BITEVNÍ LODĚ TŘÍDY "BRANDENBURG"

Válečné loďstvo sjednoceného Německého císařství (Kaiserliche Marine) vzniklo sice už v roce 1871, ale ještě na přelomu 80. a 90. let 19. století nepředstavovalo významnou námořní sílu, se kterou by ostatních mocností musely vážně počítat, protože se soustředilo především na obranu vlastního pobřeží a přístavů na Baltickém a Severním moři. Tento stav zapříčinila snaha o vybudování silné armády, která pak patřila k nejlepším na světě, kvůli čemuž se nedostávalo prostředků na posílení námořnictva, jemuž se v případě konfliktu přisuzovala defenzivní role, a rozhodující úlohu měly sehrát pozemní síly, podobně jako tomu bylo v nedávných válkách s Rakouskem a Francií. V letech 1883 až 1888 stál v čele námořnictva generál Leo von Caprivi, za jehož éry byla Kaiserliche Marine posílena toliko o jednu pancéřovou jednotku (OLDENBURG sloužící od roku 1886), neboť Němci se soustředili zejména na budování početné flotily torpédovek, které měly společně se staršími obrněnci k obraně pobřeží postačovat.

Situace se však změnila v roce 1888, kdy byl na císaře korunován Vilém II. Ten usiloval o posílení německé námořní moci a Capriviho nahradil admirál Alexander von Montz. Podle představ nového císaře a zastánců posilování Kaiserliche Marine, se Německo mělo zařadit mezi námořní mocnosti a kromě defenzivních úkolů se od válečného loďstva očekávala i ochrana zámořského obchodu (německá obchodní flotila byla třetí nejpočetnější na světě) a podpora úsilí o získání kolonií. Proto byla kromě nových pobřežních obrněnců třídy SIEGFRIED, zadaných ještě za Capriviho, schválena i realizace čtyř bitevních lodí známých pak jako třída BRANDENBURG. Pořizovací cena každé z těchto - už vskutku plnohodnotných bitevních lodí - přišla německou státní pokladnu přibližně na 16 miliónů zlatých marek, což značně převyšovalo náklady na předchozí pancéřové jednotky (OLDENBURG stál 8 885 000 marek a jednotky třídy SIEGFRIED v průměru 5,5 miliónu), ale zastánci silného námořnictva jejich realizaci přesto dokázali v r. 1889 prosadit.

Základní parametry nových bitevních lodí navrhl inženýr Alfred Dietrich, ale výrobní výkresy zpracoval inženýr Rauchfus. Německé jednotky připomínaly francouzské bitevní lodě tříd AAMIRAL BAUDIN a FORMIDABLE, s nimiž měly společné nejenom vysoké boky a dva mohutné bojové stožáry s marsy, ale zejména tři barbety s těžkými děly umístěné v podélné lodní ose, čímž se odlišovaly od konstrukcí ostatních námořních velmocí. Trup byl zhotoven z martinské oceli, měl pět palub a příčné přepážky jej dělily na dvanáct hlavních sektorů se sto dvaceti vodotěsnými oddíly a odolnost lodí zvyšovalo i dvojité dno. Na přídi čněl pod úrovní hladiny ocelový kloun, který byl od bitvy u Lissy stále ještě považován za účinnou zbraň. Přední část a středolodí byly znatelně vyvýšené a nad palubu se tyčily i dva komíny a nápadný velitelský můstek. Každá z jednotek třídy BRANDENBURG nesla tři kotvy o hmotnosti pěti tun, jedenáct lodních člunů mezi nimiž byly i dvě velké parní barkasy, a později obrněnce dostaly také protitorpédové sítě a radiostanice. Lodě měly dobré nautické vlastnosti a i jejich manévrovatelnost byla na dostatečné úrovní, takže při plavbě plnou rychlostí dokázaly opsat kružnici o průměru 476 m.

Nové jednotky dostaly jména BRANDENBURG, KURFÜRST FRIEDRICH WILHELM, WEISSENBURG a WÖRTH. Založené byly v roce 1890 a do služby vstoupily v letech 1893 a 1894. Standardní výtlak byl 10 670 tun a plný 11 230 tun. Délka trupu činila mezi svislicemi 108 m, na čáře ponoru 113,9 m, a maximální 115,7 m. Největší šířka byla 19,5 m a ponor dosahoval hodnoty 7,6 m. Všechny postavily domácí loďařské společnosti; BRANDENBURG a WEISSENBURG AG Vulcan ve Štětíně, KURFÜRST FRIEDRICH WILHELM Kaiserliche Werft ve Wilhelmshavenu a WÖRTH Germania Werft v Kielu. 

