DRAMA VE VĚŽI "DORA"

V bitvě na Dogger-Banku - nad písečnou lavicí na Severním moři, známou hojností ryb - se v lednu 1915 předzvědná skupina německých bitevních křižníků a pancéřového křižníku BLÜCHER utkala s přesilou britských lodí. Důsledkem bylo potopení BLÜCHERU, ostatní Hipperovy lodě se do základny ve Wilhelmshafenu dovlekly tak tak, SEYDLITZ napůl potopený a s těžce poškozenými zadními dělovými věžemi. O události pojednáváme v NÁMOŘNÍM ŽURNÁLU č. 8/1 "UMÍRALI NÁMOŘNÍCI ZA CÍSAŘE VILÉME II" (viz NÁMOŘNÍ ŽURNÁLY v menu na Úvodní schránce), jehož obsah je věrným beletristickým průhledem do života mužů německého válečného námořnictva za Velké války (v prvním díle nechybí ani např. vylíčení bitvy u Helgolandu, ve druhém díle je vylíčení kolosálního střetnutí u Jutska/Skagerraku, akce korzárského pomocného křižíku WOLF atd.). K onomu  "beletristický" nutno podotknout, že text tenduje k reportážnímu líčení, ostatně na autentické věrohodnosti mu dodává i osobnost autora předlohy, C. Pliviera - údajně aktivního námořníka Kaiserliche marine... Naše ukázka je z 1. dílu a pojednává o pracích na SEYDLITZU poté, co se po bitvě na Dogger-Banku tento bitevní křižník dostal do wilhelmshavenských doků.  

SEYDLITZ v eskadře

 

DRAMA VE VĚŽI DORA   

Je soumrak a pod prokletou oblohou téměř není světlo a už vůbec ne barvy. Příkrov mračen visí nad stožáry a minuty smutně odkapávají do příšeří přístavu s temnými kupami lodí, klenbu nebe rozžírá dým z komínů a SEYDLITZ obestírá konejšivý smutek. Vycházky nebyly povoleny… Bitevní křižník navenek utichl. Zatopená zadní obytná paluba, na níž jsou jídelna, komory a kabiny důstojníků, velitele a admirála a v jejichž chodbách bylo rozestaveno záložní mužstvo, je pohroužena do tmy jako obrovská jeskyně s nekonečným bludištěm doupat. Voda na podlaze zůstala stát po kotníky ve chvíli, kdy odstředivé pumpy zastavily práci, a teď je jak černý inkoust, pod nímž leží smrt. Mocná čerpadla za hodinu zmohla těch osm tisíc tun vody, které v odděleních byly, takže mrtvoly záložního mužstva klesly na podlahu jako usazenina, a teď trčí na mokrých chodbách a v sekcích ztuhlé údy, zubatě vyceněné tváře, vyhřezlé oči…

Na zadní obytné palubě se hemží vodní sviňky v pracovních námořnických blůzách - sto a více rukou je zaměstnáno odklízením. Rozstřílené cáry železa, převržené skříňky, kusy oděvu, ze zničené komory s potravinami připlavené sudy překulující se teď sem a tam, jsou tu rozpadlé pyramidy krabic po konzervách; konzervy leží rozházené na podlaze paluby, mezi nimi mrtvoly… Vše se vytahuje a postranní brankou po fošnové lávce snáší na pevninu.

Mnohem níže, v nitru břicha lodi, několik postav ve slabé záři ručních svítilen vrávorá černou vodou v úzkých chodbách vycpaných tmou. Přicházejí to tu obhlédnout a teď nahlížejí do kotelen. Tady mrtví nejsou, ale i černá prázdnota s předměty náhle opuštěnými je děsivá – leží tu pohrabáče, lopaty, do záře lamp vpadají části kotlů, manometry, páky, táhla, kohouty… Ticho se tu nedává pokořit ani kradmými, trochu dunivými kroky, tlumenými stěnami kotlů a uhelných jam… Ve strojovnách toto sevření povoluje, jsou prostornější, ale – totéž muzeum náhle opuštěných věcí: truhlíky s nářadím, ciferníky, umaštěná madla, zábradlí, olejnice, kluzké schůdky, ozubená kola, táhla…, láhev, odložená kamizola strojníka, otevřený sešit…, je cítit teplá kolomaz. Námořníci sem vcházejí nesmělými kroky, jako návštěvníci ulice Morgue, ale vcelku tu není práce – až se skončí na zádi, zvládne se to tady.

