PORT ARTUR 1904-1905

Ač se z dnešního pohledu jako jedna z nejvýznamnějších vojenských událostí 20. století nejeví, rusko-japonská válka v l. 1904 - 1905 taková byla, navíc s dalekosáhlými politickými důsledky. Přesto v naší domovině zůstala téměř nepovšimnuta, a teprve v poslední době několik vydaných knih a sepsaných článků svědčí o stoupajícím českém zájmu o tuto „zapomenutou válku“. Co však hlavně: po loňském podzimním vydání 1. dílu se v tomto roce v nabídce našich knihkupectví objeví 2. a 3. díl velké knižní práce „Rusko-japonská válka: PORT ARTUR 1904 – 1905“, která s unikátní podrobností seznamuje čtenáře s průběhem dobývání významné ruské námořní základny japonskými brannými silami, a to z moře i pevniny. Kdysi jsem ji začal psát s mým vynikajícím kolegou B. Tesárkem, ten však v r. 2003 zemřel, a mně zůstal úkol nejen práci vypracovat jako celek, ale i přesvědčit některé vydavatelství, aby ji realizovalo v knižní podobě. K mé nesmírné radosti se jí ujal renomovaný AKCENT…

Tedy, čím je rusko-japonské vojenské střetnutí v l. 1904 – 1905 pozoruhodné:

Především: vyvstalo jako první mezinárodní válka ve 20. století. Za další: šlo o první střetnutí velmoci Západu s velmocí Východu. Na tom nic nemění, že polofeudální Rusko se tehdy sice jevilo jako nominálně vojensky velmi silné, reálně však bylo ekonomiky a sociálně zaostalé, zatímco Japonsko bylo všeobecně považováno za teprve se rozvíjející kapitalistickou zemí, neboť k obnovení moci císaře a k odvratu od feudálního zřízení k zavedení tržního, průmyslového hospodářství západního typu došlo v zemi Vycházejícího slunce až koncem šedesátých let 19. století.

Dále: v této válce jedinkrát za své dominantní kariéry v l. 1890 – 1906 spolu bojovaly predreadnoughty, už velmi vyspělé bitevní lodě. Ano, počátek 20. století byl dobou vyvrcholení jejich existence a ruský CESAREVIČ a japonský MIKASA vznikly jako jedny z nejlepších exemplářů této pozoruhodné a početné třídy (následovala přechodová třída semidreadnoughtů a pak, v r. 1906, už H. M. S. DREADNOUGHT).

A ještě: Poprvé v námořním vojenství byly jako nosiče zbraní zásadním způsobem nasazeny torpédoborce a jako zbraň užito ve skutečně velké míře automobilní torpédo. Došlo k dějinně prvním akcím specializovaných minonosných plavidel (ruské AMUR a JENISEJ, KORJÓ MARU) a k hromadnému použití námořních min (známých jinak už i z krymské války v l. 1853 – 1856), hromadně také bylo využito dělostřelectvo ráže větší jak 300 mm (za americko-španělské války Američané sice nasadili lodě s děly ráže 330 mm, ale využití těchto kanónů bylo sporadické).

Poprvé v dějinách moderního námořního vojenství operoval do týlu nepřítele velmi silný, samostatný křižníkový oddíl - ruská formace pancéřových křižníků ROSSIJA, GROMOBOJ a RJURIK se základnou ve Vladivostoku, a to s cílem ničit námořní dopravu nepřítele daleko od hlavního válčiště na Žlutém moři.

Na obou stranách už se standardně používaly koincidenční dálkoměry (shodou okolností v ruské i japonské flotě to byly britské, systému Barr a Stroud, na ruské straně ještě nedokonalé Ljužol-Mjakišev) a optické zaměřovače.

