G

Gaflová plachta (od něm. Gafflesegel) = předozadní plachta, tj. taková, která má ráhno či ráhna v základní poloze souběžně s lodní osou (vratiplachty).

Galion (galjon, angl. galleon) = příďový nástavek lodního trupu, který měl působit jako rozbíječ vln a zpevňovat horní část přídě. Vznikl na galeonách, kde pak se k němu přidávala figurína zpodobňující patrona lodi (angl. figurehead) případně příďová ozdoba (angl. fiddlehead), která se pak začala používat i na jiných druzích lodí, ba zůstávala zpočátku i na pancéřových lodích. Uvnitř galionu bývaly záchody mužstva. Z válečných lodí se galion vytratil do sedmdesátých let 19. století.

Galiota (galjota, angl. galiot) = malá vesloplachení loď používaná od 16. do začátku 19. století na Středozemním moři a u západního pobřeží Evropy. Na Středozemním moři měla jeden až dva stožáry a dvanáct vesel a pokud byla vyzbrojena, nesla – podle velikosti lodi – dvě až deset malých děl. Posádku tvořilo až 150 mužů. U pobřeží západní Evropy se plavily větší galioty, s výtlakem až 300 t, ve Francii na ně na přelomu 18./19. století stavěly moždíře vypalující výbušné granáty (pumy, bomby). Se zaváděním parních strojů na lodě se vesla vytrácela, a galioty se přeměnily v korvety a šalupy.

Gazolin (angl. gasolene) = petrolejový éter, nejlehčí benzín, těkavá látka vznikající destilací surového petroleje, kapalná směs uhlovodíků (pentanu, hexanu aj.), s bodem varu okolo 50 °C, hustoty 0,67 – 0,68. Gazolin byl palivem do jedněch z prvních spalovacích lodních motorů, gazolinové motory (typ Körting aj.) se na počátku 20. století používaly i na ponorkách. Vzhledem ke snadno se vzněcujícímu gazolinu byly velmi petrolejové motory velmi nebezpečné (a hřmotné), nadto zapáchající vlečky hustých světlých spalin z motoru byly zdálky patrné.

Gatlingův kulomet = poloautomatický předchůdce automatického kulometu, využívajících už jednotných nábojů, s kovovou nábojnicí. Vynálezce a konstruktér Američan Dr. R. J. Gatling jej vyvinul v r. 1861, o rok později si technicky převratnou zbraň nechal patentovat. Konstrukčně Gatlingův kulomet v principu navazoval na Mariettův revolver. Kulomet tvořilo šest symetricky rovnoběžných hlavní vzájemně spojených a usazených v okrouhlých deskách, takže dohromady tento celek připomínal válec. Tím se dalo otáčet pomocí převodových ozubených kol, a to klikou na konci zbraně. Za hlavněmi bylo pouzdro kryjící závěrovou část.. Celý tento segment byl obklopen nosným rámem, jenž měl po stranách čepy spočívající na lafetě. Ráže zbraně byly 25,4 mm (1“) a 12,7 mm (0,5“ = 0.50 calibre). U námořní verze se používaly kovové nábojnice se středovou roznětkou, plněné 22 g černého prachu, do nichž byla vsazena buď kompaktní žaludovitá střela o hmotnosti 218 g, nebo střela skládající se z pláště, uvnitř něhož bylo 15 kuliček. Nabíjení se dělo podáváním nábojů na šikmý můstek nebo do trychtýře, odkud samovolně spadaly do nabíjecího mechanismu za hlavněmi, zásobníky byly používány až později. Při pootočení souboru hlavní se náboj zasunul do prázdné nábojové komory, poté se vystřelil, vystřelená nábojnice byla automaticky vytažena a vyhozena. Každá hlaveň měla vlastní závěr a vlastní zámek, s napínacími kruhy a nabíjecím systémem. Výstřel vyšel vždy z té hlavně, která byla ve spodní poloze. Kadence se řídila rychlostí otáčení klikou, byla tudíž variabilní – u menší verze činila kadence až 300 ran/min., u větší až 150 ran/min. Klikou otáčel střelec, pomocník shora dobíjel. Dostřel zbraně byl zprvu okolo 1500 m, po zavedení nového střeliva asi 2500 m. Těžší verze se od šedesátých let 19. století montovala na lodě, v jejichž výzbroji se udržela až do konce století, lehčí měla armáda. Vzhledem k tom, že Gatlingův kulomet potřeboval i manuální obsluhu, nebyl zařazen mezi plně automatické zbraně. Gatlingy a příbuzné zbraně (Nordenfelt, Reffy..) byly pak nahrazeny mnohem lehčími kulomety, které navíc neměly tak vysokou spotřebu munice, palba z nich byla přesnější a jejich obsluh jednodušší a rychlejší, neboť tyto zbraně pracovaly už automaticky.  

