POVSTÁNÍ V BOCE KOTORSKÉ TROCHU JINAK

Čtyřicet let jsme začátkem února čítávali o hrdinství revolučních námořníků bývalého mocnářství, osvícených světlem Říjnové revoluce natolik, že povstali proti svým utlačovatelům v boce Kotorské ve dnech 1. – 3. února 1918. Dokud žili pamětníci této události, a jako takových se jich u nás hlásilo hodně, obsahovaly oslavné články též jejich zážitky. Dnes jsou vesměs mrtví, a proto autor zde může prozradit, že lodě, na nichž sloužili v době události, tehdy mnohdy kotvily stovky mil daleko. Nicméně jsme v Klubu vojenské historie starým pánům jejich historky nevyvraceli, vždyť by přišli o příplatek za odbojovou činnost k jejich ubohým penzím. Toto jen na ilustraci o věrohodnosti většiny tehdejších vzpomínkových líčení, která jinak zůstávala ve stínu oficiálních hodnocení události stranickým tiskem, jenž na to měl monopol. Dnešek skýtá možnost skoncovat s někdejšími frázemi a vytvářením legend. Likvidaci aspoň některých si klade za cíl tento článek.   

ČLENOVÉ VÝBORU

Začátkem r. 1918 bylo rakousko-uherské loďstvo na Jadranu opravdu v defenzívě. Nepřítel měl až desetinásobnou převahu a uzavřené moře, jakým Jadran je, skýtalo jen omezenou možnost využít jeho základen pro ponorkovou válku ve Středomoří. Romantická, ale odlehlá boka sloužila jako základna, aniž k tomu byla vybavena. Chyběla tam technická zařízení floty a chyběly tam i sklady potravin, jež by poživatiny uchovaly v potřebné kvalitě. I to hrálo roli v příčinách vzpoury. Normy stravy totiž určovaly dávky, jež by se v zázemí tehdy zdály jen vidinou, totiž denně 300 g masa nebo 500 gramů chleba. Maso bylo ovšem často už zkažené a do chleba se přidávala kukuřičná mouka. Hladem však u námořnictva nikdo netrpěl. Ale kdo mohl, ten kradl, důstojníky nevyjímaje. To dobře věděli námořníci.

Hlavní příčinou demonstrace byla nesporně touha po míru a všeobecná únava z války, která trvala čtvrtý rok. Pojem „Velký říjen“ byl tehdy neznámý, ale o mírové nabídce nové ruské vlády psal veškerý tisk. Wilsonovo poselství pak naděje na mír jen utvrdilo, a mír byl proto hlavním požadavkem stávkujících celé monarchie v lednu 1918. Stávka v Pule měla ohlas i u námořnictva a odlehlá boka se o tom musela dozvědět, i když se zpožděním, také. I zde cítili námořníci potřebu volání po míru podpořit. Jelikož průvod na mořské hladině uspořádat nelze, zbývala hlasitá forma demonstrace. Myšlenka na ni vznikla spontánně.

Rakouský komunistický žurnalista Bruno Frei ovšem už v r. 1927 tvrdil něco jiného. Akci připravil výbor socialisticky smýšlejících námořníků tak, aby přerostla v radikální vzpouru proti imperialismu. On dokonce znal složení námořnické rady podle bolševického vzoru, mezi jejíž členy řadil Rasche, Kreibicha, vídeňského Čecha Párala a řadu Jihoslovanů.

Podrobnější analýza jeho tvrzení jistě brzy ukáže nepravdy. Tak schůzka „revolučního výboru“ v jím uváděný den se v hangáru hydroavionů v Gjenoviči sotva mohla konat. Hrálo v něm totiž frontové divadlo a hangár není, jak známo, budovou s početnými konferenčními salónky. Jím za předsedu označený Rach sám prohlásil, že nikdy předtím v žádném výboru nebyl, a jak se potvrdilo, nikoho z uváděných Čechů do 2. února neznal. A Pražák Kreibich? Ten v projevu po válce uvedl: „Druhý den vzpoury, když jsem se s motorovým člunem vracel ze Zeleniky, vidím na molu v Gjenoviči mávajícího námořníka. Vzal jsem ho do člunu, a tak jsem se seznámil s bratrem Raschem…“ Kreibich dále prohlásil, že o zamýšlené demonstraci se dozvěděl jen v náznacích od chorvatských námořníků teprve asi tři dny před jejím začátkem. Mezi těmito Jihoslovany je nutno hledat ty, kteří demonstraci vcelku naivním způsobem připravovali. Nutno také vědět, že právě jich bylo mezi námořníky monarchie nejvíc, a to zhruba 40 %, kdežto Čechů jen necelých 10 %. Zároveň však právě v jejich řadách bylo nejvíc analfabetů, a to plná čtvrtina. Podle toho vypadaly i počáteční fáze demonstrace. Dobráka poloanalfabeta Grabara se smíchem už od rána titulovali jeho krajané jako „pana admirála“ a on se potěšeně zubil. Druhý muž, s nízkou inteligencí, ale bojovným duchem, Ujdur, pak měl se skupinou sobě podobných poněkud jiné představy o mírové manifestaci, a proto předem vylomil zámek u skladu pušek.