Naposledy v dějinách námořního vojenství došlo k tak dlouhému obléhání velké námořní základny, Port Arturu… Na pozemní frontě se uplatnilo také mnoho novinek – poprvé se ne obou stranách zřizovaly pěchotní zákopy (odtud zvána válka jako „první zákopová“), před nimiž se poprvé objevily drátěné zátarasy, některé - na ruské straně - napájené silným elektrickým proudem. A poprvé v dějinách se ve velké míře používaly kulomety, které odsoudily oddíly jízdy je do role rychlých průzkumných a přepadových jednotek, polní dělostřelectvo vedlo palbou zejména horní skupinou úhlů, tj. na nepřítele, který už nemusel být viděn, poprvé také došlo k hromadnému použití novodobých ručních granátů…

V naší literatuře se rusko-japonská válka připomíná bohužel jen sporadicky, ač boje v jejím průběhu na moři i v Mandžusku jakož dobývání námořní základny Port Artur byly velmi zajímavé a světová veřejnost je na počátku 20. století sledovala s nesmírnou zvědavostí a vážností. Kdo vlastní či aspoň zná dnes už velmi vzácné noviny a časopisy z té doby, např. „Národní politiku“ nebo Klecandův jímavě dobový „Obrazový zpravodaj z bojiště války rusko-japonské“, dá mi asi zapravdu… A pak – přepadení jádra ruské Tichooceánské eskadry na vnější rejdě Port Arturu v noci 8./9.února 1904 bylo předobrazem a jaksi „malým vydáním“ přepadení amerického Pearl Harboru na Havaji 7. prosince 1941 Japonci…

Námořní fáze rusko-japonské války je u nás v její celistvosti zatím nejpodrobněji a dobře, ale samozřejmě i tak velmi stručně vylíčena ve 2. díle řady „Válečné lodě“ V. Hynka a P. Klučiny (Naše vojsko, Praha, 1986), kterou každý náš dobrý fanda námořního vojenství má, a tak netřeba se tady o námořních bojích za války rusko-japonské rozepisovat, stačí jen přehled. Ovšem o pozemních operacích za rusko-japonské války jsem u nás bohužel nečetl v posledních letech žádné rozsáhlé pojednání, vyjma sporného podání v českém vydání Connaughtonovy práce „Vycházející slunce a skolený medvěd“. Že by byl české čtenářstvo nemělo o erudovanější práce na starší vojensko-historická témata zájem na Dalekém Východě zájem? To už je samozřejmě jen řečnická otázka, ale bylo ji dobré položit a je dobré ji nechat otevřenou.

Ale co rusko-japonská války byla, jak vznikla a jaké měla důsledky:

Politické zápolení Ruska a Japonska o dominantní vliv ve východní Asii byl započat v polovině devadesátých let 19. století. Předmětem sváru se stala Korea, do níž hodlalo Rusko proniknout přes čínské Mandžusko, s úmyslem dosáhnout jejího ekonomického podmanění a vytvořit na jejím území vazalský stát, jemuž se a priori zkraje 20. století říkalo „Žlutorusko“. Významný krok k tomu Petrohrad učinil zabráním námořní pevnosti Port Arturu (dn. Lišun) na poloostrově Liao-tung respektive Kuan-tung na Žlutém moři v r. 1897. Pak však ruská politika narazila na tvrdý odpor Japonska i jeho spojence, Velké Británie, zatímco Rusku skýtalo jen formální podporu Německo a částečně Francie. Petrohrad se nezalekl jeho „nový kurs“ dálněvýchodního snažení, tendující k přezíravosti a aroganci, směřoval k válce. Totiž po tzv. boxerském povstání v Číně si Rusko ponechalo v Mandžusku obrovské vojsko, připravené ke vstupu do Koreje (jeho část pak muselo Rusko na nátlak mocností z Mandžuska stáhnout), v oblasti pomezní řeky Ja-lu ťiang Rusové zakoupili obrovské lesní koncese, které mohly sloužit i jako nástupní prostory pro vpád do Koreje, ve Vladivostoku a Port Arturu vznikala nová, těžce vyzbrojená opevnění, ruská dálněvýchodní Tichooceánská eskadra začala posilovat a její jádro tvořily na přelomu 19./20. století už i prvotřídní obrněnce a pancéřové křižníky, vznikla „Kvantunská opevněná oblast“, v létě r. 1903 bylo v Port Arturu zřízeno místodržitelství, spravující všechna ruská dálněvýchodní území… Ale zatímco Japonsko ihned po legalizaci obsazení Kuan-tungu Ruskem přikročilo k budování silného válečného loďstva a posilování armády, Rusko si v přípravách na válku počínalo liknavě. A tak na podzim r. 1903, kdy hrozilo zahájení konfliktu, opevnění a baterie v Port Arturu nebyla dohotovena a dozbrojena, Tichooceánská eskadra měla neúplný stav a v Mandžusku bylo málo vojska, nadto nebyl dokončen úsek Sibiřské dráhy kolem Bajkalského jezera, takže přísun posil, materiálu a zásob po železnici z evropského Ruska neúnosně vázl. A co víc, v zemi stoupalo sociální napětí, dělnictvo se revolucionalizovalo, přibývalo občanských bouří ve městech i na venkově. Proto si Rusko válku zatím nepřálo a Petrohrad doufal, že Japonsko se napadnout mnohem silnějšího dálněvýchodního rivala Ruska prostě zatím neodváží. Omyl! Japonci ruské nepřipravenosti využili – Tokio se rozhodlo válku země Vycházejícího slunce podstoupit!

