Typ MINOTAUR (1867-1868)

MINOTAUR

AGINCOURT

NORTHUMBERLAND

- Bateriové paroplachetní fregaty. (V záhlaví AGINCOURT v r. 1880 v Gibraltaru.) -

Když se první z těchto vrtulových paroplachetníků, AGINCOURT, objevil koncem jara 1867 na moři u Portsmouthu, byl jeho zjev nevídaně obrovský! Vždyť loď co do velikosti a hmotnosti daleko překonávala kteroukoliv válečnou loď, které do té doby na mořích a oceánech plula, neboť měla výtlak úžasných 10 600 lt a délku téměř 130 m, zatímco soudobě se stavěly kapitální jednotky délky okolo 90 m, nesla pět(!) stěžňů, dva komíny, obrovskou výzbroj… A to měly být její sestry ještě větší, byť jen o málo!

Šéfkonstruktér Královského námořnictva, I. Watts, projektoval tyto obrněnce podle specifikací Admirality, které požadovaly těžce pancéřovanou a těžce vyzbrojenou, totiž 50dělovou pancéřovou paroplachetní fregatu pro operace daleko na oceánech, tedy s dlouhou autonomní plavbou, a také vysokou rychlostí 14 uzlů.

Watts se svého úkolu zhostil tím, že jako výchozí koncepci použil projekt „svého“ obrněnce ACHILLES (viz), jenž právě tvořil, a plány nové lodi pak dopracoval tak, aby loď pojala požadovanou výzbroj, účinné pancéřování, silnější stroje a větší zásobu uhlí…; z toho důvodu musel nový typ oproti ACHILLESU mj. o 6,1 m prodloužit a trup rozšířit, aby pojal silnější stroj.

Poté, co byl v létě 1861 projekt schválen, začala stavba tří lodí tohoto typu, pro které byly vybrány názvy ELEPHANT (byl pak přejmenován na MINOTAUR), CAPTAIN (přejmenován na AGINCOURT) a NORTHUMBERLAND. Obrněnce byly samozřejmě technologicky i provozně velmi drahé, ale jelikož měly být dominantní silou – jádrem Královského námořnictva, mimořádné prostředky na jejich stavbu byly z námořního rozpočtu na r. 1861 uvolněny; pro představu - jestliže se tehdejší pořizovací náklady na stavbu středně velkých obrněnců pohybovaly mezi 250 000 a 300 000 liber šterlinků, stavba obrněnce ACHILLES stála bezmála 470 000 liber a stavba AGINCOURTU a MINOTAURU vyšla na okolo 480 000 liber šterlinků/loď!!...

Když pak I. Wattse vystřídal ve funkci E. J. Reed, byl tento požádán, aby poslední loď modifikoval, takže někde je NORTHUMBERLAND uváděn jako samostatný typ. Povšimněme si těchto hlavních rozdílů:

- NORTHUMBERLAND měl nést těžší výzbroj – 7palcovky (178mm) měly na něm být nahrazeny 8palcovkami (203mm), v obou případech šlo o předovky;

- na lodích MINOTAUR a AGINCOURT pokrývaly pancíře celé boky – od přídě k zádi a od vrchní paluby do hloubky 1,73 m pod úroveň vodní hladiny (pancíř postrádaly pouze krátké úseky mezi hlavní a vrchní palubou na přídi a zádi) a lodě neměly v bateriích pancéřové přepážky; na NORTHUMBERLANDU bylo pancéřování stejné, až na to, že pancíř chránící baterii byl redukován jen na délku baterie, tj. 56,3 m, jeho nejvyšší pás byl tedy výrazně kratší, ale zato baterii uzavíraly i příčné pancéřové přepážky vpředu a vzadu, tj. byly napojené na konce pancířů baterie.

- NORTHUMBERLAND dostal pancéřovou velitelskou věž (stála mezi čtvrtým a pátým stěžněm), zatímco MINOTAUR a AGINCOURT měly tyto věže menší a jen ze silného plechu; na každé z těchto lodí stála bojová věž mezi třetím a čtvrtým stěžněm, kde byl i velitelský můstek.

