AUTOR "PORT ARTURU"

Když se v r. 1954 objevila na pultech knihkupectví v Československu dvojdílná přeložená kniha „Port Artur“ sovětského spisovatele Alexandra Nikolajeviče Stěpanova (1892-1965), sáhli po ní všichni ctitelé vojenské historie, nezdeptaní nedávno prožitými hrůzami druhé světové války. Kniha byla/je o japonském dobývání ruské námořní pevnosti–základny Tichooceánské eskadry na Ruskem pronajatém poloostrově Kuan-tung (apendix mandžuského poloostrova Liao-tung, Žluté moře, východní Čína) od února 1904 do ledna 1905, takže ji s obzvláštním nadšením četli hlavně kluci, kteří se narodili po válce, idealizovali si sovětského (ruského) vojáka a reálné válečné hrůzy frontů a strasti v zázemí viděli přes jemné záclony romantiky. I mně skýtalo toto vyprávění zážitek – četl jsem o burácejících pobřežních bateriích těžkých děl, bijících se válečných lodích a námořnících, těžkých bojích na kopcích Kuan-tungu a o pevnosti na perimetru Port Arturu... Ano, byl to zážitek, ač otec – k mému zklamání – knihu odsouval stranou a mluvil o ní řekněme opatrně… Až po letech jsem si uvědomil, že je to silně beletrizovaný a třídně tendenční, navíc z hlediska reflexe někdejší válečné skutečnosti na Žlutém moři a v Mandžusku silně rozostřený průhled na boje o pevnost a na Žlutém moři a že pravdivé jsou jen syžetové obrysy díla. Jak naznačuje „Doslov“ Bohumila Neumanna, byl Stěpanov jaksi povinován napsat dílo, které „pomáhalo rozbít legendu, že Rusové neumějí bojovat“ (tak byli orientováni i Novikov s jeho „Cušimou“, Censkij s „Krymskou válkou“…), a je to znát v každém odstavci. Navíc se mi text jeví překonverzovaný, situačního líčení a popisu je v něm málo…  Ale budiž, kniha vznikla v Sovětském svazu stalinské doby a jinou očekávat nešlo, je tedy třeba brát ji jen jako ilustraci, provedenou ve stylu Lunačarského nátěru zvaného „socialistický realismus“, tedy knihu takovou, jaká je a snažit se ji konfrontovat s objektivní faktografií. Dojdeme k závěru, že obyčejný ruský voják – mužik v uniformě, dokázal i navzdory téměř hlupáckému stesselovskému velení pevnosti vzdorovat trojnásobné japonské přesile s úžasnou houževnatostí a přijal kapitulaci, až když byl nemocný, neměl co jíst a čím střílet, a totéž námořník – původně dělník strojní fabriky nebo kluk z venkova, který mu šel na pozemní frontu kolem Port Arturu pomáhat. To Stěpanov vystihl, třebaže lze hovořit o až neúnosné míře glorifikace… 

