RUSKO-JAPONSKÁ VÁLKA V L. 1904-1905

Rusko-japonské střetnutí v l. 1904 - 1905 bylo první moderní válkou – předobrazem Velké války světové (a její "laboratoří"), poprvé v dějinách se v něm konfrontovala vojenská síla mocnosti západního typu s vojenskou sílou počínající velmoci východní, také v ní v námořní bojové činnosti poprvé došlo k hromadnému taktickému použití automoilních torpéd, poprvé byla hromadně použita děla ráže 305 mm, poprvé byly k zaměřování lodní artilerie použity moderní koincidenční dálkoměry, poprvé byly učiněny pokusy nasadit do boje ponorky vybavené motory a vyzbrojené torpédy... a na pozemních bojištích byly poprvé ve velkém množství nasazeny kulomety, ruční granáty, použity zátarasy z ostnatého drátu - dokonce napájene elektrickým proudem… Průběh námořní fáze této války vyvolal nutnost zásadních změn ve vývoji nových kategorií válečných lodí, který vedl mj. k zavedení „all-big-gun-battleship“ – lodě, jejíž ofenzivní dělostřelectvo tvořily jen velkorážní kanóny, zakrátko i k zavedení bitevního křižníku, k modifikaci malého křižníku ve smyslu posílení jeho zvědné role, změně torpédoborce směrem k jeho zmohutnění, přezbrojení, urychlení apod., stavbě speciálních minonosek, novým konstrukcím námořních min a torpéd, k lepším ochranným systémům válečných lodí... a na zemi samozřejmě i k pojetí pozemního boje při nasazení pěchoty a dělostřelectva, ženijně stavitelského a zbrojního provedení fortifikačních objektů, jejich využití a způsobů dobývání… Přestože měla rusko-japonská válka mnoho priorit a stala se východiskem ke zdokonalování klasických bojových prostředků pro 20. století, mnoho se o ní u nás neví a nepíše - výjímkami jsou třídílná kniha "Port Artur 1904-1905" (Jelínek) a "Cušima" (Kovařík - zatím v přípravě), to ostatní včetně nedokonalé práce Connaughtona nestojí za mnoho slov. Proto si dovoluji vložit na tyto stránky krátký exkurs.

Politické zápolení Ruska a Japonska o dominantní vliv ve východní Asii byl započat v polovině devadesátých let 19. století. Předmětem sváru se stala zaostalá Korea. Do ní hodlalo Rusko proniknout přes čínské Mandžusko, s úmyslem dosáhnout jejího politického a ekonomického podmanění a vytvořit z ní vazalský stát zvaný. „Žlutorusko“. Významný krok k tomu Petrohrad učinil zabráním námořní pevnosti Port Arturu (dn. Lišun) na poloostrově Liao-tung respektive Kuan-tung na Žlutém moři v r. 1897. Pak však ruská politika narazila na tvrdý odpor Japonska i jeho spojence, Velké Británie, zatímco Rusku skýtalo pouze formální podporu Německo a částečně Francie. Petrohrad se nezalekl a jeho „nový kurs“ dálněvýchodního snažení, přezíravý a bezohledný, směřoval k válce. Totiž po tzv. boxerském povstání v Číně si Rusko ponechalo v Mandžusku obrovské vojsko, připravené ke vstupu do Koreje (jeho část pak muselo Rusko na nátlak mocností z Mandžuska stáhnout), v oblasti pomezní řeky Ja-lu ťiang Rusové zakoupili velké lesní koncese, které mohly sloužit i jako nástupní prostory pro vpád do Koreje, ve Vladivostoku a Port Arturu vznikala nová, těžce vyzbrojená opevnění, ruská dálněvýchodní Tichooceánská eskadra začala posilovat a její jádro tvořily na přelomu 19./20. století už i prvotřídní obrněnce a pancéřové křižníky, vznikla „Kvantungská opevněná oblast“, v létě r. 1903 bylo v Port Arturu zřízeno místodržitelství, spravující všechna ruská dálněvýchodní území… Ale zatímco Japonsko po legalizaci obsazení Kuan-tungu Ruskem přikročilo k opatřením směřujícím k odplatě získání nadvlády nad Dalekým východem, především k budování silného válečného loďstva a zásadnímu posilování armády, Rusko si v přípravách na válku počínalo liknavě. A tak na podzim r. 1903, kdy hrozilo zahájení konfliktu, opevnění a baterie v Port Arturu nebyly dohotoveny a dozbrojeny, Tichooceánská eskadra měla neúplný stav a v Mandžusku leželo nemnoho vojska, ba ani nebyl dokončen úsek Sibiřské dráhy kolem Bajkalského jezera, takže přísun posil, materiálu a zásob po železnici z evropské části říše neúnosně vázl. A co víc, v zemi stoupalo sociální napětí, dělnictvo se revolucionalizovalo, přibývalo občanských bouří ve městech i na venkově. Proto si Rusko válku zatím nepřálo a Petrohrad doufal, že Japonsko se mnohem silnějšího dálněvýchodního rivala Ruska neodváží napadnout. Omyl! Japonci ruské nepřipravenosti využili – Tokio se rozhodlo válku země Vycházejícího slunce podstoupit!