NORTHUMBERLAND v r. 1868 - pohled od zádi

Všechny lodě však měly kromě pancéřování ve střední části trupu společnou i přední pancéřovou přepážku - hrázku, která se 7,6 m od svislice předního stevenu zvedala z dělové paluby až nad vrchní palubu a chránila tam, byť jen zpředu, dvě stíhací děla stojící na vrchní palubě předolodí, nad přídí.

Na všech jednotkách výška mezi dnovou palubou a spodní palubou činila 6,4 m; v tomto prostoru byly nejdůležitější zařízení lodi – vpředu magacín, za ním první kotelna, druhá kotelna, příčná uhelná jáma, následovalo skladiště dělostřeleckých granátů, za ním byla strojovna a za ní zadní magacín. Mezi spodní palubou a dělovou (hlavní) palubou byl rovněž značně členěný prostor, vysoký 2,82 m, a mezi dělovou palubou a vrchní palubou byl prostor vysoký 2,21 m – tady byly levá a pravá baterie, tady také - v zadní části - bylo ubytováno mužstvo, zatímco důstojnictvo bylo o palubu níže, v temných prostorách s minimem přírodního světla, ač vzadu na hlavní palubě byly volné prostory, ovšem připravené pro admirála... Po stranách interiéru trupu, v outorové oblasti, byly 1,1 m široké vodotěsné komory, které spolu s patnácti příčnými, rovněž vodotěsnými přepážkami tvořily hlavní protizátopový systém každé z těchto lodí; patřilo do něj i dvojité dno se sedmi vodotěsnými komorami, to však se táhlo jen od předního magacínu po zadní (včetně).

Lodě měly původně nést padesát 110lb Armstrongových zadovek, z toho čtyřicet (20+20) v baterii a deset pivotových na vrchní palubě. To se však po fiasku těchto zbraní za ostřelování japonské Kagošimy v r. 1863 změnilo – zadovky byly vyřazeny z lodní výzbroje Královského námořnictva, a tak nový šéfkonstruktér Královského námořnictva E. J. Reed, jenž v r. 1863 vystřídal I. Wattse, dostal úkol projektovat na lodě několik nových, velmi těžkých (12 lt) děl ráže 229 mm, s hlavněmi na železných lafetách systému Scott (s koly), a poslední loď série, NORTHUMBERLAND, opatřit novými 8palcovými (203mm) děly, která měla nahradit 7palcovky (178mm). O 178mm dělech píši jinde (ostatně dělostřelectvo Královského námořnictva by si zasluhovalo velmi podrobné samostatné pojednání, na mnoha obšírných webových stránkách), takže zde kratičce o předovkách ráže 229 mm/14 o hmotnosti 12 lt: Pálily plné i výbušné střely hmotnosti 115,2 kg, úsťová rychlost střel činila 430 m/s, střely zdolávaly pancíř z válcovaného železa tloušťky okolo 280 mm; hlavně byly na rapertech, posuvně spočívajících na rámových lafetách, s pojezdovými válečky pohybujícími se po kovových drahách. Stran 9palcovek Reed poukazoval, že onen prostor mezi dělovou a vrchní palubousvětlost 2,21 m bude pro tato děla příliš nízký, avšak zkušenost s umístěním stejných děl do možná ještě těsnějšího prostoru věží v podstatě jen experimentálního obrněnce ROYAL SOVEREIGN to nepotvrzovaly - dělostřelecké mužstvo tam tyto obrovské hrubé kusy obsluhovalo bez potíží. Stran 8palcovek zase bylo jisté, že bude-li jich dvaadvacet, výtlak lodi vzroste o asi 120 t, což ale měl Reed kompenzovat odebráním části pancíře chránícího bateriovou (dělovou, hlavní) palubu; a conto toho nebyl NORTHUMBERLANDU instalován pancéřový pás kryjící tuto palubu v předo- a zadolodí, zato ovšem byly přidány na konce středolodí už zmíněné příčné pancéřové přepážky, kryjící baterii zpředu a zezadu.

