Typ HECTOR (1864-1868)

HECTOR,

VALIANT

- Bateriové železné pancéřové paroplachetní fregaty. (V záhlaví HECTOR.) -

Ve stati věnované prvnímu britskému pancéřníku s dřevěnou konstrukcí – konvertované 91dělové řadové lodi ROYAL OAK (viz) jsem objasnil, jaká byla názorová situace ve velení Královského námořnictva poté, co se ukázalo, že Francie rozvíjí svůj program výstavby pancéřového jádra svého válečného loďstva, ba uvažuje pro příští roky s realizací až třiceti oceánských, fregatních obrněnců. Proto také Londýn přijal záměr postavit v nejbližší době pro Královské námořnictva patnáct oceánských pancéřníků, přičemž část z nich měly být původně paroplachetní řadové jednotky, konvertované na obrněnce, ostatní železnými jednotkami, principiálně konstrukčně navazujícími na typ WARRIOR (viz). Z těchto následovaly WARRIORU a BLACK PRINCE značně menší pancéřníky DEFENCE a RESISTANCE (viz), jejichž stavba začala ve stejném roce, jako stavba lodí typu WARRIOR respektive v prosinci r. 1859, a nyní, na podzim r. 1860, se připravovala stavba dalších dvou menších lodí, avšak – z rozhodnutí vrchního inspektora Královského námořnictva, B. Walkera – víceúčelových. Walker totiž ve svém vyjádření z 28. září t. r. uvedl, že „tyto lodě musí být uzpůsobeny k využití jako transportní nebo k plnění dalších úkolů, a pro takové případy je žádoucí, aby z nich bylo možné kdykoliv sejmout pancéřové pláty“. Nové, „univerzální“ pancéřníky měly se dvěma jednotkami typu DEFENCE vytvořit divizi ku ochraně domácích břehů a základen. Dobrá.

Šéfkonstruktér Královského námořnictva I. Watts opět tyto železné pancéřové fregaty, pro které byly vybrány názvy HECTOR a VALIANT, koncipoval jako o něco větší a zdokonalenou variantou jednotek typu DEFENCE – především měly účinnější ochranný systém, silnější výzbroj, mocnější stroj, tj. i vyšší rychlost, a díky větší šířce a většímu ponoru (kvůli původně těžšímu pancéřování a většímu stroji než měl typ DEFENCE) byly i stabilnější…, přičemž lodě bylo možné po částečném odstranění výzbroje a všeho pancéřování (kterýžto počin významně každou loď odlehčil) do týdne proměnit a vystrojit jako kapacitní přepravní plavidla.

Stejně jako na konvertovaném pancéřníku s dřevěnou konstrukcí, ROYAL OAK (viz), měly i tyto dvě jednotky boční obrnění složené ze dvou pásů - spodní spočíval na trupu jen ve středolodí, s malými přesahy, a protektoroval trup na vodní čáře, takže předolodí a zadolodí bylo v této části neochráněno, a konce pásů propojovaly pancéřové traverznice vpředu i vzadu; vrchní pás kryl baterii na hlavní palubě po celé délce lodi. Středolodní spodní pancíř měl po celé délce (65,9 m) standardní tloušťku 114 mm, danou schopností tehdejších železáren dodávat segmenty zatím jen v této maximální hrubosti. Vrchní pancíř,od přídi k zádi, měl ve středolodní části též tloušťku 114 mm, avšak na segmentech v předolodí (délky 9,15 m) a zadolodí (10,68 m) byl slabší (viz DATA); zasahoval 1,76 m pod hladinu. Tak ale nebyl splněn požadavek ochrany kormidlového systému v zádi lodi. Zvláštním prvkem byla krátká pancéřová hráz na vrchní palubě, na baku, chránící obě tamní stíhací děla, ale zatímco ostatní pancíře spočívaly na silném dubovém podloží, hráz na vrchní palubě dřevěné podloží neměla. Celková hmotnost pancéřování činila 912 lt; hmotnost trupu včetně pancéřování činila 4500 lt, hmotnost výstroje 2130 lt.

Trup byl vodotěsnými přepážkami rozdělen na 92 protizátopových úseků, přičemž 52 z nich bylo v dvojitém dnu a přesahovalo k outorům… Vrchní paluba byla po celém obvodu obestavena 2,1 m vysokým dřevěným brlením, v němž měla střílny děla na vrchní palubě. Příď sice byla rovná, tedy kloun tyto lodě nenesly; záď neměla už starodávný zdobný tvar s bohatě prosklenou galerií, nýbrž byla okrouhlá, kolmá, s převisem nad podhladinovým záďovým zúžením trupu, aby takto - pokryta pancíři vrchního pásu - lépe kryla kormidlo a lodní vrtuli. Interiér troupu byl řešen jako na lodích typu DEFENCE, tedy pancíře kryly přední magacín, následovala kotelna s šesti kotli uspořádanými v párech za sebou, pak strojovna a zadní magacín; posádka byla ubytovaná na hlavní, tj. dělové palubě, na níž se také za špatného počasí stravovala (běžně však i na vrchní palubě), důstojnická jídelna a kajuty důstojníků byly na spodní palubě v zadolodí, za zadním magacínem.

