OPEVNĚNÍ PORT ARTURU

Milan Jelínek – Bohuslav Tesárek

 

Port Artur – ruská námořní pevnost II. třídy na poloostrově Kuan-tung, apendixu mandžuského poloostrova Liao-tung ve Žlutém moři ve východní Asii. Rusko toto místo (anglicky Port Arthur, čínsky Lü-šun-kchou) zabralo v r. 1897, aby se stalo jedním z podpůrných bodů koloniální expanze carské říše do Koreje. Od osmdesátých let Port Artur s jeho zálivem vhodným pro kotvení ofenzivní eskadry opevňovali Číňané, kteří však v čínsko-japonské válce v l. 1894-1895 o místo přišli, ale vítězní Japonci je dále nestihli opevňovat, neboť na zásah Ruska, Francie a Německa museli Port Artur vzápětí opustit… Rusové se v r. 1897, hned po podepsáním smlouvy mezi Pekingem a Petrohradem o záboru místa na dvacet pět let, pustili do zdokonalování stávajících opevnění a budování dalších, poslali tam nové velké polní a pevnostní útvary a zbraně včetně těžkého pobřežního a pevnostního dělostřelectva, začali posilovat Tichooceánskou eskadru mj. nejnovějšími bitevními loděmi, do Port Arturu přivedli železnici, umístili v něm sídlo nového místodržitelství pro ruská území na Dálném východě a z nedalekého přístavu Ta-lien učinili obchodní přístav otevřený mezinárodní dopravě. Druhou základnou Tichooceánské eskadry respektive dalším opěrným bodem ruské expanze ve východní Asii zůstávala námořní pevnost II. třídy Vladivostok, která však ležela daleko od míst předpokládaného hlavního pozemního bojiště, tudíž jí ruské nejvyšší velení věnovalo ohledně zdokonalování a posilování menší pozornost… Petrohrad přitom počítal s kontrujícím vojenským vystoupením Japonska, kterému rovněž šlo o Koreu, ale vzhledem k prognózám týkající se vypuknutí případné války měla být Tichooceánská eskadra na stanovených tabulkových počtech až v r. 1905 a pevnost Port Artur dobudována dokonce až v r. 1909, takže když válka začala už v únoru 1904, systém portarturských opevnění zdaleka nebyl dokončen, opevnění na strategicky velmi důležité Ťinčouské šíji, spojující Kuan-tung s Liao-tungem, byla teprve rozpracovaná a chyběla vojensky důkladně provedená místa odporu v předpolí pevnosti. Také přístav nebyl náležitě vybaven a Tichooceánská eskadra zaostávala za japonským Spojeným loďstvem v počtu křižníků, nutných mj. k destrukci japonské vojskové přepravy po Žlutém moři do Koreje, z níž divize postupovaly do Mandžuska, proti hlavním ruským armádním silám. Nadějí bylo, že Port Arturu pomůže právě ruská Mandžuská armáda pod velením gen. A. N. Kuropakina, soustřeďovaná severně Liao-tungu, v okolí Liao-jangu respektive Mukdenu (Šen-jang), ta však se musela věnovat především japonským armádám postupujícím na ni, a Port Artur zatím ponechávala jeho obráncům, kteří jej měli hájit nejméně rok, než Mandžuská armáda posílí natolik, že svede generální bitvu, v níž zvítězí, a pak její silný odřad půjde na pomoc pevnosti.       

