018 / PANCÉŘOVÉ A BITEVNÍ KŘIŽNÍKY VELKÉ BRITÁNIE 1878-1920

018 / PANCÉŘOVÉ A BITEVNÍ KŘIŽNÍKY VELKÉ BRITÁNIE 1878-1920

V českých zemích nikdy nevznikla podrobná knižní práce pojednávající výhradně o britských pancéřových a bitevních křižnících, a nyní má Čtenář možnost získat unikátní publikaci, která se právě tomto tématu věnuje do mimořádných podrobností. Vznik pancéřových křižníků spadá do sedmdesátých let 19. století, vznik bitevních křižníků do druhé poloviny první dekády 20. století a jak čtenář zjistí, byl to vývoj velmi zajímavý. Ano, protože publikace zdaleka není výčtem technických a taktických dat, nýbrž především se zaměřuje na koncepční a konstrukční vývoj těchto pozoruhodných lodí -pozoruhodných v kladném i záporném smyslu. Nu a samozřejmě, osobnost adm. J. A. Fishera nelze opomenout, neboť na vznik a rozvoj kategorie bitevní křižník měl tento poněkud kontroverzní činitel Královského námořnictva rozhodující vliv... Kniha začíná zevrubnou kapitolou o prvních pancéřových křižnících GENĚRAL-ADMIRAL (ruský) a SHANNON, pokračuje detailními pohledy na jejich pokračovatele IMPERIEUSE, WARSPITE, ORLANDO..., přechází k mohutným britským pancéřovým křižníkům první generace typů CRESSY, DRAKE, MONMOUTH a DEVONSHIRE, pokračuje vrcholnými britskými pancéřovými křižníky typů DUKE OF EDINBURGH, WARRIOR a MINOTAUR a pak už se lze věnovat jedné sérii britský bitevních křižníků či singulárním typům, loď od lodi: INVINCIBLE, INDEFATIGABLE, LION, QUEEN MARY, REPULSE, RENOWN, COURAGEOUS, FURIOUS...  a práci zakončuje samostatné obsáhlé pojednání o posledním bitevním křižníku, HOOD. Čtenář jistě bude spokojen i s enormním množstvím nejrůznějších vyobrazení, plánků, technických detailů a velkých fotografií... Věru je na co se těšit. Na práci navazuje publikace o německých bitevních křižnících a bitevních lodích. Autor: Milan Jelínek

ERRATA aneb prosím, opravte si:

- překlep: str. 88, 2. odstavec zdola, 3. řádek shora: "254mm..." prosím opravte na "234mm" (jinde uváděno správně).

 

BITEVNÍ KŘIŽNÍKY – ÚCTYHODNÝ OMYL

Milan Jelínek

Pojem bitevní křižník dokonale vystihuje hlavní poslání lodí, které do této třídy spadaly („křižníky do bitev, najmě generálních“) a jsou dodnes vzpomínány s obdivem, jako lodě obrovské a zbrojně mocné, konstrukční veledíla, v nichž se koncentroval veškerý technický um doby. Paradoxně však, právě kvůli relativně slabému, „křižníkovému“ pancéřování, byly zejména britské exempláře pro bitevní střetnutí nevhodné, takže termín obsahuje protimluv, neboť křižník modifikovaný pro bitevní účely podle britského pojetí je něco jako „vařečka pro kovářské účely“. Přesto se zničené bitevní křižníky počítají na jednotky, což někteří britští autoři vydávají za důkaz jejich dobré konstrukce, praxe však ukázala, že rychlé bitevní lodě, jakou byl - jako prvním exemplářem - "bitevní křižník" HOOD, jsou mnohem vhodnější, zatímco ochrana zámořské obchodní plavby měla zůstat více či méně chráněným křižníkům.   