V noci 8./9. února deset japonských torpédoborců (byly to výtečné zánovní jednotky postavené v britských loděnicích) zaútočilo na jádro Tichooceánské eskadry kotvící bez ochrany na vnější rejdě Port Arturu a podařilo se jim, byť jen na čas, vyřadit nejlepší bitevní lodě Rusů - RETVIZAN a CESAREVIČ a chráněný křižník PALLADA. Útok v Dalném (dn. Dalian), provedený na základě hlášení rozvědky osmi jinými torpédoborci, nevyšel – tam Rusové velké válečné lodě neměli. Zato v korejském Čemulpchu (dn. část města Inčchon) přesila šesti japonských křižníků bojem v nerovném boji donutila k návratu na kotviště ruský chráněný křižník VARJAG (byl velmi poškozen) a dělový člun KOREJEC, které pak jejich posádky potopily na vnější rejdě přístavu, spolu s parníkem SUNGARI.

Způsob, jakým Japonci zaútočili na ruskou Tichooceánskou, vyvolal ve světě zděšení – japonské torpédoborce u Port Arturu vypustily svá torpéda (zbraň tehdy poprvé v dějinách použitou hromadně) a japonské křižníky u Čemulpcha začaly pálit ještě před zahájením války!! (Avšak podobně v r. 1894 Japonci zahájili válku čínsko-japonskou.) I tak to však znamenalo, že Rusko válku prostě přijmout muselo… Vrchní vojenská správa pak vysílala na Daleký Východ další a další pluky, a toto vojsko se soustřeďovalo u mandžuského Liao-jangu (dn. Liaoyang), kam také za ním dospěl nový vrchní velitel ruské Mandžuské armády, gen. A. N. Kuropatkin. Jeho záměrem bylo dosáhnout v oblasti hlavních vojenských operací více než dvojnásobné početní a materiální převahy nad japonskou armádou a až pak svést s nepřítelem generální bitvu. Port Artur se do té doby musel ubránit sám, ale podle předem vypracovaného strategického plánu se měla v základně do podzimu r. 1904 objevit posilová 2. Tichooceánská eskadra, pod velením adm. Z. P. Rožestvenského. Ta by ve spojení s 1. Tichooceánskou vytvořila mohutnou flotu ovládající dálněvýchodní moře, přerušila by přísun posil a zásob japonské Mandžuské armádě, čímž by byla válka rychle rozhodnuta ve prospěch Ruska… Jenomže vojsko z evropské části říše přibývalo do Mandžuska pomalu a 2. Tichooceánská se formovala těžkopádně, takže její vyplutí se o několik měsíců zpozdilo…

Ještě v únoru r. 1904 následovaly další velké ztráty Rusů – před přístavem Dalnyj se na vlastních minách potopil minonosec JENISEJ, pak chráněný křižník BOJARIN. Nato pokračovaly nejen útoky japonských torpédoborců na oba poškozené obrněnce stojící na mělčině v přístavním průlivu Port Arturu, ale i nájezdy barážních lodí – starých parníků, jejichž potopením v ústí hlavního přístavního vjezdu se mělo dosáhnout zablokování ruské eskadry na vnitřních kotvištích Port Arturu. Pokud by se operace zdařila, japonské Spojené loďstvo by ovládlo Žluté moře, přesuny armád z Japonska do Koreje by nepřítel neohrožoval, v Mandžusku by japonská armáda mohla posilovat a sebevědomě se připravovat na generální bitvu… V bojích v okolí Kuan-tungu pak ruská eskadra ztratila ještě několik torpédoborců (VNUŠIŤELNYJ, STĚREGUŠČIJ, STRAŠNYJ).