To vše, ovšem rozvedeno do podrobností, je i v naší knize „Port Artur 1904-1905 – vzestup a pád pevnosti“ (Akcent, Třebíč 2010-2011). Přestože je tato třídílná práce velmi rozsáhlá, mnoho zamýšlených statí se do ní nevešlo, a tak některé postupujme na internetové stránky. Takovou statí je i tento text, týkající se opevnění Port Arturu začátkem srpna 1904, kdy divize japonské 3. armády gen. M. Nogiho přilehly k pevnosti, začalo její ostřelování a Nogi se svým štábem připravoval závěrečné útoky na pevnost. Bylo totiž záměrem japonského vrchního velení, aby byl Port Artur jako námořní základna dobyt ještě předtím, než z Baltického moře na Dálný východ připluje posilová 2. Tichooceánská eskadra adm. Z. P. Rožestvenského, neboť kdyby té se podařilo spojit se 1. Tichooceánskou eskadru v Port Arturu, vznikla by drtivá námořní převaha Rusů, kteří by takto rychle dokázali zamezit přísunu japonských vojenských posil do Mandžuska, tam by pak do té doby už velmi posílená ruská Mandžuská armáda dokázala oslabené císařské vojsko porazit a Japonsko by válku prohrálo. Ostatně i velení Port Arturu si zejména po těsném obklíčení pevnosti na konci července 1904 přálo, aby 1. Tichooceánská eskadra odplula do Vladivostoku, protože pokud tak učinila, Japonci by se o její zničení museli pokusit tam, takže smrtící tlak na Port Artur by ustal. Pokud by však Tichooceánská Port Artur neopustila (a její velení se zdráhalo, neboť eskadře hrozila při pokusu o únik krutá porážka od zjevně lépe disponovaného nepřítele), musela se pevnost bránit. Eskadra pak 10. srpna 1904 skutečně vyrazila na průlom, ale japonské loďstvo pod vlajkou adm. H. Tóga po bitvě u Šan-tungu její velkou část donutilo k návratu, takže pět bitevních lodí, pancéřový křižník a několik menších křižníků a torpédoborců znovu zakotvilo na vnitřní rejdě, skryto před ostřelováním z moře za pásmem pobřežních kopců. Bylo jisté, že Japonci od obléhání základny neupustí. A tady vyvstává otázka, jak byli Rusové v Port Arturu začátkem na přímou obranu pevnosti připraveni a jak byla pevnost pro tento účel vybavena a vyzbrojena.  

 

22. srpna 1904 se sešla Rada obrany pevnosti, kterou svolal velitel Kuantungské opevněné oblasti gen. A. M. Stessel. Přítomni byli velitel pevnosti Port Artur gen. Smirnov, velitel záloh gen. Fok, velitel pevnostního dělostřelectva gen. Bělyj, velitelé všech tří úseků obrany pevnosti…, chyběl jen „nepohodlný“, tj. přepjatě agilní velitel pozemní obrany pevnosti gen. Kondratěnko, který byl právě na inspekci postavení... Z porady vzešel zápis, který měl charakter memoranda zdůvodňujícího nemožnost obrany Port Arturu před silnějším nepřítelem, a to kvůli závažným nedostatkům, z nichž mnohé - jak bylo možno číst mezi řádky - jsou důsledkem špatného generálního projektu pevnosti, provedeného před sedmi lety ruským velebeným ženijním odborníkem K. I. Veličkem (t. č. zástupce náčelníka hlavní ženijní správy v Petrohradě). Popravdě řečeno, tyto nedostatky objektivně existovaly, ale nevylučovaly možnost pevnost houževnatě bránit. Navíc kdyby Stessel s Fokem mnohem lépe organizovali obranu ruských postavení už na Ťinčouské šíji, kde koncem května t. r. došlo k „první bitvě o Kuant-tung a Port Artur“, mohli Rusové na tomto strategickém místě nepřítele významně oslabit, ba značně oddálit jeho vstup na Kuan-tung, tedy by získali čas k vyztužení obrany pevnosti a zvýšila by se naděje na připlutí 2. Tichooceánské ještě před dobytím Kuan-tungu. Takto velení Port Arturu mohlo už jen hořekovat, že v pevnosti je mnoho obranných objektů nedokončeno, že opevnění leží příliš blízko přístavu, takže nepřítel může nyní (tj. koncem srpna) ostřelovat téměř celé území pevnosti, že forty a mezilehlá opevnění jsou v jedné linii, takže obrana nemá hloubku (z plánovaného druhého pásma obrany totiž bylo dokončeno jen několik méně významných opěrných bodů, takže v podstatě neexistovalo), opevnění jsou nedostatečně vyzbrojena a děla stojí na otevřených palebných postaveních, Port Artur nemá dost vnitřních komunikací vč. pevnostní železnice, což ztěžuje přepravu sil a materiálu na čáru obrany, naprosto nevyhovující je pevnostní telefonní a telegrafické spojení atd. Telegram s tímto přípisem skutečně dorazil jak k místodržiteli adm. J. I. Alexejevovy do jeho nového sídla v Mukdenu, tak do Petrohradu k ministru války gen. V. V. Sacharovovi a náčelníku generálního štábu gen. P. A. Frolovovi, ale ti všichni mohli nad textem jen obrátit oči v sloup, povzdechnout si a pokrčit rameny, protože obsah zprávy neřešil vůbec nic. Spíše se jevilo, že Stessel a jeho skupina (Fok, náčelník štábu Rejs aj.) tímto zavčas začíná vytvářet dojem, že brzká kapitulace pevnosti je nutná a oprávněná a že se předem snaží část viny za ni naložit na petrohradské vojenské pohlaváry a ty, kteří nedokázali zajistit, aby byla pevnost včas a náležitě dokončena, vyzbrojena a osazena vojskem (což ale mělo být až v onom r. 1905). Naštěstí pro ně do zprávy nedodali jejich oblíbené „pro Port Artur by bylo nejlepší, kdyby se Tichooceánská pakovala co nejdál odtud“.     