Bitevní křižníky vznikly ve Velké Británii, v období, kde tam existenčně končila kategorie křižníků pancéřových, nutno tedy začít u ní: Po počinech ze sedmdesátých let (SHANNON a typ NELSON) a let osmdesátých (typy IMPERIEUSE a ORLANDO) se Královské námořnictvo vývoji pancéřového křižníku několik let nevěnovalo, a i v období od r. 1892 do r. 1902 zařazovalo do služby jen větší i menší chráněné křižníky. Avšak v r. 1898 nastala změna! Tehdy totiž se vyjevilo nebezpečí v podobě šesti francouzských pancéřových křižníků nové koncepce, podle návodů Mladé školy potenciálně určených k ničení britské námořní obchodní dopravy; Britové si uvědomili, že vůči těmto lodí nemají adekvátní pandány a tak po dlouhé době se k pancéřovým křižníkům vrátili. Jako jednotky I. třídy se v onom roce začala realizovat série CRESSY (12 000 t) – šest lodí, které při obvyklé výzbroji 2 x 234mm a 12 x 152mm děl měly už nejen (spodní) pancéřovou palubu k ochraně pohonné soustavy, pancéřové kasematy a pancéřované výtahy munice, nýbrž i boční pancéřové pásy a příčné pancéřové hráze, barbety a pancéřové kupole chránící hlavní děla. Celkovému vylepšení lodí této třídy napomohlo zavedení pancířů z legovaných ocelí - Harveyovy a zejména Kruppovy, odolnějších než stávající pancíře z běžné oceli nebo kompaundní, takže k ochraně lodí bylo možné použít pancíře tenčí, tudíž i lehčí, což zase se dalo využít k instalaci další výzbroje a těžších, rozměrnějších, zato výkonnějších strojů, naložení většího množství paliva… Nu a lodní parní kotle systémů Belleville, Niclausse a později Babcock&Wilcox, Yarrow aj. a s nimi vícestupňové stroje byly na zlomu 19. století vskutku výkonnější než pohonné soustavy s válcovými kotli staré deset a více let…

Po sérii CRESSY Britové do r. 1904 uvedli do služby pozoruhodné množství dalších pancéřových křižníků – mohutný typ DRAKE (čtyři lodě) a menší MONMOUTH (deset lodí), přičemž výzbroj britských pancéřových křižníků z počátku 20. století tvořila buď dvě singulární děla ráže 234mm a dvanáct respektive šestnáct kasematních 152mm děl (typy CRESSY a DRAKE), nebo – v případě typu MONMOUTH – jen čtrnáct 152mm děl. K první generaci britských pancéřových křižníků lze přiřadit i typ DEVONSHIRE (šest lodí), jenž ale byl řekněme přechodový, neboť v pancéřových kupolích měl čtyři singulární primárky ráže 190 mm, z nichž tři mohly pálit i vpřed… První britské pancéřové křižníky byly determinovány jako (1) bojové lodě s velkým operačním dosahem, tj. značně autonomní, k obraně obchodní plavby vlastního státu případně obraně vojenských transportů a k destruování obchodní plavby nepřítele, (2) jako činitelé překvapivých a citelných úderů na nepřátelské pobřeží, místa vyloďování nepřítele apod., avšak ne jako jednotky bitevní! Pokud tedy přinejmenším dobrým prvním britským pancéřovým křižníkům z konce let devadesátých a počátku 20. století „znalci“ vyčítají slabou výzbroj a slabé pancéřování, pak nutno upozornit, že britské lodě této kategorie nevznikaly jako potenciální soupeři bitevních lodí, nýbrž především jako ochránci britské dopravní plavby! A jelikož francouzská Mladá škola (adm. Aubé a spol.) od osmdesátých let 19. století kalkulovala s hypoteticky obrovským počtem pohříchu pomalých, málo chráněných a málo vyzbrojených pancéřových křižníků Národního námořnictva jako zásadní mocí pro kritické ohrožení britského „sea-trade“, je téměř jisté, že britské pancéřové křižníky z přelomu 19./20. století by jednak jako jejich protivníci, jednak v atacích francouzské obchodní plavby obstály.

