DVA OD PORT ARTURU (2) - GENERÁL A. M. STESSEL

Zima, počátek r. 1905, rusko-japonská válka na Dálném východě má za sebou jeden z vrcholů – pád ruské námořní základny Port Artur na Žlutém moři, ale Petrohrad s nadějí vzhlíží na anabázi 2. Tichooceánské eskadry, která se kolem jihu Evropy, Afriky a jižní Asie pomalu sune do dějiště války, zatímco ruské a japonské armády v oblasti mandžuského Mukdenu (dn. Šenjang) v zákopech vyčkávají jara… A parník VLADIMIR převáží od japonských břehů do Ruska generály a vysoké důstojníky, kteří po kapitulaci Port Arturu v lednu t. r. odmítli jít do zajetí, podepsali přísežné prohlášení, že už se války s Japonskem nezúčastní, a už se vidí v útulném Petrohradě nebo teplé Oděse…. Je mezi nimi i generál Anatol Michajlovič Stessel (Rusové čtou „Stěslj“), do pádu Port Arturu velitel Kuantungské opevněné oblasti, jejímž hlavním místem byla tato základna. S generálem je jeho žena i několik jejich sloužících, důstojnictvo se k němu chová s povinnou zdvořilostí, ale je zřejmé, že autorita tohoto vojácky hrubšího muže pominula, čemuž ostatně odpovídá Stesselova zamlklost a sklon k samotaření. Generál těžko odhaduje svoji budoucnost, jedna jistota pro něj však existuje – nejvyšší vojenský soud v sídelním Petrohradě za to, že vydal Port Artur; k tomu mu určitě přičtou i ledasco jiné: neurvalé chování k podřízeným, rozkazy k předčasným ústupům za bitvy o Ťin-čou, diskriminující vztah ke kuantungským Číňanům…        

Ale kdo tedy byl tento Stessel? A lze vysvětlit, že se tento málo schopný muž stal velitelem „Kvantunské opevněné oblasti“?