  

BRANDENBURG

Lodní stroje a kotle vyprojektovala společnost Germania Werft. Každá jednotka měla dva vertikální trojčité parní stroje o celkovém výkonu kolem 10 000 koňských sil, které poháněly dvojici vrtulí o průměru 5 m, z nichž každá měla tři lopatky. Nejvyšší rychlost se u jednotlivých plavidel poněkud lišila (16,3 až 16,9 uzlů), ale za příznivých podmínek mohla přesáhnout i sedmnáct uzlů. Páru vyrábělo dvanáct válcových kotlů umístěných ve čtyřech kotelnách a dodávky elektřiny zajišťovala tři dynama o výkonu 72,6 – 96,5 kW, na KURFÜRST FRIEDRICH WILHELM čtyři o výkonu 108 kW. Normální zásobu paliva tvořilo 650 tun uhlí, ale celkem jej mohla každá jednotka třídy BRANDENBURG naložit až 1050 tun, díky čemuž činila teoretická doplavba 4500 námořních mil při ekonomické rychlosti deseti uzlů, ale při rychlosti čtrnácti uzlů již pouze 2100 námořních mil. V roce 1902 přibyly ještě nádrže na 220 tun nafty, která se používala pro dosažení maximální rychlosti.             

Podle původního projektu měly všechny lodě této třídy dostat běžný kompaundní (vrstvený) pancíř, jenomže právě v této době se začaly vyrábět dokonalejší pancíře z legované oceli, která se částečně uplatnila i u nových německých bitevních lodí. Základem jejich pasivní ochrany se stal úzký pás na čáře ponoru, jenž byl u jednotek BRANDENBURG a WEISSENBURG zhotoven z kompaundního pancíře, zatímco u zbývajících plavidel již z Kruppovy cementované oceli. Tento pás kryl trup po celé délce a skládal se ze dvou segmentů; první se nalézal pod čarou ponoru (jeho šířka byla 1,14 m), ve středolodí byl silný 200 mm a postupně se zeslaboval na 180 mm. Pás nad úrovní vodorysky měl ve středu tloušťku 400 mm a navazovaly na něj další části silné 350 a 300 mm. Všechny boční pancíře byly podložené vrstvou z teakového dřeva silnou 200 mm, která také zvětšovala jeho ochranné účinky, a kotelny částečně chránily i uhelné bunkry rozmístěné podél lodních boků. Ruský autor Muženikov udává, že u jednotek jež měly Kruppovy pancíře, byla síla hlavního pásu zmenšena na 225 mm, což naopak umožnilo zvětšit jeho celkovou plochu. Zdá se to logické a vysvětlovalo by to i rozdílné údaje o celkové šířce bočního pásu (od 1,98 m do 2,5 m), ale jiné zdroje to nepotvrzují.      

Adekvátní pozornost věnoval konstruktér i ochraně lodních děl. Barbety těžkých kanónů měly stěny silné 300 mm a shora je zakrývaly pancéřové kopule, jejichž čela měla dle Muženikova tloušťku 300 mm, střechy 70 a zbytek 203 mm, ale často se udává (například autor Taras) síla kopule v rozmezí od 120 do 40 mm. Tyto pancíře byly většinou z Kruppovy oceli, ale BRANDENBURG a WEISSENBURG měly ještě dvě barbety s kompaundním pancířem. Tloušťka pancéřové paluby se udává od 60 do 70 mm. Velitelská věž na přídi měla stěny silné 300 mm (střecha 30 mm), zatímco zadní velitelské stanoviště jakoukoliv ochranu postrádalo a teprve po přestavbě v letech 1902 až 1904 zde byly nainstalovány pancíře o tloušťce 120 mm (stěny) a 30 mm (střecha). Pancéřové desky pokrývaly i kasematy se sekundární výzbrojí a malorážní děla dostala pancéřové štíty.

Pancéřování bitevních lodí třídy BRANDENBURG se účelově soustředilo zejména na ochranu nejdůležitějších lodních částí (boční pás, barbety, velitelská věž), kde bylo velmi silné a mělo odolávat soudobému těžkému dělostřelectvu, což ovšem znamenalo, že například vysoké lodní boky zůstaly z velké části bez pancéřování a nemohly odolávat ani palbě zbraní střední ráže, což však v první polovině 90. let 19. století bývalo běžné, neboť účinnost středorážního dělostřelectva se projevila až za čínsko-japonské války.

