FILMOVÝ "VYNÁLEZ ZKÁZY"

TROŠKU KRITICKÁ VZPOMÍNKA

V r. 1958 bylo pro ctitele námořních příběhů velkou událostí uvedení filmu režiséra Karla Zemana a scénáristy, básníka Františka Hrubína, „Vynález zkázy“ do českých kin . Ač tehdy v podstatě neexistovala bombastická reklama a do kina zvaly pouze plakáty případně tisk, už sám název filmu a jméno jeho tvůrce, který měl za sebou mj. veleúspěšnou „Cestu do pravěku“, přitáhly do biografů obrovské množství dětských i dospělých diváků. Film je nezklamal ani v nejmenším.

Tvůrci fabule byli sice inspirováni románem J. Vernea „Face au drapeau“ (1896 – u nás původně v přesném překladu jako „Tváří k praporu“, později jako „Vynález zkázy“), ale děj zjednodušili a vedli jinak, a změnili také jména postav. Nic z toho Vernerově předloze neuškodilo. Připomeňme si (podle Zemana a Hrubína): Kosmopolitní dobrodruh Artigas, který nabyl bohatství pirátským potápěním lodí svojí tajemnou ponorkou respektive vykrádáním jejich vraků na dně mořském, nechal unést profesora Rocha, objevitele nesmírně účinné výbušniny, aby se s její pomocí stal světovým diktátorem. Profesorův asistent ing. Šimon Hart mu však plány zkříží a s pomocí slečny, která přežije jeden z četných útoků Artigasovy ponorky na dopravní plachetník, světové katastrofě zabrání, neboť se mu podaří zmobilizovat proti Artigasovi v podstatě celý moderní svět…

Realizátoři filmu odvedli dokonalou práci a zejména po výtvarné stránce se stalo toto dílo výjimečnou a originální, častokrát oceněnou záležitostí. Tvůrcům přitom ani tak nešlo o efektní využití „lehkých plagiátů“ či přímo prací původních, slavných verneovských ilustrátorů Édouarda Rioua a Léona Benetta a pitoreskně technických snímků jiného Francouze, Georgese Meliése z počátku 20. století – na prvním místě byl Zemanův záměr programově využít až přemrštěně naivizující triky ve světě filmových postav, s využitím výtvarného pojetí platného ve druhé polovině 19. století. Tak se stala z „Vynálezu zkázy“ polokreslená, polofyzická dějová technická fantazie, přenesená zčásti do tajemného podmořského světa a na kdesi na oceáně ztracený, tajemný ostrov zloducha. A možno s potěšením konstatovat, že ona kombinace kresleného a hraného filmu se díky výtvarným realizátorům (Antonín Horák, Arnošt Kupčík, František Krčmář, Jindřich Liška, Bohuslav Pikhart a Jiří Tarantík) zdařila stoprocentně, takže dílu nejenže zůstalo verneovské napětí a dobové milieu, ale bylo dokonce povýšeno do šarže jakési geografické, technické a architektonické roztomilosti a patinovaného půvabu. Vždyť cožpak není okouzlující třeba záběr na francouzský paroplachetní obrněnec ze sedmdesátých let 19. století? Na visutý železniční most s vláčkem vedeným dýchavičnou lokomotivou ovládanou mašinfírou se vzezřením řeznického živnostníka? Nebo exteriér a interiér zámku, v němž bádá profesor Roch? Do lůna Artigasovy sopky?... Právě pro toto výtvarné pojetí film tolik okouzlil dětské i dospělé diváky na celém světě a dodnes zůstal nepřekonán. I herci jako by pochopili Zemanovu snahu a odvedli výtečnou práci - Arnošt Navrátil (profesor Roch), Lubor Tokoš (Šimon Hart), Miloslav Holub (hrabě Artigas), Jana Zatloukalová (Jana), František Šlégr (kapitán pirátské lodi)... Nu a když připočteme výtečnou, v konkrétních funkcích dokonce technickou hudbu Zdeňka Lišky (neváhal využít i tzv. generátorových nástrojů – předchůdců syntezátorů a vůbec hudební elektroniky současnosti), pak výsledek kompaktního úsilí tvůrců filmu musel být vysoce úspěšný a hlavně pro diváka nevídaně příjemný.

