K VRAKU KŘIŽNÍKU "KAISER FRANZ JOSEPH I"

Akce u polooostrova Prevlaka

Napsal: Franjo Zeljak, penzionovaný potápěčský inspektor, první strojní lodní důstojník

 

ÚVOD: V oblasti poloostrova Prevlaka patrně dojde v dohledné budoucnosti k definování mořské hranice mezi Chorvatskou republikou a Republikou Černou Horou, a tak bude i nejjižnější část Chorvatska zpřístupněna návštěvníkům této půvabné země. Moře kolem Prevlaky je pro potápěče velice zajímavé, podobných potápěčských lokalit je na Jadranu jen několik. Důvodem je i vrak rakousko-uherského křižníku Kaiser Franz Joseph I., který leží v hloubce 40 metrů, na 18°31´404 východní délky a 42°24´396 severní šířky, zhruba 300 metrů od pobřeží poloostrova. Je více než pravděpodobné, že po určení hranic mezi oběma státy bude toto místo v teritoriálních vodách Chorvatské republiky.

 

TECHNICKÁ DATA LODI: Loděnice – Terst (Stabilimento Tecnico Triestino). Zahájení stavby – 3.1.1888, spuštěna – 18.5.1889, zařazena do flotily – 2.6.1890. Výtlak – 4030 t. Délka x šířka – 98 m x 14,8 m, ponor – 5,6 m. Rychlost – 19 uzlů. Výkon – 2 x 4900 ks, motory – pístové parní stroje. Kapacita uhelného paliva – 660 t. Dojezd – 3200 nm při ekonomické rychlosti. Výzbroj původní – děla 2 x 24 cm a 6 x 15 cm, vše Krupp L35/C86, rychlopalná děla 9 x 4,7 cm Hotchkiss, L44 (5) a L33 (4), torpédomety 3 x 45 cm. Výzbroj po přestavbě (od r. 1906) – děla 2 x 15 cm Škoda L40, 6 x 15 cm Krupp L35/C86, rychlopalná děla 16 x 4,7 cm Škoda, L44 (14) a L33 (2), torpédomety 3 x 45 cm. Pancéřování – 38 až 56 mm na palubě a kolem můstku, 90 mm kolem dělových věží. Posádka – 420 mužů.

 

STRUČNÉ DĚJINY KŘIŽNÍKU: Pro rakousko-uherské c. k.válečné námořnictvo byly postaveny jen dvě lodi tohoto typu. Vedle křižníku Kaiser Franz Joseph I. byl ve flotile S.M.S. (Seiner Majestät Schiff – loď jeho veličenstva) s podobnými technickými daty ještě křižník Kaiserin Elisabeth.Do roku 1895 se Kaiser Franz Joseph I. pohyboval ve vodách Severního moře, o dva roky později byl ve východní Asii a roku 1898 doplul do Portugalska. V letech 1904-5 byl přestavěn na lehký křižník a byla modernizována jeho výzbroj. Děla vyrobená v plzeňské Škodě tehdy nahradila původní děla od německé firmy Krupp a britské Hotchkiss. Po několika letech ve Středozemí byl od roku 1905 do roku 1908 opět ve vodách východní Asie jako tzv. „staniční loď“. Následující dva roky plul ve Středozemí a v letech 1910 až 1913 byl opět ve východní Asii. Po dobu První světové války, v letech 1914 až 1918, byl v Boce kotorské jako hlídková loď – pohyblivá lodní baterie chránící záliv. Patřil tehdy ke skupině druhé divize pobřežních pancéřových plavidel rakousko-uherského válečného námořnictva. Není bez zajímavosti, že z účasti ve vzpouře námořníků v Boce kotorské, ke které došlo v únoru 1918, bylo z posádky čítající tehdy 441 mužů obviněno 19 členů. Během 29leté existence bylo na křižníku SMS Kaiser Franz Joseph I. naloděno na 40 českých námořníků. Jedním z nich byl i pan Jaroslav Škába (1884-1945), autor knihy „Boxeři v Šanghaji“, v níž popisuje události, jejichž se stal svědkem ve východní Asii během svého tři a půl roku dlouhého nalodění na této c. k. staniční lodi… Před koncem První světové války připluly do zálivu Boka kotorská spojenecké britské a francouzské lodi mocností Antanty. Velitelem spojenecké flotily byl francouzský Louis Caubet (1865-1945). V říjnu 1918 vydala císařská vláda ve Vídni rozkaz, aby byla její flotila předána Národní radě Království Slovinců, Chorvatů a Srbů. Rozkaz o předání flotily podepsal v Pule dne 31. října kontraadmirál Horthy a jménem Národní rady Království SHS ji v pulském přístavu na palubě válečné lodi SMS Viribus Unitis převzal kapitán řadové lodi Janko Vuković Podkapelski. Na všech lodích, které se tehdy v Pule nacházely, byly vztyčeny chorvatské vlajky. O měsíc později však bylo na spojenecké mírové konferenci rozhodnuto, že bývalá rakousko-uherská flotila bude rozdělena mezi Brity, Francouze a Italy. Nově vytvořené Království SHS dostalo jen mizivou část válečných lodí, a to nedokončené či torpédoborce neschopné provozu. Ostatní lodě z rakousko-uherské flotily, které se tehdy nacházely v Boce kotorské, byly odzbrojeny, zbaveny bojové hotovosti, převážná část posádky byla vyloděna a poslána do svých domovů. Na lodích zůstalo minimum námořníků, aby pomohli spojencům při přemisťování lodní výzbroje a vybavení do skladišť na souši. Veškeré lodní dělostřelecké střelivo bylo tehdy přeneseno na křižník Kaiser Franz Joseph I., který byl pod smíšenou spojeneckou stráží. Původně byl přidělen jako válečná kořist Francouzům, kteří na něj začátkem roku 1919 nalodili jugoslávskou posádku. Ta ho ale již koncem února musela opustit, protože se znovu dostal pod dozor spojenců. Zůstal upoután ke kotevní bóji mezi městečkem Herceg Novi a mysem Oštro. Dne 19. října 1919 se však při silné bouři od kotevní bóje odtrhl a zanedlouho se potopil. Podle jedné z verzí byla důvodem potopení křižníku sabotáž, za níž stáli Jugoslávci, ale přesvědčivé důkazy o tom neexistují. Velmi špatná údržba, minimální posádka, značné stáří i stupeň vysloužilosti, přetížení lodi a špatně rozmístěný náklad, to všechno mohlo být příčinou, že když došlo k osudnému průniku vody do trupu, ukončil Kaiser Franz Joseph I. svoji pouť na mořském dně.