Lodní konstruktéři se snažili zvýšit počet těžkých děl na úkor sekundárního dělostřelectva, které bylo naopak nezvykle slabé. Základem výzbroje se stalo šest kanónů kalibru 280 mm umístěných ve třech samostatných stanovištích v hlavní lodní ose (A,B,C). Tato děla nebyla stejného typu a odlišovala je rozdílná délka hlavně. V barbetách na přídi a zádí (stanoviště A a C) se nalézal model KL/40, kdežto ve středolodí (stanoviště B) model SK L/35. Vyrobila je zbrojovka Krupp a jejich protipancéřové projektily měly hmotnost 240 kg. Elevace mohla dosahovat od mínus 4 stupňů do plus 25 stupňů a penetrační účinky na vzdálenost 12 000 metrů činily 160 mm. Dostřel při maximální elevaci dosahoval 14 400 metrů (model SK/35) a 15 900 metrů (model K L/40). Tato děla představovala hlavní lodní výzbroj a sloužila k probíjení pancířů nepřátelských kapitálních jednotek a k eliminaci pobřežních opevnění. 

Dělostřelectvo středního kalibru bylo zcela vypuštěno a konstruktér vybavil jednotky třídy BRANDENBURG už tolika malorážními děly sloužícími k odrážení útoků torpédových plavidel. Skládalo se z šesti děl kalibru 105 mm o délce hlavně 35 ráží. Umístěné byly v bočních kasematách mezi přední a prostřední barbetou, takže v boční salvě mohly být použity tři z těchto zbraní. Projektily vážily 17,4 kg a dostřel při elevaci 30 stupňů činil 11 800 metrů. Dále měly popisované lodě ve výzbroji osm děl kalibru 88 mm o délce hlavně 30 ráží, jež vystřelovaly granáty o hmotnosti 7 kg na maximální vzdálenost 7530 m. Na marsech bylo ještě osm rychlopalných děl kalibru 37 mm a hlavňovou výzbroj doplňovaly čtyři kulomety a dvě výsadková děla ráže 60 mm. Lodě byly vybaveny i šesti vrhači torpéd o průměru 450 mm (čtyři podhladinové, dva nadhladinové), které byly rozmístěny podél lodních boků. Na každé jednotce bylo k dispozici šestnáct torpéd typu C45/91, v jejichž bojové hlavici spočívalo 87,5 kg TNT a torpéda měla při rychlosti 32 uzlů dosah 500 metrů.

Primární výzbroj byla silná a boční salva složená ze šesti kanónů ráže 280 mm dosahovala hmotnosti 1440 kg, což při kvalitě Kruppových děl zajišťovalo dostatečnou palebnou sílu. Lodě třídy BRANDENBURG vynikaly nezvykle velkým počtem těžkých zbraní, protože tehdejší kapitální jednotky mívaly obvykle maximálně čtyři těžká děla a jedinými soudobými bitevními loděmi s podobnou primární výzbrojí se staly ruské obrněnce třídy JEKATĚRINA II., jenž nesly šest děl kalibru 305 mm. Popisované lodě je však překonávaly jejich lepším rozmístěním, neboť u jednotek třídy JEKATĚRINA II. mohla být v boční salvě použita toliko čtyři.

Němečtí konstruktéři zvolili pro těžká děla optimální umístění v podélné lodní ose (což u lodí s palposty uzavřenými kupolemi nebylo tehdy obvyklé; tuto dispozici prosazovali hlavně Francouzi – viz už jejich typ AMIRAL DUPERRÉ dokončený v r. 1883 a pozdější typ AMIRAL BAUDIN), čímž jim zajistili široké palebné pole (děla na přídi 256 stupňů, ve středolodí 180 stupňů a na zádi 270 stupňů.). Nevýhodou se stalo použití zbraní s odlišnou délkou hlavně, neboť děla usazená v palebném stanovišti B měla kratší dostřel a odlišné balistické vlastnosti, což ztěžovalo zaměřování a korekci palby. Lodě třídy BRANDENBURG postrádaly zbraně středního kalibru, čímž se odlišovaly od většiny tehdejších kapitálních jednotek, ale k odrážení útoků torpédovek postačovaly rychlopalné zbraně, jimiž byly německé lodě vybavené v dostatečném množství. Výzbroj se v období před první světovou příliš nezměnila, třebaže k určitým změnám došlo při přestavbě počátkem 20. století, kdy se uvažovalo o zavedení dělostřelectva středního kalibru, jež mělo nahradit dvojici těžkých děl ve středolodí, k čemuž nakonec nedošlo a výzbroj byla posílena pouze o dvě děla ráže 105 mm.

Posádku tvořilo původně 38 důstojníků a 530 lodníků, ale později byla navýšena na 30/561 mužů. Němečtí námořníci se vyznačovali vysokou morálkou a kvalitou výcviku, což zvyšovalo bojovou hodnotu plavidel a dělostřelci z lodí WÖRTH, WEISSENBURG a KURFÜRST FRIEDRICH WILHELM postupně získali několik zvláštních ocenění od císaře Viléma II. za cvičné střelby. V průběhu dlouhé služby prošlo posádkami popisovaných lodí mnoho známých osobností německého (Tirpitz, Goltz, Koester, Knorr, Thomsen, Scheer, Hoffmann, Spee,...) a později i tureckého válečného loďstva (Tahir Bey, Ramiz Bey, Musaffer).