A tedy celkově:

- V době dokončení AGINCOURTU a MINOTAURU byly čtyři 9palcovky (229mm) umístěny rovněž do baterie na dělové (hlavní) palubě, kde stály spolu s dvaceti děly ráže 178 mm; čtyři děla ráže 178 mm byla na vrchní palubě – v zadním středolodí, vedle čtvrtého stožáru, dvě děla pro palbu po traverze stála u nábočních střílen ve vysokém brlení, třetí dělo bylo zcela vpředu jako stíhací, čtvrté dělo stálo zcela vzadu, na okrouhlé zádi, jako ústupové; tato dvě poslední děla, umístěná v malé nástavbě na vrchní palubě předo-/zadolodí, bylo možné přesouvat mezi dvěma střílnami ve stěně těchto nástavbě, přičemž pro přední dělo byly střílny (pouze pro palbu vpřed, nikoliv do stran) v oné pancéřové hrázce, počínající na hlavní palubě a procházející vrchní palubou, v palebných úhlech před střílnami se v přídní nástavbě otevíraly výklenky; pro zadní dělo byly střílny (pouze pro palbu vzad) nechráněné.

- Na NORTHUMBERLANDU byla čtyři 229mm děla rovněž uprostřed baterie na dělové palubě, a s nimi bylo v tomto dělovišti, chráněném pancíři ze stran i na koncích, ještě osmnáct 203mm děl zatímco, na dělové palubě na zádi, tedy už mimo boční pancéřovou ochranu baterie, bylo na každé straně lodi po jednom 178mm dělu; na vrchní palubě byla v nízké příďové nástavbě dvě stíhací 203mm děla, pro která byly střílny, a to jen pro palbu vpřed, v oné pancéřové hrázce, jakou nesly i sesterské lodě (před střílnami byly v nástavbě i tady učiněny výklenky), na záďové palubě byla, rovněž v nízké nástavbě, další dvě 203mm děla, ústupová… Střílny byly jen 0,84 m vysoké a 0,72 m široké a děla z nich mohla pálit s odměrem 15°+15°; spodní okraje střílen baterie byly asi 6 m nad vodní hladinou. Nutno dodat, že ačkoliv se 9palcovky do baterie vešly, jejich obrovská hmotnost a způsob ovládání pomocí lan a kladek nedovolovaly jejich obsluhám rychlou práci s nimi a palba z nich byla pomalá… Osm malých salutních mosazných houfnic stálo na záďové nástavbě.

229mm (9,2") předovka...

... a pohled na dělovou palubu NORTHUMBERLANDU

Pancéřování sahalo od hrany vrchní paluby (připomínám, že na lodích AGINCOURT a MINOTAUR mimo onoho krátkého úseku na přídi, a na NORTHUMBERLANDU pouze v oblasti baterie) do hloubky 1,75 m pod vodní čáru, železná obšívka měla tloušťku 15,9 mm, na ní spočívalo dřevěné (teakové) podloží tloušťky 254 mm, na němž ležel pancíř – plotny v předo- a zadolodí byly tenčí, ve středolodí silnější (viz DATA).

MINOTAUR měl pancéřování (včetně teaku) hmotnosti 1776 lt, trup včetně pancéřování a hnacího systému měl hmotnost 7560 lt, výstroj (takeláž, plachtoví…) měla hmotnost 3340 lt.

AGINCOURT měl pancéřování (včetně teaku) hmotnosti 1776 lt, trup včetně pancéřování a hnacího systému měl hmotnost 7170 lt, výstroj (takeláž, plachtoví…) měla hmotnost 3130 lt.

NORTHUMBERLAND měl pancéřování (včetně teaku) hmotnosti 1549 lt, trup včetně pancéřování a hnacího systému měl hmotnost 7340 lt, výstrojí (takeláž, plachtoví…) měla hmotnost 3340 lt.

Mimochodem, byly to první lodě s železnými trupy, které mohly unést více, než co činila hmotnost jejich trupů (5232 lt proti 5043 lt).

