A.S.NOVIKOV - AUTOR "CUŠIMY"

Stejně jako dvojdílná kniha „Port Artur“ sovětského spisovatele A, N. Stěpanova, která u nás v překladu vyšla v r. 1954, vzbudila velký zájem československých čtenářů (rovněž dvojdílná) kniha A. S. Novikova-Priboje „Cušima“, která vydalo Naše vojskou ve stejném roce. Jelikož námořnímu válčení Češi nikdy moc nerozuměli, čemuž byl a je adekvátní i zájem o námořní literaturu, nižší než např. o leteckou, „Cušima“ byla méně sledovaným dílem než „Port Artur“. Neprávem! Zatímco v „Port Arturu“ Stěpanov popouštěl uzdu fantazii, Novikov se snažil o kronikářský, co nejvěrnější, tedy nejpravdivější přístup k tématu, týkajícímu se jedné z největších námořních bitev historie. Ano, 27. a 28. května 1905 v blízkosti ostrova Cušima, mezi jihem Koreje a japonským ostrovem Kjúšú, nesmírně tragicky skončila anabáze ruského dálněvýchodního posilového loďstva, vyslaného z Baltu jako 2. Tichooceánská eskadra, pod vlajkou adm. Z. P. Rožestvenského, a Novikov se bitvy zúčastnil jako bataler (proviantní skladník v poddůstojnické hodnosti) na obrněnci OREL.

A.S.Novikov-Priboj (fotografie z třicátých let 20. století). 

Po bitvě, z níž šťastným řízením osudu vyšel živ, ač jinak tam zahynulo asi 4400 jeho kolegů a důstojníků, ho napadlo zapisovat si vzpomínky námořníků z jednotlivých lodí, s nimiž se potkával japonském zajetí, zápisy případně doplnit údaji z jiných pramenů a to vše sumarizovat do jednoho díla… Novikov patřil k vyhraněným odpůrcům carství, a z jeho vyprávění je to znát, nicméně nelze tvrdit, že až tak falšoval pravdu. Psal ve smyslu „ruský námořník je možná trochu lajdák, ale když jde do tuhého, za vlast se porve, ba i rád za ni umře“, „nižší důstojníci jsou hlupáčtí tyrani, vyšším důstojníkům inteligence zabraňuje chovat se k námořníkům špatně, ale jinak mnoho nedovedou“ a „admiralita je sešlost přihlouplých kancelářských primadon, a nade všechny vyniká hulvátský autokrat Rožestvenskij“. Nutno dodat, že Novikov nebyl daleko od pravdy, ale jako by přehlédl, že Rožestvenskij dotáhl největší loďstvo, jaké kdy obeplulo „půl zeměkoule“, z Baltu až k Cušimě, že právě námořníci službu fixlovali tak, že se v ní mnoho nenaučili, a pak toho u Cušimy litovali…

Ilustrace Miloše Hrbace v českém vydání Novikovovy "Cušimy" z r. 1954.

Když promineme nepřesnosti (např. onen poslední výstřel BORODINA ze zadní věže primárek byl ve skutečnosti smrtelný těžký zásah z FUDŽI, po němž se BORODINO převrátil) a když přijmeme subjektivismus Novikova vyprávění (vlastní ovšem každému literárnímu či vůbec uměleckému dílu), můžeme být vcelku spokojeni – ve dvou knižních segmentech se nám dostává původního, poměrně autentického obrazu plavby a jediné a poslední bitvy Tichooceánské eskadry. Novikov nešetří dnes už vzácnými podrobnostmi o službě v carské maríně, detailně si všímá dění na lodích za plavby i v bitvě, seznamuje čtenáře s životem v zajetí, předkládá i některá fakta… Ano, dobře se to čte i dnes, kdyby ale k tomu u nás vyšel jaksi odbornější Kostěnko („Na Orlu u Cušimy“), byl by představa čtenáře ucelenější a hlubší. (Naštěstí se v r. 2012 objeví na našem trhu vynikající Kovaříkova „Cušima“.)

Ale nyní k autorovi (stručně, s pomocí ruské Wikipedie): Alexej Silantěvič Novikov (1877-1944) pocházel z vesničky Matvějevskoje v Tamborské gubernii a k moři to měl určitě daleko – jeho otec byl dlouholetým vojákem, ale o základní vzdělání synka se postaral a pak ho rodiče poslali na církevní školu…  Ve 22 letech byl Alexej povinen narukovat, ale nešel do armády, nýbrž stal se námořníkem Baltického loďstva. Nutno poznamenat, že ač ruské válečné lodě svým vybavení zaostávaly za válečnými plavidly stavěnými na Západě (důkazem byl šok z až komfortního zařízení RETVIZANU dodaného z USA), mladíky, jako byl Novikov, jejich interní technika šokovala, neboť byla velmi vzdálena tomu, co doposud poznali na ruských vsích, kde nejtechničtějším elementem byl parní stroj mlátičky místního statkáře… Také představa o stolování a hygieně i prostého mužstva lodí byla docela odlišná od praxe chudých rolníků a vojáků na vsích…  Za své služby v Petrohradě a Kronštadtu se Novikov připojil k místním revolucionářům a přijal pseudonym Priboj (Příboj). V r. 1903 byl ze revoluční aktivity vezněn a jako „nespolehlivého“ jej pak přeřadili z křižníku MININ a bitevní loď OREL, jež měla s 2. Tichooceánskou eskadrou plout do války s Japonskem…

Bitevní loď OREL na Velké rejdě přístavu Kronštadtského

Po válce, poté, co mu skončila služba v Baltickém loďstvu, se Novikov vrátil do rodné vsi a ve stejném roce (1906) začal psát „Cušimu“ aj. literární práce, jen menší. Zároveň však nepřestal být revolucionářem, tudíž mu znovu hrozilo vězení, takže raději prchl do Finska, pak do Anglie, byl i ve Francii, Španělsku, USA, pracoval jako námořník na obchodních lodích... V l. 1912 a 1913 žil u Maxima Gorkého na Capri, načež se na padělaný pas vrátil do Ruska. Živil se pak hlavně jako zdravotník v nemocničních vlacích. Po válce se usídlil v Barnaulu (jih západní Sibiře), kde žil do r. 1920. Poté se věnoval literární kariéře a na konci dvacátých let se vrátil k práci na „Cušimě“, přičemž mu byl umožněn přístup k archivním materiálům. Bohužel, mnoho jich nevyužil… I tak se stala „Cušima“, která vyšla poprvé v r. 1932, jeho hlavním dílem, ač Novikov zanechal ruskému čtenářstvu víc literárních počinů, pravda, ne tak rozsáhlých. Sama o sobě sice „Cušima“ neobstojí, neboť je v podstatě pohledem na život jen jedné vrstvy carského námořnictva, ale v mozaice prací o Cušimě své významné místo toto velmi zajímavé dílo má. Ostatně i proto je často citováno mnohými autory, neboť je jednou z mála literárních, či v tomto případě publicistických prací, jejichž prostřednictvím lze dohlédnout hluboko do duší bývalých carských námořníků - nijak komplikovaných, a přesto zajímavých.

(MJ)

 Jiná Hrbasova ilustrace v "Cušimě".