V Japonsku pokračovala mobilizace 2. armády (gen. Óku) a 3. armády (gen. Nogi) a připravovala se mobilizace 4. armády (gen. Nozu), v Koreji se v klidu vyloďovaly jednotky 1. armády (gen. Kuroki), které se pak z Čemulpcha a později severnějšího Činampcha vydávaly ke korejsko-čínské hranici – řece Ja-lu…

Po blamáži s nenadálým velkým úspěchem Japonců u Port Arturu v noci z 8. na 9. února vyměnila petrohradská Admiralita velitele eskadry O. V. Starka jiným, rozhodnějším „flotovůdcem“, viceadmirálem S. O. Makarova. Ten do Port Arturu přibyl po Sibiřské dráze v březnu a rychle vnesl do morálky mužstva Tichooceánské nového ducha, pod jeho velením také začala náročná fáze přípravy eskadry na nové boje… Jenže 13. dubna 1904 Makarovova vlajková loď PETROPAVLOVSK najela před Port Arturem na minu a po výbuchu podhladinoivého skladiště min a poté kotlů se do dvou minut potopila – s Makarovem, většinou členů jeho štábu i většinou posádky obrněnce. Vzápětí byla rovněž minou poškozena také bitevní loď POBĚDA, ale ta se dovlekla na vnitřní rejdu...

Podle rozhodnutí Hlavního císařského stanu měl adm. Tógó zajisti zablokování hlavního přístavního vjezdu Port Arturu, a to starými prázdnými dopravními parníky, opatřenými výbušninami a osazenými 10 - 12 muži. Tři divoké útoky těchto lodí, podporované torpédovkami a torpédoborci, v únoru, březnu a dubnu 1904 však neměly úspěch a kamenité pobřeží před Port Arturem - pod Zlatou horou a u Tygřího poloostrova - se změnilo ve vrakoviště, do kterého Rusové brzy přispěli ještě záměrným potopením několika vlastních parníků. Zároveň vystavěli v hlavním průlivu trámovou uzávěru a posílili obranu průlivu dalšími pobřežními děly.   

Japonci sice také měli své „černé dny“, když v květnu r. 1904 ztratili křižník JÓŠINÓ, na ruských minách se asi 10 mil od Port Arturu potopily bitevní lodě HACUSE a JAŠIMA, rovněž na minách, ale i z jiných příčin se potopilo i několik lehčích lodí. To však na jednostranný průběh námořních operací před Port Arturem nemělo významný vliv – Rusové zůstávali pasivní, ač japonské Spojené loďstvo vedené admirálem H. Tógóem tehdy ztratilo převahu v bitevních obrněncích. Potíže tak dělaly jen vladivostocké křižníky, které operovaly u Koreje, ba dokonce až u východních japonských břehů, avšak mnoho škod nepříteli při svých šesti výpadech od února do července nezpůsobily - nejvýznačnějším úspěchem bylo potopení transportní lodi SADÓ-MARU s vojskem poblíž korejských břehů a později zničení HITAŠI MARU vezoucí na Kuan-tung mj. těžké obléhací houfnice…

Mezitím se v oblasti přístavního městečka Pchi-c´-wo (rus. Picevo) na Liao-tungu vylodila japonská 2. armáda, která se pak soustředila k útoku na Ťin-čouskou šíji, jež umožňovala přímý přístup na Kuan-tung a k Port Arturu. Z něj pak stačily uprchnout nejen tisíce civilistů, ale i místodržitel ruských území na Dálném východě, adm. J. I. Alexejev… Ač obránci Kuan-tungu byli povinováni vyvinout na Ťin-čouské šíji maximální ozbrojený odpor, bitva byla za jedný den rozhodnuta, a následoval překotný ústup Rusů z této strategické pozice na tzv. Přední obranná postavení, zatím ještě poměrně daleko od Port Aturu. 1. Tichooceánskou eskadru převzal svědomitý štábní úředník, ale chabý, bázlivý velitel, admirál V. K. Vitgeft, „flotovoděc“. Pod jeho velením zůstávala Tichooceánská pasivní a dlouhé měsíce nevyplouvala, vyjma několika akcí jednotlivých lodí či jejich malých skupin ku podpoře armádní obrany na pobřeží Kuan-tungu. Značná část děl byla z lodí přesunuta na pozemní frontu na perimetru základny.