V noci 8./9.února 10 japonských torpédoborců (byly to výtečné zánovní jednotky postavené v britských loděnicích) zaútočilo na jádro Tichooceánské eskadry kotvící na vnější rejdě Port Arturu a podařilo se jim na několik měsíců vyřadit nejlepší bitevní lodě Rusů - RETVIZAN a CESAREVIČ a velký, starší chráněný křižník PALLADA. Útok v Dalném (dn. Dalian), provedený na základě hlášení rozvědky 8 jinými torpédoborci, nevyšel – tam Rusové neměli žádné lodě. Zato v korejském Čemulpchu (dn. část města Inčchon) v nerovném boji přesila 6 japonských křižníků donutila k návratu do přístavu ruský křižník VARJAG a dělový člun KOREJEC, které pak jejich posádky samy potopily na vnější rejdě přístavu, spolu s parníkem SUNGARI…

Způsob, jakým Japonci zaútočili na ruskou Tichooceánskou, vyvolal ve světě šok – japonské torpédoborce u Port Arturu vypustily svá torpéda a japonské křižníky u Čemulpcha začaly pálit ještě před zahájením války!! (Avšak podobně v r. 1894 Japonci zahájili válku čínsko-japonskou.)… Ruská vrchní vojenská správa vysílala na Daleký Východ, další a další pluky, a toto vojsko se soustřeďovalo u mandžuského Liao-jangu (dn. Liaoyang), kam také za ním dospěl nový vrchní velitel ruské Mandžuské armády, gen. A. N. Kuropatkin. Jeho záměrem bylo dosáhnout v oblasti hlavních vojenských operací více než dvojnásobné početní a materiální převahy nad japonskou armádou a až pak svést s nepřítelem generální bitvu; Port Artur se měl do té doby ubránit sám, ba měla se v něm do podzimu r. 1904 objevit posilová, 2. Tichooceánská eskadra, pod velením adm. Z. P. Rožestvenského, jež by ve spojení s 1. Tichooceánskou vytvořila mohutnou flotu ovládající všechna dálněvýchodní moře. Jenže vojsko z evropské části Ruska přibývalo do Mandžuska pomalu a 2. Tichooceánská se formovala těžkopádně a její vyplutí se o několik měsíců zpozdilo…

A ještě v únoru r. 1904 následovaly další ztráty Rusů – před přístavem Dalnyj se na vlastních minách potopil minonosec JENISEJ a dva dny nato (13. února) chráněný křižník BOJARIN. Pak pokračovaly nejen útoky japonských torpédoborců na oba poškozené obrněnce, stojící na mělčině v přístavním průlivu Port Arturu, ale i nájezdy barážních lodí – starých parníků, jejichž potopením v ústí hlavního přístavního se mělo dosáhnout zablokování ruské eskadry na vnitřních kotvištích Port Arturu. Pokud by se operace zdařila, japonské Spojené loďstvo (Rengó kantai) by ovládlo Žluté moře, přesuny armád z Japonska do Koreje by nepřítel neohrožoval… V bojích v okolí Kuan-tungu pak ruská eskadra ztratila několik torpédoborců (VNUŠIŤELNYJ, STĚREGUŠČIJ, STRAŠNYJ).

