do Kanálového loďstva. V r. 1864 prošel BLACK PRINCE menšími úpravami a mj. salutní děla byla vyměněna za těžší, ale stejně výkonná. Větším přezbrojením prošel v l. 1867-1868 (viz DATA) a mimochodem – nové 8palcové (203mm) předovky pálily granáty hmotnosti 79.4 kg, které při úsťové rychlosti 430 m/s dokázaly prorazit na 1000 m pancíř z válcovaného železa tloušťky 244 mm; 178mm předovky pálily granáty hmotnosti 50.8 kg, schopné prorazit železný 196mm pancíř… Po přezbrojení byl BLACK PRINCE převeden na široké ústí Clyde (západní Skotsko), kde sloužil jako obranná jednotka. Spolu s fregatami WARRIOR, AGINCOURT a NORTHUMBERLAND a kolesovou TERRIBLE v létě r. 1869 přetáhl na Madeiru velký plovoucí dok (viz výše), což byla jedna z nejvýznamnějších operací lodi, potažmo mírová, neboť ostré bojové akce se ani BLACK PRINCE nikdy nezúčastnil. V l. 1874-1875 prošel drobnými úpravami, zejména stěžňů, dostal však i záďovou palubní nástavbu. Poté se připojil ke Kanálovému loďstvu, jako vlajková jednotka zástupce jejího velitele. Následovala plavba ke kanadským břehům, po návratu však byl BLACK PRINCE převeden do rezervy a zůstával v Devonportu. V r. 1880 jej - jako WARRIOR – překlasifikovali na pancéřový křižník a občas se pak účastnil cvičení Kanálového loďstva. V r. 1896 byl upraven na školní jednotku, ukotvenou v Queenstownu (dn. Cobh, jižní Irsko). V r. 1903 jej přejmenovali na EmeraldA a v r. 1910 na IMPREGNABLE III, později byl veden jako školní výcviková loď IMPREGNABLE. Tak přečkal i první světovou válku… 21. března 1923 jej vrchní námořní správa odprodala z britského válečného loďstva na rozebrání.

 

BLACK PRINCE byl v osmdesátých letech 19. století zastaralou jednotkou.

Ve službě se lodě osvědčily – v době uvedení do služby byly rychlé a stabilní a po celá sedmdesátá léta platily za prvotřídní jednotky, jen vzhledem k jejich délce a ručnímu kormidlovému ovládání (kormidlové parní stroje se zaváděly později) hůře manévrovaly. Ve skutečnosti je však poměrně rychlý technický vývoj lodního konstruktérství už v druhé polovině sedmdesátých let 19. století odřadil mezi méně významné jednotky, přesto WARRIOR a BLACK PRINCE - bývalí „černí hadi Kanálového loďstva“ - dodnes zůstávají úctyhodnými legendami.        

WARRIOR - technický průřez lodi 

Posádka BLACK PRINCE v r. 1898