Stessel (nar. 10. 7. 1848) byl synem generála – pobaltského Němce, který velel vysoké vojenské škole v Petrohradě, a tedy by se dalo očekávat, že si velkou dávku přirozené inteligence odnesl už z rodinného prostředí. Nestalo se, ale v ruských poměrech to nevadilo - mentální kapacita, tempo a kondice carského vysokého důstojnictva a generality byly všeobecně nízké a vzdělanost se ctila méně než tradicionalismus. Nadto rodinný kruh Stessel napůl opustil už v r. 1864, kdy jako 16letý byl zapsán do vojenské školy a ve 26 letech vstoupil do řadového pluku. V r. 1866 byl jmenován důstojníkem, načež osm let velel rotě (povyšován), pak 9 let praporu a 7 let pluku. Údajně už tehdy byly jeho schopnosti hluboko pod nivó nároků na schopného vysokého důstojníka… V rusko-turecké válce v r. 1877 utrpěl těžké zranění, což bylo důvodem k jeho vyznamenání, což pak inicializovalo jeho další kariérní postup. Poté byl převeden na Dálný východ a velel praporu, a v l. 1899 převzal 3. východosibiřskou střeleckou brigádu, která tehdy ležela v Port Arturu (velel jí do r. 1903). Přičinil se o to jeho vrstevník, tehdejší ministr války, gen. A. N. Kuropatkin (1848 – 1925), jenž se Stesselem kamarádil, studoval na též vojenské škole a kde mu Stessel u svého tatíčka tu a tam vyjednal nějaké úlevy a výhody. Teď mu to Kuropatkin oplatil… Stessel už měl tehdy pověst hrubiánského despoty, jehož nároky na mužstvo i důstojnictvo přerůstalo fyzické i psychické v týraní. S oblibou osobně velel execírkám, a tato cvičení se pak měnila v odpuzující podívanou pro štábní důstojníky, ale i portarturské civilisty včetně žen a Číňanů, kteří tak měli možnost na vlastní oči vidět, jak si generál představuje vštěpování vojenské vědy a empirie do vědomí příslušníků svého útvaru. Ostatně vojáci pro něj byli „dobytek“ a za nejúčinnější formu „morální výchovy“ Stessel považoval tělesné tresty a řev; sám také nejednou vztáhl na svého podřízeného ruku – vojáků zasažených generálovou pěstí tak, že jim byl protržen ušní bubínek nebo vyražen nejeden zub, bylo dost… Za mezinárodního tažení proti čínským povstalcům zv. boxeři v r. 1900 velel Stessel ruskému expedičnímu sboru; jeho vztah k Číňanům se tehdy opět projevil jako „zhnuseně opovržlivý a brutální“. Tažení nemohl dopadnout jinak, než vítězně, takže uboze vyzbrojení boxeři vyklidili Peking a Tiencin a internacionální vojsko se pak omezilo už jen na tzv. trestné výpravy vůči bezbrannému civilnímu obyvatelstvu; Stesselovi se za hájeni cti ruských občanů dostalo vyznamenání křížem sv. Jiří a povýšení na generálporučíka a v tisku byl poprvé označován za „hrdinu“. Velmi se mu to líbilo… Pak byl odvelen do evropského Ruska, kde v Polsku převzal velení nad pěší divizí. Posádka Port Arturu si oddechla, zatímco v Polsku byli překvapeni. Totiž v útvarech v evropské části Ruska, armádními sbory počínaje a prapory konče, nebyly způsoby výcviku tak rabiácké a jednání důstojníků s podřízenými tak vulgární (i když o absenci ponižování a fyzického šikanování mužstva nemůže být řeči), takže neudivovala ani tak Stesselova přímočará primitivnost jednání, ostatně v carském armádnímu důstojnictvu dost obvyklá, jako jeho hulvátství, jímž třískal na všechny strany, záliba v trýznění mužstva a sklon k osobnímu fyzickému násilí. V Polsku mezi řadovými důstojníky a vojáky zanechal mimořádně špatný dojem – a vrátil se do Port Arturu, kde byl 24. srpna 1903 jmenován velitelem celé místní posádky, jež pak v dubnu r. 1904 přešla do onoho útvaru, nazvaného Kuantungská opevněná oblast… Z návratu Stessela panovalo v Port Arturu zděšení. Také se vědělo, že dovolání proti Stesslově zlovůli a tyranii nebude možné, neboť generál byl v dobrém vztahu s místodržitelem ruských území na Dálném Východě admirálem J. I. Alexejevem, který ostatně Stesselovi na vysokou dálněvýchodní funkci pomohl. (Totiž původně měl Stessela nahradit gen. Smirnov, povolaný rovněž z Polska, ale jelikož Alexejev nechtěl o Stessela přijít, vymyslel pro něj onen „Ukrepljónnyj rajon Kvantun“). A jelikož Alexejev vojenství nerozuměl, ba po příjezdu nového vrchního velitele ruské Mandžuské armády gen. A. N. Kuroptkina Liao-jangu nastala mezi těmito ruskými nejvyššími hodnostáři na Dálném Východě vyhrocená rivalita, stal se Stessel Alexejevovým přímým rádcem (nezapomínejme, že do obklíčení bylo místodržitelství v Port Arturu, kde Alexejev většinou i pobýval, než se přestěhoval do bezpečně vzdáleného Mukdenu).

Temná očekávání stran Stesselova jednání v Port Arturu se naplnila – hádky ve štábu, řvavé výstupy v útvarech, projevy nadutosti ve městě… a nekonečné šikanování mužstva nebraly konce. Ostatně svůj vztah k mužstvu tehdy konkretizoval Stessel ve svém výkladu novináři Nožinovi: „Víte, s ruským vojákem, tím neřádem, je zapotřebí umět zacházet. Nerozumí ničemu, vyjma pěsti a vodky. Pěstí a vodkou je s ním možné dělat zázraky. Všechny ty humanity a školy, které u nás v armádě zavedli, vojáka jenom kazí. A není nic horšího než gramotný voják...“

8. února 1904 začala nenadálým torpédovým útokem na portarturskou část 1. Tichooceánské eskadry rusko-japonská válka, zakrátko se v Koreji vylodila japonská 1. armáda (gen. Kuroki), v květnu t. r. pak na Liao-tungu, jehož je poloostrov Kuan-tung apendixem, se vylodila 2. amáda (gen. Óku). Ta vítězně vybojovala na pohoří Nan-šan na Ťin-čouské šíji mezi oběma poloostrovy bitvu s nárazovými jednotkami portarturské obrany a uvolnila prostor 3. armádě (gen. Nogi), jíž byl svěřen úkol obsadit Kuan-tung a „urychleně, bez ohledu na počty obětí“ dobýt Port Artur. Bylo to Japoncům třeba, neboť Petrohrad ohlásil přípravu k vyplutí posilové, 2. Tichooceánské eskadry, a kdyby té se podařilo spojit s 1. Tichooceánskou a porazit japonské Spojené loďstvo (adm. Tógó), rázem by Rusové ovládli námořní zásobovací trasy, tím znemožnili přísun posil a materiálu armádám postupujícím k mandžuskému Liao-jangu… a Japonsko by bylo nuceno válku ukončit přiznáním porážky, z níž by se císařství hospodářsky vzpamatovávalo desetiletí.