Mezitím v Japonsku pokračovala mobilizace 2. armády (gen. Óku) a 3. armády (gen. Nogi) a připravovala se mobilizace 4. armády, zatímco v Koreji se bez potíží vyloďovaly jednotky 1. armády (gen. Kuroki), které se pak z Čemulpcha a později severnějšího Činampcha vydávaly ke korejsko-čínské hranici – řece Ja-lu…

Po blamáži s nenadálým úspěchem Japonců u Port Arturu v noci 8./9.února vyměnila petrohradská Admiralita velitele eskadry O. V. Starka za nového, rozhodnějšího admirála S. O. Makarova, který do Port Arturu přibyl v březnu a vnesl do morálky mužstva Tichooceánské nového ducha, pod jeho velením také začala náročná fáze přípravy eskadry na nové boje…Ale!! 13. dubna 1904 Makarovova vlajková loď PETROPAVLOVSK najela před Port Arturem na minu a potopila se – s Makarovem, většinou členů jeho štábu i většinou posádky obrněnce. Poškozena byla i vlajková loď mladšího flagmana eskadry, admirála P. P. Uchtomského, POBĚDA, ale ta se dovlekla na vnitřní rejdu...

Japonci sice také měli své „černé dny“, např. v květnu 1904 ztratili křižník JÓŠINÓ, na minách asi 10 mil od Port Arturu bitevní lodě HACUSE a JAŠIMA, na minách a z různých jiných příčin se potopilo i několik lehčích lodí, ale to na jednostranném průběhu námořních operací před Port Arturem nemělo významný vliv – Rusové zůstávali pasivní, ač japonské Spojené loďstvo vedené admirálem H. Tógóem tehdy ztratilo převahu v bitevních obrněncích. Potíže tak dělaly jen vladivostocké křižníky, které operovaly u Koreje, ba dokonce až u východních japonských břehů, ale mnoho škod vcelku nenadělaly (nejvýznačnějším úspěchem bylo potopení transportní lodi SADÓ-MARU s vojskem poblíž korejských břehů a později zničení HITAŠI MARU vezoucí na Kuan-tung mj. těžké obléhací houfnice…

Mezitím se na Liao-tungu vylodila japonská 2. armáda. Ta pak vybojovala vítězně bitvu o Ťin-čouskou šíji, načež se překotným ústupem Rusů z této strategické pozice, na níž byli obránci Kuan-tungu povinováni vyvinout maximální odpor, otevřela cesta k Port Arturu. Z něj stačily uprchnout nejen tisíce civilistů, ale i místodržitel ruských území na Dálném východě, adm. J. I. Alexejev… 1. Tichooceánskou eskadru převzal admirál V. K. Vitgeft, svědomitý štábní úředník, ale - podle jeho slov - „špatný flotovoděc“. Pod jeho velením zůstávala Tichooceánská pasivní a dlouhé měsíce, až na jednotlivé lodě či malé skupiny ku podpoře armádních akcí na pobřeží Kuan-tungu, nevyplouvala. Část děl byla z lodí odebrána a přesunuta na pozemní frontu na perimetru základny...