Japonci v tlaku neustávali - v oblasti Dalného se na přelomu května a června r. 1904 vylodila jejich 3. armáda, která měla úkol obsadit Kuan-tung, načež co nejdříve, „bez ohledu na naše ztráty“, dobýt Port Artur, ještě než dorazí na Dálný východ ruská posilová eskadra, která by spolu s 1. Tichooceánskou mohla z Port Arturu ovládat strategicky důležité severozápadní korejské pobřeží… Odpočinutá 2. armáda se přesunula severněji, doplnila stavy, načež se vydala k Liao-jangu, aby se tam připojila ke 4. armádě a 1. armádě… Nogiho 2. armáda mezitím zahájila úspěšné tažení poloostrovem Kuan-tung a na konci července r. 1904 stanula v předpolí Port Arturu. Začátkem srpna nastalo ostřelování vnitřních kotvišť základny, což po červnovém nezdařeném pokusu donutilo Vitgefta - ale až na striktní rozkazy cara a místodržitele a přes odpor velitelů lodí - k dalšímu vyplutí eskadry, se záměrem probít se do Vladivostoku. Tam se eskadra měla dát do pořádku, počkat na posilovou eskadru z Baltu a znovu začít bojovat... Portarturské velení na čele s velitelem „Kvantungské opevněné oblasti“, gen. A. M. Stesselem, by věru uvítalo, kdyby eskadra ze základny zmizela, neboť pak by Japonci nepochybně ustali v obléhání Port Arturu a základna by se bez další újmy dočkala konce války. Pokud však by se eskadra do Vladivostoku probila, Japoncům by nastaly závažné problémy – museli by od obléhání Port Arturu upustit a připravit novou obléhací operaci u Vladivostoku.

Neúplná 1. Tichooceánská, ale s šesti bitevními obrněneci ve svém středu, čtyřmi křižníky a osmi torpdoborci opustila devastovaný Port Artur 10. srpna okolo poledne, avšak už sledována japonskými zvědnými jednotkami; admirál Tógó začal své síly – čtyři bitevní lodě, čtyři pancéřové křižníky, deset malých křižníků, několik desítek torpédových lodí, avisa… - uskupovat do prostoru asi 50 mil východně o Port Arturu. Pak došlo ke střetnutí. V první fázi velké bitvy u Šan-tungu japonská eskadra špatně manévrovala a v dalším boji utrpěla mnoho škod, bitevní lodě přišly o skoro polovinu těžké artilerie, a tak se jevilo, že Rusové soupeře vymanévrují, uniknou mu a pod pláštěm noci dospějí do Korejského průlivu a na Japonské moře. Jenže ve druhé fázi bitvy dostal vlajkový obrněnec CESAREVIČ dva fatální těžké zásahy; při jednom z nich byli zabit adm. Vitgeft a většina důstojníků vlajkového štábu, CESAREVIČ se začal potácet bojištěm, v eskadře nastal zmatek, a ač stále měla naději na únik původním kursem, mladší flagman, adm. P. P. Uchtomskij, ji obrátil nazpět do Port Arturu. Od eskadry však unikly CESAREVIČ, ASKOLD a několik torpédoborců, které se pak nechaly internovat v neutrálních přístavech; unikl i křižník NOVIK, který v Tsingtau doplnil uhlí a s technickámi potížemi se statečně vydal kolem východního pobřeží Japonska na sever, kde však jej u Jižního Sachalinu vyhledaly dva japonské křižníky a po boji u Korsakovsku donutily Rusy ke zničení vlastní lodi.

