13 - ANATOMIE PREDREADNOUGHTU v r. 1900

Také tato práce z nakladatelství KANON zaplňuje další prázdné místo na našem trhu s námořnickými knihami aj. publikacemi, neboť si do unikátních podrobností všímá konstrukcí těžkých válečných lodí z přelomu 19. a 20. století. Neboť zatímco v oboru plachetních lodích se odvážil takovou práci sepsat M. Cajthaml („Historické lodě 16.-18. století.“, 2008), obecné „anatomie“ pancéřníků z období po r. 1860 si u nás nevšímá nikdo, ač je nepochybné, že i takový pokus by řada příznivců historie válečných lodí uvítala. A tak vzniklo obsáhlé dobové vyprávění „Anatomie predreadnoughtu“ – vrcholného představitele kategorie bitevních lodí poslední čtvrtiny 19. a začátku 20. století. Práce pomíjí obvyklé a málo zajímavé technické výčty konkrétních lodí, a je v obsahu zaměřena na složení tehdejších válečných lodí - lodních trupů, strojů, kotlů, dílů výzbroje atd. A aby se evokovala doba, k níž náleží, je záměrně provedena antikvárním slohem. Po úvodních statích věnovaných tehdejší kategorizaci lodí, uspořádání přístavů, doků, loděnic… se text věnuje už jen a jen konstrukci lodí, proložen mnoha technickými výkresy a fotografiemi. Vypráví se tu, jak vznikal kýl a vaznice a jak žebroví trupu, jak obšívka, jak se vyráběly a pokládaly lodní pancíře, jaké se používaly lodní parní kotle a jak vypadaly, jaké parní stroje tyto lodě poháněly, jak byly konstruovány dělové věže počínaje kupolí a konče muničním výtahem, co bylo v pancéřových velitelských věžích… Je toho na 148 stranách A4 skutečně hodně. Práci lze doporučit všem, kteří mají o někdejší válečné lodě hlubší zájem a kteří chtějí mít doma k dispozici publikaci umnožňující jím do detailu poznat složení predreadnoughtů z doby okolo r. 1900. Naváže na ni publiklace "BRITSKÉ PREDREADNOUGHTY A JEJICH RIVALOVÉ".

_________________________________________

UKÁZKA:

Parní kotle sestávají z mnoha částí. Nejdůležitější jest buben - schrána rozměrů až velmi velkých, v níž buď je voda, jež proudí mnoha trubkami v bubnu vedenými a ohřívaná z ohniště, anebo naopak – v bubnu nachází se voda, zatímco žhavý plyn z ohniště veden jest trubkami vodou vedoucími, čímž k ohřevu vidy dochází. Bubny kotlů lodních jsou z plechů tloušťky okolo 25 mm, skroužených, snýtovaných natěsno. Na kotle používají se plechy několikerých druhů – na místa přímým žárem namáhaná dávají se plechy jakosti nejvyšší, plechy trochu méně jakostní používají se na místa jen sálavému teplu topeniště vystavená či na místa s tahem plynů nejžhavějších, plechů ještě nižší jakosti používá se, kde do styku se dostávají se žhavými plyny kouřovými, a plechy čtvrté jakosti používají se jenom k utvoření pláště kotlového, jenž teplem namáhán jest nejméně. Nýtování plechů provedeno býti musí velice pevně a nepropustně, přičemž oné nepropustnosti dosáhne se tužením okrajů plechu kotlového případně hlav nýtových – u menších tlaků jen na vnější straně kotle, u vyšších tlaků i na straně vnitřní. Hrany děr nýtových se nesrážejí, neboť nýty v takových děrách lépe těsní. Dbáti třeba, že namáhání nýtů se mění se změnami teplotními, kdy plechy mírně po sobě se pošinují, čímž mezi nimi k tření dochází, a nýty namáhány jsou o to více. Nýty dávány jsou hustě; nejmenší rozteč omezena jest nutností pohodlně vytvořiti na nýtech hlavy závěrné. Lodní kotle většinou nýtují se na sraz, tedy plechy k sobě se přirazí a sraz překryje se stykovými deskami svrchu a zespodu, pronýtování pak provedeno jest dvě až třemi řadami nýtů, jak viděti jest na obrázku.  

Spodní část lodního kotle parního tvoří ohniště (plamenec), jehož částí je topeniště roštové, ohraničené ocelovými stěnami, s vyzdívkou ohni odolnou; stěny ohniště chlazeny bývají vodou vedenou jimi v trubkách, a tato voda využívá se např. k topení v prostorách lodních. K dosažení rychlejšího ohřevu vody začíná se též na lodích válečných topiti uhlím drceným (ale neukazuje se tento způsob jako nanejvýš vhodný), používá se dmychadel nebo vstřikuje se na topeniště ke spalovanému uhlí nafta či oleje zbylé po destilaci ropy (u Rusů používaný masut jest odpad po destilaci petroleje), pára…. Nyní též sdružují se ohniště roštová a ohniště olejová, přičemž upraviti ohniště kotle lodního ze spalování paliv pevných na spalování paliv tekutých není složité. Spalování oleje děje se tak, že do topeniště přivádějí olej trubice, na jejichž koncích jsou zařízení směšovací, v nichž do oleje vháněn je proud páry nebo vzduchu; smíšený proud pak soptík rozptyluje a vrhá do topeniště, načež dochází k rychlému shoření; žár jest značný, tudíž vyzdívka ohniště býti musí zvláště odolná, zvláště když někdy spaluje se olej na stěnách šamotových. Jelikož ale spotřeba olejů pro takové topení jest značná, navíc žár vyzdívku topeniště ohrožuje, používá se olej k topení v kotlích lodí válečných zatím výjimečně.