Jenže! Už za strategicky veledůležité bitvy o Nan-šan, kde si Rusové poprvé prohráli boj o Port Artur, se Stessel projevoval jako nerozhodný velitel, navíc ochotný ustupovat, k čemuž ostatně ho ponoukal další defétista a jeho oblíbenec – velitel kuantungské 4. východosibiřské střelecké divize gen. A. Fok. A tak, jak se Japonci přibližovali hornatým Kuan-tungem k Port Arturu, Stesselova ochota vzdát boj byla stále zřetelnější. Už v říjnu, po prvních přímých generálních útocích japonské 3. armády na pevnost, projevoval Stessel kapitulantské tendence, o čemž svědčí mj. i soupis nedostatků, který ve svém štábu vypracoval a který pak poslal do Petrohradu, jako by tím sděloval, že za tohoto vojenského osazení a vyzbrojení se pevnost, ostatně nedokončená, nemůže ubránit. Jen rozhodné postoje gen. Kondratěnka a gen. Smirnova přiměly Stessela (a Foka a jejich nohsledů), aby úvahy o kapitulaci pevnosti zůstaly stranou…

Že si byl Stessel svojí pozici jist, dokazuje jeho postoj k telegramu z 26. června, jímž ho Kuropatkin odvolával z velení Kuantungské opevněné oblasti, se záměrem zařadit generála do štábu Mandžuské armády, případně mu svěřit velení nad některým armádním sborem. Důvody měl Kuropatkin racionální – jednak po ústupu ruské kuantungské armády do pevnosti, jíž velel gen. Smirnov, považoval činnost Stessela za ukončenou, neboť jinak hrozilo duální velení Port Arturu, jednak, jak Kuropatkin zdůvodňoval carovi, „(Stessel) ztratil víru v úspěch obrany pevnosti, což také vedlo ke znejistění jeho podřízených, kteří nyní pochybují o možnosti bránit a pevně ovládat Port Artur“. Stessel se nejdříve licoměrně tvářil, jako by telegram s odvolávacím rozkazem vůbec nedostal. Teprve když mu Kuropatkin poslal další, téhož znění, napsal Kuropatkinovi odpověď, v níž vyzdvihoval význam své osobnosti pro obranu Port Artur a Kuan-tung a zdůrazňoval, že nebude jednoduché proniknout blokádou… Abychom rozuměli, Stesselovi měli v Port Arturu velký majetek a zabydlenou usedlost, generál a jeho žena se k smrti obávali plavby na torpédoborci skrze námořní blokádu Japonců, a nakonec – nechtělo se mu kdesi v Mandžusku zastávat tu či onu druhořadou roli, když v Port Arturu byl primista;  „bylo lepší být prvním v provincii než druhým v Římě“. Takovou odpověď by si ovšem Stessel nemohl dovolit, kdyby necítil podporu Alexejeva. A – odmítnutí zabralo!! Kuropaktkin, než aby na Stessela poslal polní četníky, na dopis neodpověděl (a do konce války už svůj rozkaz nezopakoval). Důsledkem bylo, že při bezprostřední obraně Port Arturu byl sice velitelem pevnosti gen. Smirnov, tomu ale velel gen. Stessel, který ovšem ochotně nechával odpovědnost hlavně na veliteli pozemní obrany pevnosti gen. Kondratěnkovi, jenž ovšem byl přímo podřízen Smirnovovi… Nakonec to skončilo tak, že Kondratěnko organizoval obranu pevnosti sám, a na štáb pevnosti se obracel jen, potřeboval-li uvolnit zálohy (přitom zásadně nevyhledával velitele záloh, intrikána gen. Foka, ale jednal výhradně se Smirnovem) a zlepšit zásobování obranné linie potravinami, zdravotnickými potřebami a stavebním materiálem na opravování neustále bombardováním a podkopovými minami ničených fortů a redut. Smirnov ovšem musel žádat o souhlas Stessela i Foka… Pěkný galimatyáš.    

