Typ HERCULES (1868)

HERCULES

- Centrálně-bateriová paroplachetní vrtulová pancéřové fregata. -

Další velkou jednotkou v kategorii centrálně-kasematních pancéřníků britského Královského námořnictva byla tato dvoukomínová, větší, vylepšená, rychlejší, chráněnější a vyzbrojenější verze lodi BELLEROPHON; specifikace nové lodi požadovaly rychlost do 14 uzlů, poprvé též instalace nových 10palcových(!) předovek, posílení stíhacího a ústupového dělostřelectva a použití nových pásových pancířů tloušťky 229 mm!! Pro obrněnec byl vybrán antický název HERCULES… Šéfkonstruktér Královského námořnictva E. J. Reed se úkolu chopil s důkladností sobě vlastní - za východisko projektu si vybral konstrukční koncepci právě obrněnce BELLEROPHON, jehož plány nedlouho předtím jeho kancelář dokončila, a využil svých zkušeností z projekce i jiných centrálně-kasematních železných, lodi dal kloun i balanční kormidlo, posádce koupelnu a prádelnu… Přitom opět musel čelit stálým připomínkám zejména z Odboru pro stavbu lodí („Construction Department“).     

Začněme u celkového pojetí lodi: Porovnáme-li v juxtapozici schémata BELLEROPHON (7550 lt, 91,5 m délky) a HERCULES (8680 t, 99 m délky), zjistíme, že lodě vykazují skutečně velkou podobnost, přičemž HERCULES je samozřejmě větší. Ale i tento excelentní Reedův výtvor měl:

- poměrně krátkou, ale na rozdíl od konstrukce předlohové lodi nezvykle silně pancéřovanou středolodní kasematu s mohutnou hlavní artilerií; vzhledem k menšímu počtu primárních děl byla však kasemata kratší než na menším BELLEROPHONU, přičemž obě krajní děla v každé náboční řadě se dala přesouvat od střílny pro palbu po traverze ke střílně pro palbu vpřed/vzad;

- dále nesl HERCULES malou kasematu s těžkým dělem v přídi a malou kasematu se stejným dělem v zádi;

- ochranu trupu tvořily tři pásy nad sebou, táhnoucí se po celé délce lodi;

- na vrchní palubě lemované brlením povýšeným o hamakové schrány byla vpředu nástavba, v níž rovněž stála děla (vzadu při dokončení lodi nástavba chyběla, ale přibyla později, když se měl HERCULES stát vlajkovou lodí).

A dále zběžné pohled: Mezi hlavním a zadním stěžněm byl můstkový komplex s uzavřenou kormidelnou. Příď HERCULESU nebyla radlicová (tj. kombinující kliprový a klounový tvar), nýbrž klounová, tj. v horní části byl vazník kolmý, a ve spodní části přecházel do oblouku vpřed a navazoval na tvar mohutné kované klounové ostruhy, která ovšem už spočívala pod hladinou. Rozložení hmotnosti trupu a oplachtěného stěžňoví mělo učinit loď co nejstabilnější základnou onoho pozoruhodně těžkého primárního dělostřelectva. Zajímavé také je, že ač byl HERCULES větší a propracovanější, vyzbrojenější a chráněnější než BELLEROPHON, jeho pekuniárně vyjádřená hodnota byla jen o 20 000 liber šterlinků větší než pořizovací cena jeho předchůdce (377 000 liber oproti 357 000 liber).

Nyní bližší pohledy:

Pohon: Velký stroj dodala opět firma J. Penna – byl 2válcový (průměr pístů 2,998 m, zdvih 1,14 m, 64 ot./min.) a poháněl 2lopatkovou vrtuli a průměru 7,17 m, a protože stroj byl i výkonnější, než stroj BELLEROPHONU, a protože loď měla lépe tvarově vypracovaný trup a větší stoupání šroubovice lodní vrtule, dosahoval HERCELES o asi půl uzle vyšší rychlosti než jeho o asi 1000 t lehčí předchůdce, nadto při menší zásobě uhlí (610 t oproti 640 na HERCULESU) měl o asi 100 nám. mil delší operační dosah. Kromě parních pump a kotevního vrátku jiné parní pohonné zařízení na lodi nebylo…. Reed nebyl příznivcem velkého oplachtění lodi, ale veden obecnou tendencí zajišťovat lodím prostředky k co nejdelší hospodárné plavbě a ovlivněn konkurenčním počínáním kpt. C. P. Colese (o něm píši v souvislosti s prvními britskými věžovými pancéřníky), na své jednotky projektoval plné plachtoví, což byl i případ obrněnce HERCULES, který pak se svými 4590 m2 plachet byl dokonce vůbec jednou z nejvíce takto vystrojených jednotek Královského námořnictvu (z uvedené celkové plochy plachtoví připadalo 50% na křížové plachty, 20% na předozadní plachty a 30% na závětrovky); přesto však byl HERCULES pod plachtami se svými 11 uzly jen o asi uzel rychlejší než BELLEROPHON, jenž nesl o polovinu menší oplachtění(!), což byl jeden z dalších motivů Reedových úvah o tom, jak dalece účelné by bylo na kapitálních válečných lodích plachty zrušit, a to i pro pomocné účely, a ušetřenou jejich obrovskou hmotnost a hmotnost takeláže využít k naložení podstatně většího množství paliva, instalaci větších, hmotnějších, ale i výkonnějších strojů, těžší výzbroje a silnějších pancířů…     

