RUSKÝ A SOVĚTSKÝ NÁMOŘNÍK

Četl jsem Vaši knihu „Port Artur“ a s upřímně velkým uznáním konstatuji, že tak detailní pohled na zapomínanou či zapomenutou kapitolu vojačení a námořního válčení na prahu 20. století jsem na tuzemském trhu pro knihomoly neočekával, a těším se na vyvrcholení díla. Zvláště mě ale samozřejmě zaujaly pasáže vypodobňující ruské námořníky carského (Mikulášova) období. Jako bývalý aktivní příslušník čs. obchodní plavby, jenž měl za třicet roků praxe dost příležitostí potkat sovětské pobratimy carských „matrósů“, musím i ke svému částečnému překvapení konstatovat, že někdejší ruský carský námořník byl oproti námořníku Sovětského Svazu ze šedesátých až osmdesátých let 20. stol. sice jistě zaostalejší odborně, sociálně, hygienicky apod. (ale kdo ví?), avšak určitě si zachoval ještě alespoň mužickou normálnost. Ta tu totiž kontrastovala s primitivní, ideologií a nacionalismem prošpikovanou nenormálností modality jeho soudružského, sovětského nástupce. A jestliže vy otevřeně i mezi řádky popisujete carského námořníka jako prostoduché a nevýkonné individum, pak sovětský námořník obchodní plavby nezaostával. Lenost, tupost, častě vyvolaná setrvalým degenerativním působením nadměrného požívání vodky, lpění na tradicích - o to usilovnější, o co je námořní historie Ruska kratší při porovnání s námořní historií Řecka, Holandska, Velké Británie či Francie, nezřízená, až šovinistická hrdost na mohutný stát, který toho - právě vzhledem ke své velikosti - koneckonců pro svůj lid mnoho nedokázal, byť se podílel na velkém vítězství v poslední světové válce…, ano, to byly vlastnosti sovětského námořníka. A současnost? Jestliže hrabě Vitte, jehož v „Port Arturu“ také zmiňujete, ve své době označil carský režim za "šílený“ a psal o něm jako o „směsici zbabělosti, slepoty, mazané vychytralosti a hlouposti", pak jaké vlastně jsou rozdíly mezi touto charakteristikou, a charakteristikou sovětské společnosti potažmo ruské společnosti pod patronací soudobých kremelských vládců?

Pravda, tu zbabělost bych možná omezil, nicméně, ve většině případů hrdinství sovětských vojáků, námořníků a letců, jak je známe z knižních a filmových apoteóz o Velké vlastenecké válce, bylo vynucené nebo aktem nevědomosti (ale připouštím, že o hrdinství šlo). Totéž u Port Arturu, kde přinejmenším se stejným hrdinstvím bojovali i carští pěšáci a námořníci, jenomže o nich se pak moc nepsalo, natož aby se o nich natáčely „meresjevovské“ filmy… Pamatuji se, že při kubánské krizi - to jsem byl na polské mezinárodní námořní škole - byla svolána celoškolní schůze, kde jinak normální sovětští spolužáci k mému údivu spontánně horovali pro válku proti USA, nehledě na možné následky jen kvůli tomu, že cítili omezení velkoruských tendencí. Jsem přesvědčen, že zatímco někdejší carský voják či námořník nebyl přetížen kupami ideologického hnoje, sovětský námořník se pod ním křivil dokonale, a to i světonázorově. A soudobý Rus? Se svatým nadšením zpívá Bože cara chraň a nadále sní o Velkém Rusku, ale stále vidí úhlavního nepřítele na Západě, ne proto, že by USA, Velká Británie, Japonsko… chtěly Rusku něco vzít, ale protože vyspělé západní země tenhle kulturně slovansko-mongolský stát vědomostně i výkonově prostě drtivě překonávají a mají moc infiltrovat svoje pořádky do zaostávající ruské společnosti, v poslední době hlavně prostřednictvím internetu.