Nám však jde o lodě!

Ač respektujeme nadsázky a účelové posuny, které si tvůrci filmu dovolili, je náš pohled v tomto ohledu na Zemanovo dílo kritický - některé zmatenosti totiž nelze pominout:

Hned v úvodních sekvencích se tvůrci snaží diváka pocitově i fakty zprostředkovanými obrazem vpravit do doby, v níž se děj okolo únosu podivínského, realitu nechápajícího vědce, profesora Rocha, odehrává. To se moc nepodařilo, ba divák musí být zmaten. Totiž nejdřív se Šimon Hart plaví přes oceán na parníčku SAVANNAH (1819!!), vzápětí defilují na plátně bateriové obrněnce ze šedesátých let 19. století, potom se objevuje ponorka, jaká – vzhledem ke strojní výbavě - mohla plout řekněme tak v osmdesátých letech, při prohlídce pirátského korábu oddílem vyslaným z velké válečné lodi objevujeme na tomto obrněnci moderní dělové věže patrné na bitevních jednotkách zhruba let devadesátých… To vše je navíc na půdorysu vzpomínek stále mladého Šimona Harta, který existenci těchto technických zázraků buď osobně prožil (plavbu přes Atlantik na SAVANNAH, přítomnost na ponorce hnané elektromotory), nebo byl jejich současník (drátová telegrafie, první železnice). Také křížení existence montgolfiér s balóny a jinými vzdušnými plavidly (např. helikoptétu Robura Dobyvatele) poháněnými motorickou silou je matoucí. Sečteno - mladý Šimon Hart přece nemohl žít najednou v první polovině i v druhé polovině 19. století, tedy zažít jak první atlantické kolesáky, tak třeba počátky automobilu. Nelze tedy než konstatovat, že autoři se sice záslužně snažili představit 19. století jako věk až dobrodružného rozvoje techniky, v němž dominovaly parní stroje a elektromotory, ale přitom poskytli informace vyloženě nesprávné.

Francouzský obrněnec RÉDOUTABLE tvůrcům filmu

rovněž posloužil jako obrázková předoha

Ano, „Vynález zkázy“ není filmem ani odborným, ani vzdělávacím, ale v podstatě technickou pohádkou, ale když už příběh v něm obsažený navozovali Zeman s Hrubínem takovýmto byť velmi letmým exkurzem, měli více dbát alespoň na základní dobové skutečnosti a fakta. Těch se drželi třeba tvůrci neméně úspěšného filmu „Dědeček automobil“ z r. 1956 (režisér Alfréd Radok) a výsledek byl mnohem lepší až vynikající. Máme zde na mysli dlouhou úvodní, jaksi propedeutickou pasáž filmu - tvoří ji totiž výtečný, až ukázkový hraný dokument, s použitím stylizovaně trhavých a zrychlených záběrů do ulic "Paříže", na manufakturu Laurina a Klementa, na jízdy prvního českého motocyklu…, pořízených jakoby diluviální filmovou technikou, navíc efektně i vysoce účelně a působivě proložených autentickými dobovými snímky. V duchu toho soudíme, že Zeman se měl soustředit na poslední čtvrtinu 19. století a měl v oné úvodní sekvenci jít tímto Radokovým směrem. Takto Zeman diváky sice pobavil, ale také uvedl do mnoha omylů a k chybným představám.

Jenže!! Tyto nedostatky, v podstatě ovšem zásadní, i náročný fanda námořního vojenství ba technické historie vůbec rád promine, neboť v záplavě komerčních filmových aj. hloupostí, které se na nás denně hrnou z televizních obrazovek ve snaze jejich producentů a tvůrců vytřískat co nejvíce peněz, hlavně z vkládané reklamy, si tento Zemanův nesmrtelný, úžasně milý film znovu a znovu rád připomene a nechá se jím okouzlit, a věcné nedostatky koneckonců ani nemá chuť vnímat.