FERDINAND MAX

Následující text je jedna z kapitol knížky "FERDINAND MAXMILIÁN: TRAGICKÉ DOBRODRUŽSTVÍ V MEXIKU" - NÁMOŘNÍHO ŽURNÁLU č.3. Knížka líčí osud bratra rakouského a rakousko-uherského císaře Františka Josefa I., velkovévody Ferdinanda Maxmiliána (1832-1867), familiárně zvaného Maxi či (oficiálněji) Max. Ovládán pociem, že je "méně významným" než jeho císařský bratr, nechal se francouzským císařem Napoleonam III. vmanévrovat do role císaře Mexika - země nejen hpspodářsky nerozvninuté a velmi chudé, ale také trvale zmítané místními bojůvkami a občanskými válkami. Ferdinan Max potažmo Maxmilán I. Mexický, který si původně mohl vybudovat kariéru vrchního velitele rakouského válečného námořnictva, však - podporován svojí ctižádostivou ženou, belgickou princeznou Charlottou - věřil, že zvítězí nad republikánským vojskem prezidenta B. Juáreze a dá zemi do pořádku, ač neměl státnické natož panovnické zkušenosti... V r. 1864 přijal mexickou korunu, o tři roky později ale byl, jako poražený císař bez vojska, zastřelen popravčí četou republikánů... Následující kapitola líčí šťastnější období Mxmiliánova života.      

 

VESELÝ MAXI

Kdyby se v jeho mládí kdokoli zeptal sympatického arcivévody Ferdinanda Josefa Maxmiliána, zda by chtěl císařskou nebo královskou korunu, odpověděl by sice jistě s úsměvem, ale rozhodně, že nikoliv. Natož aby se stal válečníkem. Přesto mu osud přisoudil oboje. A tak se stává třetí dominantní postavou v našem vyprávění.

Narodil se 6. července 1832 v Schönbrunnu, jako druhý syn arcivévody Františka Karla a Žofie Bavorské[1], tedy jako mladší bratr Františka Josefa Karla - budoucího císaře Františka Josefa I.[2] Jeho příchod na svět byl velmi uvítán i kvůli tomu, že dával větší jistotu zachování rodu – tehdy totiž kvůli nerozvinutým lékařským vědám byla i úmrtnost aristokratů značná.

Maxi byl milé, velmi inteligentní, ale i líné a drzé dítko. Ne, nedovoloval si příliš, ba z provinění se dokázal vymluvit s dětsky přirozenou, půvabnou bezelstností, takže byl málokdy trestán, ale někdy jeho dovádění bylo prostě moc. Společně s Františkem a dalšími bratry jej pak vychovával zejména hrabě Bombelles, ale i ten nejednou rodičům sděloval, že Maxi je dítě mnohem temperamentnější než ukázněný a pilný Franci. Ale jak Maxi dospíval, zklidňoval se rovněž, ba od pozdních dětských her a radovánek přecházel k závažnějším námětům. Tehdy se ukázalo, že umí výtečně kreslit a malovat, skládal i básničky, a také školní výuka mu šla – látku vstřebával s podivuhodnou lehkostí. Zato nesnášel vše, co souviselo s vojenstvím, parádami počínaje a plukovními cvičeními konče, neboť „tam bylo moc lidí a hrozně to bouchalo“, a mnohem raději byl v knihovně, obrazárně, zahradě či parku. To starší Franci naopak armádní záležitosti obdivoval, neboť tíhnul ke všemu, co mělo přísný řád, vnitřní pořádek a souměrnost.