Ačkoliv ruské a sovětské prameny nikdy nepřestávaly opěvovat geniální ženijní invenci pana genmjr. Velička, i ony byly nuceny přiznávat, že Port Arturu se tomuto „otci“ mnoha pevností jaksi nepovedl. A to samozřejmě zdaleka nebyli tak kritičtí, jako zahraniční odborníci, kterým Japonci po pádu pevnosti v lednu r. 1905 umožnili její prohlídky – ti na jedné straně vyjádřili obdiv nad tím, co prostí vojáci – „mužici v mundúrech“ – dokázali ubránit, na straně druhé neskrývali údiv, co ruská vojenská správa podcenila a zanedbala a co projektanti a stavitelé pevnosti prostě udělali špatně a lajdácky. Také rozsáhlá a velmi podrobná práce německého generálního štábu věnovaná rusko-japonské válce, vydaná v Berlíně už v r. 1906. si detailně všímá mj. opevnění Port Arturu, ale podobné sumáře vznikly na popud generálních štábů také ve Velké Británii, Francii aj., neboť observace týkající se ženijního provedení Port Arturu, způsobu jeho obléhání i obrany se měly stát východiskem dalšího vývoje pevnostního stavitelství. Možno sdělit, že důsledky uplatňování těchto poznatků se také zásadně projevily ve fortifikačním úsilí ještě před 1. světovou válkou.      

 

Popišme si tedy pevnost Port Artur tak, jak vypadala začátkem srpna r. 1904 a jak ji vyhodnotili zahraniční odborníci.

 

POBŘEŽNÍ FRONTA:

Dělostřelectvo na tomto úseku bránilo v námořním přístupu nepřítele k hlavnímu vjezdu do přístavu, chránilo loďstvo při jeho kotvení na vnější rejdě a zasahovalo proti nepřátelským lodím, když se snažily ostřelovat pevnost z moře. Poloha baterií na Tygřím poloostrově, Zlaté hoře a na vyvýšeninách východně a severovýchodně odtud tomuto účelu odpovídala. Baterie, provedené ve stavebním druhu stálého opevnění, byly většinou silně betonované, každé těžké dělo mělo svoje masivní a hluboké palebné stanovištěm oddělené od vedlejšího palebného postavení (děla) silnou zdí, přičemž ve zdech si vojáci vyhloubili malé prostory jako úkryty obsluh a munice; betonována byla i velitelská stanoviště. Avšak zcela chybělo pancéřování! Hlavní skupiny baterií byly chráněny střeleckými zákopy proti překvapivým výsadkům ze strany moře i případným pozemním útokům.    

 

POZEMNÍ FRONTA:

Přímou obranu pevnosti zajišťoval „věnec“ pevností (fortů), mezilehlých opevnění a baterií, obepínající Port Artur od západu k severu a severovýchodu, v délce 22 km. Začátkem února r. 1904 byly na pozemní frontě dokončeny z velkých obranných staveb dva forty (Fort I a Fort IV), další byly před dokončením (Fort II a Fort III), jiné v počáteční fázi výstavby (Fort V a Fort VI, který se sotva začal stavět), forty označované P na Panlušanu a D na Vysoké hoře se ani nezačaly realizovat. Dále byla dokončena tři menší opevnění (mezilehlé forty č. 3, č. 4 a č. 5, zatímco u č. 1 a č. 2 se počítalo s náhradou polními opevněními) a jedna předsunutá baterie. Další opevnění a baterie se teprve stavěly, na jiných se ještě v červenci ani nepracovalo… Ruským obráncům se však vymstilo zejména, že nebyly dokončeny fortifikační objekty na výšinách severozápadní fronty, neboť Rusové předpokládali hlavní útoky na pevnost na severovýchodním úseku; přitom bylo zřejmé, že pokud by se nepřítel pokusil prorazit perimetr na severozápadě - v oblasti hory Vysoká, musel by uspět, protože právě tam byla obrana Port Arturu paradoxně nejslabší – pohříchu odtud už bylo možné ostřelovat přístav přímo, neboť Západní bazén a obchodní přístav a lodě v nich byly odtud vidět pouhým okem.

