Typ BELLEROPHON (1866)

BELLEROPHON

- Centrálně-kasematní šroubová paroplachetní fregata. -

Jedna z konstrukčně velmi významných lodí Královského námořnictva. Tento obrněnec se dvěma komíny a třemi stěžni obtěžkanými plným oplachtěním projekčně vznikl v r. 1863, rovněž pod vedením tehdy nového šéfkonstruktéra Královského námořnictva, E. J. Reeda. Ten se snažil, aby ve výsledku byl pancéřník souhrnem generačních zlepšení ve smyslu:

- významného zvýšení výkonu a efektivnosti práce pohonných jednotek v poměru k výtlaku a rozměrům trupu,

- posílení pancéřového systému (byly instalovány silnější pancíře, vrchní palubu kryl půlpalcový pancíř, dělovou – v baterii – palcový, viz níže),

- posílení výzbroje novými, tehdy velmi těžkými děly ráže 9 palců,  

- vylepšení konstrukčního řešení skeletu trupu - na konstrukci lodi byla znovu použita ocel a její trup byl tedy kompozitní, loď dostala soustavu zesíleného žebroví tvořícího dvojité dno, které podtahovalo celý trup,

- jako první jednotka Královského námořnictva měl BELLEROPHON balanční kormidlo.

Přestože už tehdy byl Reed v neustálých sporech s Oborem pro stavbu lodí („Construction Department“) a byl nucen hledat různé kompromisy (např. ohledně rozmístění děl), podařilo se mu prosadit konstrukční variantu obrněnce, která jeho představám odpovídala.

Proberme si konstrukci, výzbroj a pancéřování lodi podrobněji:  

Jak výše v synopsi uvedeno, BELLEROPHON byl první lodí Královského námořnictva, která měla dostat 229mm děla, byť to stále byly předovky. Těchto 9palcovek kvůli jejich hmotnosti a rozměrům bylo na novém obrněnci méně, než bylo na dřívějších lodích děl menších ráží, avšak při testech prokazovaly tyto zavalité kusy značně větší účinnost; navíc menší počet umožnil Reedovi zkrátit středolodní kasematu, což díky úbytku pancéřování umožnilo projektantům učinit významnou úsporu na hmotnosti/výtlaku lodi. Reed také posílil stíhací respektive ústupovou artilerii na přídi a zádi (viz dále), která ovšem byla menší ráže než primárky… Především však tu tvůrci projektu lodi rezignovali na koncepci středolodní kasematy se střílnami pro palbu vpřed respektive vzad, neboť toto řešení v podobě dodatečných střílen umenšovalo efekt pancéřové ochrany centrální baterie a vynucovalo si instalaci výklenků učiněných buď ve stěně trupu, nebo v brlení, navíc fyzické projevy každého výstřelu (žár, rázová vlna, zplodiny) při palbě podél lodního trupu ohrožovaly takeláž a další výstroj, dřevěnou obšívku atd. Jak poznamenává Brown, výklenky „zakládaly řadu praktických problémů a nakonec vyvolaly názor, že tyto nově otevřené úhly palby byly spíše geometrickou kuriozitou než funkční záležitosti“ (výklenky se však objevily i na pozdějších centrálně-kasematních obrněncích, jako např. na Barnabyho ALEXANDŘE).

Dále Reed upustil od standardního pojetí dna trupu sestávajícího z jednoduchých nízkých perforovaných žeber (příčných prvků) a nosníků (podélných prvků) a uplatnil tzv. „bracket-system“ (údajně jej dopracoval Reedův asistent N. Barnaby, což ale uvádí jedině W. Hovgaard ve své „Modern History of Warships“ z r. 1920 z neznámého zdroje, a O. Parkes to do své knihy „British Battleships“ toliko převzal). Princip této soustavy spočíval na využití vysokých (asi trojnásobně vyšších, než např. na WARRIORU) podélných přepážek, propojených stejně vysokými segmenty žebroví, přičemž žebra a podélné segmenty nebyly souvislé, nýbrž byla to soustava jednotlivých snýtovaných konzol („brackets“) – buď plných (podélných), nebo perforovaných („light brackets“), a tento systém byl svrchu i zespodu oplátován, takže po celé délce lodi vzniklo prostorné dvojité dno, rozdělené vodotěsnými přepážkami na protizátopové sekce. Navíc Reed naprojektoval použití nikoliv železných, nýbrž ocelových konstrukčních komponentů, takže ač takto vzniklá soustava byla relativně mohutnější než v té době běžné dnové soustavy obrněnců, její hmotnost v poměru k celkové hmotnosti trupu byla srovnatelná s hmotností konstrukcí dna jiných, velikostně srovnatelných lodí. K takto vzniklé nejspodnější části lodi se v outorové oblasti pojil boční systém protizátopových komor, používaný už dříve.

