ERICSSONŮV ZAPOMENUTÝ "DESTROYER"

Nelze povědět, zda se John Ericsson obrací ve svém hrobě v domovině - švédském Phillipstadtu - z toho, že se o jeho malém věžovém MONITORU – účastníka slavného prvního střetnutí pancéřníků 6., března 1862 (s jižanským VIRGINIA/MERRIMAC) na Hampton Roads u Norfolku – se napsalo téměř všechno, ba mnohé se ví i o jeho válečné lodi PRINCETON, zatímco o jeho dalších konstrukcích (teplovzdušného stroje, parních stříkaček pro hasiče…) se píše nepoměrně méně. Pomíjeným arcidílkem tohoto pána s brontosauři technickou invencí (1803-1889), který se v rodném Švédsku vzdal v r. 1826 kariéry armádního důstojníka a přesídlil do Anglie (aby tam prosadil svůj teplovzdušný stroj), odkud na naléhání svého přítele a obdivovatele, kpt. Stocktona, odešel v r. 1839 do USA (aby tam prosadil svůj šroubový člun), je také DESTROYER (Ničitel) – dosti velké, neobratné torpédové plavidlo vyprojektované v r. 1878. Také L. Souček ve své nesmírně chytře a vtipně, a přitom znalecky napsané knize „Rakve útočí“ (1976), neutrousil o DESTROYERU ni slůvka, ač jinak životní pouti Velkého Neameričana věnoval celou jednu z roztomile, ale hutně faktografických kapitol své skvělé práce (logicky, je vázána právě oním Léta Páně 1862), ale na internetu nedává informaci ani Wikipedia (pravda, mnoho jsem dál nepátral).

Jak čtenář těchto řádků jistě ví, prakticky široce použitelné automobilní torpédo s hnací jednotkou na stlačený vzduch vzniklo po mnoha jiných konstrukcích (Bredan, Siemens-Edison, Breneau, Lay, Howell…) v ušmudlané továrničce Angličana R. Whiteheada (1823-1905) Stabilimento Tecnico Fiumano (Fiumano je dnešní Rijeka). Ta od svého vzniku v r. 1858 mj. stavěla lodní stroje pro rakouské včetně válečných paroplachetníků (FERDINAND MAX, SCHWARZENBER, RADETZKY, HUM…), ale když za Whiteheadem přišel nemovitý emeritní fregatní kapitán J. B. Luppis se svojí myšlenkou člunku naplněného trhavinou a řízeného z břehu vysílaném proti lodím, Whitehead se nápadu chopil, přihlédl ke konstrukcím stávajících „nepovedených“ torpéd,  z hladinového člunku udělal podhladinový, opatřený autonomním hnacím zařízením a hloubkovým regulátorem, v r. 1866 bylo hotovo. Po několika úpravách a oficiálních zkouškách v r. 1868 Whiteheadovo torpédo zařadilo do výzbroje rakousko-uherského válečné námořnictvo, dva roky nato je přijala Velká Británie, v r. 1872 Francie… a Whiteheadův podnik, tehdy na hranici krachu, mohl začít s novým programem pro odbytiště v celém světě.

Ericsson, který tehdy pracoval na tzv. slunečním motoru, sledoval Whiteheadův úspěch s jistou, ale možná jen miniaturní řevnivostí – on totiž zkoušel vymyslet samohybné torpédo také. Jenže v době, kdy Whitehead už pracoval s motorem na stlačený vzduch dodávaný z nádrží v torpédu, dospěl Ericsson k velkému projektilu s náloží 300 kg trhaviny (ve Whiteheadově byla jen 8kilogramová!) a rovněž s motorem na stlačený vzduch, ale ten měl být napájen skrze hadici(!) z kompresorů na lodi, takže zatímco Whiteheadovo torpédo bylo účinné na několik set metrů, Ericssonovo jen na padesát! Ericsson však byl přesvědčen, že vymyslí dokonalejší verzi, a skutečně – když mu pomohl jeho kolega W. F. Lassoe, vymysleli torpédo, které bylo vymršťováno párou. Torpédo mělo délku 8,23 m, jeho hmotnost činila 726 kg, hmotnost hlavice s trhavinou 136 kg a pára stlačená na 6,8 atm., při odpálení expandující je ź roury dlouhé 10 m vypudila rychlostí 61 uzlů. Jenže ouha! Při zkouškách v Newport News torpédo urazilo něco přes devadesát metrů – a dál nemohlo, jeho kinetická energie byla ta tam. A i když necelá stovka metrů byla téměř jednou tolik, než co dostřel jiných nesamohybných torpéd, tohle bylo pořád málo a když už tedy měl být DESTROYER, který měl těmito torpédy útočit, válečnou lodí, tak jen na hlubší řeky.

 

Tuto kresbičku mi na internetu sehnal kolega Radomír Sedláček. DESTROYER je vlevo.