Pohříchu se český čtenář v některých tuzemských pojednáních také dočte, že kategorie bitevní křižník vznikla na základě vyhodnocení výsledků obou generálních námořních bitev za vojensky významné rusko-japonské války (u Šan-tungu v r. 1904 a u Cušimy v r. 1905), avšak vývoj kategorie bitevní křižník byl složitější. Admirál J. A. Fisher se ideou koncepce „nového pancéřového křižníku“ spolu s ideou „all-big-gun-battleship“ zabýval už před r. 1900, ale zejména poté, co v květnu 1902 z místa velitele Středomořského loďstva přešel na londýnskou Admiralitu, do funkce druhého námořního lorda. Prvním důsledkem Fisherova uvažování a častých kolokvií s aktivními veliteli lodí (Jellicoce, Bacon) a odborníky na lodní konstrukce (Jackson, Madden, Gard, Watts, Noble) byla o tři roky později stavba bitevní lodi DREADNOUGHT epochálně nové koncepce, tj. vyzbrojené do té doby nevídaným počtem deseti nejtěžších dostupných děl (oproti soudobému standardu čtyř primárek) a poháněné už parními turbínami; druhou konsekvencí byl v r. 1903 vznik „nového pancéřového křižníku“, od něhož už nebylo daleko k Fisherově ideji křižníku bitevního. Ano, admirál byl přesvědčen, že v generálních námořních střetnutích budou jako komplementární složka eskader náramně platné lodě mnohem rychlejší než bitevní, avšak s rovnomocnou výzbrojí, organizované do divizí pro předzvědný boj a k překvapivým obchvatným úderům, takže jeho myšlenky se ubíraly přes vize pancéřových křižníků s četnějšími těžkými děly, ale s pancéřováním, jehož bezpečná tloušťka a rozsah se obětují rychlosti. Ovšem představa, že by se na křižník postavila 305mm děla, byla prozatím přespříliš avantgardní, ba mnohými označovaná za nonsens, nicméně Fisher věřil, že jednou bude možné, ba nutné tyto lodě pro krátké překvapivé obchvatné údery na hlavní bitevní síly nepřítele realizovat a uvést v činnost. Byl dokonce přesvědčen (a dal to najevo v prosinci 1900), že silně vyzbrojené a rychlé, zato méně pancéřované lodě považuje pro generální bitvy za důležitější než lodě s nejsilnější výzbrojí a nesilnějšími pancíři, ale pomalé.

Ale zrod bitevních křižníků v pracovnách britských admiralitních projektantů nebyl kvapný také z jiného důvodu. Totiž Velká Británie potřebovala na mořích spíše než „křižníky do bitev“ stále ještě dobré „křižníky pro ochranu obchodu“, které spolehlivě zajistí bezpečí na trajektoriích parníků britských rejdařů před francouzskými pancéřovými korzáry, a přitom se vskutku prosazovala potřeba křižníků vhodných i do bitev. Takže Britové po r. 1902 uvedli do služby dlouhou řadu pancéřových křižníků nového pojetí (druhé generace), což už nebyli vysokobocí, nepříliš vyzbrojení a pancíři málo chránění krasavci předchozích sérií, nýbrž vyspělí a obrovští námořní predátoři výtlaků 13 500 – 14 600 t, s nízkými, plíživými siluetami, hlavním dělostřelectvem co možná nejtěžším a pokud možno ve věžové instalaci; máme na mysli typy DUKE OF EDINBURGH (dvě lodě) ještě se středním dělostřelectvem v baterii, WARRIOR (čtyři lodě) a MINOTAUR (tři lodě), oba už dokonce s veškerým těžkým (254mm) a silným středním dělostřelectvem (190mm) ve věžové instalaci. Ve své kategorii neměly na světových mořích rovnomocného protivníka, ale otázka zněla: Jsou tohle lodě k ochraně obchodní plavby anebo do bitev?!

Vývojově poslední koncepci britského pancéřového křižníku si podrželi také Italové, kteří - byť později - rovněž dokázali uvést do služby několik velmi silných jednotek této klasy, Rakousko-Uhersko si pořídilo tři nezajímavé jednotky. Rovněž Němci uvažovali o posílení hlavní výzbroje svých „schwere“ křižníků, byť jich postavili jen osm. Francouzi u pancéřových křižníků zůstali až do konce první dekády 20. století, jenže i jejich pozdější typy počínaje lodí JEANNE D´ARC (1902) a konče monstrózními exempláři z přelomu první a druhé dekády 20. stol. byly skutečně vhodné jen k výpadům vůči námořní obchodní dopravě; Fisher je označil za „bitevní lodě v masce pancéřových křižníků“, ale to se opět zmýlil, neboť "do bitev“ byla jejich výzbroj malá a pancéřování slabé… Japonsko si v Evropě na přelomu 19. a 20. století nechalo postavit šest pancéřových křižníků, aby je využilo za války rusko-japonské, USA jich do r. 1908 uvedly do služby šestnáct!