WÖRTH

Zařazením čtyř bitevních lodí třídy BRANDENBURG do služby získala Kaiserliche Marine konečně moderní pancéřové jednotky využitelné nejenom k obraně pobřeží, ale i pro službu ve vzdálených mořích, protože tato plavidla disponovala dostatečným akčním rádiem a dobrými nautickými vlastnostmi. Také rychlost, pancéřování a výzbroj odpovídaly požadavkům na tehdejší kapitální obrněnce, což naznačilo vzrůstající ambice zdejšího válečného loďstva, jež se mělo brzy zařadit mezi nejsilnější na světě. Nepříliš zkušeným německým konstruktérům se podařilo zrealizovat hodnotné bitevní lodě a ocenit lze i skutečnost, že naprostá většina použitých komponentů byla domácí provenience, což dokládá vysokou úroveň zdejšího průmyslu. Upotřebitelnost nových jednotek v případném válečném konfliktu zvyšovalo i to, že vstoupily do služby v době, kdy byl nákladem 150 miliónů marek postaven Kanál císaře Viléma, díky kterému mohly německé lodě podle potřeby operovat jak na Severním, tak na Baltickém moři. To by v případě války umožnilo německému námořnictvu získat převahu nad ruskou Baltickou flotilou, která byla v té době sice posílena o barbetovou bitevní loď GANGUT a dvě jednotky třídy IMPERATOR NIKOLAJ II., ale ani v jednom případě se nejednalo o vydařené lodě a obrněncům třídy BRANDENBURG se nemohl rovnat ani právě dokončený NAVARIN.

Popisované jednotky představují zajímavou kapitolu v historii lodního stavitelství a svou výzbrojí připomínaly pozdější bitevní lodě typu „all-big-gun-battleship“, které se na základě návrhu italského konstruktéra Cunibertiho, začaly realizovat po rusko-japonské válce. Bohužel němečtí konstruktéři toto pojetí záhy opustili a Německo později realizovalo pouze klasické predreadnoughty se čtyřmi těžkými kanóny a početným středorážním dělostřelectvem. I přes všechny své přednosti se však stále ještě poměrně malé lodě třídy BRANDENBURG nemohly měřit s nejsilnějšími jednotkami této kategorie, neboť Francie tehdy disponovala početnou flotilou bitevních lodí, mezi nimiž byly i jednotky vyzbrojené děly kalibru 340 mm (třída MARCEAU, HOCHE, BRENNUS) nebo nové obrněnce třídy CHARLES MARTEL mající kombinovanou hlavní výzbroj (děla kalibru 305 a 274 mm), a Velká Británie disponovala například sedmi obrovskými plavidly třídy ROYAL SOVEREIGN o výtlaku kolem 15 000 tun nesoucích čtyři kanóny ráže 343 mm.

Pod německou vlajkou

Popisované jednotky vytvořily po svém převzetí I. divizi bitevních lodí a čekala je dlouhá služba, kterou zpočátku zpestřovaly pouze zahraniční návštěvy a občasné nehody. BRANDENBURG se ještě během testovacích plaveb pokusil 16. února 1894 dosáhnout maximální rychlosti, přičemž došlo k úniku páry, jež ve strojovně usmrtila 44 osob. Zraněno bylo 12 námořníků, kteří se přesunuli na transportní loď PELIKAN, zatímco BRANDENBURG se vlastní silou dokázal vrátit do přístavu. O rok později došlo k explozi na barkase z lodi KURFÜRST FRIEDRICH WILHELM a toto neštěstí si vyžádalo životy sedmi mužů, zatímco potopení barkasy z WEISSENBURGU po kolizi s torpédovkou D 1, stálo v srpnu 1897 život dva námořníky. Beze ztrát se naopak obešla srážka BRANDENBURGU s avisem JAGD, k níž došlo 22. srpna 1895 u Helgolandu a o několik dnů později se všechny čtyři bitevní lodě u dánského pobřeží podílely na záchraně námořníků z posádky převržené torpédovky S 41. V roce 1899 BRANDENBURG společně s remorkérem NORDER odvlekl zpět do přístavu bitevní loď OLDENBURG, které se přetrhl kotevní řetěz a 25. listopadu najel WÖRTH u Kielu na skalisko a poškodil si trup.   