Konstrukce dnové části trupu BELLEROPHONU

Vcelku byl trup lodi BELLEROPHON zavalitější než trupy předchozích typů, neboť musel pojmout velmi výkonný, tedy i velký 2V stroj. Konce vrchní paluby měly - vzato vertikálně, po vodorysu - opět oblé či mírně zalomené zakončení; na zádi toto praktické řešení s absencí prosklené galerie umožňovalo instalaci výzbroje nejen na vrchní, ale i na dělovou palubu. Avšak původní klounové provedení přídě komplikovala přítomnost čelenu, takže zde bylo možné ustavit děla jen na dělové palubě, přičemž žádné nemohlo pálit přímo vpřed. Nadto už při strojních plavebních zkouškách v září 1865, tj. ještě dlouho před dokončením, vystrojením a vyzbrojením lodi se ukázalo, že při rychlejší plavbě hrne klounová příď vodu „nad sebe“, takže hrozilo stálé zaplavování předních palebných postů; proto loď prodělala přestavbu přídě do nové formy, kombinující tvary přídě kliprové a přídě klounové, a příď pak měla radlicový tvar (onu „radlici“ známe už z lodí DEFENCE a RESISTANCE); příď takto byla odolnější vůči vlnám, nadto zajišťovala na vlnobití větší vzplývavost, neboť „radlice“ vlny rozdělovala a hrnula vodu po zaobleném boku nahoru pod palubní převis, který jí byl jednak nadnášen, jednak ji vrhal zpět do moře. Avšak voda přesto posty stíhacích děl někdy zalévala, a bylo tedy třeba zvednout je výš, což se později stalo.

Balanční kormidlo (vzor Stanhope), s plochou o 25% větší než byla plocha běžných kormidlových ploutví na mnohem mohutnějších obrněncích typu MINOTAUR, mimořádně ulehčilo práci s kormidlovým systémem; bylo nejen účinnější než běžné kormidlo, ale také se snadněji obsluhovalo, takže pokud na srovnatelné lodi s běžným kormidlem trvalo přestavení kormidelní desky od středové do krajní polohy, tj. o asi 40°, circa půldruhé minuty, což si vyžádalo spojené úsilí až čtyř desítek mužů u kormidelních kol (byla tehdy dvoj- až čtyřčitá), tutéž činnost s balančním kormidlem zvládlo ne více než deset mužů za půl minuty (na BELLOROPHONU osm mužů za 27 vteřin), přičemž loď s balančním kormidlem byla mnohem více „poslušná“ a reagovala na každé vychýlení kormidla.

Dominantní částí trupu byla středolodní, 29,9 m dlouhá kasemata s hlavní baterií s pěti děly na každé straně. Nutno poznamenat, že pro deset rozměrných těžkých děl byla kasemata značně těsná, ač její délka byla propočítána i s ohledem šíři pracovního prostoru, nezbytného pro úspěšnou činnost obsluh děl… Z boku ji chránil 6palcový pancíř, příčné stěny tvořil 5palcový, v obou případech na teakovém podloží. Relativní   í prostorové umenšení (zkrácení) kasematy, které mj. umožnilo i zlepšit ubytovacích podmínek na lodi, umožnilo Reedovi a Grayovi nechat opancéřovat i stanoviště dvou stíhacích děl v malé nástavbě za kořenem čelenu na vrchní palubě, hlavně však použít na pancéřování kasematy a trupu mnohem silnější pancíř a instalovat dvě slabé pancéřové paluby; pancéřová paluba tehdy už nebyla novinka, ale dvě paluby na jedné lodi, a to po celé její délce, se předtím ještě neobjevilo. A nelze zapomenout ani na velitelskou věž hned za hlavním stožárem, chráněnou 8palcovým vertikálním pancířem, a 6palcovým pancířem shora… Ale standardem byl pancéřový pás, který na každém boku chránil loď oblasti vodní čáry po celé délce trupu a sahal od bateriové (hlavní) paluby do hloubky 1,84 m pod hladinou, přičemž pod baterií byl nejsilnější, 6palcový, a směrem k přídi a zádi se zeslaboval na 5palcový, až  zcela na předku činila tloušťka pásu 114 mm a pás se zvedal tak, že chránil tamní kasematu se stíhacími děly po celé její výšce. Stojí za pozornost, že středolodní segment bojové ochranné vrstvy včetně pancíře byl tvořen takto: na žebroví spočívala obšívka z dvojitého plechu celkové tloušťky 38 mm, následoval teak ve vrstvě silné 203-254 mm, ale podélně zpevněné vloženými železnými prvky profilu položeného L, což byla novinka, použitá pak i např. na pancéřníku HERCULES, a to ve značně silnější verzi, a teprve na ní, vně trupu, spočíval pancíř, který byl na kasematě s centrální baterií 6palcový. Stejné tloušťky byl níže i hlavní pás ve středolodí, a na něj se v předo- a zadolodí napojovaly krátké segmenty tloušťky zřejmě 5 palců (ono „zřejmě“ proto, že původní poklady o pancéřování lodi se nedochovaly, a tento údaj pochází z korespondence pozdějšího šéfkonstruktéra Královského námořnictva, W. Whitea), a pás byl zakončen vpředu 3palcovým pancířem, který se zvedal až na úroveň vrchní paluby a kryl kasematu se stíhacími děly, a vzadu byl pás zakončen segmentem tloušťky 4,5 palce, jehož účelem byla ochrana především kormidlového systému, takže ústupová děla v nástavbě na dělové palubě a na ní byla bez pancéřování.