 

V meziválečném období došlo k několika pokusům o vyzvednutí potopených lodí v oblasti Boky kotorské, ale technické a materiální možnosti byly v Království SHS velmi omezené a nedostačující k zajištění tak náročných akcí. Zahraniční podnikatelé zase neměli o potopenou loď valný zájem, protože neslibovala nijak význačný zisk (v roce 1922 lokalizovala křižník jedna holandská záchranářská firma a vyzvedla některé části – nejsou údaje o tom, jaké části – patrně jak nákladu, tak i lodi). V časopise Spolku pro popularizaci námořní činnosti „Jadranska straža“ se roku 1923 (č. 7) objevil inzerát tohoto znění: „PRODEJ POTOPENÉ LODI – V novinách bylo oznámeno, že se ministerstvo financí rozhodlo prodat bývalou rak.-uh. válečnou loď „Franc Jozef“ a některé hulky (=vysloužilé lodi), které jsou potopeny, resp. se nacházejí ve vodách Boky kotorské. „Franc Jozef“ je v hloubce 40 m. Je to křižník, postavený roku 1885. Stát si vyhrazuje právo na odkoupení zbraní a munice, která bude nalezena v dobrém stavu. Za práci spojenou s vyzvedáváním lodí stát nehradí žádné náklady, nýbrž jsou tyto zcela záležitostí kupujícího.“ Je pochopitelné, že na takto koncipovanou nabídku a uvedené podmínky nikdo nereagoval. První informace o potopeném křižníku Kaiser Franz Joseph I. pocházejí od doyena chorvatského potápění, pana Josipa Komadiny (1906-1989), prvního Chorvata, který od roku 1932 působil jako potápěčský instruktor ve Válečném námořnictvu Království Jugoslávie. Vystřídal vůbec prvního potápěčského instruktora ve válečném námořnictvu samostatného státu jižních Slovanů, kterým byl „pan Polak“, Čech Alois Polák z Ostravy (nar. 1871), někdejší c. k. rakousko-uherský „Taucher – Untermaister“. Josip Komadina vedl potápěčskou školu v Arsenálu Tivat, posléze se stal prvním potápěčským instruktorem ve Válečném námořnictvu FNRJ, a byl jím až do roku 1956, kdy byla potápěčská škola přemístěna z Tivatu do Puly a on odešel do zaslouženého důchodu. Před Druhou světovou válkou několikrát vrak lodi Kaiser Franz Joseph I. navštívil, ať už se potápěl za účelem průzkumu nebo tréninku potápěčů. (V rodinné námořní tradici dnes pokračuje jeho syn, profesor a současný děkan na Vysoké námořní škole ve Rijece dr. sc. Pavao Komadina, kapitán dálkové plavby, svého času náměstek ministra námořnictví ve vládě Chorvatské republiky). Akvatorium Prevlaky bylo v bývalé Jugoslávii vojenským pásmem, civilní potápěčská činnost tam byla zakázána, a tak se k potopenému křižníku dostalo jen několik málo privilegovaných vojenských potápěčů. Roku 1964 dostala tehdejší největší tuzemská firma zabývající se odtahováním, záchranou a rozřezáváním lodí, splitský BRODOSPAS, povolení k odstranění potopené lodi. Vzhledem k hloubce, velikosti a poloze vraku jeho úplné vyzvednutí ani částečné rozřezání nebylo ekonomicky výhodné, a tak byly z lodi vyjmuty pouze barevné kovy, bronz, měď a mosaz. Cena barevných kovů byla totiž v té době na domácím i zahraničním trhu tak vysoká, že se tyto akce, prováděné v letních měsících roku 1964, 1965 a 1966, firmě skutečně vyplatily. Z toho vyplývá, že byl vrak křižníku Kaiser Franz Joseph I. „vědomě a účelově devastován“, a proto by pro potápěče, kteří se v budoucnu vydají na jeho prohlídku, nemělo být překvapením, když na dně objeví jen holý lodní trup.