Uskutečnil se i další výpad vladivostockého oddílu, oslabeného o velký chráněný křižník BOGATYR, který na jaře najel na mělčinu a pak se až do konce války opravoval. Formace tří velkých pancéřových křižníků pod velením kontradm. K. P. Jessena se vydala v ústrety portarturské eskadře, ale 14. srpna narazila na eskadru adm. Kamimury a po následujícím urputném boji se čtyřmi lepšími pancéřovými křižníky nepřítele šel ke dnu RJURIK, zatímco (vlajková) ROSSIJA a GROMOBOJ byly poškozeny a tak tak unikly zpět do Vladivostoku – zachránilo je, že křižníky adm. Kamiury šetřily střelivo pro boj s ruskou hlavní eskadrou, pro případm že by pronikla až do Korejského průlivu.

Obléhání Port Arturu pokračovalo. Kuropatkin na naléhání Petrohradu poslal ku vymanění základny z obležení celý armádní sbor (gen. Štakelberg), ale ten byl v bitvě u Wa-fang-kchou poražen 3. armádou… Pevnost pak skutečně hrdinně bránili ruští vojáci, zatímco její velení už spíše myslelo na kapitulaci, ještě si však dělalo naději, že případná Kuropatkinova vítězství v Mandžusku donutí Japonce v tlaku na pevnost polevit. Jenže ruská Mandžuská armáda prohrála začátkem září velkou bitvu u Liao-jangu, v říjnu také bitvu na řece Ša-he; Kuropatklin musel ustoupit k Mukdenu, kde se jeho vojska zakopala, a stejně tak Japonci, a voje čekaly na jaro…

Dobývání Port Arturu v druhé polovině r. 1904 vyvrcholilo čtyřmi generálními útoky pěchoty na pevnost, zároveň byla nepřetržitě ostřelována z Vysoké hory eskadra, marně se ukrývající na vnitřní rejdě (z velkých lodí se pouze SEVASTOPOL vybral z přístavu, neboť úmyslem jeho velitele, kpt. N. O. Essena bylo za některé prosincové noci prorazit námořní blokádou…). Útoky pěchoty a dělostřelectva společně s obrovskými výbuchy minových sklepů pod některými ruskými pevnostmi na severovýchodním úseku perimetru Port Arturu zdecimovaly počty obránců a poničily opevnění natolik, že přestaly skýtat úkryt, takže situace pevnosti, kterou bránilo už jen asi 13 000 bojeschopných Rusů – vojáků a námořníků (dalších 19 000 jich bylo zraněných nebo nemocných…) se stala koncem roku kritickou až zoufalou. Několik torpédoborců I. Tichooceánské eskadry těsně před kapitulací pevnosti, za temných nocí, sice prorazilo japonskou blokádou a uniklo do čínských přístavů, avšak ostatní lodě, rozbité palbou Japonců z obléhacích děl včetně houfnic ráže 280 mm, skončily na dně mělkých vnitřních kotvišť Port Arturu (obrněnec SEVASTOPOL v zálivu Bílého vlka) – hlavní cíl Japonců na Kuan-tungu zničit ruské válečné loďstvo na Žlutém moře byl splněn.

Boje o Port Artur skončily za obrovských ztrát 3. armády (ruské prameny udávají asi 110 000 mrtvých a těžce zraněných Japonců, japonské a západní prameny vesměs asi 60 000, a to kapitulací pevnosti 2. ledna 1905… Co se týče jendotek bývalé 1. Tichooceánské eskadry, v r. 1905 Japonci lodě vesměs vyzvedli, odtáhli do Japonska, opravili, přezbrojili a přestrojili a pod novými názvy zařadili do svého válečného námořnictva floty. Nejvýznamnějších operací bitevníků ze skupiny těchto trofejních lodí byla účast v námořní fázi dobývání německé námořní základny Tsingtau na východním Šan-tungu (pro Východoasijskou eskadru křižníků, jejímž posledním velitelem byl adm. M. vn Spee) koncem léta a na podzim r. 1914.  