V oblasti Dalného se na přelomu května/června r. 1904 vylodila japonská 3. armáda, která měla za úkol obsadit Kuan-tung a co nejdříve, „bez ohledu na naše ztráty“, dobýt Port Artur, zatímco 2. armáda se přesunula severněji, doplnil stavy, načež se i ona vydala k Liao-jangu, aby se tam připojila ke 4. armádě a 1. armádě… Nogiho 2. armáda pak zahájila úspěšné letní tažení Kuan-tungem a na konci července r. 1904 stanula v předpolí Port Arturu. Začalo ostřelování vnitřních kotvišť základny, což po červnovém nezdařeném pokusu donutilo Vitgefta (avšak až na striktní rozkazy cara a místodržitele, a přes odpor velitelů lodí) k dalšímu vyplutí eskadry, se záměrem probít se do Vladivostoku. Tam se eskadra měla dát do pořádku, počkat na posilovou eskadru z Baltu a znovu začít bojovat... Portarturské velení na čele velitelem „Kvantunské opevněné oblasti“ gen. A. M. Stesselem by věru uvítalo, kdyby eskadra ze základny zmizela, neboť pak by Japonci nepochybně ustali v obléhání Port Arturu a základna by se bez další újmy dočkala konce války. Pokud však by se eskadra do Vladivostoku probila, Japoncům by nastaly závažné problému – museli by od obléhání Port Arturu by upustit a připravit novou armádní obléhací operaci u Vladivostoku.

Neúplná 1. Tichooceánská opustila devastovaný Port Artur 10. srpna. Ale ani tento pokus nebyl úspěšný – sice se t. d. v bitvě u Šan-tungu v první fázi boje zdálo, že Rusové japonského soupeře vymanévrují a pod pláštěm noci dospějí do Korejského průlivu a na Japonské moře, ale ve druhé fázi dostal vlajkový obrněnec CESAREVIČ několik těžkých zásahů; při jednom z nich byli zabit adm. Vitgeft a několik důstojníků vlajkového štábu, CESAREVIČ se začal potácet bojištěm, v eskadře nastal zmatek, ale ač stále měla naději na únik původním kursem, mladší flagman, adm. Uchtomskij, ji obrátil nazpět do Port Arturu. Unikly jen CESAREVIČ, ASKOLD a několik torpédoborců, které se nechaly internovat v neutrálních přístavech, unikl i NOVIK, kterého však vyhledaly u Jižního Sachalinu japonské křižníky a po boji donutili jeho posádku ke zničení vlastní lodi… Neúspěchem skončil i výpad vladivostockého pancéřového oddílu, oslabeného o velký chráněný křižník BOGATYR, který na jaře najel na mělčinu a pak se až do konce války opravoval. Formace se vydala v ústrety portarturské eskadře, ale 14. srpna narazila na křižníkovou eskadru adm. Kamimury; po následujícím urputném boji se 4 lepšími pancéřovými křižníky nepřítele šel ke dnu RJURIK, zatímco (vlajková) ROSSIJA a GROMOBOJ byly závažně poškozeny a tak tak unikly zpět do Vladivostoku…

Obléhání Port Arturu pokračovalo. Kuropatkin na naléhání Petrohradu poslal ku jejímu vysvobození celý armádní sbor (gen. Štakelberg), ale i ten byl v bitvě u Wa-fang-kchou poražen 3. armádou (gen. Óku)… Pevnost pak skutečně hrdinně bránili ruští vojáci, zatímco její velení už spíše myslelo na kapitulaci, ještě si však dělalo naději, že případná Kuropatkinova vítězství v Mandžusku donutí Japonce v tlaku na pevnost polevit. Jenže ruská Mandžuská armáda prohrála začátkem září bitvu u Liao-jangu a v říjnu pak i bitvu na řece Ša-he. Kuropatklin musel ustoupit k Mukdenu, kde se jeho vojska zakopala, a stejně tak Japonci, a voje čekaly na jaro…

Dobývání Port Arturu v druhé polovině r. 1904 vyvrcholilo čtyřmi generálními útoky pěchoty na pevnost, které – byť za obrovských ztrát 3. armády – skončily kapitulací pevnosti 2. ledna 1905… Při podzimní obraně pevnosti se zbytky 1. Tichooceánské eskadry o významné akce už nepokusily, jen několik torpédoborců v prosinci, těsně před kapitulací pevnosti, prorazilo za temných nocí blokádou a uniklo do čínských přístavů. Ostatní lodě, rozbité palbou Japonců z obléhacích děl včetně houfnic ráže 280 mm, skončily na dně mělkých vnitřních kotvišť Port Arturu (obrněnec SEVASTOPOL v zálivu Bílého vlka), mnohé i přičiněním vlastních posádek. (V r. 1905 Japonci lodě vesměs vyzvedli, některé odtáhli do Japonska, opravili a zařadili do své floty.)

