DREADNOUHGT – KRÁL NA ČTYŘI ROKY

Když byl v r. 1906 uveden do služby britský bitevník DREADNOUGHT, ve světě námořního vojenství i mimo něj, ba mezi veřejností, to vzbudilo senzaci. Jistě, vždyť dosavadní bitevní lodě, přesněji ty onehdy nejmodernější, postavené po r. 1892, nesly standardně čtyři primární děla ráže 305 mm, a jen poslední jednotky této kategorie zvané polodreadnoughty (=semi-dreadnoughty) měly k těmto zbraním ještě „druhá těžká děla“ (intermediární - přechodová), a to ráže od 190 do 254 mm. A najednou tu byl obrněnec bez sekundárního dělostřelectva, zato s deseti děly ráže 305 mm!! Zdolat DREADNOUGHT by údajně dokázaly buď dva běžné pre-dreadnoughty, nebo půldruhého semi-dreaednoughtu, ale to jsou jen hrátky z čísly... Přesto ale, ano, Velká Británie mohla být na tuto obrovskou, rychlou a palebně úžasně silnou loď druhé poloviny první dekády 20. století hrdá – DREADNOUHT tehdy neměl sólového soupeře.  

Avšak v  nejednom pojednání z tyglíku literatury a publicistiky věnované vývoji či stavu námořního vojenství po r. 1860 potažmo po r. 1906 se však s jakousi hrdou škodolibostí konstatuje (zobecňuji), že „DREADNOUGHT rázem poslal všechny tehdejší sloužící bitevní lodě do výslužby“. Ano, tady je problém! Nelze totiž pochopit, kde se tato „pravda“ stále bere, vždyť příslušní autoři se k ověření správnosti výroku, který jako obvykle odkudsi bez hlubší úvahy opsali, se mohou podívat do ročenek nebo jiných přehledů válečných lodí. Pak zjistí, že ono „rázem“ je omyl, neboť ono „rázem“ trvalo ve vztahu Velké Británie k jejím potenciálnímu největšímu soupeři, Německu, téměř čtyři roky a ve vztahu k ostatním mocnostem stejně tak nebo ještě mnohem déle. Takže o pre-dreadnoughtech, zejména těch vrcholných, z l. 1895-1905, nelze vůbec hovořit a psát jako o lodích „rázem“ vyřazovaných kvůli takticko-technické a morální zastaralosti. Ano, koncepce kapitálního kolosu DREADNOUGHT byla epochálně převratná, zásadně jiná než koncepce bitevních lodí, které do té doby na mořích a oceánech pluly a vládly, ale to neznamená, že tento bitevní obrněnec se všemi děly velkými („all-big-gun battleship“) se stal králem světových širých hladin ihned.

Dovoluji si k tomuto tvrzení přiložit tento přehled:

Ve Velké Británii byl DREADNOUGHT, jehož stavba oficiálně začala 2. října 1905, realizačně dokončen převzetím lodi do Královského námořnictva v prosinci r. 1906. Není tak důležité, které britské jednotky této kategorie či třídy (dreadnought) ho následovaly, ale zmiňuji je, aby bylo zřejmě, že zavádění lodí, později zvaných dreadnoughty, nebyl překotný proces a že i britskému Královskému námořnictvu trvalo dost dlouho, než se mohlo prezentovat flotou dreadnoughtů.

Tedy po DREADNOUGHTU následovaly v téže kategorii lodě typu BELLEROPHON (10 x 305 mm, 16 x 102 mm…), které vstupovaly do služby takto: BELLEROPHON až v únoru r. 1909 (tj. tři roky po DREADNOUGHTU) SUPERB a TEMERAIRE v květnu r. 1910. Následovaly dreadnoughty typu ST.VINCENT, konkrétně ST. VINCENT vstoupil do služby v květnu r. 1905, VANGUARD v únoru a COLLINGWOOD v dubnu r. 1910. O rok později přibyl na seznam Královského námořnictva jednak „sólista“ NEPTUNE, jednak typ COLOSSUS, tj. dreadnoughty COLOSSUS a HERCULES (1911). Pak už zařazovalo Královské námořnictvo jen supredreadnoughty, tedy bitevní jednotky s děly větší ráže než 305 mm, v tomto případě 343 mm.