SPÍŠE OPERETKA, NEŽ REVOLUCE

Vlastní demonstrace začala 1. února v pravé poledne, ale bez onoho signálního výstřelu z děla. Mužstvo velké plovoucí základny GAEA, které se v době oběda soustředilo na horní palubě, volalo „hurá!“ a mužstvo křižníku SANKT GEORG začalo stejně odpovídat. Nato se z podpalubí vyřítil Ujdur se svými divokými hochy a začali střílet. Nejdřív do vzduchu, pak i na důstojníka, který jim v jejich počínání chtěl bránit, a těžce ho zranili. Na stožár vyletěla sice červená čtvercová signální vlajka č. 2, ale s ní i plátěné vědro a obrovský špinavý hadr. Zde zdaleka nešlo o urážku symbolu socialismu – vlajka č. 2 se na stěžeň vytahovala běžně při manipulaci s municí jako signál nebezpečí a ony druhé předměty tam visely proto, že je námořníci přímo nenáviděli - denně s nimi totiž museli mýt palubu. Jejich symbolické oběšení vyvolalo salvy smíchu. Červená vlajka se však stala dále symbolem vyjadřujícím příslušnost lodi k věci demonstrace.

Na palubách největších lodí tedy mužstvo sborem křičelo „hurá – mír – hurá!“, lodní sirény kvíleli a lodní kapela k tomu hrála veselou muziku a řízné marše. Informace o hraní Marseillaisy patří do říše pohádek a bájí, neboť kapela ji jako hymnu nepřátelského státu nacvičenou prostě ani mít nemohla. Kdo se dostal k nějaké střelné zbrani, ten střílel do vzduchu zvesela. A i na ty rány z děla došlo. Jednak střílel jeden námořník, který před tím vydatně pomáhal likvidovat „válečné zásoby“ vína v lodním skladu, naštěstí jen z maličkého salutního děla, pro něž existovaly jen slepé náboje. Z jiného děla se však střílelo na ostro, a to dokonce proti vlastní torpédovce, která bez červené vlajky chtěla vyplout na přikázanou doprovodnou plavbu. Střelce to stálo deset dnů poté život…

Až na tuto smutnou příhodu demonstrace navenek působila spíše jako scény z operety. Námořníci opojení náhlou svobodou, jakož i lodním vínem, házeli do moře za veselého pokřiku a posměšných hesel psací stroje z kanceláří, tělocvičné náčiní, na němž museli na palubě cvičit, kotle s jídlem, pokud jim nechutnalo, a v admirálské jídelně se rozbíjel porcelán. Stovky námořníků mezitím rychle balily své věci a vydaly se na pevninu, aby ze Zeleniky putovali po železnici domů. Vyhlásili přece mír!!

MÍR,  A OKAMŽITĚ DOMŮ!

V podpalubí některých lodí však nebylo tak veselo. Důstojníci byly buď internováni, či alespoň museli odevzdat své osobní zbraně. Jinde docházelo k ostrým střetům mezi poddůstojníky a námořníky především německé a maďarské národnosti s demonstranty, hlavně při rozhodování, zda vyvěsit či nevyvěsit červenou vlajku.

Na vlajkové lodi SANKT GEORG pak konečně došlo k setkání velícího admirála Hansy s demonstranty. Na jeho dotaz: „Co vlastně chcete?“ mu dav postrčil vstříc rozčileného Grabara, který se zmohl jen na slova: „Mír a okamžitě domů!“ Jak vidět, jeho ideologická průprava byla sice slabší, ale požadavek, přes svou prostotu, vyjadřoval mínění mužstva… Co měl admirál odpovědět? Správně vyzval shromážděné, aby své požadavky zformulovali písemně, on že je předá výše, pokud budou nad jeho kompetenci. Admirál byl vcelku oblíbený mírný starší pán, jenž chtěl klid svůj i své rodiny, jež žila na břehu, ale stravovala se na jeho lodi. Mužstvo mu uvěřilo a teprve nyní, po dvou či třech hodinách od započetí demonstrace, došlo k vytváření jakési skupiny mluvčích, která si později dala název centrální námořnická rada. Jedni do ní vstupovali, jiní zase odcházeli, takže nikdo nevěděl, kolik členů rada má a kdo koho zastupuje. Nikdy se také nezjistilo, kdo jí tehdy, v prvních hodinách, předsedal. Tento debatní klub sestavil až večer první seznam požadavků velmi pestrého obsahu: od první, zásadní žádosti o okamžité uzavření demokratického míru, přes požadavky zlepšení stravy a častější dovolené až po beztrestnost pro účastníky demonstrace.