Po překročení prahu dospělosti Maxi své záliby dále rozvíjel – stále jevil zájem o výtvarné umění a vědu, potom dokonce o botaniku, ale především vykazoval upřímnou lásku k moři. Tajemné obzory vodní spousty ho vzývaly do neznámých krajin za nimi, a to rozhodně víc než sice romantická, ale strmá a skalnatá alpská úbočí v okolí studeného Ischlu, kam rodina tak často vyjížděla... Podnětem k onomu poblouznění mořem nepochybně byla Maxiho první plavba na skutečné zámořské lodi v r. 1850, kdy ho kolesový parník VULCAN odvážel do Řecka… Ne, nezáviděl Francimu, že se v bouřlivém roce r. 1848 stal císařem Františkem Josefem I., ale už počátkem padesátých let, jako skoro dvacetiletý, si kladl zásadní otázky ve smyslu: Čím může rakouské říši pomoci on, císařův mladší bratr? Na straně jedné se mu sice nechtělo zříci se radovánek a lehkého života u dvora, kde ostatně měl dost ctitelek, ale také tušil, že s básničkami a obrázky ani jako císařův sourozenec společensky a politicky nevystačí. A tak - jelikož vojenskou dráhou byl povinován, ale mohl si vybrat - nastoupil službu u císařského námořnictva. Odtud hodlal nejen rozvíjet svoji kariéru, ale rovněž plnit si své romantické představy a poznávání dalekých zemí. Velké nadšení v rodině tím však nevzbudil, protože válečné námořnictvo Rakouska bylo, na rozdíl od armády, trvale podceňovanou, tedy i málo podporovanou složkou říšských branných sil, a jeho stav podle toho vypadal. Nicméně, nikdo Maximu nebránil.  

V r. 1851 se na plachetní fregatě NOVARA[3] plavil po Středozemním moři až ke Španělsku, o rok později na parníku VOLTA do Alžíru, s mnohými okázalými zastávkami v různých velkých přístavech... V dubnu r. 1853 dosáhl arcivévoda hodnosti korvetního kapitána, načež mu byla NOVARA svěřena pod velení. A už v příštím roce, 10. září 1854, jej František Josef I. povýšil na kontradmirála a jmenoval hlavou vrchní správy námořnictva při ministerstvu války. V některé literatuře se lze dočíst, že tehdy byl arcivévoda na tuto pozici příliš mladý, nevyzrálý, že těch několik válečných lodí J. V. císařského námořnictva ostatně považoval spíše za dekoraci monarchie a své velké hračky a že službu nahlížel jen jako romantickou zábavu, v duchu obsahu dobrodružné námořní literatury o odvážných plavcích s idealizovanými charaktery, kterou byl hojně zásoben… To ale je pravda jenom částečná, už třeba proto, že společenské a profesionální okolí arcivévody by mu prostě nedovolilo vnímat a realizovat takovou funkci jen jako jakési nezávazné počínání k osobní potěše. Ostatně kompetentní osobnosti rakouského námořnictva se v tomto smyslu vyjadřovaly o arcivévodovi spíše s respektem. Je však otázka, zda ona zásadní a dobrá rozhodnutí mladičký arcivévoda nečinil až po nátlaku skutečných odborníků na námořní vojenství z jeho okolí…

O kariéře Ferdinanda Maxmiliána na pozici vrchního velitele císařského loďstva píšeme i jinde[4], takže jen stručně: Císařská marína byla přes snahu Maxových předchůdců, z nichž nejvýraznější byl dánský admirál H. B. von Dahlerup, v ubohém stavu - chyběly lodě, chyběli talentovaní a vzdělaní důstojníci, chyběli plavci, tedy dobře vycvičené, odolné posádky… Což nebylo možné nadále podceňovat, vždyť Středozemní moře bylo tenkrát, v polovině 19. století, „horkou“ oblastí, v níž mohlo obstát jen respektované, dobře vybavené a secvičené válečné loďstvo. Proto arcivévoda zaměřil svoji pozornost dvojím směrem – jednak na teoretickou a praktickou přípravu důstojnického sboru, jednak na stavbu nových, kvalitních lodí. Jeho činnost byla natolik intenzivní, že si vysloužila všeobecné uznání, ba jedna z pozdějších celebrit rakouského respektive rakousko-uherského válečného námořnictva, tehdy řadolodní poručík, budoucí admirál Wilhelm von Tegetthoff, zakrátko Maxiho osobní přítel, o tom v r. 1854 napsal domů: „(Arcivévoda) jde až do podrobností svojí láskou pro věc a svým železným úsilím konečně uskutečňuje důkladnější reorganizaci našeho sboru, při níž Dahlerup a Wimpffen[5] jen povrchně fušovali.“ Tato slova však je třeba brát s určitou rezervou – Dahlerup určitě nebyl „povrchní fušer“.