Topeniště uhelné, jež nalézá se ve spodní části kotle, může býti: spodní (podkotelní – na lodích nejčastěji), předkotelní (na lodích nebývá), nebo vložené (uvnitř kotle)... Důležitou částí topeniště jest rošt, jenž má palivo nésti a rozdělovati na ně vzduch, jenž odspodu proudí mezi roštnicemi; pod roštnicemi nalézá se popelník, jenž nejen shromažďujei část popela, jež hoře-ním paliva vzniká, ale také předehřívá vzduch, jenž do ohniště zespodu proudí, též poněkud zchlazuje roštnice, jež pak žárem tolik netrpí. Plyny topivé vedou se přes tzv. jízek - hrázku za topeništěm, jež odvod žhavých plynů zužuje, tudíž dobře se promíchávají se vzduchem, v důsledku čehož za jízkem největší žár bývá. Od jízku plyny pokračují skrze tahy kolem vyhřívaných ploch kotlových do dýmnice, což je místo, v němž se spaliny z ohniště shromažďují před odvedením do dýmovodu. Ze dna nejnižší části dýmovodu též možno vybírati části popelové, které nedokázal tah komínový vyvrhnouti do povětří; zde také nalézají se jednoduchá zařízení šoupátková, jimž lze regulovati velikost tahu komínového. Pokud sem přivádí se plyn se spalinami z ohnišť několika kotlů, bývá toto zařízení šoupátkové pro všechny kotle společné, krom toho ale má každý kotel ještě omezovač vlastní... Spaliny odtud pokračují do komína, jenž čím vyšší je, tím větší tah má, tím rychleji a lépe se palivo na ohništi spaluje (výpočet výšky a průměru komínu lodního jest značně složitý). Na lodích však často nelze míti komíny příliš vysoké, tudíž přirozený tah komínový může se měniti na umělý, kdy ventilátory a exhaustory posiluje se tah přirozený či způsobuje se tah umělý. Zvláštním zařízením pro tento účel jest posilovač tahu – roura v ústí zúžená, jež do dýmnice chrlí páru velkou rychlostí, načež pára s sebou strhává spaliny, jež pak rychleji pokračují do komína, čímž i vzduch do ohniště rychleji je nasáván, takže není třeba ventilace umělé (viz obrázek na další straně nahoře). Na vrchní části bubnu kotelního nalézá se parní dóm, nástavec válcový, v němž shromažďuje se pára před jejím přepouštěním do přehříváku… Ke každému kotli parnímu náleží též armatura, jež dělí se na náležitosti: pojišťovací (ventily pojistné), měřící (měřiče tlaku – manometry, vodoznaky…), napájecí, uzavírací a přepouštěcí. Buben kotle musí míti průlezy pro jeho čištění, což jest činnost obtížná a nezdravá.

Činnost kotle parního:

Teplo dodává se z místa zařízeného ke spalování uhlí, někdy dříví nebo jiného paliva (nafta, oleje); místem tím je topeniště s ohništěm, náležejí k němu ohříváky vzduchu a ventilátory. Topeniště na válečných lodích tvořeno jest ohništěm roštovým, jež nalézá se pod ohřívákem vody, a vyzdívkou. Ohříváky vody jsou: parní ohřívák vody jest nádoba válcová se soustavou trubek vodních, kolem nichž proudí pára; spalinový ohřívák vody tvořen jest soustavou trubek, připojených na komoru rozváděcí (zpředu) a komoru sběrací (vzadu), a těmito trubkami proudí z topeniště žhavý plyn. Ohříváky jsou ocelové nebo litinové. - Z ohříváku voda ohřátá téměř na 100° C pokračuje v pohybu do výparníku, v němž nastává konečná přeměna vody v páru sytou, načež pára shromažďuje se v dómu. Dodává-li kotel páru pro stroje konstruované na spotřebu páry přehřáté, pára pak pokračuje do přehříváku páry, v němž dostává se na požadovanou teplotu. Přehřívák páry opět je tvořen soustavou trubek z odolné oceli ve formě vodorovných či svislých hadů, ústících do komory sběrací. Nízkoteplotní přehříváky spočívají v průtahu kotle, ale je-li potřeba přehřáté páry mimořádné teploty, umisťuje se přehřívák páry do ohniště. Z dómu či přehříváku pára směřuje magistrálou (izolovaná hlavní přepravní roura) ke stroji. Parní kotle podle proudění vody v kotli jsou: (a) s oběhem přirozeným (většinou malé kotle), (b) oběhem nuceným, (c) bezoběhové-průtočné. Parní kotle podle konstrukce jsou: velkoprostorové a maloprostorové, a to: (1) válcové, (2) plamencové, (3) žárotrubné, (4) vodotrubné a (5) kombinované.