Mezitím se vydala z Baltu (15. října 1904 opustila Libavu – dn. Lijepaja) 2. Tichooceánská eskadra na dlouhou cestu na Daleký Východ – část eskadry měla plout Středozemním mořem a Suezským kanálem, část kolem Jižní Afriky. Jádro eskadry tvořily 4 nové obrněnce typu BORODINO (pátý, SLAVA, se do vyplutí eskadry nestihl dokončit) a menší, ale zánovní bitevní loď OSLABJA, ostatní lodě byly malé nebo – ty těžší – zastaralé, a významnou sílou nebyly ani moderní chráněné křižníky OLEG, ŽEMČUG a IZUMRUD a 8 torpédoborců. Posádky lodí 2. Tichooceánské byly nevycvičené, nezkušené, eskadra kvůli svému složení a výzbroji nepředstavovala pro Japonce zásadní nebezpečí a její plavba by byla přínosem jen tehdy, dokázala-li by eskadra se spojit s 1. Tichooceánskou. Toto nemalé loďstvo provázel trén zásobovacích a servisních lodí včetně nemocničního parníku OREL, ruská vláda sjednala řadu uhelných zastávek v neutrálních přístavech, k dispozici bylo i několik německých „uhlířů“… Už v noci 21./22.října t. r. na mělčině Dogger, poté, co jedna z doprovodných lodí, KAMČATKA, ohlásila radiotelegrafem přítomnost a útok japonských torpédovek, pálily některé lodě eskadry na početné hejno anglických rybářských člunů (1 potopen). Událost přerostla nejen v mezinárodní ostudu Rožetsvenského, ba Ruska, ale i ve hrozbu vojenského zásahu Velké Británie na straně Japonska – 2. Tichooceánskou pak po mnoho dnů výhružně doprovázely anglické válečné lodě… Plavba 2. Tichooceánské eskadry přes nesmírné množství potíží obdivuhodně pokračovala. Ale pokračovala i po kapitulaci Port Arturu a zničení 1. Tichooceánské, ač za takových okolností expedice ztratila smysl, a anabáze posilové floty se už tehdy jevila jako nešťastný omyl ruského vrchního velení. Dodatečně byla vytvořena ještě 3. Tichooceánská eskadra (adm. Něbogatov) složená z obstarožních, druhořadých jednotek - 1 bitevní lodi, 3 malých obrněnců pobřežní obrany, 1 obrněného křižníku a pomocných plavidel. Eskadra v lednu r. 1905 opustila Balt… a v první polovině května dostihla u břehů jižní Asie hlavní síly. Ruské spojené loďstvo pak pokračovalo do východoasijských vod. Také adm. Rožestvenskij si byl jist, že 2. Tichooceánská eskadra v boji s japonskou, ve všech ohledech dokonalejší flotou nebude mít šanci. Proto bylo úmyslem admirála vyhnout se boji (ač sám nevěřil, že se mu to podaří) a prorazit do Vladivostoku. Jenže k tomu udělal málo - ku „zmatení“ nepřítele vyslal do různých námořních míst u Asie 4 pomocné křižníky, aby vyvíjely korzárskou činnost a tak odpoutaly část japonských námořních sil od jejich jádra. Potom velitel 2. Tichooceánské odvelel do neutrálních přístavů pomocná plavidla, a eskadra sama se vydala k Cušimskému průlivu, s cílem dosáhnout Vladivostoku nejkratší trasou. „Chtěl to mít brzy za sebou“, poznamenávaly evropské žurnály. Ano, Rožestvenskij se nepokusil o jediný markýrovací manévr!!… 27. května časně japonské hlídkové lodě ruskou eskadru objevily a vyslaly signál hlavním silám kotvícím v korejském Mosampchu (dn. Masan). V bitvě, která se rozpoutala t. d. okolo poledne, měli Rusové minimální šance – jejich lodě hynuly jedna po druhé: OSLABJA se převrátila, postupně zmizely ve vlnách také hořící a zdevastované, nejlepší lodě Rusů: BORODINO, ALEXANDER III., vlajkový KŇAZ SUVOROV… Zraněný adm. Rožestvenskyj byl zavčas přeloděn ze SUVOROVA na torpédoborec BUJNYJ... Po 19. hodině Japonci přerušili dělostřelecký boj, ale pokračovali torpédovými útoky – jim padly za oběť bitevní lodě NAVARIN a SISOJ VELIKIJ aj. V té době se ruská eskadra už dávno rozpadla a jednotlivé lodě pluly Japonským mořem osamoceně. Druhého dne (28. května) se bitva změnila v jejich štvanici – pod hladinou končily další a další ruská plavidla, většinou po mimořádně statečném boji… Oddíl, který se vytvořil pod velením adm. Něbogatova (vč. nového, ale rozbitého obrněnce OREL), se v drtivém obklíčení v 10 hod. vzdal japonské přesile. O 3 hodiny později padl do zajetí s téměř celým svým štábem adm. Rožestvenskij… Celkový výsledek bitvy na ruské straně byl tristní: 19 potopených lodí, 5 lodí kapitulovalo, 3 se uchýlily do neutrálního přístavu, přes 5.000 mrtvých námořníků a důstojníků, na 800 zraněných, 5.000 zajatých. Do Vladivostoku se dostal jen nechráněný křižníček ALMAZ (bývalá jachta) a 2 torpédoborce.