S posvěcením dvora a vlády arcivévoda v r. 1855 sestavil eskadru 14 lodí, největší, jakou dosud Rakousko na moře poslalo, a vyplul s ní na demonstrativní cestu do středního a západního Středomoří (Itálie, Řecko, Egypt, Palestina…). Následovala expedice několika lodí do Jižní Ameriky a západní Afriky, arcivévoda rovněž prosadil plavbu fregaty NOVARA kolem světa[6]. Vcelku arcivévoda v l. 1850 - 1856 navštívil celou střední a západní Evropu, severní a západní Afriku, Jižní Ameriku a přední Asii. Dlužno dodat, že ke spokojenosti císaře, neboť František Josef I. raději viděl svého všemi obletovaného bratříčka, oblíbenějšího než on, daleko od Vídně.

Ostatně vzdálení císařova bratra z Vídně byl také částečný důvod cesty Ferdinanda Maxe v květnu r. 1856 do Paříže. Císař František Josef I. ho tam poslal, aby Maxi zjistil, jakým směrem se bude ubírat politika Francie potažmo císaře Napoleona III. poté, co „byla zřejmě vyřešena východní otázka“, tedy po porážce Ruska v krymské válce. Maxi, t. r. povýšený na viceadmirála, by raději zůstal u svých lodí, ale jelikož už byl v milém kontaktu s šestnáctiletou princeznou Charlottou – dcerou belgického krále Leopolda I. a jelikož cesta z Paříže měla pak vést právě do Bruselu (oficiálně kvůli stejné sondáži, jakou měl provést v Paříži), Ferdinand Max odjížděl (vlakem) rád[7].

Jak víme, Napoleon III. neměl v evropských politických kruzích dobrou pověst, ba platil za politického prospěcháře a machiavelistu. Přesto si ho mnozí panovníci a vlády předcházeli a respektovali ho, neboť být s Napoleonem zadobře znamenalo jistotu „ne-nepřátelství“ všemocné Francie… Také Ferdinand Max po osobním setkání s Napoleonem III. ani krásnou Eugénií netoužil, ale jeho přijetí oběma císařskými manželi bylo natolik vřelé a jejich jednání tak pozorné, že Maxi okamžitě nebyl důvěru a z Paříže odjížděl jako z návštěvy od „starých známých a dobrých přátel“. Tehdy ovšem ještě nikdo z těch tří netušil, že to bude právě Ferdinand Maxmilián, koho za šest let nasměruje Napoleon III. do Mexika, aby tam mladý Habsburk „řídil jeho věc“.

Ferdinand Max prožil dvě životní lásky, jednu se španělskou šlechtičnou Amálií z Braganzy, která ale po roce zemřela po neúspěšném léčebném pobytu na Madeiře, a druhou s teprve šestnáctiletou Charlottou, jedinou dcerkou krále Leopolda I. Belgického. Padlo jim to - Maxi byl velmi vysoký a hezký mladík, Charlotta bylo vysoké, velmi hezké děvče s roztomilým kulatým obličejem, hlubokýma očima a kaštanovými vlasy. Na Maxiho vkus se „trochu málo smála“, ale to nebylo tak důležité. Zamilovali se a s požehnáním rodičů i zasnoubili, neboť vlídný Leopold I. z úctyhodné dynastie Sachsen-Coburg[8] měl pocit, že lepšího ženicha pro Charlottu už nesežene.