Gherlin = v 19. století nejpevnější lodní lano, ze tří slabších lan, používané hlavně k vlečení (Středozemní moře).

Gie = dva bloky, tj. složitější kladky (viz Blok), spojené v jeden jednoduchý stroj.

Gigg = palubní pohotovostní člun velitele lodi nebo admirála.

Gagliandra (viz Balastýna).

Gobelette (fr.) = francouzský malý říční a příbřežní člun s jednou plachtou a vybavený vesly, používán v 19. století, zřídka až do poloviny 20. stol., pak jej nahradily motorové čluny.

Goeleta = malá plachetní loď nejvíce používaná na Středozemním moři do začátku 20. století, s výtlakem 200 – 300 t, se dvěma stěžni skloněnými mírně vzad a vystrojenými jednoduchými, bezrozpěrovými plachtami, které byly uchyceny pomocí kruhů našitých do příslušných krajů plachty a navlečených na vratiráhna (tzv. tyče). Ráhna byla připevněná na zadní straně stěžňů, stojících šikmo. Kromě toho goeleta nesla až tři kosatky a někdy na předním stěžni marsovou plachtu. K pirátským účelům bývala ozbrojena několika malými děly.

Goeleta brigová = malá plachetní loď nejvíce používaná na Středozemním moři do začátku 20. století, nosnosti 200 – 300 t, se dvěma stěžni skloněnými mírně vzad. Přední stěžeň byl ustrojený jako u brigy, ostatní plachtoví bylo jako u goelety. K pirátským účelům bývala ozbrojena několika malými děly.

Granát dělostřelecký (angl. shell, pův. bomb) = v námořním vojenství dělostřelecký výbušný projektil, druh dělové střely. Navázal na granáty ručně vrhané (hlinité, železné), používané do 18. století, které se někdy - ve tvaru koule – vypalovaly i z děl. Francouzský dělostřelecký důstojník J. H. Paxihans granát, jako dělostřelecký projektil, na počátku dvacátých let 19. století zdokonalil. Granát byl pak dutá střela (železná, později ocelová) s hladkým povrchem a zahroceným tvarem, s povrchem později různě upravovaným pro střelbu z tažených (drážkovaných) hlavní. Střela byla naplněna trhavinou přiváděnou k explozivnímu hoření či výbuchu buď časovanou roznětkou (prvotní, nejprimitivnější její formou byl doutnák), později převážně nárazovými zapalovači (některé druhy i bez nich, např. Palliserovy střely – jejich trhavina se vznítila působením vysoké teploty vzniklé při nárazu). Granáty tedy nyní, na rozdíl od litých střel (ty se přestaly používat zač. sedmdesátých let 19. století), už ne bořily či rozbíjely, nýbrž probíjely, tříštily a trhaly. Vypalovaly se zprvu z předovek, později i ze zadovek. S nástupem drážkovaných hlavní byly i granáty upraveny pro střelbu z tažených děl, a to na různé způsoby – pomocí výstupků zapadajících do drážek, kroužků z měkkého kovu zařezávajícího se do drážek apod. Dělostřelecké granáty měly/mají různou hmotnost (libráž) a různý průměr (ráž), zpravidla podle účelu použití v námořním boji. - Po dopadu se granát roztrhl, takže jeho účinky byly prvoplánově trhací případně tříštivé, tedy v éře dřevěných válečných lodí měly největší účinky vůči živé síly, plachtoví a takeláži, nástavbám, dokázaly i zapalovat…. Poté, co se začal uplatňovat lodní pancíř (od šedesátých let 19. století), se postupně modifikovaly i účelové druhy granátů: granát průbojný, protipancéřový, granát trhavý, granát tříštivý a jejich kombinace, železo jako základní materiál pro výrobu granátů nahradila ocel, takže granáty pak – plněné novými výbušninami (melinit a jeho druhy – lyddit, ekrazit, šimosa…) – dosahovaly mimořádných účinků, jak v průbojném provedení, tak v provedení pro co největších fragmentaci tělesa granátu. - Kromě běžných granátů existovaly i granáty zápalné, otravné aj., a pak samozřejmě školní, cvičné, zastřelovací… Dělostřelecké granáty jsou střely od ráže 20 mm, menší explozivní projektily jsou výbušné střely. Zřejmě největších účinnost měly námořní granáty ráže 457 mm pro děla na japonských bitevních lodích JAMATÓ a MUSAŠI z 2.SV.