Během prvních šesti let služby zavítaly popisované bitevní lodě do Švédska, Velké Británie, Norska, Nizozemska, Ruska, Portugalska a Španělska, třebaže většinou se nalézaly v domácích vodách, kde prováděly cvičné plavby a námořní manévry, při nichž se německá flotila zpočátku připravovala na střetnutí s francouzským loďstvem, ale později byl prováděn i nácvik boje s britským námořnictvem. Všechny jednotky se také 20. června 1895 účastnily námořní přehlídky konané při příležitosti slavnostního otevření Kanálu císaře Viléma a v roce 1899 zavítaly do Doveru, kde se konala přehlídka na oslavu osmdesátých narozenin anglické královny Victorie a později na jejich paluby zavítaly i vzácné zahraniční návštěvy (čínský místodržící Li Hung-čchang, ruský car Mikuláš II., portugalský král Karel I.).

V roce 1900 vypuklo v Číně tzv. povstání boxerů a Němci se rozhodli vyslat k jeho potlačení silnou eskadru pod velením admirála Geisslera, jejíž základ měly tvořit bitevní lodě třídy BRANDENBURG. Německé uskupení opustilo Kiel 9. července a přes Středozemní moře a Indický oceán se vydalo na dlouhou plavbu na Dálný východ. Geisslerovy lodě 19. srpna dopluly do Singapuru, kde se spojily s eskadrou admirála Bendemanna, který nad nimi převzal velení. Německé lodě se staly součástí silné mezinárodní flotily, blokovaly čínské pobřeží a podporovaly vyloďování pozemních vojsk, jež povstání brzy potlačila. V květnu 1901 obdržely německé bitevní lodě rozkaz k návratu a 1. června se vydaly zpět do vlasti, kam připluly v půli srpna.

Po návratu prošly všechny jednotky třídy BRANDENBURG modernizacemi, které byly prováděné postupně do roku 1904. Došlo k odstranění původních masivních stožárů, na jejichž místo byly nainstalované nové, a dřevěné obložení paluby bylo na základě zkušeností z americko-španělské války lépe zabezpečeno proti požáru. Také byla zvětšena kapacita uhelných bunkrů, došlo k rekonstrukci kotlů a zlepšení pancéřování. Výzbroj se téměř nezměnila, jelikož byl pouze zmenšen počet torpédometů a přidána dvě děla kalibru 105 mm. Žádná z provedených úprav však nemohla příliš zvýšit bojovou hodnotu popisovaných plavidel a jádro německých námořních sil bylo koncem první dekády 20. století již tvořeno novějšími bitevními loděmi tříd KAISER FRIEDRICH III., WITTELSBACH a BRAUNSCHWEIG. V té době se už začínaly realizovat i první jednotky na bázi revolučního typu DREADNOUGHT, díky čemuž bylo zřejmé, že lodě třídy BRANDENBURG brzy zastarají docela a budou moci vykonávat pouze pomocné úkoly.

Brzy po návratu do služby postihly WÖRTH v průběhu roku 1905 dvě nehody. Nejprve najel 16. února před Kielem na mělčinu, ale došlo pouze k poškození obšívky a po odlehčení se dokázal vlastní silou vrátit do přístavu. O několik měsíců později se srazil s torpédovkou S 124, jež byla vážně poškozena a při nehodě zahynul jeden námořník. Všechny jednotky byly postupně vyřazovány z aktivní služby a převáděny do rezervy, kdy na nich zůstala zmenšená posádka, ale na moře, s výjimkou plavidla KURFÜRST FRIEDRICH WILHELM které sloužilo jako výcviková loď, nevyplouvaly.

Roku 1910 se vrátily do služby, když byla vytvořena III. eskadra složená z bitevních lodí třídy BRANDENBURG a dvou novějších jednotek třídy KAISER FRIEDRICH III., ale brzy se osud těchto plavidel navždy rozdělil, protože WEISSENBURG a KURFÜRST FRIEDRICH WILHELM zakoupilo Turecko. BRANDERBURG a WÖRTH byly až do roku 1914 střídavě součástí III. eskadry nebo v rezervě a po zahájení první světové války sloužily společně s loděmi KAISER WILHELM II., KAISER WILHELM DER GROSE, KAISER BARBAROSSA, KAISER FRIEDRICH III. a KAISER KARL DER GROSSE v V. eskadře, které velel viceadmirál von Grapow. Žádné námořní bitvy se nezúčastnily a v červenci 1915 byly odeslány do obsazené Libavy. Zde byl BRANDENBURG převelen do rezervy, zbaven těžkých děl a sloužil jako ubytovací loď. WÖRTH zůstal v Libavě až do jara 1918, kdy odplul do Danzigu, kde byl také odzbrojen a využíván jako ubytovací loď. Do Danzigu se později přesunul i BRANDENBURG a obě jednotky se zde dočkaly konce války. Po podepsání mírové smlouvy byly vyřazeny z válečného námořnictva a roku 1920 sešrotovány.