 

Mezitím, 15. října 1904, opustila Libavu (dn. Liepäja, Lotyšsko) 2. Tichooceánská eskadra a vydala se z Baltu na dlouhou cestu na Daleký Východ – část eskadry měla proplout Středozemním mořem a Suezským kanálem, část se měla vydat kolem Jižní Afriky. Jádro eskadry tvořily čtyři nové obrněnce typu BORODINO (pátý, SLAVA, se do vyplutí eskadry nestihl dokončit) a menší a slabší, ale zánovní bitevní loď OSLABJA, ostatní bitevní lodě a pancéřové křižníky byly malé nebo zastaralé až přestárlé, a významnou sílou nebyly ani moderní chráněné křižníky OLEG, ŽEMČUG a IZUMRUD a 8 torpédoborců. Posádky lodí 2. Tichooceánské eskadry byly málo vycvičené, nezkušené, eskadra kvůli svému složení a výzbroji nepředstavovala pro Japonce zásadní nebezpečí a její plavba by byla přínosem jen tehdy, dokázala-li by se spojit s 1. Tichooceánskou. Toto nemalé loďstvo provázel trén zásobovacích a servisních lodí včetně nemocničního parníku OREL, ruská vláda sjednala pro eskadru uhelné zastávky v neutrálních přístavech, k dispozici bylo i několik německých „uhlířů“… Plavbu eskadry už zpočátku poznamenal incident, zvaný pak hullský – totiž v noci z 21. na 22. října na mělčině Dogger, poté, co jedna z doprovodných lodí, KAMČATKA, ohlásila radiotelegrafem přítomnost a útok japonských torpédovek, pálily některé ruské lodě na parní čluny hullských rybářů, přičemž byl jeden potopen. Událost přerostla nejen v mezinárodní ostudu Rožetsvenského, ba vůbec Ruska, ale i ve hrozbu vojenského zásahu Velké Británie na straně Japonska – eskadru pak po mnoho dnů výhružně doprovázely britské pancéřové křižníky Kanálového loďstva… Plavba 2. Tichooceánské přes nesmírné množství potíží obdivuhodně pokračovala. Bohužel ale pokračovala i po kapitulaci Port Arturu 2. ledna 1905 a zničení 1. Tichooceánské, ba pokračovala i poté, co se ruská mandžuská armáda dočkala další kruté porážky!

Totiž v bojích mezi 21. únorem a 11. březnem 1905, vrcholících bitvou u Mukdenu (dn. Shenyang), se 300 000 Kuropatkinových mužů střetlo se 400 000 mužů japonské Mandžuské armády vedené polním maršálem I. Ójamou; Kuropatkin tak tak unikl obklíčení svých sil, ztratil 120.000 mužů a – opět ustoupil. Nato jej vystřídal starý gen. Liněvič, ale výsledky jeho válečnického působení byly nulové…

