KATEGORIZACE RUSKÝCH TORPÉDOVÝCH LODÍ

Už asi nikdo neví, proč dvoudílnou, ideologicky a třídně  hodně prohnětenou, u nás v r. 1954 česky vydanou knihu „Cušima“ sovětského autora A. S. Novikova-Proboje překládala Božena Holečková, tj. žena, ale každopádně byl její výkon lepší než počin Hedy Borkové, která v téže době překládala Stěpanovův „Port Artur“, ba odvedla lepší práci, než jsou výplody některých soudobých překladatelů, kteří vybraná díla transponují možná s vyhovující znalostí příslušného cizího jazyka, bohužel však jen po povrchním seznámení s tématem…. Avšak nelze přejít skutečnost, že Holečková z neznalosti udělala z torpédoborců minonosce a z torpédovek minonosky, což bohužel poznamenalo povědomí mnohých čtenářů, kteří, přímo ovlivněni Holečkové překladem, si dodnes kvůli tomu tyto kategorie ruského válečného loďstva zaměňjí. Tedy uveďme věc na pravou míru, jak jsem se o to ostatně pokusil už v 1. dílu „Port Arturu 1904-1905“.

 

Ruská oficiální námořní terminologie konce 19. století nepřevzala mezinárodní termín torpédo, ale lpěla na označení příslušné zbraně slovem „mína“. V odborné i populární literatuře tak Rusové rozlišovali samohybnou námořní minu („samodvižajuščijas mína“ - zbraň aktivní, útočná), od miny ukotvené („mína zagražděnija“ - zbraň pasivní, obranná) jen přívlastkem, takže stacionároní hladinová nálož i automobilní torpédo bylo jako by to samé – prostě mina. V té souvislosti pak i lodě určené speciálně k útoku torpédy byly kategorizovány jako „nesoucí miny“, tedy „minonóscy, minonóski…“, a to i ponorky vyzbrojené torpédomety. Jenže jde-li o překlad těchto pojmů z ruštiny, je třeba k němu přistoupit podle zásad příslušného českého pojmosloví. Takže si upřesněme, že před rusko-japonskou válkou ohledně ruského torpédového loďstva platilo, že:

- torpédoborce („minonóscy“) byly relativně velké torpédové lodě pro oceánskou službu, s výzbrojí 2 torpédometů a děl ráže až 75 mm, k útokům na nepřátelské lodě a jejich formace, ale i k obraně před torpédovkami (ostatně původní britské označení těchto lodí bylo „ničitel torpédovek“ – „torpedo-boat destroyer“),  

- námořní torpédovky („minonóski 1. ranga“) byly menší torpédové lodě pro službu dále od pobřeží, jejichž výzbrojí byly až 2 torpédomety a děla do ráže 47 mm,

- pobřežní torpédovky („minonóski 2. a 3. ranga“) byly malé torpédové lodě k obraně pobřeží, s výzbrojí 1 torpédometu a 1 – 2 děl ráže 47 nebo 37 mm,

- torpédové čluny („mínnyje kátěrá“) byly buď barkasy poháněné malým parním strojem, s jedním torpédometem, nesené v počtu 2 - 4 na bitevní lodi, nebo obranné přístavní čluny.

Pro úplnost - „minonoska“ se překládá jako „mínnyj zagraďítěl“.

„Minonosky“, tedy naše torpédoborce, byly zahrnuty i do oficiálního třídění ruských válečných lodí o jedenácti kategoriích, platného v l. 1892-1907. V něm byly i např. torpédové křižníky, dělové čluny námořní a dělové čluny pobřežní obrany (oba druhy v kategorii č. 4), školní lodě… Až koncem r. 1903, těsně před rusko-japonskou válkou, byla zavedena - zřejmě jen polooficiálně - ještě kategorie „kontrminonoscy“; těm se později, ale určitě ne za rusko-japonské války, říkalo „eskadrennyje minonnoscy“, nadto tato klasifikace (Leontěv) „torpédových lodí větší než torpédoborce a určených k obraně velkých lodí a eskader před nimi i před malými torpédovkami a torpédovými čluny“ se vztahovala až na lodě – torpédoborce, které se rusko-japonské války nezúčastnily, a vešly do služby až po ní (přibyla i kategorie „gospitalnyje suda“ – nemocniční lodě). U nás kontratorpédoborec samozřejmě neexistuje.