Ano, Ferdinand Max tehdy měl „svoji princeznu“ upřímně rád, ba pro začátek se pro ni vzdal cestování, neboť Charlotta si nepřála pojmout za chotě světoběžníka, urozeného turistu. Avšak! Jak Max rozpoznával její autoritářskou povahu, v níž se záhy projevily první problesky touhy po uplatňování osobní moci z pozice choti příslušníka významného panovnického roku, a po prvních sexuálních neshodách začal se možná už tehdy Ferdinand Max od své mladičké choti citově vzdalovat…  

Na nepřímé přání svého tchána a na přímý příkaz císaře Františka Josefa I. musel teprve pětadvacetiletý arcivévoda Ferdinand Maxmilián přijmout funkci místokrále respektive generálního guvernéra Lombardska-Benátska[9]. Nastoupil ji 19. dubna 1857. Proč ne, kdo jiný více připadl v úvahu, že? Potíž byla, že ona oblast se v monarchii považovala za nejproblémovější – místní separatisté neustále usilovali o odtržení království od Rakouska a jimi podněcovaný odpor obyvatelstva, zprvu latentní a konspirativní, měl nyní stále otevřenější, a i militantnější ráz. Bohužel, frapantně se v italském sjednocovacím procesu se silnou protirakouskou tendencí angažoval i arcivévodův nový francouzský přítel, Napoleon III… Arcivévoda byl však přesvědčen, že vhodnou politikou a přiměřeným osobním jednáním manželského páru se mu podaří „otupit italské meče“ a v regionu udrží klid. A tak Ferdinand Maxmilián přesídlil do Milána, kam po jejich sňatku 27. července t. r. v Bruselu přibyla i Charlotta. Jenže - bezstarostný život mladíka byl ten tam. Tehdy arcivévoda poprvé poznal, co je skutečně vážná politické práce, ba práce vůbec. Ale třebaže se snažil vládnout tak, aby Lombarďané a Benátčané neměli důvod k protirakouským revoltám, nedařilo se mu - severní Itálie byla pro každého Habsburka horká. Maxmilián psal „…mocenská opatření, sdružená s blahobytnými zákony, nebyla mé povaze nikdy cizí…“, jenomže ony „blahobytné zákony“ nezabíraly. V povědomí Italů totiž zůstávala spíše právě ona mocenská opatření, jaké ostatně preferoval František Josef I. a lidé kolem něho, přičemž jakési „blahobytné zákony“ je nezajímaly, ba byli proti nim… Maxi znovu a znovu poznával, jakých velkých a hrubých přehmatů se Vídeň k obyvatelstvu Lombardska-Benátska dopouštěla a že úsilí Vídně držet tento region nadále pod rakouským bičem bude v nedaleké budoucnosti mimořádně nesnadné, ba nemožné. O svém guvernérském území psal Maxi jako o „zemi trýzně“, jenže co měl dělat?! A to ještě, než z nebezpečné provincie v r. 1858 Charlotta raději odjela, musel arcivévoda překousnout nejednu z výčitek své ženy, která si představovala, že Ferdinand Max si vůči Italům bude počínat přece jen energičtěji. To byla ostatně představa i jeho císařského bratra…

Na začátku r. 1859 chtěl Maxmilián v této funkci skončit - byl na pokraji psychického vyčerpání a každý den v úřadě byl pro něj utrpením. Nijak svůj úmysl odejít netajil, ostatně i majetek si tehdy už nechával převážet zpátky do Rakouska. A tak 20. dubna 1859 císař František Josef arcivévodu z nejvyšší funkce v Lombardsku-Benátsku odvolal a nahradil polním zbrojmistrem Ferenzem hrabětem Gyulaiem[10], jenž převzal jak civilní, tak vojenskou správu nad celým oním územím.

Arcivévodovi se na jedné straně ulevilo, na druhé straně se cítil ponížen - zůstalo mu zase „jen“ velení nad císařským loďstvem. Nu ale dobrá, prostor pro smysluplnou činnost mu tato oblast skýtala a on toho hodlal částečně využít. Částečně proto, že zase dostal chuť cestovat a tuto svoji zálibu hodlal přidružit ke své slabosti pro moře a námořnictvo. Také se potřeboval vymanit z Evropy, v níž - jak si představoval - ho kde kdo sleduje, kde přetvářka je nutností, neupřímnost potřebou a zahálka standardem vysokých vrstev… Jenomže „nová turistická sezóna“ hraběti ještě nenastala, neboť se vyskytly vážné říšské záležitosti, a pak – hnětlo ho, že císařské válečné námořnictvo je nadále v podstatě ubohém stavu a bylo třeba jeho rekultivace - celkového pozvednutí jeho technické úrovně, četnosti, bojové kvality a morálky posádek… A tak se Ferdinand Max pustil do práce.