Jenže! Dne 8. dubna 1904 Velká Británie a Francie okázale uzavřely “Entente cordiale“ – Srdečnou dohodu. Náramná věc! Dva nesmiřitelní političtí a námořní rivalové si najednou vyjasnili vzájemné rozpory v koloniálních záležitostech, ba vytvořili základ k vojensko-politické alianci! Iniciativnější v této věci byli Britové, jmenovitě král Eduard VII. a ministr zahraničních věcí lord Landsdowne; král už za své letní návštěvy v r. 1903 v Paříži takovou vizi Francouzům nabídl, ministr pro zahraničí Delcassé se pro tak skvělé řešení nadchl a s Landsdownem obsah smlouvy do několika měsíců dořešili. Sice v ní nic nebylo vůči Německu, ba smlouva neměla ani klauzule vojenského zaměření, přesto bylo evidentní, že spolu se Velká Británie a Francie cítily mnohem bezpečněji vůči stále hospodářsky a vojensky sílícímu, ba militarizovanému Německu. Týkalo se to nepřímo i námořního vojenství, neboť po snížení britsko-francouzského napětí nemuselo Královské námořnictvo na Středozemním moři držet obrovskou námořní a mohlo mnoho lodí ze Středomořské eskadry přesunut na Severní moře, na němž se stále agilněji projevovalo Německo – nový mocný nepřítel jak velké Británie, tak Francie.

Německo se po vyhlášení Srdečné dohody ocitlo v nové roli, neboť Berlín už nemohl počítat s případným spojenectvím říše s Francií vůči Velké Británii, ba zakrátko se definitivně rozešlo také s Ruskem, které se k paktu Velké Británie a Francie připojilo. Tudíž bylo třeba spoléhat na vlastní námořní síly, nu a najednou byly pro Královské námořnictvo nebezpečné už ne francouzské pancéřové křižníky, nýbrž německé bitevní lodě! Ty sice se kromě výtečného pancéřování z Kruppovy legované oceli nejevily příliš nebezpečné britským „battleships“, nicméně reagovat bylo třeba, a to rychle. Zkraje r. 1905 v královských loděnicích začala stavba posledních britských pancéřových křižníků (druhé generace) - tří minotaurů, čímž byl program realizace lodí této kategorie pro Královské námořnictvo završen, a ve stejném roce se začalo s přípravou stavby křižníků bitevních, „all-big-gun cruisers“.