Přibylo i mužstvo, které včera za noci vykopalo za městem hrobní jámu – 5. setnina II. oddílu námořnictva. Teď stojí ve dvou řadách na nábřeží před bitevním křižníkem a chystá se k nové práci. Svítilny na sloupech vrhají světelné ostrovy na plochu nábřeží. Voda v pánvi zálivu se tupě leskne jako roztavený asfalt. Nad nimi se tyčí těžká hrozivá silueta SEYDLITZ, jehož pobořené paluby a můstky jsou nadále prázdné a temné, protož všichni, kteří z bitevního křižníku neodešli na břeh, jsou zaměstnáni v nitru lodi… Přibyl sem i oddíl dělníků z loděnic, který se však ihned přesunul na lodní záď a pracuje tam. Dělníci mají tvrdé pláště, čepice, rukavice a řezací přístroje s kyslíkem a dělají své řemeslo rutinně, skoro lhostejně, jako by se dobývali k mrtvým popadesáté. 5. setnina jim má pomáhat a chlapi se rozčilují, že „zase musej vyžrat práci, do který se jinejm nechce anebo by se z ní zeblil“.

Stoupající mořská voda hrůzu a křečovité výrazy z tváří mrtvol smazala. Cizí a hnusné jsou tyto naduřelé hlavy s vyvalenými bulvami, nafouklá břicha, pokroucené, poházené končetiny, změklá kůže... Mrtvolný jed? Nikdo se o něj nestará. Ostatně velitelství nemá ani tolik rukavic, aby se jich dostalo na celé likvidační komando. Avšak je tu jiné opatření - u vstupních dvířek stojí vedle nadporučíka lodní poddůstojník a stále plní skleničky. Po každé pochůzce je zapit jeden mrtvý… Jdou pro dalšího. „Popadni ho - dělej…“ „Proboha, ten je těžkej…“ Sto šedesát mrtvých! Dvě stě padesát centů masa! K tomu železo, rozbité skříňky, vyhořelé nábojnice, zásoby ze spíže, trosky čehosi, co už nelze ani rozpoznat …

Před bokem lodi, na nábřeží, rostou kupy harampádí - ocel, dříví…, vše rozedrané, roztříštěné! Kusy oděvu, pytle s rozmočenou rýží a moukou, krabice konzerv… „Nestrkejte si ty špinavý pracky do huby, chlapi, nebo vás brzy poneseme taky. Všecko je zamořený kyselinou z granátů.“

U věže César stojí tlupa dělníků z loděnic. Otvor, jímž lze zdola vniknout dovnitř, je tak úzký, že může vstupovat jenom muž po muži. První je už ve věži – podali mu tam elektrickou lampu.

Ještě než druhý, který si navléká rukavice, vleze za ním, vrací se lampa otvorem zpátky a padá na palubu. Žárovky se s třesknutím rozskočí, pak muž vylézá, svalí se, obličej jako sýr. „Co se stalo?“ „Nic… Už je dobře… dobře.“ Oddechuje, pohled nepřítomný, zdrcený, na čele pot. Zhluboka vdechuje. „Co se stalo?“ Mlčí, svěšuje hlavu. Je tu jakýsi nadporučík ze SEYDLITZ. Dívá se a ohrnuje ret: „Tihle milostpáni z loděnic! Ani takovou věž nedokážou vybrat. Teď ten chlap ještě rozbil lampu!“