 

POTÁPĚČSKÉ PRÁCE PROVEDENÉ NA VRAKU: Jak již bylo uvedeno, vrak křižníku se nalézá v hloubce 40 metrů. Je nahnutý na levý bok pod úhlem 80° a 4 až 5 metrů ponořený do bahna. Příď směřuje na J-JV k mysu Oštro a záď na S-SZ k Herceg Novému. Potápěči firmy Brodospas prováděli ponory z mateřské potápěčské lodi Verudica vybavené těžkou potápěčskou výbavou, skafandry typu „Galeazzi“ a „Siebe Gorman“, a tehdy jen jedním kompletem lehké potápěčské výbavy typu „La Spirotechnique“ s regulátorem typu „Mistral“. Převážná část ponorů byla realizována s těžkým vybavením, protože k potápění s lehkým vybavením byli tehdy vyškoleni jen dva z přítomných potápěčů. Na mateřské lodi byly také agregáty potřebné k elektrickému kyslíkovému řezání pod vodou. Vzhledem k tomu, že hloubka ponoru překračovala 30 metrů, byla mateřská loď podle tehdy platných „Předpisů o hygienických a technických bezpečnostních opatřeních při provádění potápěčských prací“ vybavena také palubní dekompresní komorou s dvěma úseky typu „Siebe Gorman“. V souladu s uvedenými předpisy byl na lodi vždy přítomen i lékař, odborník na hyperbarickou medicínu, který zajišťoval bezpečnost potápění. Pod vodou odřezané předměty a sesbírané nábojnice dělostřeleckého střeliva byly na palubu Verudice vyzvedávány s pomocí malého lodního jeřábu a navijáku s vlečnou silou 3 tun. - V pravém boku lodi bylo nejprve vyřezáno několik otvorů v místech strojovny o velikosti 3 x 2 metry a několik menších otvorů ve směru přídě, kterými pak byly z lodi vynášeny odřezané části a sesbírané předměty: kondenzátory páry, drenážní trubky, ventily a dělostřelecké střelivo – nábojnice. Byly odřezány i obě lodní hřídele s lodními vrtulemi. Průměr hřídelí byl kolem 300 mm, a tak na nich byly nejprve s pomocí elektrického kyslíkového přístroje vytvořeny zářezy a pak byly hřídele odděleny s pomocí výbušniny. Byla demontována a vyzvednuta i obě příďová děla (později věnována Historickému muzeu v Cetinji). Převážnou část nákladu tvořily měděné nábojnice různé ráže, od 40 do 240 mm. Byly většinou uzavřeny víčky, která chránila jejich obsah tvořený dutými střelkami lisovaného střelného prachu o průměru 8 až 12 mm. Po sejmutí víčka odhazovali potápěči střelky (kterým říkali „špagetky“) většinou zpátky do moře. Téměř do všech nábojnic dělostřeleckého střeliva pronikla mořská voda, ale potápěči zjistili, že je střelný prach po vysušení na slunci použitelný. V té době místní rybáři, od Moluntu po Boku, s oblibou používali při rybolovu výbušnin, a potápěči toho šikovně využili: měnili střelný prach za ryby a víno. I když je dnes většina potápěčů, kteří tehdy na vraku křižníku pracovali v pozdním věku, ještě si živě vzpomínají na kanice a úhoře, kteří se objevili na hladině po podvodním minování hřídelí. - Ponory byly prováděny v párech. Jeden potápěč sbíral nábojnice uvnitř vraku, druhý je upevňoval na ocelové lano jeřábu na způsob „bocca di cane“ (navazováním jedné za druhou) a celá „udice“ pak byla vyzvedávána na palubu mateřské lodi. Jednotlivé páry potápěčů dokonce soutěžily, kdo bude ve sběru úspěšnější. Když se na palubě shromáždilo kolem 30 tun nábojnic a jiných předmětů z barevných kovů, vyplouvala Verudica do Splitu, kde svůj náklad odevzdávala na firemní vrakoviště. V jedné sezóně to bývalo čtyřikrát; odhadem bylo během tří let vyzdviženo na 300 tun barevných kovů. Děla a lodní vrtule byly vyzdviženy s pomocí firemního parního jeřábu Dvainka, jehož síla zdvihu byla 60 tun. Firemní lodní vrakoviště prodávalo barevné kovy italské firmě „Vedani“ z Milána, která v té době vykupovala bronz, mosaz a měď za nejvyšší světové ceny.