Stessel jako aktivní účastník obrany Port Arturu (představa malíře)

Také při bojích na výšinách v předpolí Port Arturu (Zelené hory, Vlčí hory…) by se Rusové dokázali úspěšně bránit, kdyby ovšem Stessel ještě před válkou pomyslel, že i na těchto místech by bylo možné zřídit odolné, opevněné pozice, a kdyby za těchto bojů nepřipustil, aby opatrnický Fok nechával téměř polovinu bojových jednotek v předpolí v nečinných zálohách, ale vhodně je nasazoval… Namísto toho ochotně schvaloval další a další ústupy… Přesila Japonců v bojích o Port Artur byla skutečně značná, ale odpovídala tehdejším normám pro dobývání pevností – na 1 obránce připadali 3 útočníci. Totiž obránce je v mnohem lepším postavení, a když povážíme, že na Kaun-tungu útočily japonské pěší kolony jednak podle zásad dobové taktiky, jednak  z nezbytnosti vždy v otevřeném terénu před ruskými pozicemi (údolí, strže a porosty čínského prosa – kao-liangu jim pomáhaly jen při přesunech), je onen poměr reálný a Rusové by měli šanci Port Artur ubránit. Jenže Japonci dopravili před Port Artur 280mm pobřežní houfnice Krupp-Ósaka (původně bránily průlivy ve Vnitřním moři a Tokijský záliv), proti nimž byly stavby ruských opevnění z betonu a směsi hlíny a kamení slabé, takže nekonečné japonské útoky vedené pak s příznačnou fanatickou úporností na jednotlivé forty, mezilehlá opevnění, opevněné baterie a další objekty na perimetru pevnosti směřovaly už jen k troskám hájeným téměř vybitými jednotkami Rusů. Ano, nebyly to fortifikační stavby, nebyl to taktický (anti)talent portarturských generálů…, nýbrž nesmírná odolnost obránce vojáka-mužika, který dle ruské vlastnosti „nepustit, co jednou držím“ bránil pevnost do naprostého vyčerpání. Jestliže si někdo zasloužil světový obdiv a úctu, pak právě jen a jen prostí portarturští sibiřští střelci, k nimž se pak přidali námořníci z lodí 1. Tichooceánské, zdevastované boji a ostřelováním přístavu, kteří pak bojovali na pozemních pozicích s nemenší urputností… A to vše v době, kdy Stesel a Fok (ba v jednom případě už i „duše portarturské obrany“, gen. Kondratěnko) vymýšleli zdůvodnění, proč pevnost vydat nepříteli.

Co obráncům nesmírně ztěžovalo boj a vůbec sužovalo život, byly mj. nemoci z nedostatku čerstvé stravy – kurděje, úplavice… Vždyť na konci obléhání – v prosinci r. 1904 – bylo v portarturských nemocnicích z 16000 postižených více nemocných, než zraněných!! I tady ale můžeme přičíst vinu gen. Stesselovi či vůbec vojenské správě – prostě s takovou „drobností“, jako je dodávka čerstvého proviantu při dlouhodobém obléhání pevnosti nekalkulovali. Ba Stessel nechal rozdupat místní políčka Číňanů, aby domorodce – jako potenciální japonské špiony – donutil pevnost opustit, stavěl se i proti dovozu zeleniny, masa aj. nesmírně žádoucích potravin na čínských džunkách, neboť „na každé je nejméně jeden japonský špión“. Rovněž je „památný“ Stesselův další výrok, hodný primitiva: „Všechny nemoci byly vymyšleny lékaři, takže čím méně je lékařů, tím méně je i nemocí.“ Důsledkem toho bylo, že v Port Arturu připadalo před válkou na 50 000 vojáků jen 109 lékařů. Přitom se tito „zbyteční“ lékaři snažili o zavedení aspoň základních hygienických opatření nejen v nemocnicích, ale ve vojenských a veřejných objektech vůbec, neboť většina ruských vojáků přišla z vesnice, kde žila na udusané hlíně v těsném společenství domácích hospodářských zvířat, nemyla se, spala na slámě a něco jako jídelní příbor natož splachovací záchod považovala za absolutní zbytečnosti a protivné novoty… Jenže v tomto úsilí opět stála proti lékařům a zdravotníkům stesselovská generalita, která si přála mít vojáka tradičního, jako za dob Suvorova, takže i na veškerá hygienická nařízení lékařů pohlížela s despektem, ba s nevolí! A znovu lze citovat Stessela, který se nechal slyšet: „Nejlepším doktorem vojáka je jeho poddůstojník, kdežto skuteční doktoři vychovávají jen lenochy (válející se po špitálech).“ Podle toho pak vypadal i stav portarturských nemocnic a když do nich po kapitulaci pevnosti přišli zahraniční zpravodajové, byli překvapeni špínou, zápachem a nepořádkem v jejich interiérech, což zdaleka nebylo možné považovat za důsledky války.