V říjnu 1907 přijala vrchní námořní správa novou oficiální klasifikaci, v níž – pro zajímavost - byla kategorie „obrněnců“ (o nichž dnes píšeme jako o bitevních lodích) zrušena a nahrazena kategorií „řadové lodě“ (rus. „linějnyje korablji“, a dále byla kategorie „křižníky 1. třídy“ (rus. „krejsera 1. ranga“, které ale my už pojímáme jako „pancéřové křižníky“, tj. s děly ráže do 203 mm včetně) nahrazena (v onom r. 1907!) kategorií „pancéřové křižníky“ („broněnosnyje krejsera“), a místa kategorie „křižníky 2. třídy“ byla zavedena třída „křižníky“ – žádné „lehké“ či „malé“, prostě jen křižníky, s děly ráže do 152 mm. A zanikly „torpédovky“ (rus. „minonoski“), ač fyzicky samozřejmě rázem nepřestaly existovat, neboť dosluhovaly v obranné službě (kategorie „přístavní a pevnostní plavidla“), jako malé hulky apod.

A poslední oficiální třídění válečných lodí za carského Ruska se začala formovat po programech výstavby loďstva, přijatých v l. 1911 a 1912, a tuto kategorizaci vypracoval v r. 1915 námořní generální štáb („Morskoj generalnyj štab“, původně hlavní… - „Glavnoj….“). Měla sedmnáct kategorií, mezi kterými byly na prvním místě bitevní lodě (v Rusku ovšem řadové, „linějnyje korabli“), bitevní křižníky (v Rusku „linějnyje krejsery“), křižníky…, a jsou v ní už výslovně uvedeny eskadrové torpédoborce“ („eskadrennyje minonoscy“ – lodě k obraně eskadry před torpédoborci) a „torpédoborce“ („minonoscy“ – menší torpédová útočná plavidla). Naopak přibyly kategorie u nás zvané „minonosky“ – nosiče respektive kladače min (rus. „zagradítěli“), „minolovky“ („tralščiky“), „hulky“ („blokšivy“) aj. Dodatečně přibyla kategorie č. 18 „námořní a přístavní ledoborce“ („ledokoly“) a č. 19 „setevyje zagradítěli“.

A ještě jeden termín zbývá vysvětlit: „istrebítěl“, což je přesný korelát k anglickému „destroyer“ (ač v letectví se tak nazývaly i stíhací stroje). Tento pojem se vztahuje na velké sovětské jednotky, stavěné od třicátých let 19. století, s výtlakem někdejších lehkých, ba větších křižníků, schopné plnit jak vysoce autonomní poslání na dalekých mořích, tak posilovat obranu konvojů, pobřeží i lodí strategického významu, stíhat a ničit ponorky nepřítele, vést boj s letadly nepřítele atd. Tyto torpédoborce už neměly jen torpédovou, minovou a kanónovou výzbroj, ale objevily se na nich – po válce - už i raketové zbraně, přičemž původní hlavní torpédová výzbroj se vzhledem k progresu hladinových válečných stále více redukovala jako málo potřebná. Je možné, že někteří naši autoři přenesou pojem „istrebítěl“ do vyprávění o událostech v 1. světové válce nebo dřívějších, ovšem to by bylo nepatřičné.

Tolik upřesnění pro ty, kteří jsou zmateni „tvrzením“ Novikova a Stěpanova, že u Cušimy a Port Arturu náležely do eskader také minonosce, zjevně si však počínající jako torpédoborce, jimiž ve skutečnosti byly.   

(Na obrázku v záhlaví BESSTRAŠNYJ z 1. Tichooceánské eskadry.)