Vývoj onoho odpoledne však způsobil, že svaz v boce přestal být bojovým útvarem, a ona byla válka, jejíž fronta začínala vlastně už před vjezdem do zálivu. To nemohlo přehlížet ani námořní, ani armádní velení, a proto připravovalo protiakci, zprvu zaměřenou jen na výzvy k navrácení původního pořádku, poté k izolaci, ba případně k potopení nejradikálnějších lodí. Naštěstí toho ale nebylo zapotřebí.

OSUD SE NAPLNIL

První noc přinesla na jedné straně vystřízlivění mnohých, na druhé straně i strach těch, kteří se příliš „angažovali“, a ti akci bez splnění požadavků ukončit nechtěli. V kritický moment, dopoledne 2. února, však na palubu vlajkové lodi přišel vyšší poddůstojník Franz Rasch, nejsvětlejší postava celého pozdějšího dramatu. Pocházel z národnostně smíšeného manželství, německého otce a matky z Hané – narodil se 8. prosince 1889 v Přerově. Odtud se však rodina brzy pro nemožnost obživy přestěhovala natrvalo do Opavy. Rasch, mladý muž příjemného chování a vysoké inteligence, získal natolik oblibu, že se rázem stal mluvčím demonstrantů a přispěl k jasnější formulaci nové rezoluce. Neměl však rovnocenné spolupracovníky ve výboru a nálada mužstva rychle klesala, některé lodi dávaly důstojníkům znovu důvěru a stahovaly červené vlajky, kdežto na pevnině armáda obklíčila kotviště lodí.

Rasch učiní pokus získat inteligentní druhy do ústředního výboru na stanici hydroavionů, ale těžce se zmýlí. Nalezne, jak si myslí, vhodného člověka, ten po demagogickém vystoupení na SANKT GEORGU získá velení, ale po zjištění pravého stavu věci využije svého postavení jen k tomu, aby si zajistil letadlo, jímž uletí do Itálie. Rasche samozřejmě nechá svému osudu, který se rychle naplňuje. Během noci odpadnou od akce téměř všechny lodi a ráno, kdy stále doufající Rasch nechá hlasovat o pokračování v demonstraci, je drtivá většina pro její ukončení. Rasch to demokraticky akceptuje, vydá rozkaz ke stažení červené vlajky a vzdá se admirálovi.

Ač nebyl iniciátorem vzpoury, ač nebyl v době násilných činů na palubě žádné z lodí, klade se mu za vinu vedení vzbouřenců. Svou vedoucí úlohu však přiznává pro druhý den a argumentuje záměrem, dát svou přítomností demonstraci klidnější a organizovanější charakter.. Stanný soud má ale opravdu naspěch, a proto odsoudí k smrti nejen jeho, ale i tři z Jihoslovanů, z nichž Grabar je vlastně nevinen. Divoký Ujdur se totiž vykroutí z obvinění, že postřelil důstojníka, a svádí to na druhé. Vzájemné obviňování je vůbec typické pro ono soudní líčení, s čestnou výjimkou vystupování osamělého Rasche. 11. února byli všichni čtyři odsouzení zastřeleni.

Rasch byl ze čtyřiceti souzených zřejmě jediný, který měl nějaké znalosti o událostech v Rusku a očekával od tamní revoluce vývoj k demokracii. Důkazem mu byla ona mírová nabídka. Jak hluboce byl přesvědčením socialista, nevíme, že ale byl demokratem, to dokázal. Neprohlašoval se nikdy za Čecha a češtinu ovládal jen částečně, nicméně Čechy a především chudé Dalmatince měl velmi rád. V Přerově má pomník a škoda jen, že jeho sourozenci, žijící ještě v r. 1945 v Opavě, byli přinuceni vystěhovat se do Německa.

Napsal Ing. René Grégr 

(S laskavým souhlasem autora tohoto článku byl text převzat z deníku SVOBODNÉ SLOVO – vydání 2. února 1991).