Od temného středolodí se odděluje další důstojník. Kdosi velí „Pozor!“ „Pane nadporučíku!“ „K službám, pane kapitáne!“ „Nařiďte zásobovateli, aby dal kořalku také těmto lidem. A i mužstvu vzadu v podpalubí.“ „Podle rozkazu, pane kapitáne.“

Přinesli novou lampu a jiný dělník vstupuje do věže. Jsou tam mrtví, kteří musí být vytaženi. Mrtví? Ti by jeho kolegu nevyděsili… Muž cítí velkou úzkost. Mizí v otvoru, už je slyšet zevnitř – duté temné zvuky… Tma ve věži je přetěžká, hustá jako kaše. Ano, už ví proč. Když dělník zdvihne lampu, vidí v bledé záři dvě stě padesáti svíček výjev, který je tak neočekávaný a fantastický, že se s mužem začínají točit stěny věže a musí se chytit, aby neklesl… V ostrém světle na kulise husté tmy stojí němé šedé postavy. Zde číslo první z obsluhy děl – je právě ještě tak, jako ve chvílích boje: muž mírně schýlený, tvář u okuláru zaměřovače, rukou drží kolostroj, kterým otáčel těžké dělové hlavně. Číslo druhé je hned vedle, sahá na páku závěru. Číslo třetí, číslo čtvrté… - skoro třicet figur. Plavci stojí jako při boji, jako když velitel zvolal: „Stát! Baterie, stát!“ Ale je to přece jen jiné, docela jiné - nehybnost v kabinetu zvláštností. Obličeje těchto postav totiž už nemají výraz - oči jsou zuhelnatělé, hluboké dolíky, z šatů cáry, z nichž ještě jako by stoupal lehký dým… Jedna jako druhá, všechny ztuhlé, panoptikum šedých přízraků bez tváří, jakoby se nezastavily ony, ale čas v této pancéřové věži. Dělník se nehýbá z místa. Nic příšernějšího v životě neviděl. Muž stojí, čeká, čeká, neví, co dělat… Třeba se ty hroudovité zjevy pohnou, setřepou prach, něco řeknou, čas konečně poskočí… Nic. Až po chvíli dělník zavěšuje lampu, to když do hrobky věže prolézá jeho další kolega. Oběma je pak v němém kruhu lidských tvarů, jako by se vetřeli do spolku, do něhož nebyli pozváni. Nemluví spolu, jen si vyměňují udivené pohledy… Přistupují k číslu prvnímu - hroznou tíhu chvíle oba muži musí zdolat. Ti zde u děl kdyby třeba leželi, nataženi či skrčeni, jak ležívají mrtví, bylo by to normální, ale takhle?!

První dělník se dívá do šedého obličeje bez očí. Jeho ruka opět zaváhá. Nasadí tón a prudkým hlasem vykoktá vysvětlení a omluvu. „Pusť to kolo, kamaráde, a pojď ven, tady máš hotovo.“ Slova ze sebe musí vytrhávat. Ticho. „No tak, říkám, skončeno, dobojováno, kamaráde. Tak pojď.“ Neví, kde mrtvolu uchopit. Zavolá na druhého dělníka: „Vezmi ho z druhé strany, položíme ho.“ Tak to chtějí udělat se všemi ve věži a průlezem je prosoukat na palubu. Jenomže když na číslo první vztáhnou ruce a toho muže se dotknou, stane se neočekávaná věc! Nepochopitelná! Dělníkovi se zatočí hlava, ztuhne a němě zírá na druhého. Ten tupě kouká do prázdných rukou, na gumové rukavice, které jsou napudrovány šedým prachem… Uslyšeli jen zašustění. Prach je i na jejich tvářích, pláštích, botách… Ano, mrtvý zmizel. Prostě se rozpadl, sesypal. Prach a kusy bílých kostí! Ano, tak. Číslo první neexistuje. Nelze říci jen, že nežije, prostě neexistuje. Od osudné spalující vteřiny v bitvě na Dogger-Banku po tenhle okamžik byl dělostřelec sloup popela. Muž v boji ještě vytočil kanon na distanci devatenáct tisíc metrů - a to byl jeho poslední čin. Pak v půlsekundě žár z muničního skladu, který tu všechno vysušil. Zůstal přízrak držený pohromadě jen spáleným overalem, v postoji živého. Už chápou, proč dělník, který do věže vlezl nejdřív, hned musel ven. Také číslo dvě zašustí při doteku a rozpadne se, sesype. I on tam v bitvě učinil, co mohl. Všichni učinili, co mohli… A pak zemřeli, aniž se to dozvěděli. „Kamarádi, netrpěli jste.“