Pancéřování – podélné i příčné: Tvořilo je (1) pancéřování kasemat jako ochranných segmentů dělostřelectva lodi, (2a) pancéřování trupu nad vodní čárou, (2b) pancéřování na vodní čáře, (2c) pancéřování pod vodní čárou. Jiné pancéřování loď neměla, tedy (kupodivu) chyběla i chráněná velitelská věž, ba v porovnání s HERCULESEM chyběly i pancéřové paluby, které však byly aspoň částečně nahrazeny vrstvami teaku, silnými 305 mm (v kasematě) respektive 254 mm (spodní paluba). Celková hmotnost pancéřování včetně teaku činila 1332 t. 

Ad (1): Kasematu délky 16 m (byla o 6,1 m kratší než kasemata BELLEROPHONU) chránil z boku a v oblasti nárožních střílen systém krytý novými 229mm železnými plotnami (dosud nejsilnější používané byly síly 203 mm), napříč ji vpředu kryl pancíř tloušťky 152 mm, vzadu pancíř silný 127 mm. Tyto pancíře byly na 2x 254 mm silném dřevěném podloží, s 19mm železnou podšívkou, tvořící vnitřní povrch stěn kasematy.

Ad (2a) a (2c): Ochranu trupu po celé jeho délce tvořily tři kompozitní pásy nad sebou. V případě vrchního a spodního (2a, 2c) pásu měly vnější pancéřové plotny, položené od přídě k zádi, jednotnou tloušťku 152 mm, ale spočívaly na stejné soustavě vrstev dřeva, výztuh a žeber, jaká nesla i prostřední pás (2b). (Takto popisuje systém Gardnier, zatímco Parkes a Brown popisují pouze jediný pás.)

Ad (2b – podle Parkese a Browna): Pás na čáře ponoru měl tři segmenty – základním byl prostřední segment, s oním novým vnějším pancířem tloušťky 229 mm, dlouhý 22,5 m; na ten vpředu a vzadu navazovaly segmenty s vnějším pancířem tloušťky 203 mm, zatímco na samém předo- a zadolodí byly pancéřové plotny tloušťky jen 152 mm.  

Střední, základní část pásu na čáře ponoru, s oním 229mm (9palcovým) pancířem zvnějšku, měla nové, skutečně mimořádně propracované složení, které zle vyjádřit takto (od vnější vrstvy po spodní):

pancíř(229 mm)

dřevo-výztuhy(254mm)/

plech+plech(19+19 mm)/

žebra-dřevo(254 mm)/

dřevo+dřevo(254+254 mm)/

žebra/plech(19 mm)/

Vysvětleme si to, a pohlížejme přitom na obrázek – popíši složení vrstvy v obráceném pořadí, odspodu, tj. od „žebra/plech(19 mm)“:                      

- spodek ochranné vrstvy tvořila železná obšívka trupu, silná 19 mm, spočívající na spodní soustavě vertikálních žeber výšky 178 mm,

- na obšívce ležely dvě horizontálně situované vrstvy teaku v podobě trámků – první a druhá, každá v tloušťce 254 mm, tj. 508 mm celkově,

- následovala třetí horizontálně ložená vrstva teaku tloušťky 254 mm, avšak tato byla prostoupená vrchní (vloženou) soustavou žeber výšky 254 mm (novinka), 

- na této soustavě žeber respektive třetí vrstvě teaku ležela další obšívka, složená však ze dvou vrstev železných plátů výšky 19 mm, tj. 38 mm celkově (novinka),

- na této vložené obšívce spočívala vrchní vrstva teaku tloušťky 254 mm, proložená však podélnými výztuhami profilu L (novinka), vzdálenými o sebe 0,61 m,

- a až na této vrstvě teaku ležel pancíř tloušťky 229 mm.