Co se týče poznatků z námořních bitev za rusko-japonské války, ty vznik britských bitevních křižníků sice skutečně neiniciovaly, ale významně urychlily. Totiž v námořní fázi války se ruské pancéřové křižníky jako ničitelé japonské obchodní plavby příliš nepředvedly, japonské pancéřové křižníky sice nakonec v honbě za vladivostockými pancéřovými křižníky po dlouhé době uspěly, ale v obou generálních námořních bitvách byly pancéřové křižníky té i oné strany takřka k nepotřebě, neboť jejich 203mm střely hlavní pancíře kapitálních lodí neprobily, a samy se musely držet stranou, neboť i jediný zásah z 10palcovky „pod pancíř“ by je mohl poslat ke dnu… Fisher, který se 21. října 1904 stal prvním námořním lordem, tak byl utvrzen v nové myšlence, že i v námořních bitvách mohou být pancéřové křižníky platné jen tehdy, budou-li armovány nejtěžšími dostupnými děly, s nimiž při vysoké své rychlosti dokáží nepřítele překvapit ze zálohy. Na základě tohoto přesvědčení byla v r. 1905 v novém, Fisherem účelově vytvořeném „Committee od Designs“ (Výboru pro projekty) dopracována definitivní specifikace prvního typu jak „nové bitevní lodi“, tak „nového pancéřového křižníku“ (jako „křižník bitevní“ byl oficiálně zván až od r. 1911), přičemž úkoly na tyto lodě kladené byly v zásadě dva: (1) Primárně skýtat přímou, ale krátkou taktickou podporu bitevního jádra loďstva v generální bitvě (což můžeme brát jako definici); krátkou proto, že relativně slabé pancéřování, které umožňovalo dosažení poměrně velmi vysoké střetné i únikové rychlosti, bitevním křižníkům nedávalo šanci na hlavním bojišti vůči protivníkovi s těžkými děly setrvávat. V trvalé taktické kooperaci s formacemi bitevních lodí nemohly bitevní křižníky působit, neboť pomalejší bitevní lodě by je připravovaly o nejdůležitější výhodu - vysokou rychlost; potažmo se od bitevních křižníků také ani neočekávalo, že budou generální bitvy rozhodovat. (2) V době, kdy bitevní lodě stály v základnách, měly bitevní křižníky činit rychlé výpady na místa soustředění nepřátelského loďstva, údery na bráněné vojenské konvoje, místa vyloďování a přístavy a rychle dospět i do vzdálených oblastí, kde bylo třeba vytvořit britskou námořní převahu. (3) Průzkum bojem a vzdálená podpora vlastních zvědných křižníků („scouts“). Tedy žádné výpady na obchodní trasy nepřítele, žádná ochrana obchodních tras vlastního státu…, nýbrž bojové akce, při nichž bylo možné nanejvýš efektivně využít drtivý palebný potenciál těžké artilerie bitevních křižníků a enormní výkonnost jejich turbínových soustav.

V r. 1906 začala ve Velké Británii stavba tří prvních bitevních křižníků: INDOMITABLE, INFLEXIBLE a INVINCIBLE, do r. 1917 jich vznikne ještě třináct včetně tzv. lehkých, všechny poháněné parními turbínami… Tři roky po Britech začali bitevní křižníky stavět též Němci. Hned první, VON DER TANN (1911), byl solidní exemplář, sice primárně vyzbrojený „jen“ 280mm děly, zato mnohem lépe chráněný, navíc mu Němci ponechali střední artilerii! Proč toto jiné pojetí? Němci nedokázali stavět jednu bitevní loď za druhou, jako Britové, takže jejich bitevní křižníky koncepčně inklinovaly právě k dreadnoughtu, neboť na bojišti je do značné míry měly suplovat…   Následovaly podobné MOLTKE, GOEBEN a SEYDLITZ, pak - už s 305mm hlavními děly - DERFFLINGER a LÜTZOW a v r. 1917 ještě mohutný HINDENBURG... Do stavby bitevních křižníků se vzápětí dali i Japonci (klasifikovali je jako "Soko Junjókan", tedy i tyto lodě zůstávaly v kategorii pancéřový křižník); byly to čtyři mohutné turbínové lodě typu KONGÓ (1913-1915; 8 x 305mm, 16 x 152mm…), přičemž první jednotka se stavěla ve Velké Británii. Mylně se uvádí, že japonské specifikace lodi zásadně ovlivnily Brity, takže ti pak právě projektovaný TIGER téměř okopírovali podle KONGÓ, to ale je pravda jen poloviční, neboť specifikace TIGERU byly hotové už předtím, než se u Vickerse v Barrow začali zabývat projektem japonské lodi, takže převzali jen způsob rozmístění primárních děl tří komínů v jednom sledu a definitivně přešli k uvažovaným sekundárním 152mm dělům a silnějšímu hlavnímu pancéřování.

Italové se do stavby svých prvních dreadnoughtů drželi koncepce rychlých, silně vyzbrojených, zato méně pancéřovaných jednotek - hybridů bitevní lodi a chráněného křižníku, jež ostatně Brity mimořádně iritovaly, což je případ i čtyř lodí série REGINA ELENA (1907-1908, 2 x 305 mm, 12 x 203 mm, 22 uzlů), dokončených po ostudných pěti až sedmi letech(!) stavby. Bitevní křižník si Královské námořnictvo Itálie tedy nepořídilo žádný a stavělo křižníky pancéřové, ovšemže opět málo chráněné, zato velmi rychlé a silně vyzbrojené, což se týká zejména posledních typů PISA (dvě lodě, 1909) a SAN GIORGIO (dvě lodě, 1910 a 1911; 4 x 254mm, 8 x 190mm..), takže to byly takové „semi-battlecruisers“. Francouzi, Rakušané, Rusové a Američané na kategorii bitevní křižník rovněž rezignovali.