K charakteristice cara Nikolaje použiji citátu z knihy "Srpnové výstřely" od B. Tuchmanové (nic lepšího bych nedokázal vymyslet) "nový car se ničemu nenaučil a dojem chladnokrevnosti, kterým působil, byl ve skutečnosti lhostejností a netečností mysli tak mělké, že pod jejím povrchem nebylo takřka nic". Avšak totéž jako bych viděl, podhlížím-li jednání soudobé kremelské elity – vzdělanost(?) a intelekt jsou tu skořápky, a zaklepete-li, slyšíte dutinu či slova prázdná jak bubliny. A jestliže větší část ruského národa „žere“ svému nejpřednějšímu státníkovi jeho pozérství v podobě tajtrlíkování tu jako skvělého rybáře, tu jako letce, ondy jako džudisty, jednou jako automobilového závodníka, jindy jako starostlivého otce národa, o mnohém to také vypovídá.

Ještě k tomu ruskému duchu na lodích: Ano, stále platí i ona vaše úvaha o dobrém ruském vojákovi, který je doma na svých rodných pláních, ale tam, kde místo entusiasmu musí nastoupit profesionalita, je ruský duch mimo. Dříve nazdobené rudé koutky určené k adoraci Lenina či jiných zrovna vládnoucích, nyní vystřídaly stejně hojné koutky s ikonami, na stěnách vylepené modlitby, nicméně plačtivá "opice" a postalkoholová tristeza zůstaly normálními jevy. A u námořní elity silná voňavka pořád přebíjela zápach nemytých těl. Měl jsem možnost osobně poznat ruského admirála v. v. Nikterak nevybočoval z běžné praxe zprůchodňování horních cest dýchacích skrze dva prsty, zavedené ve flotu i armádě, sklenky do sebe „kopal“ vskutku rychle, v naší dobře zařízené klubovně s popelníky na každém stole popel s cigarety „tavárišč aďmiral“ zásadně odklepával na zem a jeho zádumčivost maskovala odpor k jakékoliv duševní i tělesné aktivitě. A by-li takový admirál, jaký asi byl jeho námořník... A k tomu "gladko pobriť i němnožko vípiť": Tři námořníci na jednu láhev tvrdého býval optimální poměr, skvěle provedené odsmrknutí mezi prsty, dvojité zkousnutí dutinky papirosky a co největší "furažka s krabom" (služební čepice se znakem), toť neklamné projevy ruského mazáka, stejného v letech sedmdesátých i v roce 1900. Mimochodem, ještě v šedesátých letech platil v Leningradě onen zákaz vstupu psům, námořníkům a vojákům do restaurací, barů (těch tam moc nebylo) a mezi slušnou společnost vůbec, takže se sovětský námořník i podle toho choval, navenek však nenechal na svoji zemi-mať dopustit. Vše odpovídalo i stavu sovětských lodí – pilo se na nich dost a sloužilo všelijak, ke katastrofě nebývalo daleko. Např. pohled na sovětský tanker "Pamjať dvadcatipjati pavšich bakinskich komissarej" nás naplňoval úzkostí a pokud nějaká ruská obchodní loď připlula do zahraničního doku k opravě, byla tam nejotřískanější a nejšpinavější, horší to snad bylo jen na lodích Afričanů. Uznávám ovšem, že na carských i sovětských válečných lodích byla čistota asi vzorná... Ale bych trochu odlehčil téma, měl bych tady krásný flotský terminus technicus "idti na orla". Znamenalo to návštěvu latriny, v ruském provedení se jednalo o řadu děr, pod kterými ve žlabu protékala voda (pobřežní varianta), nebo byl přímý odpad do moře (lodní varianta). Tam na bobku dřepěli v řadě matrosové, kalhoty pod koleny, opasky kolem krku, ale teprve dlouhou výzvědnou činností jsem poodhalil roušku tajemna, co má společného onen dřep s orlem - zase tradice! Šlo o přezku opasku, který samozřejmě nesměl upadnout do díry, a blýskal svým státním znakem (kdysi carským orlem) na krku námořníka…

Asi jsem se do toho dost opřel, ale snažím se jen poznat, abych pochopil, ne odsuzovat.  A tak závěrem: Nemyslím, že soudobý ruský námořník je jen lenoch, hlupák a opilec – takové najdete všude, jen jsem si jist, že jeho podobnost s carským námořníkem je očividná a že duchovní rozdíl chápaný z hlediska časového odstupu více než sto let zdaleka nemá zásadní hodnoty. V případě Ruska jde vlastně o rozdíl pouze v technickému pokroku (na venkově nezávratném), a to ostatní spadá do kategorie národní morálky, a ta – domnívám se – zas tak velkou proměnou neprošla.

Předem děkuji za III. díl. Váš Capt. Ricky