Tyto pancéřové fregaty, neboť tak byly lodě původně klasifikovány, měly po deseti kotlích ve dvou kotelnách s centrální topírnou, tj. topeniště přední i zadní řady kotů byly přivráceny do společného pracovního prostoru, velmi špatně větraného, takže při nejvyšších rychlostech tu panoval žár kombinovaný s vysokou vlhkostí a velkým množstvím uhelného prachu, a toto prostředí, navíc temné a velmi hlučné,  mimořádně ohrožovalo tělesnou kondici, ba vůbec zdraví topičů… Deset žárotrubných kotlů napájelo 2válcový stroj:

- na MINOTAURU měl písty průměru 2,845 m a zdvihu 1,295 m, dosahoval při 54 ot./min. výkonu 6700 iHP a poháněl 4lopatkovou vrtuli průměru 7,32 m,

- na AGINCOURTU měl stroj písty průměru 2,566 m se zdvihem 1,372 m, dosahoval při až 61 ot./min. výkonu 6870 iHP a poháněl 4lopatkovou vrtuli průměru 7,47 m. Výkonu strojů odpovídaly téměř rovnocenné rychlostní hodnoty – AGINCOURT při předávacích zkouškách dosáhl 14,32 uzle, MINOTAUR 14,8 uzle, ale mimochodem, max. rychlost okolo 14,5 uzle byla u tak velkých lodí tehdejší doby nevídanou záležitostí...

- NORTHUMBERLAND měl stroj obdobný stroji MINOTAURU (lišil se jen zdvih: zde 1,296 m), ale při max. 58 ot./min. dosahoval jen 6560 iHP, nejvyšší rychlost lodi při předávacích testech činila 14,13 uzle.

Stroj byl na všech lodích v trupu při levé straně, vyvažován instalací kondensátorů a dalších přídatných zařízení na straně pravé. A pro zajímavost – tyto tři obrovské paroplachetníky byly vůbec kdy největší válečné lodě poháněné toliko jednou lodní vrtulí.

A byly také jedinými válečnými loděmi světa, osazenými pěti stěžni („fore, second, main, fourth, mizen“). Ale zatímco AGINCOURT a NORTHUMBERLAND nesly plné oplachtění (na AGINCOURTU na druhém stěžni chyběla vratiplachta), MINOTAUR měl na čtyřech stěžních pouze křížové plachty, a jen vratiplachtu na zadním, použity byly i zdvojené košovky; to se ale ukázalo jako neefektivní řešení, a tak ještě před předáním lodi válečnému námořnictvu bylo oplachtění upraveno, tj. s běžnými křížovými plachtami na prvních čtyřech stěžních a vratiplachtami na první, třetím, čtvrtém a pátém stěžni. V bojové akci mohl být čelen sklopně zvednut, pak zase spuštěn do pracovní polohy. Při plavbě pouze pod plachtami však byly lodě velmi pomalé – za optimálního dutí větru odzadu dosahovaly jen 9,5 uzle a tato hodnota se nezvedla ani poté, co bylo v letech služby plachtoví lodí upravováno, než o ně částečně přišly. Menší měrou k tomu přispívalo, že lodě měly sice odpojitelnou lodní vrtuli, ta se však nedala zvednout, takže při plavbě pod plachtami, při „studeném“ stroji, se sice protáčela, ale i tak zvyšovala odpor lodního tělesa vůči vodě. Už v polovině šedesátých let se však ozývaly hlasy, že zejména velké lodě je třeba od těžkého plachtoví a takeláže oprostit a ušetřenou hmotnost, představující asi třetinový díl z výtlaku lodi, využít na instalaci silnějších strojů a nahradit větším množstvím paliva…

NORTHUMBERLAND měl ještě jeden primát – stal se první lodí, která dostala parní kormidlový stroj; byl umístěn dole na konci zadolodí ve zvláštní sekci, částečně chráněn hlavním pásem, protaženým až k zádi a přispíval k zásadně lepším manévrovým schopnostem lodi, zatímco její sestry zůstaly při své enormní délce velmi těžko ovladatelné.   

MINOTAUR koncem šedeátých let 19. století, pohled na vrchní palubu smerěm k zadolodí

______________________________________________________________

 

DATA:

MINOTAUR

Výtlak (norm.) 10 627 lt, rozměry: 121,9 (m.s.) x 18,14 x 7,92/8,5 m.