Proč vlastně Ericsson DESTROYER vymyslel a nechal za 112 000 dolarů (samozřejmě, že ne svých) postavit, těžko soudit, vždyť ač byly torpédomety instalovány i např. na křižníky, v Evropě tehdy převládal názor, že automobilní torpédo je zbraní především pro malé, mrštně manévrové jednotky – parní čluny (barkasy s otevřeným trupem), anebo specializované rychlé lodě (tj. plavidla trupem uzavřeným palubou), jakou byl britský „torpedoboat“ LIGHTNING (TB1) o výtlaku 27/32 t, dokončený u Thornycrofta v r. 1877. Lodička měla zprvu po jednom torpédu zavěšeném podél boků, ale jelikož taková instalace snižovala rychlost lodi, torpéda se přestěhovala na palubu a byla odpalována z torpédové roury na přídi, tj. nad vodou.

Ericsson měl jinou představu a vyrukoval s lodí o projektovaném výtlaku 130 tun! Měla nizoučký trup (výška volného boku 45 cm), ale značný ponor, a na trupu spočívala škatulovitá nástavba s ubytovacím prostorem pro posádku a pro dva gatlingy na střeše nástavby, z níž trčel komín. Délka lodi činila 39,64 m, šířka 3,85 m a ponor 3,25 m (LIGHTNING 26,52 x 3,28 x 1,75 m), rychlost propočítána na 10 uzlů, takže loď měla být sice stabilní, ale jaksi neohrabaná. Při zkouškách však nastalo překvapení, neboť stroj jí dával rychlost až 16 uzlů, jenže to bylo jedinkrát (LIGHTNING standardně 19 uzlů)… A dál: Příčinou malé rychlosti byla nejen robustnost a značný ponor lodi, ale také lehké pancéřování paluby a opancéřování komínu, které Ericsson lodi přičinil při pomyšlení, že DESTROYER bude muset torpédy bojovat na tuze krátkou vzdálenost. Za povšimnutí také stojí, že pancéřování Ericsson doplnil vrstvou kaučukových polštářků plněných vzduchem, jejíž účel se nám samozřejmě jeví jako iracionální, a že v trupu byly dvě příčné hráze, a to z ocelových desek skloněných pod úhlem 23°, chránící kotle a stroj, jejíž účel byl naopak racionální. Rovněž instalace kormidlové ploutve byla unikátní – nebyla standardně zavěšena na kormidlovém vazu, ale její dřík byl usazen do segmentu, který ze zádové části trupu vybíhal pod lodní vrtulí, takže kormidlo trčelo zespodu… A nakonec znovu torpédo! Zatímco na jiných lodích se automobilní torpéda odpalovala z některé paluby, tedy nad vodou, Ericsson instaloval do DESTROYERU podhladinový přístroj. Tuto 10 m dlouhou rouru s příslušenstvím, na jejíž konstrukci se rovněž podílel Lassoe a vyrobila ji známá Bethlehem Iron Works, Ericsson je vpravil do přídě DESTROYERU tak, že její osa ležela 2,10 pod hladinou. Což mělo mít ten efekt, že kdo tuto loď neznal a stal se objektem jejího útoku, očekával palbu oněch kulometných braní na střeše nástavby, zatímco už na něj skrytě mířilo torpédo, o němž napadený nevěděl – to věru bylo ďábelské! Reklama, které se DESTROYERU bohatě dostalo, to také náležitě zdůrazňovala.

Řez předolodím DESTROYERU. Kulaté segmenty jsou ony kaučukové vzdušné polštářky (obr. od kolegy Radomíra Sedláčka)

Ale když toto všechno spočítáme, vyjde nám, že i v tehdejších podmínkách sotva mohl Ericssonův „Ničitel“ něco zničit. Ostatně v amerických službách nic nezničil a zůstával jen „takovou nějakou válečnou lodí“, o kterou námořnictvo USA ovšemže neprojevilo zájem –loď mu byla k ničemu a Ericsson smutně sledoval její prázdný osud. Nedosledoval - v r. 1882 zemřel, v r. 1890 bylo jeho tělo převezeno z New Yorku do Švédska… V r. 1893 DESROYER koupili Brazilci, kteří dali lodi název PIRATINY. „Conway´s All The Words Fighting Ships 1860-1905“ sice uvádí, že PIRATINY „byl vyzbrojen neúspěšným Howellovým setrvačníkovým torpédem“, které bývalo ve výzbroji amerického námořnictva v sedmdesátých letech, což není pravděpodobné… Ale ani v brazilských službách se bývalý DESTROYER neosvědčil, ba trpěl poruchami, při jednom nájezdu do doku havaroval a potopil se. Když byl vyzvednut a opraven, jeho rychlost sice stoupla na 14 uzlů. Jenže tehdy PIRATINI už byl k nepotřebě, takže dosluhoval jako hulk, a v r. 1898 ho dali na rozebrání. To už ovšem byl jak PIRATINI, tak DESTROYER zapomenuti, a u většinou našich námořních fandů zapomenuti dodnes. Tento článek to má trochu napravit.

Kresba provedená autorem článku.