Z bojů o Port Artur (představa malíře, nijak vzdálená realitě)

Za Stesselem vojákem nijak nezaostával Stessel občan. „Je to nejfanatičtější zpátečník, jakého je vůbec možno si pomyslet“, charakterizoval v polovině ledna 1905 list „Berliner Tagblatt“. Vše, co nepatřilo k pravoslavné církvi, co s ní soupeřilo či šlo proti ní, Stessel nenáviděl. Ostatně před rusko-japonskou válkou se vyjádřil takto: „Kdybych byl Alexejevem, nepustil bych do pevnosti nikoho, kdo není pravoslavný, ať voják či nevoják, protože všechny jinověrce v ruské říši je třeba pokládat za špehy a zrádce.“ Jinověrců bylo v Port Arturu věru dost. Nadto v ruské armádě a válečném námořnictvu sloužilo mnoho Poláků a Židů, které Stessel rovněž bytostně nesnášel – o Polácích tvrdil, že „tihle šišlaví primitivové se do ruského národa vůbec neměli míchat“ a Židy měl za zloděje a podvratníky, a všechny dohromady za kanálie (podle „canaille“ – mrchy, luza, chátra).

Jako velitel Kuangtungské opevněné oblasti a pak samozvaný velitel námořní pevnosti Port Artur na sebe Stessel rozhodně upozornil, a to především oficiálními zprávami, které posílal místodržiteli admirálu J. I. Alexejevovovi v Mukdenu, veliteli Mandžuské armády A. N. Kuropatkinovi a vrchnímu velení do Petrohradu. V řadě z nich se totiž stylizoval do role jednoho z obdivuhodně aktivních obránců, jenž strádá podobně jako jeho podřízení na bojových pozicích, ba tu a tam utrpí i zranění (ano, Stessel byl v závěru obléhání pevnosti lehce zraněn na hlavě, z čehož měl vlastně radost). A generalita i veřejnost potažmo světová (neboť rusko-japonská válka byla v l. 1904–1905 světově nesmírně frekventovaným tématem) ho takto ochotně viděla a chápala. Ve skutečnosti to byl štábní úředník - náladový, hrubý až arogantní, s pohrdavým postojem k vojákům… Když s ním dělali zahraniční zpravodajové „interviews“, nejeden se pozastavil nad tím, že Stessel neumí ani jeden cizí jazyk, což ovšem generál vydával za projev vlastenectví a odmítání cizáctví. A ve svém kruhu tvrdil: „Jsme v Rusku, takže jestli se mnou chtějí ti příštipkáři západních žurnálů mluvit, ať se naučí naši řeč, a ne že já se budu učit jejich hatmatilku“. Navenek ovšem novináře potřeboval – usiloval, aby o něm psali pozitivní reportáže… Jeho výřečnost byla sice značná, nicméně esprit měl generál obhroublý, s omezenou slovní zásobou nesečtělého muže, a také jeho písemný projev naznačoval, že inteligence muže (Branda) „s moskevskou lysinou, očima mongolského pastevce a bradou berlínského výčepního“ je pozoruhodně nízká. Ostatně tam, kde tápal, často mu pomáhala jeho manželka Věra Alexejevna - malá kulatá, energická ženuška zaostalého, ale bystrého mužického rozumu, jehož využívala jako štít kariéry svého Anatolije Anatoloviče a kterou žurnály ochotně vypodobňovaly jako kouzelnou ženu ve středních letech, s motýlí postavou a medovým úsměvem, která ochotně denně dochází do místních lazaretů, přeplněných raněnými a nemocnými kurdějemi a tyfem. Ve skutečnosti to byla tetka, která s rasancí selky vládla Stesselovu portarturskému sídlu – dvoru s mnoha hospodářskými budovami, v nichž měl generál početné hospodářské zvířectvo včetně dobytka „pro nejhorší časy“… Zda si své nedostatky inteligenčního rázu Stessel uvědomoval, těžko soudit, každopádně se rád obklopoval lidmi, kteří jej v tomto směru nepřevyšovali, a intelektuály nesnášel – velmi schopným generálem R. I. Kondratěnkem (velitel. 7. východosibiřské pěší divize a pak velitel pozemní obrany Port Arturu) pohrdal a těm, kteří do na sebe mohli díky své bojové iniciativě strhnout pozornost větší než jakou si vynucoval vůči sobě, neustále neurvalým způsobem dával najevo svoji nadřazenost danou služebním postavením; i z toho důvodu se v jeho zprávách o hájení Port Arturu objevuje Kondratěnkovo jméno sporadicky, což platí i o jménu velitele pevnosti Port Artur gen. Smirnovovi, veliteli pevnostního dělostřelectva generálu V. F. Bělém… A Stesselova vypjatá animosita vůči válečnému námořnictvu byla vůbec pověstná. Zato k lidem, které potřeboval (byli to hlavně, jak víme, novináři), choval se s žoviální náklonností, třebaže i těm neopomněl dát najevo „odtud potud – já jsem přece Stessel“. Ba redaktora portarthurského tištěného zpravodaje „Novyj Kraj“, Nožina, s nímž zprvu vycházel výtečně a dovoloval mu návštěvy i na portarturských pevnostech, označil později za špióna, a Nožin, jemuž hrozilo zatčení a tvrdý trest, byl nucen tajně Port Artur opustit na torpédoborci, který plul do čínského Čchi-fu.     