Ostatně ještě v onom dubnu r. 1859 začala krátká sardinsko-rakouská válka. V té souvislosti si při zavádění námořně-obraných opatření Ferdinand Max nepočínal špatně, otázkou ale je, nakolik byla i tato arcivévodova rozhodnutí činěna z jeho iniciativy a díky jeho velitelské dovednosti, a nakolik z iniciativy a díky dovednosti jeho podřízených... Velitelství válečného námořnictva Ferdinand Max přemístil z Milána do Benátek, kde zrušil admiralát (v Terstu byl zrušen rovněž, nahrazen okrskovým velitelstvím), a jako velitelskou loď si vybral ozbrojenou jachtu FANTASIE… Menší válečné lodě zaujaly místa u pobřeží v okolí Benátek, pobřežní tvrze byly posíleny a někde přibyly nové - provizorní fortifikační či fortifikované objekty. Úžiny Rakušané zatarasili hladinovými barážemi, v přístavním vjezdu u Malamocca a jinde byly potopeny lodi[11] vyplouvaly na hlídky podél celého místního pobřeží… Mezitím, 30. dubna, překročilo rakouské vojsko řeku Ticino. Ale zatímco na moři se odehrávaly šarvátky, zejména s francouzskými loděmi, na pevnině následovaly kruté porážky Rakušanů - u Montebella (20. května), Magenty (4. června) a Solferina (24. června). V důsledku toho Rakouskou válku prohrálo. , výhrůžné pozice u pobřeží v okolí Benátek zaujaly šroubové fregaty Radetzky, Adria, Donau, plachetní Schwarzenberg a šroubová korveta Erzherzog Friedrich, zatímco korveta DandOlo stála zakotvena před náměstím sv. Marka… Arcivévodova jachta FANTASIE se nalézala u lodí Schwarzenberg a Erzherzog Friedrich, na níž tehdy velel Tegetthoff. Kolesové parníky

Zajímavé však je, že ač Francie z vůle Napoleona III. vystoupila na straně Sardinského království, na výtečném vztahu arcivévody Ferdinanda Maxmiliána k francouzskému císaři se nic nezměnilo, ba pozice „příjemného Maxe“ nebyla, kromě Vídně, ohrožena nikde – arcivévoda byl nadále vysoce oblíben v Bruselu, Londýně, Paříži…  a třeba i Madridu.

Po opuštění Milána se Ferdinand Max s Charlottou rozhodli usadit nedaleko Terstu, kde na skalnatém pobřeží poloostrůvku Grignano, s nádhernou hornatou krajinou v pozadí, nechal arcivévoda už v r. 1856 stavět velký zámek Miramare[12]. Manželé tam hodlali na přechodné doby nacházet klid, ale cítili, a Charlotta mnohem víc, že jejich postavení, jakkoli důstojné a společensky uznávané, není prestižní, ba ze státnického či politického hlediska je jaksi nijaké. Zároveň bylo patrné, že Maxův bratr se jim nesnaží tuto pozici vylepšit, ba naopak – císař dál jakoby chtěl držet Maxe co nejdále od dvora.

Protože se arcivévoda nehodlal vzdát své záliby v zámořském cestování a dál miloval lodě, a ostatně Miramare nebyl dokončen, rozhodli se manželé pro další velký výlet - „výzkumnou expedici“, do Jižní Ameriky. A tak se mladý pár na podzim r. 1859 nechal v Terstu nalodit na paroplachetní kolesový parník, 1500tunovou jachtu ELISABETH, pro něj zvlášť upravenou, a vyplul do Brazílie… Vídeňské a terstské noviny přinesly zprávu.