Lodě měly po třech stožárech s barkovým oplachtěním s dvojitými košovkami a po jednom teleskopickém komínu. Stroje projektované pro tyto lodě byly v podstatě tytéž, jaké dostaly DEFENCE a RESISTANCE, byl jen o něco větší, vlastně téže konstrukce, jaký měl ROYAL OAK – válec měl vnitřní průměr 208,2 m, zdvih pístu činil 121,9 cm. Obě lodě měly dvoulopatkové vrtule o průměru 6,1 m, odpojitelné a upevněné ve rámech, jejichž prostřednictvím se před plavbou toliko pod plachtami daly manuálně vyzvednout do zvláštní šachty v zádi lodi, mezi vrchní a hlavní palubou.

Výzbroj, kterou původně navrhoval vrchní inspektor B. Walker, měla sestávat z třiceti 68liberních předovek v baterii na dělové palubě a dvou stejných děl na vrchní palubě – jednoho vpředu, druhého vzadu, ale poté, co firma W. Armstronga v Elswicku nabídla 110liberní zadovky, se návrh na uspořádání výzbroje první lodi (HECTOR) změnil na osm 110liberek na vrchní palubě a čtyřiadvaceti 68liberek na dělové palubě, avšak i z toho sešlo poté, co se ukázalo, že lodě mají předimenzovaný výtlak (viz DATA).

____________________________________________________________   

DATA

HECTOR

Výtlak projektovaný 6710 lt, reálný (norm.) 7200 lt, rozměry 85,4 x 17,2 x 8,0 m.

Pohon a výkony: horizontální 1V stroj Napier – 3260 iHP, 6 kotlů (450 t uhlí), barkové oplachtění,  rychlost (při předávacích zkouškách) max. 12,36 uzle, po vstupu do služby 11,5 uzle, operační dosah: 800 mil / 11 uzlů.

Pancéřování: boční vrchní pás měl ve středolodí tloušťku 114 mm, na koncích 64 mm / 457mm dřevěný podklad; spodní pancéřový pás, instalovaný jen ve středolodí, byl silný 114 mm / 457mm dřevěný podklad; pojily se k němu přední a zadní traverznice, rovněž tloušťky 114 mm, a tuto tloušťku měla i pancéřová hrázka na baku, kryjící stíhací děla.

Výzbroj: po dokončení v r. 1864 nesl HECTOR 4x 110lb/zadovky – všechna na vrchní palubě (2x stíhací, 2x ústupová), 20x 68lb/předovky, ale tato výzbroj byla po třech letech upravena a byla totožná s výzbrojí VALIANTU (viz níže).  

Posádka: 530 mužů.

VALIANT

Výtlak projektovaný 6710 lt, reálný (norm.) 7200 lt, rozměry 85,4 x 17,2 x 8,0 m.

Pohon a výkony: horizontální 1V stroj Maudslay – 3560 iHP, 6 kotlů (450 t uhlí), barkové oplachtění,  rychlost (při předávacích zkouškách) max. 12,6 uzle, po vstupu do služby 11,5 uzle, operační dosah: 800 mil / 11 uzlů.

Pancéřování: boční vrchní pás měl ve středolodí tloušťku 114 mm, na koncích 64 mm / 457mm dřevěný podklad; spodní pancéřový pás, jen ve středolodí, byl silný 114 mm / 457mm dřevěný podklad; pojily se k němu přední a zadní traverznice, rovněž tloušťky 114 mm, a tuto tloušťku měla i pancéřová hrázka na baku kryjící stíhací dělo.

Výzbroj: po dokončení v r. 1864 2x 203mm/zadovky – obě na vrchní palubě zadolodí (ústupová), 16x 178mm/předovky – z toho 12 v baterii a 4 na vrchní palubě (2 nábočních pozicích, 2 vpředu jako stíhací).  

Posádka: 530 mužů.  

Ohledně výzbroje lodi HECTOR po jejím dokončení: 110liberní zadovky (ráže 178 mm) pálily plné i výbušné střely hmotnosti okolo 49 kg, dostřel při úsťové rychlosti asi 350 m/s a elevaci 11,25° činil 3700 m; 68liberní předovky (ráže 201 mm) pálily plné i výbušné střely hmotnosti okolo 30,8 kg, dostřel při úsťové rychlosti 481 m/s a elevaci 12° činil 2900 m; projektily z děl obou libráží dokázaly prorážet pancíře tloušťky okolo 150 mm.

Ohledně výzbroje lodi VALIANT: 203 mm/15 předovky pálily plné i výbušné střely hmotnosti 79,4 kg, při úsťové rychlosti 430 m/s a elevaci 12° střely prorážely pancíř tloušťky okolo 240 mm u ústí; 178mm/16 děla pálila plné i výbušné střely hmotnosti okolo 50,8 kg, schopné prorážet pancíře tloušťky okolo 190 mm.