Pohon a výkony: ležatý 2V stroj J. Penn – 6949 iHP, 10 skříňových kotlů (750 t uhlí), 5 stožárů s plným oplachtěním (3000 m2), rychlost 14,33 (při zkouškách 10. května 1867)/9,5 uzle, operační dosah 1500 nám. mil / 7,5 uzle (v činnosti 6 kotlů) nebo 1000 nám. mil / 7,5 uzle (v činnosti všechny kotle).

Pancéřování: obšívku trupu tvořily plechy 15,9 mm; pás měl ve středolodí tloušťku 140 mm/254 mm silný dřevěný podklad, na koncích 114 mm/254mm dřevěný podklad (příď pancéřování neměla), hráz kryjící stíhací děla byla silná 140 mm.

Výzbroj v r. 1868: 4x 229mm/předovky, 24x 178mm/předovky (z toho 22 na dělové palubě, v baterii, 2 stíhací na vrchní palubě předolodí a 2 ústupová na vrchní palubě na zádi), 8x 24lb/zadovky (na záďové nástavbě). 

Posádka: (na začátku kariéry) asi 800 mužů plného stavu.

AGINCOURT

Výtlak (norm.) 10 627 lt, rozměry: 121,9 (m.s.) x 18,14 x 8,2/8,6 m.

Pohon a výkony: ležatý 2V stroj J. Maudslay – 6700 iHP, 10 skříňových kotlů, 5 stožárů s plným oplachtěním (3000 m2), rychlost 14,80/ pod plachtami 9,5 uzle, operační dosah 1500 nám. mil / 7,5 uzle (v činnosti 6 kotlů) nebo 1000 nám. mil / 7,5 uzle (v činnosti všechny kotle).

Pancéřování: obšívku trupu tvořily plechy 15,9 mm; pás měl ve středolodí tloušťku 140 mm/254 mm silný dřevěný podklad, na koncích 114 mm/254mm dřevěný podklad (příď pancéřování neměla), hráz kryjící stíhací děla byla silná 140 mm.

Výzbroj v r. 1868: 4x 229mm/předovky, 24x 178mm/předovky (z toho 22 na dělové palubě, v baterii, 2 stíhací na vrchní palubě předolodí a 2 ústupová na vrchní palubě na zádi), 8x 24lb/zadovky (na záďové nástavbě). 

Posádka: (na začátku kariéry) asi 800 mužů plného stavu.

NORTHUMBERLAND

Výtlak (norm.) 10 784 t, rozměry: 121,9 (m.s.) x 18,14 x 7,92/8,46 m.

Pohon a výkony: ležatý 2V stroj J. Penn – 6545 iHP, 10 skříňových kotlů, 5 stěžňů, rychlost 14,13/ pod plachtami 9 uzle.

Pancéřování: pás měl ve středolodí tloušťku 140 mm/254 mm silný dřevěný podklad, na koncích 114 mm/254 mm silný dřevěný podklad, traverznice měly tloušťku 114mm, hráz kryjící stíhací děla byla silná 140 mm. Pancéřovou věž tvořilo železo tloušťky 114 mm. 

Výzbroj v r. 1868: 4x 229mm/předovky, 22x 203mm/předovky (všechny na dělové palubě v baterii, 2x 178mm/předovky. 

Posádka: (na začátku kariéry) asi 800 mužů.