V USA byly dva první dreadnoughty, typu SOUTH DAKOTA, tj. SOUTH DAKOTA a MICHIGAN, uvedeny do služby až v r. 1910 (tj. čtyři roky po DREADNOUGHTu), ihned následovaly dvě jednotky typu DELAWARE, tj. DELAVARE a NORTH DAKOTA, o rok později velmi podobné lodě typu FLORIDA, tj. FLORIDA a UTAH, a v r. 1912 poslední americké dreadnoughty typu WYOMING, tj. WYOMING a ARKANSAS. Pak už Američané stavěli rovněž jen superdreadnoughty, s děly ráže 356 mm.

Německo na vznik DREADNOUGHTu reagovalo po svém, ale rovněž s velkým zpožděním. Totiž jednak na německých jednotkách této kategorie Němci instalovali sice po 12 primárních dělech, ale jen ráže 280 mm (údajně byla srovnatelná s britskými 12palcovkami Mk X), jednak na těchto i dalších lodích zůstalo početné sekundární dělostřelectvo, tj. 12 Kruppových 150mm kanónů, takže je sporné, zda tyto lodě vůbec lze za dreadnoughty považovat, neboť „all-big-gun-battleships“ to nebyly. Co však hlavně: První bitevní typ nové kategorie, NASSAU (tj. NASSAU, WESTFALEN. RHEINLAND a POSEN), vstoupil do služby až v r. 1910 (tj. čtyři roky po DREADNOUGHTU). Ano, čtyři roky po britském modelu, „předloze“! A víme, že čtyři roky je náramně dlouhá doba!! Následovaly jednotky typové skupiny HELGOLAND (HELGOLAND, OSTFRIESLAND, THŰRINGEN a OLDENBURG), zařazené do císařského loďstva v l. 1911 a 1912 – opět se sekundárním dělostřelectvem! Nato se realizoval velmi zdařilý typ KAISER, jehož jednotky (KAISER. FRIEDRICH DER GROSSE, KAISERIN, KOENIG ALBERT a PRINZREGENT LUITPOLD) vstupovaly do služby v l. 1912 a 1913, a po něm výtečný typ KOENIG, jehož lodě (KOENIG, GROSSER Kurfirst, MARKGRAF a KRONPRINZ) se poprvé objevily na mořích v l. 1914 a 1915. Následovaly už jen dva superdreadnoughty typu BAYERN.

S Francouzi je to ještě zajímavější – první dreadnoughty uvedli do služby až sedm let po britském DREADNOUGHTU! Byl to typ COURBET (COURBET a JEAN BART, do služby zařazené v r. 1913, a FRANCE a PARIS, do služby zařazené v r. 1914). Následovaly tři superdreadnoughty typu BRETAGNE…

Japonci tak tak, že nepředešli Brity – měli jako „all-big-gun battleships“ projektově i stavebně připravené dvě jednotky typu SACUMA (SACUMA a AKI, objednány už v r. 1904!!) s primární výzbrojí 12x 305 mm(!!), ale jelikož pro ně nebylo dost oněch 12palcovek, vstoupily tyto lodě do služby jednak s velkým zpožděním, až v r. 1910 (tj. čtyři roky po DREADNOUGHTU) respektive v r. 1911, jednak jako semi-dreadnoughty, a to s primární výzbrojí 4x 305 mm a 12x 254. Zde ovšem je třeba uvést, že i 254mm děla (10palcovky) byla těžká, primární, a tedy de facto tyto lodě dreadnoughty byly. Ale! Jako v případě německých jednotek je třeba upozornit, že obě sacumy[1] nesly navíc ještě 12x 120 mm, tj. děla střední ráže, a tedy ani zde se nedá psát o „all-big-gun battleships“, nicméně výzbroj těchto lodí byla enormní. Nu ale - zpoždění je zpoždění, epochální prvenství Japoncům uniklo. Následovaly lodě typu SETCU (SETCU a KAWAČI) zařazené v r. 1912 a pak dva obrovské supredreadnoughty typu FUSÓ (12x 356 mm), po nich dva ještě větší superdreadnoughty typu ISE (se stejnou výzbrojí) a po nich dva ještě větší superdreadnoughty typu NAGATÓ.