Pod tureckou vlajkou

Zastaralé turecké loďstvo potřebovalo na sklonku první dekády 20. století nutně doplnit o nová plavidla, aby se vyrovnalo řeckému námořnictvu, které bylo jeho největším rivalem. Pro Řecko se v Itálii od roku 1909 stavěl pancéřový křižník GEORGIOS AVEROF, což znepokojilo Turky natolik, že neprodleně začali jednat s Německem o nákupu vhodného plavidla, které by se stalo protiváhou řeckého křižníku. Byl založen Námořní spolek (Donanma Cemiyeti), jenž zorganizoval finanční sbírku, jejíž výtěžek měl být použit na nákup válečných lodí. Turecko mělo zpočátku zájem o pancéřový křižník BLÜCHER, ale později se pokusilo získat i některý z rozestavěných bitevních křižníků (VON DER TANN a MOLTKE), jenomže tyto snahy se nesetkaly s pochopením admirála Tirpitze, který byl ochoten souhlasit pouze s prodejem starých bitevních lodí třídy BRANDENBURG. Turci se nakonec spokojili s nákupem jednotek KURFÜRST FRIEDRICH WILHELM a WEISSENBURG, které disponovaly pancíři z Kruppovy oceli (každá je přišla na 1,07 miliónu zlatých lir, což představovalo zhruba 9 miliónů tehdejších marek) a čtyř torpédoborců od společnosti Schichau (po 480 000 lirách za kus). Pro Německo se jednalo o dobrý obchod, jelikož se za cenu přesahující polovinu pořizovacích nákladů, zbavilo dvou obstarožních lodí, které měly být stejně podle novely Zákona o loďstvu schválené v roce 1908, brzy vyřazeny   

Smlouva o koupi bitevních lodí byla podepsána 5. srpna 1910 a nové posily tureckého námořnictva opustily 14. srpna Wilhemshaven a o patnáct dní později připluly k Dardanelám. Jejich oficiální předání proběhlo 1. září 1910, kdy na nich zavlála turecká vlajka a byly přejmenovány na BARBAROS HAYREDDIN a TORGUT REIS (také se uvádí jako TURGUT REIS), na počest slavných tureckých admirálů ze 16. století. Jejich použitelnost v boji proti pancéřovému křižníku GEORGIOS AVEROF však byla sporná, neboť jej sice překonávaly v palebné síle, ale jejich rychlost v té době již vlivem opotřebení strojů a kotlů činila pouhých deset uzlů a Turci měli také problémy s obstaráváním vycvičených posádek.

Ve zdejším námořnictvu čekala obě jednotky ještě zajímavá kariéra, která zatím nebyla v české literatuře odpovídajícím způsobem zpracována, takže si zaslouží podrobnější popis. Turecko prošlo v krátkém období sérií konfliktů, jichž se zúčastnily i nově zakoupené lodě. V září 1910 vypukla válka s Itálií o území v severní Africe, během které si nepoměrně silnější italské loďstvo udrželo převahu a nerušeně operovalo nejenom na Středozemním, ale i Rudém, Jónském a Egejském moři, aniž by narazilo na větší odpor. Bitevní lodě TORGUT REIS a BARBAROS HAYREDDIN sice krátce před zahájením bojů podnikly výcvikovou plavbu až k pobřeží dnešního Libanonu, ale 1. října se společně se starším obrněncem MESUDIYE a torpédoborci TASOZ, BASRA, YARHISAR a SAMSUM soustředily v Dardanelách k obraně této strategicky významné úžiny, kde setrvaly až do konce bojů.

BARBAROS HAYRREDIN

Mnohem aktivnější úlohu sehrály za první balkánské války, když v letech 1912 a 1913 operovaly proti flotilám Řecka a Bulharska. Zpočátku působily na Černém moři, kde několikráte ostřelovaly Varnu a další místa na bulharském pobřeží, ale později sloužily i k ochraně konvojů dopravujících z rumunské Constanty do Istanbulu válečný materiál. Jeden z těchto konvojů napadly v noci z 20. na 21. listopadu 1912 bulharské torpédovky, kterým se podařilo poškodit chráněný křižník HAMIDIYE, jenž se však udržel na hladině a BARBAROS HAYREDDIN jej odtáhl do Istanbulu k opravě. Obě bitevní lodě také palbou ze svých děl přispěly k odrážení útoků bulharské armády na opevnění chránící Istanbul a koncem války podpořily tureckou vyloďovací operaci na severním pobřeží Marmarského moře.

Známá je jejich účast ve dvou námořních bitvách proti řeckému loďstvu, jemuž velel admirál Kountouriotis.