Složení vrstev pancéřového systémuz BELLEROPHONU

Výzbroj tvořilo po pěti 9palcových dělech na každém boku v centrální kasematě, dvě stíhací 178mm děla byla v kasematě vpředu (každé dělo mělo dvě střílny), dvě ústupová 178mm byla v nechráněné kasematě vzadu (každé se dvěma střílnami), a na střeše této nástavby bylo za brlením se třemi střílnami ještě jedno ústupové dělo téže ráže. Čtyři malé 12liberní zadovky byly jen „na bouchání“, tj. k salutním účelům.

Primární 9palcovky s hmotností 12 lt byly vybaveny železnými lafetami systému Scott (kpt. R. A. E. Scotta), avšak upravenými podle návodu Dělostřeleckého odboru Admirality; původně totiž tyto desetitunové lafety s mechanickým ovládáním - novinkou v Královském námořnictvu - mohly nést děla do hmotnosti až 25 lt, byly kromě dalších velmi pevné a odolné vůči otřesům lafet způsobených výstřely, jejich obsluha i přes velkou hmotnost děl byla poměrně snadná, a to za každého stavu moře…, ale jelikož tak těžší děla než ony 9palcovky nebylo možné na BELLEROPHON instalovat, byly lafety zjednodušeny a odlehčeny, a to tak nešťastně, že manipulaci s děly zhoršovaly. Scottova práce a její výsledky si zasluhuje zvláštní článek, zde tedy jen několik čísel: Těžká děla ráže 229 mm/14 pálila plné i výbušné střely (tříštivé, protipancéřové Palliserovy, šrapnely) o hmotnosti 115,2 kg, a tyto při úsťové rychlosti 430 m/s dokázaly před ústím prorazit z válcovaného železa tloušťky okolo 285 mm… Stíhací a ústupové 7palcovky – děla ráže 178 mm/16 měly hmotnost 6,5 lt a pálily plné i výbušní střely hmotnosti 50,8 kg, schopné prorážet válcované železo tloušťky okolo 195 mm.

Pohon dvoukomínové lodi obstarával horizontální 2V stroj (vnitřní průměr válců 2,845 m, zdvih 1,22 m, 74 ot./min., což bylo v té době skutečně hodně, neboť otáčky běžně nepřesahovaly 65/min); stroj poháněl 2lopatkovou lodní vrtuli průměru 7,2 m, přičemž vrtule byla odpojitelná od hřídele, ale nedala se zvednout, takže se při plavbě lodi pod plachtami volně protáčela působením vodního proudění. Při předváděcích testech dosáhl stroj výkonu 6520 iHP (což bylo o asi 1000 iHP víc, než výkon stroje na WARRIORU) a měl lodi zajistit max. rychlost až 15 uzlů, reálně to však bylo jen 14,17 uzle., a to v srpnu 1864 - dávno před dokončením lodi, ba při prvních testech činila rychlost lodi méně než 14 uzlů, a situace se zlepšila až po seřízení kotlů a strojů (i tak ale byl WARRIOR se svými 54 ot./min. a 14,08 uzle jen nepatrně pomalejší); zato měl BELLEROPHON dobrý operační dosah; rychlost při plachetní propulzi, tedy toliko „na větru“, nepřesáhla 10 uzlů, to kvůli poměrně malému oplachtění. Jak víme, loď byla dvoukomínová, a bohužel nebylo jiného řešení, než aby paty komínů opět spočívaly v kasematě, jíž procházel i prostřední stěžeň; sice tam zmenšovaly prostor a zvyšovaly teplotu, za palby děl už tak značnou, ale aspoň byly částečně ochráněny pancíři kasematy.   