______________________________________________________________

AGINCOURT, dokončený jako první z této trojce legendárních obřích obrněnců, se stavěl v soukromé loděnici Laird, Son and Co. ve skotském Birkenheadu – založili jej tam 30. října 1861, spustili na vodu 27. března 1865, Královské námořnictvo AGINCOURT převzalo a zařadilo do Kanálového loďstva 1. června 1867... Prvním velkým úkolem obrněnce bylo v létě r. 1869 přetáhnout velký plovoucí dok na Madeiru, přičemž mu asistovala mj. právě dokončená sesterská loď NORTHUMBERLAND, ale v eskadře byly i WARRIOR a BLACK PRINCE (viz) a velká kolesová fregata TERRIBLE... V r. 1871 byl AGINCOURT téměř zničen ztroskotáním pod Perlovou skálou, v dohledu z Gibraltaru, ale obrněnec se po několika dnech tak tak podařilo zachránit. V l. 1873 AGINCOURT vystřídal v roli vlajkové lodi Kanálového loďstva sesterský MINOTAUR, který musel na úpravy a opravy, a v této funkci setrval do r. 1875, kdy se MINOTAUR do služby vrátil a kdy naopak AGINCOURT musel na přezbrojení. I on pak nesl 19x 229mm/předovky a 2x 20lb/zadovky; dostal nové kotle a novou lodní vrtuli, kormidlový stroj, místo pěti stěžňů měl nyní jen tři, s barkovým oplachtěním... V r. 1877 se vrátil do Kanálového loďstva, v dalším roce jej zařadili do Zvláštní eskadry, která pak křižovala u Dardanel, aby demonstrovala podporu Velké Británie Turecku v jeho válce s Ruskem (1877-1878). Po návratu eskadry AGINCOURT znovu sloužil v Kanálovém loďstvu, načež se stal vlajkovou jednotkou zástupce velitele loďstva. Zkraje osmdesátých let byla loď znovu přezbrojena – 2 děla ráže 229 byla nahrazena 2x 152mm/zadovkami. V r. 1889 role vlajkové lodi AGINCOURTU skončila (pro zajímavost, za aktivní služby se na jeho palubě vystřídalo patnáct admirálů!). V l. 1891-1892 dostal navíc 4x 120mm/zadovky, 8x 76mm/rychlopalná a 2 torpédomety, ale rok poté přešel do zálohy a stál ukotven v Portsmouthu. Tam byl upraven na školní loď a odeslán do Portlandu, přejmenován na BOSCAWEN III. V Portlandu sloužil do r. 1905, pak přeplul do Harwiche, kde byl nadále školní lodí, ale přejmenovanou na GANGES II. V r. 1909 se obrněnec přesunul do Sheerness. Tam byl postupně odstrojován a upraven na plovoucí palivovou základnu, označenou C 109. Svoji poslední, podřadnou úlohu plnil ve velmi zuboženém stavu až do r. 1960(!), kdy se začal rozebírat.   

  

AGINCOURT v prvních letech služby (nahoře),

AGINCOURT jako palivová základna ve Sheerness v r. 1935 (dole)

MINOTAUR, objednaný 2. září 1861, se stavěl v loděnici fy Thames Ironworks and Shipbuilding v londýnském Blackwallu, kde jej založili 12. září 1861 (původně jako loď ELEPHANT) a spustili na vodu 12. prosince 1863, už jako MINOTAUR, na památku jedné z lodí, které kdysi velel legendární H. Nelson. Loď by byla v přespříštím roce stavebně dokončena, ale její předání válečnému námořnictvu zdržovalo jednak testování nové výzbroje, jednak zkoušky odlišného oplachtění, než jaké bylo v projektu. Tudíž Královské námořnictvo převzalo MINOTAUR až 19. prosince 1868 (v Portsmouthu, kde se loď zbrojila vystrojovala), kdy už byly ve služby obě sesterské lodě, ač s jejich realizací se začalo později… Obrněnec se stal vlajkovou lodí Kanálového loďstva. V r. 1868 narazil do pancéřníku BELLEROPHON, ale MINOTAUR, který ztratil čelen a přední stožár a měl poškozenou příď, se dotáhl do Belfastského zálivu; BELLEROPHON utrpěl minimálně. V r. 1873 byl MINOTAUR stažen ze služby a do r. 1875 přezbrojován a prošel významnými úpravami – nesl pak 19x 229mm/předovky a 2x 20lb/zadovky; dostal nové kotle a novou lodní vrtuli (výkon stroje pak činil 6288 iHP, max. rychlost klesla na 14,2 uzle), instaloval se kormidlový stroj, místo pěti stěžňů měl nyní jen tři, s barkovým oplachtěním, a jako vůbec první jednotka Královského námořnictva dostal pátrací reflektory… Po těchto úpravách se vrátil do Kanálového loďstva. Zkraje osmdesátých let byla loď znovu přezbrojena – 2 děla ráže 229 byla nahrazena 2x 152mm/zadovkami. 23. července 1887 byl MINOTAUR jednou z vlajkových lodí (v-adm. W. Hewetta) na obrovské námořní přehlídce uspořádané na počest zlatého výročí královny Viktorie, ale na konci téhož námořní správa obrněnec přeřadila do zálohy. V l. 1891-1892 přibyly na MINOTAUR 4x 120mm/zadovky, 8x 76mm/rychlopalná děla proti torpédovkám a 2 torpédomety. V r. 1893 se MINOTAUR stal školní lodí ukotvenou v Portlandu. V březnu 1904 byl přejmenován na BOSCAWEN II a v příštím roce převeden do Harwiche, přidělen tam ke školní lodi GANGES. 11. června 1906 byl přejmenován na GANGES a 256. dubna 1908 na GANGES II. Na konci ledna 1922 jej námořní správa odprodala na zrušení.   