A. N. Stěpanov je na tomto obrázku. Jaký ale byl život tohoto literárního tvůrce?

Narodil se 2. února (podle ruského kalendáře 21. ledna) 1892 v Oděse, v rodině dělostřeleckého důstojníka. Chlapec poznal život vojenské rodiny, líbilo se mu moře „kolem půlky Oděsy a až k Tureckua“, lodě na něm… Ale už v r. 1903 byl prý (prý!) otec převelen do Port Arturu na Dálném východě, a rodina tam jela s ním. Když začala válka Ruska s Japonskem, otec (prý) velel baterii č. 15 na Elektrickém útesu, na úbočí masívu mohutné Zlaté hory, za níž se od moře ukrývala přístav a město. Rodiny důstojníků sice nebydlely ve vojenských objektech, tam měli důstojníci malé přechodné příbytky, ale dvanáctiletý synek nejednou (prý) za otcem na proslulé baterii s dalekonosnými děly byl, ba z Port Arturu s kamarády dovážel na oslu na baterii potraviny a vodu, běhal na velitelství dělostřelectva se zprávami apod. A co víc, (prý) osobně poznal Stesselovy (gen. Stessel byl velitelem Kuantungské opevněné oblasti), byl u Bělých (gen. Bělyj byl velitelem pevnostního dělostřelectva), znal divizní generály Foka a Kondratěnka, údajně se motal i kolem admirála Makarova a dovolili mu (prý) podívat se i na některé lodě eskadry. Podobně to bylo, když otce převeleli na Suvorovskou baterií moždířů na Tygřím poloostrově… Po kapitulaci šel (prý) s otcem do zajetí a byli, jako desetitisíce jiných, umístěni v zajateckém táboře u Nagasaki, zatímco jeho matka se vrátila do Oděsy, kde pak pokračovala v učitelské praxi…. Když se malý, vlastně už patnáctiletý Saša vrátil z Japonska domů, přilnul k četným knihám, které jeho matka vlastnila, a byla to díla Tolstého, Turgeněva aj. velikánů ruské literární klasiky, a na radu matky si začal vést deník (zapisoval si pak své zážitky po celý život). Když dospěl, přešel na studia do Petrohradu, kde v r. 1913 absolvoval (prý) „Sankt.Petěrburgskij těchnologičeskij institut“ a poté vstoupil do armády. Zrovna začala válka, jíž se později říkalo Velká a ještě později první světová, a Stěpanov ji většinou prožil na frontě, což pak zaznamenal ve svých prvních rozsáhlejších literárních pracích. V r. 1917 jej poslali studovat na „Artillerijskuju akaděmiju“ v Petrohradě, nato se přidal k bolševikům a šel do občanské války, čelit spojenecké intervenci do Sovětského Ruska… Avšak při pěším útoku na Kronštadt po zamrzlé hladině Finského zálivu se pod ním probořil led, a Stěpanov těžce ochořel. Odjel se léčit do Krasnodaru, daleko na jihu, na břehu řeky Kubáň. Tam pak zůstal až do r. 1942. Zprvu pracoval jako strojní inženýr – technik, ale v r. 1932 už mu jeho chatrné zdraví nedovolilo opouštět lůžko. A tehdy začal pracovat jako spisovatel „na plný úvazek“, přičemž využíval i svých vzpomínek…

Dělo na baterii č. 15 na Elektrickém útesu

V záhlaví je celkový pohled na tuto baterii z týlu, ze Zlaté hory (z japonském pohlednice).

Nyní se však vracím k onomu „prý‘ v úvodu statě – totiž (píše ruská Wikipedie) podle závěrů nových bádání o Stěpanovově životě bylo všechno trochu jinak a např. v Port Arturu malý Saša nikdy nebyl! A prý tam nesloužil ani jeho otec, na druhou stranu Stěpanov jr. psal „Port Artur“ údajně s přihlédnutím právě k jeho zápiskům z té doby… Ale ty nestačily, a tak si Alexandr Nikolajevič v Krasnodaru posháněl snad vše, co tam o rusko-japonské válce bylo, psal si i o knihy do Petrohradu a Moskvy. A až v r. 1938 se pustil do díla „Port Artur“, jehož pokračováním měl být román „Rodina Zvonarevových“ (praporčík Zvonarev je hlavní hrdina „Port Arturu“), ten však zůstal nedokončen. Sovětská kritika výsledek desetiletého úsilí Stěpanova přijala a pochválila, a přijala ji – a to s nadšením – i sovětská čtenářská veřejnost. Ale pozdější kritiky jsou už jiné... 

Na základě bezpočtu písemných ohlasů, v nichž převažovaly osobní vzpomínky tehdy ještě žijících účastníků obrany Port Artur, Stěpanov své dílo ještě doplnil (na Slovensku vyšla kniha už s kapitolou o boji VARJAGA v Čemulpchu, která v původní verzi, vydané u nás, chybí). Kniha se v Sovětském svazu emitovala v miliónových nákladech, stala se předlohou divadelní hry, avšak sovětský film podle této knihy natočen nebyl, třebaže scénář existoval.

Více významných knižních prací A. N. Stěpanov už nestihl. Zemřel na podzim 1965 a je pochován v Moskvě. Nicméně zůstala po něm poměrně významná stopa, podle níž ovšem si můžeme udělat představu o bojích o Port Artur v r. 1904 za rusko-japonské války jen velmi částečnou.

MJ