K první došlo 16. prosince 1912 u mysu Helli, kde se utkala turecká flotila pod vedením Ramize Beye, složená z bitevních lodí BARBAROS HAYREDDIN, TORGUT REIS, MESUDIE a ASAR-I TEVFIK s řeckým pancéřovým křižníkem GEORGIOS AVEROF doprovázeným staršími pobřežními obrněnci SPETSAI, HYDRA a PSARA. Řekové brzy získali převahu a Ramiz Bey nařídil návrat k ústí Dardanel, kde mohl počítat s podporou pobřežních opevnění. Prchající turecké lodě však pronásledoval rychlý GEORGIOS AVEROF, který docílil mnoha zásahů (celkem dopadlo na turecké bitevní lodě 58 projektilů) a palbu zastavil teprve poté, co na něj začaly střílet pobřežní baterie. Nejvíce utrpěl vlajkový BARBAROS HAYREDDIN, který měl z boje vyřazeno jedno stanoviště těžkých děl, poškozené kotelny, granát kalibru 190 mm probil jeho bok nad pancéřovým pásem a posádka napočítala pět padlých a dalších 21 raněných. Zasažen byl i TORGUT REIS, ale jeho poškození nebyla vážná. Turci v této bitvě přišli o osmnáct námořníků a přesvědčili se, že GEORGIOS AVEROFF je nad jejich síly, protože jejich dělostřelba byla velmi špatná, o čemž svědčí to, že popisované jednotky vypálily vice než 700 výstřelů, ale docílily pouze několika zásahů.

Obě eskadry se znovu střetly 18. ledna 1913 u ostrova Lemnos a i tentokráte boj rozhodl řecký pancéřový křižník. Turci sice vystřelili kolem 800 granátů, mezi nimiž bylo i mnoho projektilů ráže 280 mm, ale opět nedosáhli takřka žádného úspěchu. Naopak BARBAROS HAYREDDIN měl zničenou barbetu B, jejíž posádka zemřela, na lodi propuklo několik požárů a díky poškozeným kotelnám došlo k poklesu rychlosti na pět uzlů. Rovněž na TORGUT REIS bylo z boje vyřazeno jedno stanoviště děl ráže 280 mm, třebaže loď vážnějším škodám unikla a posádka uhasila i oheň planoucí na palubě. Není znám přesný počet obětí na turecké straně, ale britský autor Wilson uvádí 31 mrtvých a 82 zraněných. Po porážce u Lemnosu se už Turci o další výpad nepokusili a jádro jejich loďstva zůstalo až do konce války na Marmarském moři, kde podporovalo pozemní síly.

Turecko se na podzim roku 1914 zapojilo do první světové války na straně Centrálních mocností a vojenských operací se účastnilo i zdejší námořnictvo, do jehož čela byl jmenován německý admirál Souchon. Bitevní lodě BARBAROS HAYREDDIN a TORGUT REIS na počátku války vytvořily společně s bitevním křižníkem GOEBEN a obrněncem MESUDIYE samostatnou eskadru, ale do námořních bojů příliš nezasahovaly. Obě jednotky střežily 29. října 1914 Bosporský průliv, zatímco křižníky a doprovodná plavidla napadly Sevastopol a další ruské přístavy, což znamenalo zahájení nepřátelství nejenom proti Rusku, ale i Francii a Velké Británii.  

Později obě sesterská plavidla často operovala v Dardanelách, kam se Souchon bál vysílat GOEBEN, a zdejší obrané pozice posílila i některá děla ráže 105 a 88 mm sejmutá z obou lodí. BARBAROS HAYREDDIN ostřeloval 5. března 1915 nejprve superdreadnought QUEEN ELIZABETH a později vypálil 21 těžkých granátů na bitevní loď AGAMEMNON. TORGUT REIS se pokoušel 25. dubna narušit vyloďování nepřátelských vojáku na Gallipoli a pustil se do dělostřeleckého souboje s britskou bitevní lodí TRIUMPH, ale brzy musel svou pozici opustit a odplout z dosahu nepřátelských děl. O dva dny později se obě turecké bitevní lodě vrátily a znovu ostřelovaly postavení nepřátelských vojsk, ale jeden granát kalibru 280 mm předčasně explodoval a zranil několik mužů na BARBAROSU HAYREDDIN. Poškození však nebylo vážné a bitevní loď se už 5. května znovu zapojila do boje a podařilo se jí zasáhnout britský obrněnec SWIFTSURE a potopit jedno dopravní plavidlo. K dalšímu ostřelování pobřeží došlo 19. května a tentokráte se jej zúčastnily obě turecké bitevní lodě. Dne 6. června se v Dardanelách znovu objevil TORGUT REIS, aby ostřeloval pozice britských vojáků, jenomže hlaveň 280 mm děla na přídi se po několika výstřelech roztrhla, o život přišlo pět námořníků, a loď musela být z boje stažena.    