Štáb velitele pevnosti Port Artur. Gen Smirnov - velitel Port Arturu (podléhal Stesselovi) - je v přední řadě uprostřed.

Co však myslím nelze gen. Stesselovi až tak zazlívat, je, že se rozhodl pro kapitulaci pevnosti. Všeobecně se přijímá teze, že Stessel vzdal boj o Port Artur předčasně, a tradicionalisticky se tvrdí, že bylo možné pevnost hájit ještě možná tři měsíce, tj. v podstatě „do posledního muže“. Jenže Stessel měl k rozhodnutí pro kapitulaci dva hlavní, skutečně racionální důvody:

1) Situace Port Arturu byla neudržitelná – fortová i mezilehlá opevnění byla v rozvalinách, město bylo plné ruin, plály tam požáry a hodinu co hodinu na ně dopadaly další granáty, od poloviny prosince v přístavu spočívaly na mělkém dně vraky lodí, na březích hořela skladiště, doky byly k nepotřebě…, nemocnice, přeplněné nemocnými a zraněnými, už nezvládaly každodenní „příděl“ dalších pacientů, nedostávalo se léků, potravin, ba už ani nezávadné vody, zdravotnický personál byl k smrti unaven fyzicky i psychicky… „Pro nedostatek nábojů není možné na dělostřeleckou palbu nepřítele odpovídat“, stálo v generálově telegramu z 28. prosince, což ale nebyla pravda, tohle si Stessel vymyslel. Zato měl pravdu v tom, že na pozicích linie obrany čekalo na další a další útoky nepřítele už jen asi 4000 naprosto vyčerpaných, hladových, žíznivých, ztuhle apatických posledních obránců pevnosti; ti se ze spánku pokaždé jakž tak dokázali vzchopit k odražení nového nástupu Japonců, dát několik ran, ale většině už bylo téměř jedno, zda budou zabiti nebo přežijí, neboť pro ně rozdíl mezi životem a smrtí přestal existovat. Zálohy už nebyly… Zůstala jediná otázka: Kdy Japonci zdolají poslední body ruské obrany a proderou se do Port Arturu.

2) Stessel byl jat neosobní vzpomínkou na vraždění, které Japonci předvedli po dobytí pevnosti 21. listopadu 1894, za čínsko-japonské války, kdy na pevnostech a v ulicích povraždili tisíce Číňanů – nejen vojáků, ale i žen a dětí… Stesselova představa, že totéž se bude opakovat na přelomu l. 1904/1905 však nebyla až tak odůvodnitelná, což generál určitě věděl sám. Tenkrát v r. 1894 se Japonci mstili za své spolubojovníky, kteří se dostali Číňanům do rukou, aby pak byli surově umučeni, což Japonci zjistili vzápětí, a řekněme, že tehdy měli Japonci pro své počínání částečné ospravedlnění. Nyní však nebyli k vyvražďování Rusů ničím motivováni – nepřítel se zvěrstev na jejich zajatcích nedopouštěl. A jelikož tenkrát byl civilizovaný svět řáděním císařských vojáků v Port Arturu zděšen, nyní se bojovníci země Vycházejícího slunce, která hodlala světu dokázat, že se modernizuje nejen technicky, ale i mravně, o to víc snažili o humánní, korektní přístup a jejich jediným prohřeškem proti mezinárodní válečným konvencím bylo nechtěné ostřelování portarturských nemocnic.