Což byla podstatně účinnější protipancéřová ochrana, než nap. na WARRIORU, kde měla složení (odspodu, od nitra trupu): obšívka(18 mm)/dřevo+dřevo(celk. 458 mm)/pancíř(114 mm).

Nepočítaje žebra a výztuhy tohoto systému, činily úhrnné tloušťky (pro srovnání):

                       železa           dřeva           suma   

WARRIOR      132 mm        458 mm       590 mm

HERCULES     286 mm      1016 mm     1302 mm

Jak mimořádně pevný vůči soudobým dělům respektive jejich střelám tento systém na HERCULESU byl, dokázaly testy pancíře. Pro zkouškách ve Shoeburyness byly vnější pláty o tloušťce 229 mm (9“) a 203 mm (8“) ostřelovány 272kg (600liberními) projektily, a výsledek? Jediná střela prorazila pouze pancíř s 203mm plátem, a to ještě v místě, kde byl poškozen/zeslaben při předchozích dopadech střel!! To železo-teakový ochranný systém WARRIORU odolal granátům o hmotnosti max. 68 liber…

Výzbroj: Hlavní artilerie obrněnce, vůbec poprvé na britské válečné lodi instalovaných osm 10palcových (254mm) předovek, stála v baterii na hlavní (dělové) palubě. Tato nová děla s rámovými lafetami a hlavněmi na rapertech (sáních) byly velmi zavalité, 18tunové kusy, odpalující při úsťové rychlosti 420 m/sec a 320kg prachové náloži 181,5kg (400liberní) projektily, které dokázaly před ústím prorazit plotnu z válcovaného železa tloušťky okolo 310 mm. S dobře vycvičenou 17člennou obsluhou a s 2 nosiči střeliva mohlo dát jedno každé dělo ránu co 70 vteřin, což byl výkon skutečně mimořádně dobrý…

Dvě 9palcovky, rovněž velmi těžká děla (píši o nich i v monografiích jiných britských lodí té doby), stály na téže palubě – dělové či hlavní, ale jedna v předo- druhá v zadolodí, jako stíhací respektive ústupové zbraně, a to v separátních kasematech, chráněných zvnějšku pancířem. I ony měly po jedné střílně k palbě vpřed a po dvou střílnách k palbě do stran, ale jelikož přední kasemata se nacházela na místě, kudy na jiných lodích procházela obslužná kotevní lana, musela být tato vyvedena na vrchní palubu, kde byl nyní i vrátek… Tyto 9palcovky (229 mm/14) pálily plné i výbušné střely hmotnosti 115,2 kg, při úsťové rychlosti 430 m/s dokázaly před ústím prorazit plotnu z válcovaného železa tloušťky okolo 285 mm. Avšak ani 285mm, ani 310 mm lodní pancíře tehdy zavedeny nebyly; nejsilnější měly právě hrubost okolo 230 mm… 

A konečně nesla loď v nástavbě předolodí a na vrchní palubě zadolodí po dvou 7palcovkách (178mm), přičemž ty přední mohly pálit pouze vpřed respektive s minimálním odměrem, a to skrze střílny ve výklencích, vypracovaných v oné nástavbě, obě zadní, ústupová děla mohla ze svých střílen pálit jak vzad, tak do stran; tyto palposty nebyly chráněné pancířem.

Celkově byl HERCULES na svoji dobu dílem technicky skutečně výjimečným. Nutno také poznamenat, že zatímco v Chathamu obrněnec realizovali za necelé tři roky, což byl u tak velkých lodí britský standard, francouzské loděnice překonávaly délku stavby obdobně velkých lodí nejméně dvojnásobně, neboť v nich se pracovalo tradičně pomalu.   

  HERCULES v r. 1868

________________________________________________________________

DATA:

HERCULES

Výtlak (norm.) 8677 lt / 8830 lt, rozměry: 99,06 (m.s.) x 18,00 x 7,30/8,08 m.

Pohon a výkony: ležatý 2V stroj J. Penn – (při předávacích zkouškách) 7178 iHP, 9 skříňových kotlů (630 t uhlí); loď nesla plné oplachtění (4590 m2); rychlost strojní plavby14,69 uzle, rychlost pod plachtami 10,9 uzle, operační dosah 1600 nám.mil / 8 uzlů.