_______________________________________________________________

HECTOR, námořní správou objednaný 25. ledna 1861, se realizoval v Napierově loděnici v Glasgowě, která dodala i stroj (což bylo v případě britských pancéřníků poprvé, kdy loďař dodal i vlastní pohonný systém); loď založili v březnu 1861, spuštěn na vodu byl 26. září 1862, avšak už při prvních plavební zkoušce se ukázalo, že jeho výtlak je skutečně příliš velký, což by vedlo ke především snížení rychlosti, tudíž se muselo začít s odlehčování lodi – především se pak hmotnost ušetřila na výzbroji a byla snížena projektovaná zásoba uhlí, plachtoví bylo změněno z plného na barkové. HECTOR byl proto dokončen až v lednu 1864, válečné námořnictvo jej převzalo 22. února 1864. Pancéřník byl zařazen do Kanálového loďstva. V l. 1867-1868 prošel úpravami a přezbrojením, poté nesl výzbroj, jakou v té době dostal právě dokončovaný VALIANT: 2x 203mm/předovky (obě vzadu na vrchní palubě), 16x 178mm/předovky (z toho 4x na vrchní palubě a 12x v baterii na dělové palubě). Po úpravách byl HECTOR přeřazen do Jižního rezervního loďstva, vojensky využívaného jen občas; z něj se obrněnec vzdálil jen v r. 1878, kdy jej vrchní velení přeřadilo do Zvláštní eskadry, křižující pak u Dardanel, v souvislosti s podporou Velké Británie Turecku, která bylo právě ve válce s Ruskem. Po návratu k domácím břehům se stal pomocnou obrannou lodí, mj. někdy povolávanou o ochraně letního sídla královské rodiny při Osbornsmém zálivu na ostrově Wight. V r. 1886 námořní správa HECTOR z aktivní služby vyřadila a nechala částečně odstrojit, a loď sloužila jako hulk v Portsmouthu. V r. 1900 byl HECTOR, už jako skladištní hulk, přidělen k lodi pro výcvik torpédisty, VERNON; tehdy také byl, jako první loď Královského námořnictva, v rámci pokusů souvisejících se zaváděním radiotelegrafie do Královského námořnictva, vybaven testovacím vysílacím přístrojem. V r. 1905 byl HECTOR odprodán na rozebrání.

HECTOR v r. 1864 

VALIANT, objednaný námořní správou rovněž 25. ledna 1861, se začal stavět v Londýně už 1. února t. r., ale jeho realizace v krachující firmě Westwood, Baillie and Co. v londýnském Cubittu (Millwall) v listopadu t. r. skončila a ještě v tomtéž roce musely stavbu převzít Thames Iron Works and Shipbuilding Co. v londýnském Leamouthu. Tam byl VALIANT spuštěn na vodu 14. října 1863, v srpnu 1865 byl odtažen do Portsmouthu k dostrojení a vyzbrojení. Avšak dokončen byl se značným zpožděním - až 15. září 1868, to kvůli příhodě s původním dodavatelem, a také kvůli rozhodnutí zaměnit na lodi původní výzbroj zadovek předovkami, jejichž výroba respektive dodávka se ostatně rovněž opozdila; vzápětí jej převzalo válečné námořnictvo. Hned poté byl VALIANT zařazen do 1. rezervy a dlouho sloužil jako obranná loď u pobřeží Severního Irska. V r. 1878 i jeho zařadilo vrchní velení do Zvláštní eskadry, křižující pak u Dardanel, v souvislosti s podporou Velké Británie Turecku, která bylo právě ve válce s Ruskem. Po návratu sloužil opět u Severního Irska. 20. července 1884 se v zálivu Lough Swilly srazil s DEFENCE, a měl poškozený trup, čluny a člunové jeřábky a strhanou část takeláže… V r. 1885 byl z vojenské služby vyřazen, odzbrojen a částečně odstrojen a dlouho kotvil v Devonportu jako hulk. V r. 1898 byl jako jednotka přístavní služby přeřazen k lodi INDUS, sloužící k výcviků kotelního mužstva. V r. 1904 jej přejmenovali na INDUS IV. V r. 1915 byl upraven na základnu upoutaného balónu, v následujícím roce dostal zpět název VALIANT (III). V r. 1922 námořní správa nabídla loď k odprodeji, ale nebyl o ni zájem, takže byl bývalý pancéřník v r. 1923 jej přestavěn na plovoucí cisternu. V r. 1926 byla přetažena do Hamoaze (u Devonportu, jihozápadní Anglie), kde loď sloužila až do r. 1956. Téhož roku ji koupil belgický zájemce, který loď nechal 8. prosince odvléci do Brugg t.r., kde byl bývalý pancéřník VALIANT rozebrán.

VALIANT v r. 1868