Stessel byl povinován držet pevnost coby hlavní základnu 1. Tichooceánské eskadry; eskadra ovšem mu byla vrcholně na obtíž, neboť přítomnost loďstva v pevnosti byla příčinou japonského nástupu na Port Artur... Pevnost měla odolávat do doby, než připluje 2. Tichooceánská, přičemž měla na sebe stahovat síly alespoň jedné japonské armády. Tuto podmínku se Stessel snažil splnit – Port Artur sedm měsíců vázal desetitisíce nepřátelských vojáků, a tedy nezklamal. Zato ostatní branné složky nesplnily, co jim ukládal strategický plán – Kuropatkin nedokázal Port Artur vymanit z obklíčení, protože slabý tzv. Jižní odřad nijak vojensky erudovaného gen. Štakelberka byl v bitvě u Wa-fang-kchou poražen, a posilová 2. Tichooceánská eskadra opustila Baltické moře až v polovině října, kdy už vlastně měla být na Dálném východě. Ne, nebylo v silách Stessela a jeho spolubojovníků Port Artur držet déle! A pokud by Stessel trval na další obraně, přineslo by to jen tisícovky zbytečných dalších obětí. I proto ono závěrečné generálovo patetické zvolání směrem k sídelnímu Petrohradu: „Gosudare, suď nás, ale suď spravedlivě.“ Ovšem když už měl být Stessel souzen, pak ne ani tak za údajně předčasnou kapitulaci Port Arturu, jako rozhodně za způsob svého velení na Kuan-tungu v jeho komplexnosti, tedy především za sabotování snahy svého vojska klást Japoncům odpor ne až před branami Port Arturu, ale ne celém poloostrově, tedy zejména u Ťin-čou, ale i na Zelených a Vlčích horách. Pokud by Stessel dobře organizoval houževnatou obranu poloostrova a pevnosti už tam, v relativně dalekém předpolí Port Arturu, určitě by se pak pevnost udržela dokonce déle než ony požadované tři měsíce v r. 1905… A když už soud, pak souzen měl být také Kuropatkin, neboť v Mandžusku ani s přesilou nedokázal Japonce porazit, souzena měla být celá vrchní vojenská správa, vrchní námořní správa, ba celý zvetšelý systém samoděržaví sjeho přebujelým protekcionářstvím, korupčnictvím, leností…   

Gen. Stessel vzdává Port Artur gen. Nogimu (nevěrohodná práce malíře).

Snaha zachránit životy posledních obránců Port Arturu byla jedna z polehčujících okolností, které projednával v r. 1907 petrohradský vojenský tribunál, soudící Stessela a jeho generály (Fok, Smirnov a náčelník Stesselova štábu plk. Rejs) za organizaci obrany a vedení bojů na Kuan-tungu a za údajně předčasnou kapitulaci Port Arturu. K obvinění si přisazovali mnozí, dokonce i novinář Nožin… Stessel však vzal veškerou vinu na sebe – a byl odsouzen k trestu smrti. Jenže vykonání rozsudku se na přání cara oddalovalo, až byl v r. 1908 trest prto bývalého generála upraven na deset let pevnostního žaláře. Z něho však byl Steseel po roce propuštěn. Dožil v ústraní, jako člověk, z jehož původní nátury zůstal jen stín – byl ukřivděný, zničený, zamlklý…, zůstala mu vlastně už jen jeho popudlivost, a ovšem i snaha neustále se za kapitulaci Port Arturu ospravedlňovat a vynášet svoji „hrdinskou úlohu při jeho obraně“. Zemřel v opovržení Ruskem v r. 1915.

Stessel a jeho žena na palubě parníku VLADIMIR při návratu do Ruska v r. 1905 

 

(Psáno jako dodatek ke knize „Port Artur 1904-1905“, připravené pro nakladatelství AKCENT Třebíč.)