I celkově však linie obrany ležela jen 3 – 5 km od vojensky významných částí přístavu (vjezdu, Východního bazénu s doky), takže hlavní úloha pevnosti – chránit přístav – tímto umístěním obranné linie vzala za své. Přístavu se takto nacházel v palebném sektoru těžkého dělostřelectva nepřítele, který mohl své baterie rozmístit v členitém terénu severně i severovýchodně od pevnosti, ve vzdálenosti 6 – 7 km od přístavu, a prostřednictvím pozorovatelen vést na lodě i pozemní objekty nepřímou palbu, tj. aniž bylo na cíle vidět; v tomto těžkém ostřelování nitra základny pak vynikaly houfnice Krupp-Ósaka ráže 280 mm, ale mnoha závažných zásahů dosáhla i děla mnohem menší, např. lodní „stodvacítky“ a „stodvaapadesátky“, dodané námořnictvem. Toto nebezpečí však mohli Rusové dávno, už při začátku zdokonalování pevnosti na konci 19. století, eliminovat posunem obranného opevněného pásma až na Vlčí hory severně od Port Arturu (ale v jedné variantě plánu to bylo!), což by znamenalo nejen oddálení dělostřeleckých pozic nepřítele od přístavního centra Port Arturu, ale umožnilo by to i osadit pevnost větší posádkou. Tento posun by si ovšem vynutil vybudování dalších objektů, jenomže zdokonalování pevnostního systému Port Arturu i jeho výzbroje mělo samozřejmě své finanční a materiální limity, takže schválení dalších vysokých nákladů na pevnost nepřipadalo v úvahu.

 

TERÉN

Východně od říčky Lung-he, která se plazila z Vlčích hor a ústila se Západního bazénu u Nového města Port Arturu, se útočníkovi nabízel obraz kopcovité, suché a holé, hluboce členěné a poschoďově formované krajiny. Tu pokrývala sestava fortifikačních postavení - větší část stálých opevnění na hlavní obranné čáře, přičemž opevnění byla rozmístěna tak, aby se jednotlivé objekty mohly z boků i zezadu vzájemně podporovat. Čáru vyztužoval jako další obranný prvek starý čínský val a byl tu i velký počet pěchotních opevnění a síť střeleckých zákopů, z nichž bylo možné puškovou a kulometnou palbou pokrýt i četné záhyby a prohlubně v konfiguraci výšin; proto některá malá opevnění byla umístěna i před pevnostními objekty. Také na vrcholcích výšin poněkud za obrannou čárou fortů byly zřízeny opěrné body a baterie, které mohly účinně zasahovat při obraně přední linie….

Údolí říčky Lung-he bylo mezi opevněními severozápadní a severovýchodní obranné čáry (fronty) uzavřeno několika řadami střeleckých okopů a drátěných zátarasů, které navíc – kdyby je obsadil nepřítel - mohly postřelovat ruské baterie, a také je mohla napadnout pěchota z boků. Rovněž baterie na Křepelčí hoře, dominující centru zálivu s městem a přístavem, mohla vzít pod palbu celé údolí říčky… Před údolí Lung-he, k severu, byly vysunuty k městečku Šuej-š´-jing malé pevnostní objekty – východně Vodovodní reduta a jižně čtyři valy Chrámové výšiny.

Zajímavé bylo, že v ochranném přímém předpolí pevnosti kolem říčky Lung-he Rusové zbourali některé čínské vesnice, aby útočníkům neskýtaly úkryty, a na těch místech vznikly kamenné stěny aj. výrazné znaky, směrem k obráncům natřené bíle, načež vzdálenosti od baterií k nim byly přesně změřeny; tyto objekty pak měly mířičům u děl při palbě na nepřítele ulehčovat stanovování vzdáleností.       