Jenže plavba na ELISABETH, přestože to byla loď relativně stabilní, prostorná a komfortní, činila Charlottě náramné svízele – údajně těžko snášela vlnobití, vedro… Spíše se ale jeví, že už tehdy spolu manželé nemohli nastálo být, hovořilo se o sexuálním chladu upjaté arcivévodkyně a jejím opovrhování Maxem, Proto, když po zastávce na Madeiře doplula ELISABETH na Kanárské ostrovy, dohodli se manželé, že se Charlotta na Madeiru vrátí, zatímco Max se přelodí na fregatu NOVARA, s níž bude pokračovat přes jižní Atlantik, k brazilskému pobřeží. Fregatě velel kapitán W. von Tegetthoff, tehdy už známý arcivévodův veselý kumpán.

V době, kdy se v neustálými rozbroji usouženém Mexiku už naplno rozhořela krvavá občanská válka, Ferdinand Maxmilián posílal z Brazílie uspokojující dopisy jak ženě, tak do Vídně a vychvaloval si, jak je všude skvostně přijímán a jak se mu daří poznávat tuto zemi, v čemž - okatě naznačoval - má výhodu oproti svému bratru Františku Josefovi I., který jen a jen úřaduje doma ve Vídni. Avšak o bojích v Mexiku arcivévoda nevěděl téměř nic. 

Návrat Ferdinanda Maxe do Terstu v dubnu r. 1860 znamenal především nové oživení ve válečném námořnictvu, a to tím spíše, že Itálie se sjednotila, takže na Jadranu vyvstal Rakousku nový, potenciálně silný soupeř. Národ na Apeninském poloostrově pod králem Viktorem Emanuelem II. jako by si rázem uvědomil, že jeho moc leží na moři a přes moře se může šířit, a začal usilovat, aby se toto moře, „mare nostrum“[13], zaplnilo italskými plavidly. A co se týče maríny, právě se v žurnálech psalo o prvním oceánském pancéřníku světa - francouzské „nezničitelné“ fregatě L´GLOIRE, a vědělo se i o britské lodi WARRIOR, mnohem větší a vyzbrojenější, rychlejší a vůbec dokonalejší, než co kdy na mořích jako válečné plavidlo plulo[14]. Tyto dvě lodě byly tiskem až démonizovány, proto tím více zapůsobily na Rakušany zprávy, že také Itálie si hodlá pořizovat pancéřové obrněnce, jako jádro nové, spojené floty, ostatně už tak nemalé. To byla pro Ferdinanda Maxe výzva - zde mohl ukázat, jak velmi mu na posílení rakouské námořní moci záleží. Jenže opět nepochodil. Musel se utkat s těmi, kteří tvrdili, že ofenzivní námořní sílu Rakousko nepotřebuje (což byla při rakouských politických ambicích pravda), že je třeba se zaměřit ne na stavbu námořních obrněnců, nýbrž na ochranu pobřeží fortifikacemi (což bylo rovněž rozumné), a když už nové lodě, pak jen takové, které budou této defenzivní doktríně vyhovovat. A jaké ponížení - námořnictvo mělo být podřízeno pobřežnímu, tedy armádnímu velení!! Námořnictvo se bránilo, po návratu i Ferdinand Max, načež polemika přerostla v ostrý spor, který se přenesl do sněmovny. Rozhodlo pak doporučující stanovisko aktivních lodních velitelů, mezi nimi W. Tegetthoffa, že Rakousko musí mít na moři obrněnce, a to v počtu odpovídajícím kvantitě italské Regia Marina (Královské námořnictvo). Důsledek? Urychlilo se dokončování řadové lodě KAISER, zatímco fregaty Schwarzenberg a NOVARA byly vytaženy na břeh, jejich paluby odkryty, nitra lodí přestavěna a vpraveny do nich parní stroje pohánějící lodní vrtule, začala se stavba 7 šroubových dělových lodí o 900 tunách a 3 lodí o 350 tunách. Mezitím vznikly projekty stavby oněch prvních rakouských obrněnců - sesterských DRACHE a SALAMANDER, které byly uvedeny do služby na jaře r. 1862, následovala typová série lodí KAISER MAXMILIAN, PRINZ EUGEN a JUAN DE AUSTRIA, které vešly do služby v r. 1863, nato se realizovaly vylepšené obrněnce též jednoho typu - ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN a HABSBURG[15]. Vznikalo několik nových křižníkových jednotek, pokračovala přestavba těch, které se projektovaly už dříve… Nutno ale dodat, že přes toto úsilí byla převaha stále na straně Itálie, neboť ta si stačila zejména pancéřové lodě pořizovat rychleji. Avšak finančně ji to vyčerpávalo, neboť pro válečné námořnictvo nakupovala jen a jen v zahraničí, zatímco u jejího protivníka významné vídeňské státní zakázky, směřované až na výjimky (pancíře lodi SALAMANDER) do rakouských loděnic, posilovaly potenciál domácího průmyslu.