 

Je na místě vzdát poctu potápěčům firmy Brodospas, kteří svoji práci na vraku křižníku Kaiser Franz Joseph I. prováděli kvalitně a profesionálně. Uveďme alespoň jejich jména: vedoucím potápěčské skupiny byl legendární Mate Jovičević zvaný „Mate Crnogorac“ (1921-2003) a jeho skupinu tvořili Franjo Punčikar (1927-1990), Stipe Šeravić (1931), Baldo Lapov (1932-2003) – první chorvatský potápěč, který se potopil k vraku lodi Baron Gautsch, Slavko Šafar (1931), Ljubo Lovrić (1929), Djulijo Lovrić (1932-2004), Marin Pažanin (1932), Božo Tudić (1936), Nikola Antoles zvaný „Herkules“ (1937-2004), Božo Klarin (1932), Ante Delale (1931), Ivan Volarić (1937), Nikola Tanfara (1935), Svetin Tanfara (1929-1985), Frane Tanfara (1938) a Mate Matešan (1940). Lékaři zabezpečující potápěče byli dr. Stracimir Gošović a dr. Anton Stipišić.

 

Na závěr je třeba si uvědomit, že tyto práce na vraku křižníku Kaiser Franz Joseph I. byly legitimní a z hlediska prodeje barevných kovů oprávněné, protože tímto způsobem byla zajištěna existence mnohým zaměstnancům firmy a jejich rodinám. Posuzujeme-li však celou akci z dnešního hlediska, lze předpokládat, že by tento vrak podobně jako mnohé jiné devastované podvodní objekty, pokud by do jejich osudu na mořském dně nebylo zasahováno, byly mnohem užitečnější a zajímavější pro soudobý turismus, jehož významnou součástí se díky velmi rychlému rozvoji a stále větší popularitě stalo i potápění. Cílem tohoto článku je také posílit zájem nových generací o soustavnější a reálné zkoumání dějin a osudů nejen válečných, ale i jiných lodí spočívajících na dně Jaderského moře.

 

Použitá literatura a zdroje: www.kuk-kriegsmarine.at, /// Basch-Ritter, Renate: Österreich auf allen Meeren, Styria, Graz-Wien-Köln 1987 /// Brodospas 1947-1987: Spašavanje na Jadranu, sborník, Brodospas, Split 1987 /// Gogg, Karl: Österreichs Kriegsmarine 1848-1918, Salzburg 1967 /// Greger, Rene: Austro-Hungarian Warships of World War I, Ian Allan, Shepperton 1976 /// Martiny, Nikolaus von: Bilddokumente aus Österreich-ungarns Seekrieg 1914-1918, Leytam, Graz 1939 /// Sokol, Hans Hugo: Des Kaisers Seemacht, Almathea, Wien-München 2002 /// Stulli, Bernard: Ustanak mornara u Boki kotorskoj, Mornarički glasnik, Split 1959 ///

 

Fotografie: (1., v záhlaví) KAISER FRANZ JOZEPH I., (2. a 3.) Nalezené a zkoumané nábojnice. Autor textui je v tmavém tričku.