Gyrokompas (angl. gyro-compass, gyroscopis compass) = druh kompasu (kompas setrvačníkový), který od osmdesátých let 19. století postupně nahrazoval klasické kompasy magnetické, kapalinové aj. Hlavním komponentem gyrokompasu je gyroskop, tj. setrvačník („vlk“) na kardanovém závěsu, spočívající uvnitř pouzdra tvořeného dvěma do sebe vloženými koulemi. Pracovní otáčky setrvačníku se pohybují od 20 000 ot./sec do 50 000 ot./sec (mohou být však i větší). Při dosažení pracovní hodnoty otáček, což mohlo trvat v době 1. světové války až 3 hod. (za 2. světové asi o polovinu méně), se osa setrvačníku díky úhlové rychlosti otáčení země a zemské přitažlivosti dostane do rovnoběžné polohy vůči místnímu poledníku, čímž je spolehlivě vyznačen smysl sever-jih/jih-sever a na tomto základě pak lze odečítat z kompasové růžice. Nevýhodami tohoto jinak vysoce efektivního a odolného přístroje byla jednak právě dlouhá rozběhová doba, jednak potřeba neustálé dodávky energie. 

Gyrometr = starší přístroj užívaný na lodích k měření točivé rychlosti nebo počtu otáček lodní lodní vrtule. Byl napojen na lodní hřídel a pracoval na principu soudobého tachometru.

Gyroskop (angl. gyroscope) = přístroj, jenž je hlavní částí gyrokompasu umožňujícího orientaci podle světových stran nezávisle na přitažlivosti magnetického pólu Země, pracující na principu neměnnosti směru rychle rotujícího tělesa. Jeho vynález je nejčastěji připisován J. B. L. Foucaltovi (1819-1868). Podstatou činnosti gyroskopu je udělení mimořádně vysoké rotační rychlosti tělesu kolem jedné z jeho hlavních os rotace, přičemž toto těleso je usazeno na čípcích tak, aby je bylo možné v otáčkách neustále udržovat a zároveň aby vhodným způsobem uložení nebo zavěšení bylo možné veškeré náležející zařízení pohybovat všemi směry, aniž by se to projevilo vychylováním tělesa z jeho osy rotace.

Gyrostat (angl. gyroscopic stabilizer) = gyroskop o hmotnosti kolem 1% výtlaku lodi, s vertikální osou otáčení, sloužící k omezení bočního kolébání lodi (angl. rolling). Používal se ve druhé a třetí dekádě 20. století, poté se od této technické zajímavosti na lodích upustilo. Důvodem bylo, že např. 100 tunový setrvačník (neboť ten byl základem aktivního gyroskopického stabilizátoru) na lodi o výtlaku 10 000 t vyžadoval podstatné zesílení lodní konstrukce a spoustu dalších, drahých doplňků. Účinnější, a samozřejmě jednodušší a levnější, byly standardní pasivní stabilizátory vůči kolébání lodi, zejména boční kýly (angl. bilge keel), které jsou schopny redukovat kolébání až na polovinu amplitudy. Jiným prostředkem nahrazujícím gyroskopické stabilizátory byly už koncem 19. století, a jsou dodnes, boční nádrže s regulovaným průtokem vody na bok protilehlý výkyvu – sice méně efektivní, ale zato levnější.