Dále: Ferdinand Max nechal vypracovat nový „Služební řád“, proměřovat a mapovat Jadran včetně jeho rakouského pobřeží, došlo k reorganizaci na různých úrovních námořnictva… Rovněž se arcivévoda zasazoval, aby se „kriegsmarine“ stalo samostatnou brannou složkou monarchie a námořnictvo se vším všudy mělo samostatné námořní ministerstvo. To jako orgán nezávislý na ministerstvu války bylo sice zamítnuto, ale 22. listopadu 1862 vznikla na ministerstvu války ve Vídni aspoň ona pověstná „Marine-sektion“, zatímco vídeňská námořní kancelář byla zrušena.

Tehdy však už měl arcivévoda jiné starosti – a že se mu z nich až zatočila hlava! Totiž 10. října 1861 ho na příkaz císaře přijel ministr zahraničí J. Rechberg informovat, že by si Napoleon III. přál, aby se on, „jeho přítel“ Ferdinand Maxmilián, stal mexickým císařem.

Zámek Miramare nedaleko terstu, kde Fradinand Max pobýval nejraději
a odkud také v r. 1864 odplul s Charlottou do Mexika.
 
Poznámky:

1] Dcera krále Maxmilána Bavorského a jeho manželky Karolíny. Manželství Žofie s nevýrazným, nevábným Františkem Karlem nebylo v pořádku, ba soudilo se, že druhý jejich syn, Ferdinand Maxmilián, byl počat v příjemné chvilce Žofie s oním elegantním vévodou Zákupským – původně Napoleonem II., synem Napoleona Bonaparta I. a Marie Lodoviky Rakouské, který byl nucen po pádu svého otce zříci se císařství nad Francií, a svůj krátký život pak dokonal jako vídeňský dvořan 22. července 1832. 

2] Následovali Karel Ludvík a Ludvík Viktor, a v říjnu r. 1835 ještě Anna, ale ta ve věku 4,5 roku zemřela, a těsně před touto smutnou událostí se narodil ještě mrtvý chlapec. Arcivévoda Ludvík Viktor přežil všechny, i monarchii – zemřel až v r. 1919.

3] Do r. 1849 MINERVA – na žádost důstojnického sboru lodi byla přejmenována podle místa památné bitvy. .

4] Viz „Památné události J. V. válečného námořnictva“ (reprint oficiálních sborníků vídeňského ministerstva války z přelomu 18./19. století). Mnohé cenné informace jsou v knize Ing. C. Beneše „Rakouské válečné námořnictvo 1848 – 1866“ (Praha, 2004).