Později se záležitost vysvětlí: Po přímém zásahu se vzňalo několik tisíc kilogramů střelného prachu v magacínu věže C. Nad vrcholky stožárů vylétl modravý a červený sloup plamene. Vteřiny se vznášel nad lodí. Posádky věží nahoře byly ihned mrtvy - zpopelněny…

A dále: V obrněném nitru lodi se právě ukrývaly oddíly topičů, kteří měli volno, a palubní záložní mužstvo. To také po zásahu a požáru očekávalo povel k zachraňování. Ale z můstku zazněl jiný rozkaz: „Oddělení tři zatopit vodou.“ První důstojník, vrchní mistr a pár mužů od čerpadel se tápavě sunuli temnými prostorami naplněnými smrtícími plyny. Kola vodních ventilů byla ještě žhavá, ale oni se jich chopili, ruce omotané hadry. Jícny záklopek se otevřely a voda, hodně přes tisíc tun, vyklokotala do oddělení, šuměla, hučela, řvala… a strhla záď pod hladinu. Topiči i záložní mužstvo se v této pasti rázem utopilo jako klubko myší. S kymácejícími se údy a hlavami pluly pak mrtvoly odděleními jako v bazénech..

Teď reflektory lamp v rukou pátracího a záchranářského mužstva vytrhávají ze tmy promáčknutou, šikmo stojící přepážku, tamto křídově polévají pyramidu trosek, anebo vrhají kruhovité ostrovy světla na hladinu, pomalu odtékající ke dveřím. Sto a více rukou je tu zaměstnáno odklízením… Stoupající mořská voda nese na sobě křečovitě tuhé výrazy sto šedesáti mrtvých obličejů. Likvidační čety postupně vynášejí dvě stě padesát centů masa! K tomu železo, rozbité skříňky, zásoby ze spíže… Všechno je třeba dopravit ven, použitelné věci zapsat, oddělit, nepoužitelné odvézt za město na smetiště. Mrtvé pokud možno rozpoznat a rovněž zapsat a rovněž odvézt – jáma v jílu za městem čeká.

Zadní veže primárních děl na SEYDLITZU - normální stav

Na nábřeží se vedle hromady trosek (i knihy tam jsou) a všelikého materiálu kupí mrtvoly. Jedna strana kupy je osvětlena a je na ni z lodi vidět, druhá strana je obrácená do tmy. Na ní se poznenáhlu objevují plavci z jiných lodí a přístavní manuálkové. Je jich čím dál víc a do homole harampádí se zavrtávají jako červi - hledají něco, co by se zítra ve městě dalo vyměnit nebo prodat, také jídlo, hlavně konzervy. Když jich má některý dost, slézá s hromady a jde opodál pod svítilnu přečíst si jejich etikety: „Finest Norwegian Oil Sardines – dobrá,“ šup s konzervou do pytle. „A tady: Chicken Soup – co to je?!“ „Brukev určitě ne, do sebe to bez problémů nacpeš.“ „A hele tohle: Sheep Tongues. A tady: Canded California Pears. Ještě předválečný zásoby…“ „Ty že´s sjezdil půl světa?! Ovčí jazyky a sladký hrušky z Kalifornie. No ti si dáme.“ „Jasně, požerem anglicky, pochrochtáme německy.“