Pancéřování: hlavní pás měl tloušťku 229 mm/1016mm dřevěný podklad, navazující segmenty 203 mm/dřevěný podklad, konečné segmenty 152 mm/silný dřevěný podklad, vrchní část a spodní část pásu byly silné 152 mm a na tomtéž podkladě; baterii bočně chránil rovněž složený pancíř kasematy, s pancířem silným 229 mm, k němu se vázaly traverznice, silné – přední 152 mm, zadní 127 mm, samostatné kasematy pro 229mm děla vpředu a vzadu měly 152mm vnější pancíř.

Výzbroj v r. 1868: 8x 254mm/předovky (všechny na dělové palubě v baterii), 2x 229mm/předovky (po jedné na každém konci lodi, v samostatné pancéřové kasematě), 4x 178mm/předovky (na vrchní palubě), 8 malých salutních děl.

_________________________________________________________________

HERCULES založili v Královské loděnici v Chathamu 1. února 1866, spustili na vodu 10. února 1868, válečné námořnictvo jej převzalo 21. listopadu 1868. První zařazení obrněnce bylo v Kanálovém loďstvu, v němž setrval do r. 1874. V červenci 1871 úspěšně vyprostil z mělčiny pod Perlovou skálou nedaleko Gibraltaru ztroskotaný obrovský AGINCOURT. V r.1872 se v mlze srazil s NORTHUMBERLANDEM (sesterská loď AGINCOURTU – viz MINOTAUR), měl poškozené dno a boky, vyřazena tři těžká děla…, ale byl opraven. Ve službě se HERCULES jevil stabilní a při strojové plavbě velmi rychlý a dobře ovladatelný, tedy byl výtečnou dělostřeleckou základnou své těžká artilerie. Ale při plavbě pouze pod plachtami stěží dosahoval 10 uzlů a obtížně se s ním manévrovalo, zejména na rozbouřeném moři. Což byl jeden z důvodů, proč obrněnec dostal při celkových úpravách lodi v l. 1874-1875 parní kormidlový stroj, který k napomohl k mnohem lepšímu ovládání lodi; na zádi přibyla nástavba, neboť bylo třeba na lodi ubytovat admirála a jeho štáb.

HERCULES před přestavbou, v r. 1875 

V l. 1875-1877 HERCULES sloužil jako vlajková loď Středomořského loďstva, pak přeplul do Portsmouthu, aby prošel dalšími úpravami (na vrchní palubu přibyly dva Whiteheadovy torpédomety…) a v r. 1878, za rusko-turecké války, se zařadil do Zvláštní eskadry, která přeplula na Středozemní moře a u Dardanel demonstrovala spojenectví Turecka s Velkou Británií… Po návratu se HERCULES stal obrannou lodí v Clydeském zálivu, kde zůstal až do r. 1881, kdy byl zařazen do rezervní flotily, jako její vlajková loď. V r. 1885 byl krátce v další Zvláštní eskadře (Hornbyho). V r. 1886 dostala loď ochranné sítě proti torpédům. V l. 1892-1893 prodělal obrněnec rekonstrukci, při níž se instaloval nový, trojčitý stroj a osm nových, válcových, výkonnějších kotlů (místo pův. devíti), místo tři stěžňů s plachtovím se objevily dva bojové stožáry (tj. s marsy); obrněnec prošel i přezbrojením – na vrchní palubu přibylo šest 120mm rychlopalných děl (po třech na každou stranu), dvě 178mm předovky na vrchní palubě předolodí byly narazeny 2x 152mm/rychlopalnými děly, na nástavbách se objevilo devět rychlopalných 6liberek a třináct 3liberek; když pak loď znovu vyplula, při předávacích testech vyvinul stroj výkon 8530 iHP a HERCULES dosáhl rychlosti 15,91 uzle.

HERCULES v r. 1894

Poté však byl pancéřník v Portsmouthu odstaven do rezervy, překlasifikován na bitevní loď III. třídy. V r. 1905 byl ozbrojen a odstrojen, upraven na ubytovací jednotku a poslán do Gibraltaru. V r. 1909 jej přejmenovali na CALCUTTA a stal se depotní lodí. V r. 1914 se bývalý obrněnec vrátil do Portsmouthu, už s nefunkčními stroji. V r. 1915, zbavena stožárů, komínů, nástaveb…,  tato nevzhledná loď, která už v ničem nepřipomínala někdejší Reedovo mistrovské dílo, dostala název FISGARD II a sloužila k výcviku mužstva palubních služeb, pak opět jako skladiště. Námořní správa odprodala polovrak na rozebrání až r. 1932.