Cušimská tragédie ještě nemusela být tečkou za rusko-japonskou válkou, Rusové byli schopni válčit ještě na pevnině. Ale i tam se dočkali další kruté porážky - v bojích mezi 21. únorem a 11. březnem, vrcholících bitvou u Mukdenu (dn. Shenyang), se 300.000 Kuropatkinových mužů střetlo se 400.000 mužů japonské Mandžuské armády vedené polním maršálem I. Ójamou; Kuropatkin tak tak unikl obklíčení svých sil, ztratil 120.000 mužů a – opět ustoupil. Nato byl vystřídán starým gen. Liněvičem, ale výsledky jeho válečnického působení byly nulové… Jelikož ani na moři Rusko už nemělo co proti Japonsku postavit, byl Petrohrad ochoten uzavřít mír, ač vypouštěl do světa zprávy, že ve válce bude rozhodně pokračovat. Také hospodářsky vyčerpané Japonsko by uvítalo konec války, ale stačilo ještě proniknout na Sachalin a anektovat tento ostrov. Zprostředkování mírových jednání se ujaly USA; příměří bylo vyhlášeno 1. září 1905, znění mírové smlouvy podepsali zástupci Ruska a Japonska v americkém Portsmouthu pět dnů nato, ratifikována byla až 25. prosince t. r. Japonsko však získalo jen jižní polovinu Sachalinu, Kurilské ostrovy a poloostrov Liao-tung a byl mu přiznán protektorát nad Koreou…

V důsledku válka zeslábla prestiž Ruska i jeho pozice v politickém světě, naopak renomé Japonska úžasně vzrostlo, nadto jeho vítězství nad Ruskem bylo významným impulsem tzv. probuzení Asie. Od r. 1905 moc Japonska v Asii a Oceánii už jen narůstala; země Vycházejícího slunce nadlouho získala vojenskou hegemonii ve východní a jihovýchodní Asii a v části Pacifiku a Oceánie. Německo se tvářilo, že mu v tom hodlá zabránit, jenže na začátku 1. světové války si v Tsingtau (Quingdao) Japonsko snadno poradilo s jeho malými silami… Rozhodný koloniální expanzionizmus Nipponu se však vyrýsoval až mnohem později, ve třicátých letech 20. století, jenže narazil na bariéru britských a amerických zájmů ve východní Asii. Což se pak projevilo jednak japonským vpádem do Číny, jednak vstupem Japonska do 2. světové války na straně Německa a Itálie, po kterém následoval i vznik světodějného, kolosálního americko-japonského střetnutí v l. 1941 - 1945.

 

Milan Jelínek (2011)

0Share