Za takových okolností námořní expedice ztratila smysl, a anabáze posilové floty se už tehdy jevila jako tragický omyl ruského nejvyššího velení. Ale namísto, aby 2. Tichooceánskou povolalo zpět, dodatečně nechalo na Baltu vytvořit ještě 3. Tichooceánskou eskadru (adm. Něbogatov), složenou z obstarožních, druho- a třetiřadých jednotek - bitevní lodi, tří malých obrněnců pobřežní obrany, obrněného křižníku a pomocných plavidel. Eskadra v lednu r. 1905 opustila Balt… a v první polovině května dostihla u břehů jižní Asie hlavní síly; ruské spojené loďstvo pokračovalo do východoasijských vod... Podle všeho adm. Rožestvenskij, schopný, ale introvertní a zlostný skeptický racionalista, si byl jist, že 2. Tichooceánská eskadra v boji s japonskou, ve všech ohledech dokonalejší flotou nebude mít šanci. Proto bylo úmyslem admirála vyhnout se boji (ač sám nevěřil, že se mu to podaří) a prorazit do Vladivostoku. Jenomže k tomu udělal málo - ku „zmatení“ nepřítele vyslal do různých námořních míst u Asie čtyři pomocné křižníky, aby vyvíjely korzárskou činnost a tak odpoutaly část japonských námořních sil od jejich jádra. Potom admirál odvelel do neutrálních přístavů pomocná plavidla, a eskadra sama se vydala k Cušimskému průlivu, s cílem dosáhnout Vladivostoku po nejkratší trajektorii. „Chtěl to mít brzy za sebou“, konstatovaly evropské žurnály ex post. Ano, Rožestvenskij se nepokusil o jediný markýrovací manévr!!… 27. května časně ráno japonské hlídkové lodě ruskou eskadru objevily a vyslaly zprávu adm. Tógóovi, kotvícímu s hlavními silami v korejském Mosampchu (dn. Masan). V bitvě, která se rozpoutala t. d. okolo poledne, měli Rusové minimální šance – jejich lodě hynuly jedna po druhé: OSLABJA se převrátil, postupně zmizely ve vlnách také hořící a zdevastované, nejlepší lodě Rusů: BORODINO, ALEXANDER III., vlajkový KŇAZ SUVOROV… Zraněný adm. Rožestvenskyj byl zavčas přeloděn ze SUVOROVA na torpédoborec BUJNYJ... Po 19. hodině Japonci přerušili dělostřelecký boj, ale pokračovali torpédovými útoky – jim padly za oběť bitevní lodě NAVARIN, SISOJ VELIKIJ… Chráněné křižníky OLEG, AURORA a ŽEMČUG uprchly (dopluly až do filipínské Manilly). V té době se ruská eskadra už dávno rozpadla a jednotlivé lodě pluly Japonským mořem osamoceně. Druhého dne (28. května) se bitva změnila ve štvanici – pod hladinou končily další a další ruská plavidla, většinou po statečném boji… Oddíl vč. nového, ale zcela rozbitého obrněnce OREL, který se vytvořil pod velením adm. Něbogatova, se v drtivém obklíčení v 10 hod. vzdal japonské přesile. O tři hodiny později padl do zajetí s téměř celým svým štábem adm. Rožestvenskij… Úhrnný výsledek bitvy na ruské straně byl tristní: 19 potopených lodí, 5 lodí kapitulovalo, 3 se uchýlily do neutrálního přístavu, přes 5000 mrtvých námořníků a důstojníků, na 800 zraněných, 5000 zajatých. Do Vladivostoku se dostal jen nechráněný křižníček - bývalá jachta ALMAZ a dva torpédoborce. Japonci ztratili jen tři torpédové lodě.

Cušimská tragédie nemusela být tečkou za rusko-japonskou válkou, Rusové byli schopni válčit ještě na pevnině. Ale mandžuské armádě hrozily další porážky, morálka vojska byla otřesena, na moři Rusko už nemělo co proti Japonsku postavit a země se zmítala sociálními bouřemi, a tak byl Petrohrad ochoten uzavřít mír, ač vypouštěl do světa zprávy, že ve válce bude rozhodně pokračovat. Také hospodářsky vyčerpané Japonsko by uvítalo konec války, ale stačilo ještě proniknout na Sachalin... Zprostředkování mírových jednání se ujaly USA; příměří bylo vyhlášeno 1. září 1905, znění mírové smlouvy podepsali zástupci Ruska a Japonska v americkém Portsmouthu pět dnů nato, ratifikována byla až 25. prosince t. r. Japonsko ale získalo jen jižní polovinu Sachalinu, Kurilské ostrovy a poloostrov Liao-tung a byl mu přiznán protektorát nad Koreou…


V důsledku prohrané války zeslábla prestiž i autorita Ruska, jeho pozice v politickém světě byly nanejvýš ohroženy, naopak renomé vítězného Japonska úžasně vzrostlo. Nadto porážka přední evropské, Dálný východ dobývající mocnosti byla významným impulsem tzv. probuzení Asie... Od r. 1905 moc hospodářsky úžasně sílícího Japonska v Asii a Oceánii už jenom narůstala; země Vycházejícího slunce se nadlouho stala hegemonem východní a jihovýchodní Asie i části Pacifiku a Oceánie. Po rusko-japonské váoce se už jen Německo tvářilo, že mu v tom hodlá zabránit, jenže na začátku 1. světové války si v Tsingtau (dn. Quingdao) Japonsko snadno poradilo s jeho provinčními silami a improvizovanou obranu základny… Rozhodný koloniální expanzionizmus Nipponu se však vyrýsoval až mnohem později, ve třicátých letech 20. století, jenže tehdy už narazil na bariéru britských a amerických zájmů ve východní Asii. Což se pak projevilo jednak japonským vpádem do Číny, jednak vstupem Japonska do 2. světové války na straně Německa a Itálie, po kterém následoval i vznik světodějného, kolosálního americko-japonského střetnutí v l. 1941 - 1945.  (MJ)