MINOTAUR

NORTHUMBERLAND se realizoval v Millwall Iron Works (Londýn), kde jej založili 10. října 1861 (původně jako třístěžňový), spustili na vodu 17. dubna 1866 a válečnímu námořnictvu předali 8. října 1868. NORTHUMBERLAND začal sloužit v Kanálovém loďstvu a ještě v létě r. 1869 přetahoval - spolu s AGINCOURTEM a prvními pancéřníky WARRIOR a BLACK PRINCE a kolesovou fregatu TERRIBLE - velký plovoucí dok z domácích vod na Madeiru. Operace se zdařila a NORTHUMBERLAND zůstal u Madeiry, avšak na vánoce 1872 se utrhl od kotvy a najel na kloun obrněnce HERCULES. Trup NORTHUMBERLANDFU byl těžce poškozen, ale podařilo se jej nouzově opravit, načež odplul na Středozemní moře, do doků na Maltě k opravě. Pak se vrátil domů a stal se jednotkou Kanálového loďstva, ale v r. 1875 byl odstaven kvůli přestrojení a přezbrojení – nesl pak o tři 229mm děla víc a o dvě 203mm a dvě 178mm děla méně, konkrétně tedy 7x 229mm, 20x 203mm (všechno předovky) a 2x 20lb salutní, přibyly 4 torpédomety, místo pěti stěžňů zůstaly tři…. V r. 1879 se NORTHUMBERLAND vrátil do Kanálového loďstva, v němž sloužil až do r. 1885. Pak, v l. 1885-1887 prošel přestavbou, při níž dostal nové kotle, reflektory…, byl znovu přezbrojen, přičemž 2 děla ráže 203 mm byla nahrazena 1x 152mm/zadovkou a 2x 127mm/zadovkami. Načež se NORTHUMBERLAND vrátil do kanálového loďstva, v němž setrval do r. 1890. Pak dostal ještě 6x 120mm/zadovky, 10x 76mm/rychlopalná a 6 kulometů, ale to už byl beznadějně zastaralou lodí, proto jej námořní správa přeřadila do zálohy – necelý rok stál obrněnec v Portlandu a pak, do r. 1898, v Devonportu. Tam byl odstrojen a odzbrojen, přejmenován na ACHERON a upraven na loď k výcviku kotelního mužstva. V r. 1904 jej odtáhli do Nore. V r. 1909 byl upraven na uhelný hulk s označením C8, v r. 1926 se označení změnilo na C26, ale už rok nato jej námořní správa odprodala. Loď pak byla přetažena do Dakaru, kde kotvila pod názvem STEDMOUD do r. 1935, kdy se začalo s jejím rozebíráním.      

NORTHUMBERLAND

Ve službě se tyto lodě při strojové plavbě projevily jako rychlé, velmi spolehlivé, stabilní a odolné, avšak při plavbě pod plachtami byly pomalé; navíc zpočátku MINOTAUR a AGINCOURT, vzhledem ke své mohutnosti, těžkopádně manévrovaly, což se ale zlepšilo, když v sedmdesátých letech i ony dostaly kormidlový parní stroj. Je jen škoda, že i tyto lodě potkal obvyklý, tj. velmi nedůstojný osud hulků, odsouzených k postupnému rezivění a rozpadání se a že ani jedné z nich se nedostalo záchrany a restaurace, jaké se dočkal WARRIOR; alespoň jedna by se tak stala technickou památkou přinejmenším stejně cennou, už třeba proto, že obři typu MINOTAUR byly poslední standardní bateriové pancéřníky Královského námořnictva, které vstoupily do služby.