Z á p a d n ě   údolí říčky Lung-he nebyla vytvořena souvislá, úplná obranná čára opevnění, nicméně k obraně byly ženijně více či méně upraveny jednotlivé výšiny v tomto prostoru, tak, že palba z nich – z lehkých děl i pěchotní – mohla pokrýt i mezilehlé úseky. Baterie a opevněné objekty, ležící vedle železnice, mohly vést boční palbu na prostor před severovýchodním úsekem fronty, zatímco postavení předsunutá před severozápadním úsekem mohla být jištěna palbou z fortových objektů a baterií za nimi, směrem do týlu.

J i h o z á p a d n ě   od údolí říčky až po Holubí záliv byly jednotlivé nízké výběžky horského masivu Liao-ťie-šan nebo samostatné nízké vrchy, většinou bohužel jen částečně upravené k obraně, takže obranné objekty se i tady horečně dokončovaly až do letní doby, kdy o ně začaly boje.

S t á l á   o p e v n ě n í    stavebně ne zcela odpovídala tomu, co bylo do té doby realizováno v Evropě jako moderní opevnění. Beton tu sice Rusové použili ve velkém, ale jelikož se vycházelo z názoru, že opevnění vůkol Port Arturu budou muset odolávat dopadům střel ráže nanejvýš 152 mm, byly zejména stropní vrstvy betonu slabé – tloušťky byly pod 200 cm, ba stavitelé je nejen neproložili drátěnou konstrukcí, ale použili i nekvalitní beton, i proto, že cement i písek ve značném množství zmizel na soukromých stavbách důstojnických příbytků… Pancířů tu nebylo použito, vyjma krytů oken v kasárenských objektech a vyjma realizace dělostřelecké pozorovatelny jihojihozápadně Reduty 2. Je pravda, že skalnatý povrch, který musel být při stavbě fortifikačních objektů nejprve odstřelen, skýtal opevněním přirozenou odolnost, toho však stavitelé pevnosti nevyužili, na druhou stranu konfigurace svahů a srázů tomu značně bránila... Dále bylo na linii dost malých, tzv. dispozičních objektů pro pěchotu (pevnostních, nikoliv polních), ale ta byla všeobecně stavěna z dřevěných prvků, a jen někde si ji posádky chránili železnými deskami a jiným kovovým materiálem, který různě posháněli – desky však byly volně loženy, a skýtaly ochranu pouze před puškovou, nanejvýš kulometnou palbou.

S t ř e l e c k é   z á k o p y   byly právě v této kamenité a skalnaté půdě zvláště odolné, navíc pěšáci si sami hloubili ve stěnách bližších nepříteli díry, do kterých zalézali při hutné dělostřelecké přípravě japonských útoků, a tyto malé improvizované úkryty byly rovněž velmi odolné, zejména vůči palbě polní artilerie… Běžně se u zákopů používaly pytle s pískem, pokládané na předprseň, aby zabraňovaly letu obávaných kulek šrapnelů a střepin granátů i kamení, přičemž mezi nimi se daly vytvořit těsné střílny, kryté shora. Pytle s pískem ale sloužily i k nakrytí ochranných stropů ve střeleckých zákopech a k vytvoření ochranných valů kolem děl malých ráží (polních a lodních) a kulometů nasazovaných k protiútočnému boji, přímo v obranných zákopových systémech.

D r á t ě n é   z á t a r a s y   byly dalším prostředkem v přední linii obrany. Před zákopy a menšími obrannými objekty stály v několika řadách a tvořily je hráze z ostnatého drátu. Avšak šířka těchto zátarasů byla poměrně malá – 3 až 4 m, navíc dráty byly zavěšeny na kůlech nepříliš pevně zaražených v půdě, takže si s nimi japonští ženisté postupujících před pěchotou, většinou dokázali poradit. Novinkou bylo na některých místech účinné použití silného elektrického proudu, do těchto zátarasů vpouštěného. Jinými prostředky ke zpomalení útoků nepřítele byly „vlčí jámy“ (maskované prohlubně s kůly na dně) a fugasy -  protipěchotní nálože.