O obou státech při Jadranu – Itálii a Rakousko-Uhersku – a Rusku se lze zmínit jen marginálně, neboť jejich první dreadnoughty vešly do služby až v r. 1913 respektive v r. 1914,

Tento přehled jistě postačí k pochopení, že britský DREADNOUGHT byl dlouho, nejméně tři roky, unikátem – ojedinělým exemplářem svého druhu (třídy, kategorie). Totiž teprve po jeho vzniku začaly nové závody v námořním zbrojení a začaly přípravy na stavbu lodí toho druhu také v jiných marínách, zejména v USA, Německu a Japonsku. Neboť pre-dreadnoughty by pak už vskutku neobstály. Avšak tyto údajně „rázem beznadějně zastaralé“ jednotky vládly mořím ještě dobu, třebaže už jen omezenou, ba značného využití, byť jen v podpůrných rolích (u Dardanel apod.) se dočkaly i za první světové války a některé - po úpravách - ještě dlouho po ní, např. jako školní jednotky, byť už samozřejmě dávno ne jako dominantní činitelé. Ale ten čas mezi l. 1906 a 1910 byl stále, stále ještě jejich!   

Ale co dál: Je třeba se vrátit k onomu rozdílu mezi britskou „all-big-gun battleship“ (tj. „bitevní lodí se všemi děly velkými“, tedy bez děl sekundárních, bez střední výzbroje) a „dreadnoughty“ jiných států; tyto ne-britské jednotky v mnoha případech měly výzbroj ne pouze primární, nýbrž jak primární, tak i sekundární (a samozřejmě terciární). Otázka je, zda tento rozdíl námořnická literatura respektuje. Příliš ne a většinou šmahem autoři bohužel škatulkují bitevní lodě postavené podle po r. 1906 pod pojem právě dreadnought. Např. W. E. McMahon nazval svoji práci „Dreadnought Battleships and Battle Cruisers“ (University Press of America, 1978) a nacpal do ní technické a kariérní výčty „všech bitevních lodích po predreadnoughtech a pancéřových křižnících“, takže podle něj byly dreadnoughty třeba japonské MUSAŠI a JAMATÓ, německé BISMARCK a TIRPITZ, britský VANGUARD (vůbec poslední postavená bitevní loď)…. Divné, že? Nadto autor zapomněl, že washingtonská konference v r. 1922 zrušila kategorii „bitevní křižník“, takže po konferenci existovaly jen lodě bitevní, letadlové lodě, křižníky, torpédoborce…, zatímco bitevní křižníky pro toto období (1922-1945) se připomínají jen ze setrvačnosti a jen v populární námořnické literatuře.

A tak uzavírám: Pojem „dreadnought“ se týká jen britských „all-big-gun battleships“, tj. výhradně bitevních lodí s děly těžkými (a lehkými), a ne těch, které pak rovněž nesly jak těžké, tak střední dělostřelectvo - v britském Královském námořnictvu to bylo počínaje typovou skupinou KING GEORGE V, na jejíchž lodích byly stávající malorážní 4palcovky (102mm děla) nahrazeny 6palcovkami (152mm děly). Ba po r. 1918 respektive 1922 už mají nové bitevní lodě s někdejšími dreadnoughty společného jen málo.

Tolik je dvě tři špetky upozornění na některé nepřesnosti v literatuře.

Britský CANOPUS - vrcholný predreadnught, z přelomu 19.a 20. století. Ani on nepřestal být jedním z "vládců" oceánů ihned po uvedení nového DREADNOUGHTU do služby(v r. 1906), nýbrž byl považován za prvotřídní bitevní loď ještě nejméně čtyři roky.    

[1] Velmi marginálně: Byl jsem jedním čtenářem „Námořních žurnálu“ bona fide upozorněn, že bych měl psát „Sacumy“, a třeba „Poltavy“ (bitevní lodě typu POLTAVA), „Kaisery“ (bitevní lodě typu KAISER apod. Dovoluji si však stejně přátelsky upozornit, že jde o obecné pojmenování, nikoliv o název typové skupiny. Neboť o našich oblíbených autech píšeme ne jako o Škodovkách, nýbrž (správně) jako o škodovkách, „bakelitová“ auta - máme-li na mysli množinu - nebyly Trabanty, nýbrž trabanty, britské křižníky scouts (skauti, zvědové) nemohou býti Scouts… A také samozřejmě píši SACUMA a KAWAŠI a MUSAŠI…, a ne „SATSUMA“ a „KAWASCHI“ a „MUSASHI“, jak je módním zvykem zřejmě neobeznalých autorů, kteří nerespektují zásady transpozice názvů japonských lodí do češtiny, a přebírají jejich poangličtělé verze, ačkoli jinak jistě píší Micubiši (a ne Mitsubishi), Hirošima (a ne Hiroshima).