A zhodnocení účasti pancéřových křižníků v námořních bojích za Velké války? Samozřejmě, v mnohokrát vylíčené bitvě u chilského Coronelu 1. listopadu 1914 britským pancéřovým křižníkům GOOD HOPE a MONMOUTH (první generace) jejich nevelká výzbroj a slabé pancéřování fatálně nestačily, takže v nevýhodné střetné pozici „na slunci“ byly lodě nemilosrdně ubity přesilou výkonnějších, přesně pálících 210mm děl o pár let novějších německých pancéřových křižníků SCHARNHORST a GNEISENAU, jenže toto nasazení lodí GOOD HOPE a MONMOUTH vůči německé převaze bylo omylem Admirality; ostatně obeznalý velitel jejich formace Cradock hned po obdržení rozkazu zastavit německou skupinu věděl, že „je třeba napsat si závěť“… Tragická byla též účast britských pancéřových křižníků druhé generace v generální bitvě u Jutska, neboť některé se taktickým nedopatřením dostaly před buldočí hlavně bitevních lodí německého Širomořského loďstva, ač do takového souboje nikdy vstoupit neměly, takže zkázy DEFENCE a BLACK PRINCE 31. května 1916 a WARRIORU o den později jsou rovněž pochopitelné. Ale žádný z těchto tragických případů nedokazuje, že pro původně dané účely byly britské pancéřové křižníky obou generací špatné!

Zavedení bitevních křižníků do britského Královského námořnictva bylo rovněž omylem, což ale se dokáže až v generálním námořním střetnutí u Jutska v r. 1916, kde zahynou INVINCIBLE, INDEFATIGABLE a úžasná QUEEN MARY… Odolnější než britské budou právě bitevní křižníky německé, které v těžkých bojích přečkají i obrovské devastace, po jakých by jejich britské protějšky vzápětí skončily na dně Severního moře, a dovlečou se do základen; „nepřežije“ jediný, nový LÜTZOW, který však v bitvě u Jutska utrží nejméně čtyřiadvacet(!) ran těžkými projektily včetně čtyř 381mm a dvanácti 343mm(!), přesto se udrží na vodě, byť už neschopný boje, a takto jej dorazí ne dělostřelba Britů, nýbrž až německý torpédoborec G38.

Vývoj bitevních křižníků po bitvě u Jutska stagnoval (a raději si ani nebudeme všímat „light battlecruisers“ s 381mm děly, ale pancéřováním na úrovni lehkého křižníku), neboť bylo jisté, že pro lodě této kategorie uplatnění prostě není. Nu a námořní dohody z washingtonské konference v r. 1922 s touto kategorií už ani nepočítaly, takže označení bitevní křižník zmizelo z námořnické terminologie, neboť zanikl i bitevní křižník jako lodní klasa respektive splynul s kategorií bitevní loď, a křižníky byl jen lehké a těžké (s děly max. ráže 203 mm); rozestavěné jednotky se musely buď zrušit nebo konvertovat. Právo označovat loď jako bitevní křižník se vztahovalo jen na britský HOOD spuštěný na vodu v r. 1918. Vzhledem k tomu, že ještě koncem třicátých let byl jeho pancéřový systém shledán vyhovujícím(!), fascinující HOOD vstoupil do druhé světové války sice jako pýcha Královského námořnictva, ale morálně i technicky zastaralý, vždyť neprošel ani důkladnou modernizací. Konec HOODU v jeho boji s německými loděmi BISMARCK a PRINZ EUGEN 24. května 1941 je všeobecně znám; příčinou tragédie bylo pohříchu znovu slabé pancéřování… Ano, bitevní křižník byla kategorie plná omylů.