Zastaralé obrněnce přesouvající se mezi Istanbulem a Dardanelami představovaly lákavý cíl pro dohodové ponorkáře operující v těchto vodách. Australská ponorka AE 2 se 25. dubna 1915 v nejužším místě Dardanelské úžiny přiblížila k bitevní lodi TORGUT REIS a v 7:30 na ní vypálila dvě torpéda, jež však cíl minula a na ponorku vzápětí zaútočil dělový člun AYDIN REIS, jenž jí donutil k ústupu. AE 2 dokázala proniknout do Marmarského moře, kde následujícího dne zaútočila na BARBAROS HAYREDDIN, ale opět neuspěla a doprovodná torpédovka KÜTAHYA jí donutila ponořit a bitevní loď se dokázala vzdálit do bezpečí. K dalšímu neúspěšnému útoku na toto plavidlo došlo 27. dubna v Dardanelách a pravděpodobně jej provedla britská ponorka E 14, která se do blízkosti BARBAROSU HAYREDDIN dostala ještě 18. května, kdy už neměla žádná torpéda, která mezitím spotřebovala na méně významné cíle. V květnu 1915 pronikl na Marmarské moře podmořský člun E 11 a 27. května v noci spatřila jeho posádka poblíž západního ústí Bosporu BARBAROS HAYREDDIN v doprovodu torpédových plavidel DRAC a YARHISAR, které jej včas zpozorovaly a donutily k ponoření, aniž by odpálil svá torpéda.

Ponorka E 11 si vše vynahradila 8. srpna 1915, kdy potopila BARBAROS HAYREDDIN. Bitevní loď opustila v doprovodu torpédoborce BASRA 7. srpna Istanbul, aby dopravila tureckým vojákům bojujícím na poloostrově Gallipoli munici a následujícího dne se nalézala poblíž východního ústí Dardanel. BARBAROS HAYRREDIN plul z obavy před útoky nepřátelských ponorek klikatým kurzem, ale ani to jej neochránilo před zkázou. Hlídky sice kolem páté hodiny ranní spatřily torpéda blížící se k jeho pravému boku, ale loď se jim nedokázala vyhnout a inkasovala zásah do prostoru mezi přední a střední barbetou. Brzy byla zaplavena přední kotelna a poškozená loď se začala naklánět na pravý bok. Posádka sice nepropadla panice a snažila se dopravit obrněnec na mělčinu, ale její snaha byla marná a loď se během sedmi minut převrhla a posléze potopila. Většinu posádky, včetně komodora Arifa, kapitána Musaffera a německých námořníků, zachránil doprovodný torpédoborec, ale přesto utonulo 253 mužů.

Po skončení dardanelské operace nastal útlum činnosti tureckého loďstva, jež trpělo nedostatkem uhlí, takže TORGUT REIS většinou kotvil v Istanbulu a na moře nevyplouval, takže z něj byla odstraněna další děla kalibru 105 mm a přeměněna na pozemní baterii. Poslední významnější operací se pro starý obrněnec stal podíl na záchraně bitevního křižníku GOEBEN, který najel 20. ledna 1918 při návratu z výpadu na Egejské moře na mělčinu a uvízl v Dardanelské úžině. K jeho záchraně připlul o den později TORGUT REIS, jenž se jej několik dní neúspěšně pokoušel stáhnout na hlubší vodu, ale 24. ledna musel odplout zpět do Istanbulu k doplnění paliva. Už následujícího dne večer se však k uvízlému křižníku vrátil a záchranné práce mohly být obnoveny. Tentokráte se bitevní loď nepokusila vyprostit GOEBEN stáhnutím z mělčiny, ale přirazila zádí k jeho pravému boku a její šrouby měly odstranit nánosy z mořského dna a uvolnit bezmocnou loď tímto způsobem, což se posléze podařilo a bitevní křižník se za pomoci remorkérů 26. ledna večer vyprostil a společně s TORGUT REIS odplul do Istanbulu.

Po prohrané válce měla být všechna větší turecká válečná plavidla předána vítězným mocnostem. TORGUT REIS připadl Japonsku, které však o beznadějně zastaralé plavidlo nejevilo zájem a podle nové dohody podepsané roku 1923 v Lausanne si Turci většinu plavidel ponechali, díky čemuž čekala tuto bitevní loď ještě dlouhá služba pod vlajkou nově vyhlášené Turecké republiky. Po válce byla z výzbroje odstraněna čtyři děla ráže 280 mm, která utvořila novou dělostřeleckou baterii v Dardanelách a TORGUT REIS byl využíván jako hulk a posléze i jako školní loď. Definitivně byl vyřazen až ve druhé polovině 30. let, ale k jeho sešrotování došlo teprve v roce 1960.     

                                                                                                          Roman Košák, květen 2011