5] Wimpffen, Franz von, hrabě (1797 v Praze - 1870 v Gorici) – do vojska vstoupil v r. 1813, načež se účastnil napoleonské války, zejména v Itálii. Hodnostně rychle postupoval a v r. 1846, jako podmaršálka, jej jmenovali divizním velitelem v Benátsku. Za italské války byl v r. 1848 úspěšný u Vicenzy a u Custozzy, se zdarem obléhal Anconu a Bolognu. V r. 1849 jej jmenovali guvernérem Terstu a Přímoří a poté velitelem válečného námořnictva, jemuž ovšem nerozuměl a k jehož rozvoji nepřispěl - v r. 1854 předal velení námořnictva kontradmirálu Bujakovičovi… Za rakousko-sardinské války v r. 1859 vpadl se svým vojskem, podřízeným však vrchnímu veliteli Gyulaiovi, do severní Itálie a byl poražen u Palestra a Magenty a celá rakouská armáda pak u Solferina. Poté byl zbaven funkce a odešel do výslužby.  

6] NOVARA byla první a poslední rakouskou lodí, která tak dlouhou cestu absolvovala. Tehdy však arcivévoda na její palubě po celou plavbu nebyl. - Cesta byla poslední vědeckou výpravou „kolem světa“ i z mezinárodního hlediska, neboť i jiné státy pak už takovéto dlouhé cesty nepořádaly. 

7] Ferdinand Max na této cestě krátce pobyl v Čechách.

8] Byla čelně zastoupena na mnoha dvorech, a náležel k ní i třeba manžel královny Viktorie, oblíbený princ Albert z rodu Sachsen-Coburg-Gotha.

9] Lombardsko-Benátské království bylo ustaveno na Vídeňském kongresu v r. 1815 jako území tvořené italskými kraji Milánsko, Mantovsko a Benátsko, a to pod rakouskou korunou. Jeho rozloha činila 47 475 km2 a mělo 5 240 000 obyvatel. Po revoluci v r. 1848 byl hlavou Lombardska-Benátska místokrál (generální guvernér), který měl místodržitele (guvernéry) v Miláně a Benátkách. Po rakousko-sardinské válce, v níž vystoupila proti Rakousku i Francie, byla v r. 1859 curyšským mírem většina území Lombardska postoupena Sardinskému království, po r. 1866 byl pak zbytek připojen k Itálii.

10] Gyulai, Ferencz, hrabě (1798-1868) – vystudoval vojenské školy a už ve 39 letech dostal hodnost generála. V r. 1846 ho jmenovali vrchním velitelem v Terstu, který o dva roky musel za místního povstání bránit. Byl úspěšný, neboť převzal velení jak nad městem, tak nad loďstvem, a náporu sardinského loďstva odolal. V r. 1849 jej císař jmenoval ministrem války, rok nato se stal velitelem 5. armádního sboru. To už měl hodnost polního zbrojmistra. Když pak v Lombardsku-Benátsku vystřídal Ferdinanda Maxe a převzal i vrchní velení nad armádou, byla už situace v državě vyhrocená, navíc Italům přišli na pomoc Francouzi. 9. června 1859 ztratil Gyulai u Magenty bitvu, načež byl vrchního velení zbaven a odešel do důchodu. Zemřel ve Vídni.

11] Měl mezi nimi být i rozestavěný řadový paroplachetník KAISER, jenž by se však později zase vyzvednul, ale od toho se nakonec upustilo a KAISER zůstal v Terstu

12] Zámek projektoval vídeňský architekt C. Junker, stavbu provedl architekt Hauser. Miramare byl k obývání dokončen v r. 1860, ale finální podoba byla hotová o asi deset let později. Jeho interiéry byly zčásti stylizovány jako „nautické“, s obrazy lodí a mapami na stěnách, glóby a navigačními aj. palubnímu přístroji včetně dalekohledu v Maxově pracovně, zámek měl velkou knihovnu s námořnickou literaturou… Byl zčásti obklopen krásným parkem, s Terstem jej kromě silnice pojila jednokolejná dráha, bylo tu přístaviště…

[13] Mare nostrum = naše moře

14] Do služby vešel v prosinci r. 1860.

15] Tyto tři obrněnce však byly spuštěny na vodu až poté, co arcivévoda rakouskou půdu opustil - první byl dokončen v r. 1865, druhý až v červnu r. 1866, těsně před zahájením námořní fáze rakousko-italské války v r. 1866.