BELLEROPHON pod palchtami (zřejmě sedmdesátá léta)

__________________________________________________________

DATA:

BELLEROPHON

Výtlak (norm.) 7551 lt, rozměry: 91,44 (m.s.) x 17,09 x 7,52/8,1 m.

Pohon a výkony: ležatý 2V stroj Penn – (při zkouškách) 6521 iHP, 8 skříňových kotlů (640 lt uhlí), plné oplachtění (2211 m2), rychlost při strojní plavbě 14,17 uzle (při zkouškách), pod plachtami 9,8 uzle, operační dosah 1500 n. mil / 8 uzlů.

Pancéřování: pás měl ve středolodí tloušťku 152 mm/203mm dřevěný podklad, na něj navazovaly směrem k předolodí a zadolodí segmenty silné 127 mm/254mm dřevěný podklad, na samé přídi byl silný jen 76 mm; traverznice měly tloušťku 127 mm a pojily se ke koncům středolodního, nejsilnějšího úseku pásu, přídní kasematu chránil pancíř tloušťky 76 mm, centrální kasemata měla boční pancíř tloušťky 152 mm, zpředu a zezadu pancíř (traverznice) silný 127 mm; vrchní paluba měla tloušťku 13 mm, dělová paluba 25,4 mm (pancíř byl jen v kasematě), pancíř velitelské věže měl tloušťku 203-152 mm. 

Výzbroj v r. 1866: ve středolodní kasematě 10x 229mm/předovky, v kasematě na přídi 2x 178mm/předovky, na dělové palubě zádi 2x 178mm/předovky, na vrchní palubě zádi 1x 178mm/předovka, a dále 4 salutní děla.

Posádka: (na začátku kariéry) 650 mužů.  

________________________________________________________________

Důstojnictvo BELLEROPHONU - druhá pol. šedesátých let

BELLEROPHON, objednaný 23. července 1863, se stavěl v Královské loděnici v Chathamu, kde byl založen 28. prosince 1863, na vodu spuštěn 26. dubna 1865, dokončili jej 11. dubna 1866. Kariéru začínal v Kanálovém loďstvu, v němž setrval do r. 1871. Ve službě se ukázal jako dobře manévrovatelný za strojové plavby, pod plachtami byla jeho manévrovatelnost špatná…, a mimochodem, v r. 1868 do něj při vyplouvání z Belfastského zálivu narazil obrovský MINOTAUR, ale poškození nebyla vážná… V l. 1871-1872 byl ve Středozemním loďstvu, načež byl odvolán a dostal novou nástavbu na záď. Poté plul k Severní Americe, kde měl nahradit obrněnec ROYAL ALFRED na jeho místě vlajkové lodi tamní britské eskadry; na této cestě však do něj narazil pasažérský parník FLAMSTEED, jenž si nárazem tak poškodil příď, že hrozil zánik lodi, tudíž BELLEROPHON převzal její cestující a posádku    V l. 1881-1885 prošel BELLEROPHON několika úpravami – došlo na výměnu kotlů, přibyl parní kormidlový stroj, oplachtění redukovali na barkové, především však došlo i na přezbrojení – všechna předová děla byla nahrazena zadovkami (BELLEROPHON byla jedinou lodí Královského námořnictva, na které došlo k takové jednorázové komplexní výměně výzbroje), a jelikož přední (stíhací) děla ležela moc nízko, bylo třeba je posunout výše; pálila pak z nově zřízených výklenků… Od r. 1885 obrněnec tedy nesl 10x 203mm v kasematě (místo 9palcovek), na vrchní palubě se objevila namísto 178mm zadovek 4x 152mm (2x vpředu, 2x vzadu) a na nástavbách 8x 102mm děl a 12x kulometů, což už byla výzbroj vůči torpédovkám, na hlavní palubě, mimo kasematu, byly ustaveny také dva 406mm torpédomety Whitehead. Ukázalo se však, že loď je přezbrojená, takže k podobnému posílení výzbroje na jiných obrněncích po zkušenostech s BELLEROPHONEM nedošlo… V r. 1892 se loď vrátila od Severní Ameriky domů a v Plymouthu byla odstavena kvůli údržbě a opravám.

BELLEROPHON v r. 1893

Pak do r. 1903 sloužila tamtéž jako obranná přístavní loď. Poté byla přestavěna na školní jednotku pro výcvik kotelního mužstva, přejmenovanou na INDUS III, a takto v Plymouthu kotvila až do 12. prosince 1922, kdy ji námořní správa prodala na rozebrání.