 

PĚCHOTA

Zde je nutno si uvědomit, že v květnu, červnu a červenci ruské pěchotní útvary na Kuan-tungu, při bránění postupu japonské 3. armády k Port Arturu, utrpěly těžké ztráty – jsou udávány na 2500 padlých a těžce raněných a na stovky nemocných, a toto množství vojáků nebylo možné na obleženém a blokovaném území nahradit. I tak však po červencovém ústupu do pevnosti zůstávalo v obraně Port Arturu okolo 40 000 mužů, ovšem včetně námořníků, kteří byli na pozemní frontu odvoláni z lodí. Podle ruských zdrojů byl tento stav k 30. červenci: 778 důstojníků a 38 244 bojových vojáků (v tomto počtu nejsou zahrnuti příslušníci místní brigády pohraniční stráže, zdravotníci, vojenští železničáři a jiní příslušníci týlového zajištění – skladníci, písaři, sluhové, muzikanti…, ač mnozí na podzim museli vzít zbraně také). Oněch čtyřicet tisíc bojovníků na relativně krátké obranné čáře respektive malém bráněném terénu lze považovat za dostatečnou sílu, avšak v ní byl nedostatečný počet pevnostních dělostřelců a ženistů. První problém byl částečně vyřešen převedením mnoha malo- a středorážních děl lodí 1. Tichooceánské eskadry na pozemní frontu, a to samozřejmě s obsluhami, druhý zůstával – pouhá jedna rota ženistů by stačila tak na jeden úsek obrany, a tady byly na pozemní frontě tři! Muselo napomoci zaučování pěšáků, pomohli i lodní minéři…

Chyběl také alespoň jeden pozorovací balón! Rusové sice činili pokusy postavit jej z náhradního materiálu, ale neuspěli (Japonci balón používali, ale z obavy, aby nebyl sestřelen, vypouštěli jej vždy ve velké vzdálenosti od bojové čáry, takže výsledky pozorování shora byly chabé).

 

DĚLOSTŘELECTVO

V poznatcích zahraničních pozorovatelů, který Japonci v r. 1905 umožnili vstup do Port Arturu a prohlédnout si tam i opevnění, nacházíme rozdílné, a většinou více či méně správné kvantitativní a technické údaje o ruském pevnostním a polním dělostřelectvu, které na obraně Port Arturu participovalo. Je to přirozené – opevnění a baterie byly v rozvalinách, zbraně poničené, některá děla a kulomety Japonci už odvezli…, ostatně ani oni nebyli schopni poskytnout odpovídající fakta. Bylo třeba pozdějších konzultací s ruskou stranou, a než se všechny údaje o portarturském dělostřelectvu povedlo jakž takž dát do pořádku. Proto se dělostřelectvem v tomto textu nebudeme zabývat a odkážeme na naši knihu, do níž jsme čerpali z ruských, japonských, německých a britských pramenů, případně na tento text: http://oldships.webnode.cz/products/popis-opevneni-port-arturu/

 

Přes všechny potíže i svízele jako důsledků námořní blokády a pozemního obklíčení Port Arturu byla však posádka pevnosti vcelku dobře připravena co nejdéle odolávat nepříteli, navíc ji morálně podporovala naděje, vyjádřená kolektivním sebeujišťováním „Kuropatkin pošle vojsko, a to Japonce nažene do moře kolem Kuan-tungu, nebo u Dalného na parníky a vrátí je Mikadovi.“ Jiného smýšlení byla část portarthurská generality, která by byla pro kapitulaci v „rozumně dohledné době“. Jak to dopadlo, víme – pevnost kapitulovala 2. ledna 1905, přičemž tou dobou zbylo na pozemních obranných postaveních už jen asi 10 000(? – údaje se různí, od 7000 do 12 000) k smrti vyčerpaných, zraněných a nemocných, apatických vojáků téměř bez potravin, léků a munice, a v přístavu rozmlácené a opuštěné lodě 1. Tichooceánské eskadry. Hájit pevnost o pár týdnů déle bylo téměř nemožné… Tou dobou ruská Kuropatkinova armáda, zakopaná u Mukdenu, i japonská Ójamova armáda tamtéž pokojně vyčkávaly, až sleze sníh a rozmrzne půda, aby zahájily slibované jarní ofenzívy, zatímco Rožestvenského poslepovaná II. Tichooceánská eskadra lezla bůh ví kde (hlavní část, čekající na posily, byla právě u Madagaskaru) a na popravu u Cušimy dopluje až v květnu 1905. Martyriem těžkých porážek si projde i Kuropatkin v Mandžusku, vystřídá jej „starý sekáč“ Liněvič, a pak už bude jen uzavření míru v Portsmouthu, kdy celý moderní svět vydechne překvapením a uzná podceňované Japonsko jako „vítěze, který to nadutému Rusku pěkně spočítal“. Port Artur, Mukden a Cušima byly pro Rusko zatraceně špatné věci. (MJ)