DVA OD PORT ARTURU (2) - GENERÁL M. NOGI

Rusko-japonská válka, 26. října 1904, Dálný východ, Žluté moře, poloostrov Kuan. Z domku poblíž čínské vesnice Šuej-š´-jing, jenž mu sloužil jako příbytek i jako jednací místo, před úsvitem vyšel malý muž v prosté uniformě, vizáží připomínající spíše španělského hidalga než generála japonské imperiální armády. Obklopen skupinkou vysokých štábních důstojníků, mlčky a zvolna zamířil nahoru, do kopců v těsném předpolí ruské pevnosti-základny Port Artur, o kterou od února t. r. vedly japonské námořní i pozemní branné síly boj. Tam muž stanul, maje před sebou vyprázdněné vlnění suchých pahorků a hor, mezi nimiž leželo ticho jako bytost, která tento nezajímavý kraj dočasně ovládla. Generála čekal další těžký den, neboť podle jeho včerejšího rozkazu za chvíli začne dělostřelecká příprava, po níž měly nastoupit kolony pěchoty do třetího hlavního útoku, snad už konečně rozhodujícího a úspěšného, neboť předchozí dva se v minulých týdnech rozbily na pevné obraně Rusů. Ti, vyhladovělí a nemocní, už od letního započetí těsné japonské námořní blokády hájili ještě nedávno hrdou základnu carského dálněvýchodního loďstva, obestavěnou pevnostmi a bateriemi, s medvědí sveřepostí mužiků, kteří „co jednou uchopí, to už nepustí“. Hlavním motivem jejich pro svět nepochopitelně houževnatého odporu byla naděje podpořená nekonečnými šuškandami, že pevnosti konečně pošle vrchní velitel ruské Mandžuské armády gen. A. N. Kuropatkin od Mukdenu (dn. Šen-jang, Shenyang) alespoň vojskový sbor, který by Japonce donutil upustit od sevření základny. Tu naději si portarturští zasloužili - už měsíce viděli kolem sebe jen strhané tváře, padlé druhy, rozbité zbraně, trosky, kupy hlíny a kamení z rozpadlých valů, které už nemohly skýtat úkryt, trápil je strašlivý zápach mrtvol, k tomu čelili každodenním kousavým výpadům japonských pěšáků a neustálému dělobití z neviditelných baterií na nepřátelské straně…

Po generální bitvě 10. srpna t. r. přitáhlo do úkrytu na vnitřní rejdě za věncem hor obklopujícího portarturský přístav pět zdemolovaných bitevních obrněnců, chráněný křižník, nějaké torpédoborce…, rezivěl tam pancéřový křižník…, a od té doby tahle otřískaná flota nemohoucně ležela na mělkých kotvištích mezi Zlatou a Křepelčí horou jako hejno bezradných, zchromlých ptáků, do něhož se pohodlně trefovala japonská pozemní artilerie, mj. s obludnými houfnicemi ráže 280 mm a námořními 152 a 120mm kanóny… Předpokládalo se, že až na konci roku připluje ke Koreji posilová eskadra z Baltu (2. Tichooceánská, pod adm. Z. P. Rožestvenským), tyhle vrávoravé polovraky se k ní pokusí připojit, ovšem pokud jim to japonské Spojené loďstvo adm. H. Tógóa dovolí… Hlavně proto bylo třeba Port Artur do listopadu či prosince dobýt, aby se nestal základnou spojeného ruského loďstva, které by odtud ovládlo Žluté moře a rozbilo dopravní spoje mezi jihojaponskými přístavy a přístavy na západním pobřeží Koreje (Čemulpcho, Činampcho); tím by ustal přísun posil a materiálu pro japonské armády v jižním Mandžusku, ty, oslabené, by nezvládly rozhodující bitvu s Kuropatkinovými sbory, Japonsko by válku prohrálo a ekonomicky i vojensky rozloženo by ztratilo nejen nekonečnou národní hrdost, ale i těžce budovanou ambici stát se moderní, dominantní velmocí jižní a východní Asie a Pacifiku.

Tím malým mužem tam nad japonskými a ruskými pozicemi byl Maresuke Nogi, velitel japonské 3. polní armády, jíž byl svěřen úkol dobýt Port Artur, jedna z nejsledovanějších osobností této válečné kampaně. S neustále zasmušilou tváří přestřenou mlčením a tichem vážené osobnosti jako by i tentokrát nestál o polohlasné brebentění důstojníků svého štábu za zády, a pohlížel vpřed. Avšak mnoho neviděl, nad kopci ležela mlha, z níž se jen tu a tam vyrýsovala homole s malou ruskou redutou… „Dělostřeleckou přípravu budeme muset odložit, pane generále, zatím nelze zaměřit cíle.“ Nogi pokýval hlavou… Ano, tohle je skutečně jiná válka než ta s Číňany v l. 1894 – 1895, v níž tutéž pevnost on, tehdy s nevelkou sílou své divize, dobyl za noc a den!... Přesto i na příkladu počínání starého Nogiho lze vidět, jak předchozí vítězství na stejném bojišti, byť tehdy proti slabšímu nepříteli (Číňanům), působí na vojenské myšlení a vede k podcenění protivníka.

Velitel 3. armády skutečně nebyl ohledně dobývání Port Arturu až takový optimista a na rozdíl od jiných, kteří v srpnu - po těsném přiblížení k perimetru pevnosti - odhadovali obsazení Port Arturu „do několika dnů“, on počítal s měsíci. To se v centru, v němž vládly maršálské velefigury Jamagata, Ójama…, nelíbilo, ale kdo by co proti Nogimu zmohl, když generálovi stranil císař?

Nadto Nogi jednak jako by uvažoval podle stejných ofenzivních schémat, jaká byla účinná ještě v dobách, kdy byl samurajem klanu Čóšú, jednak jako by bez hlubších analýz nových bojových situací před Port Arturem r. 1904 odevzdaně a bezinvenčně aplikoval zásady počínání vojska v boji na cizím území, vštěpované japonským generálům v osmdesátých a devadesátých letech 19. století německými vojenskými instruktory podle nauk Clausewitze, Schlieffena, Moltkeho... Němci sice přetvořili japonský branný systém do moderní podoby a položili základ nové japonské vojenské doktríny, ale jaksi opomněli svým vděčným posluchačům sdělit, že Rus s puškou nebo u děla na opevněné pozici je těžko překonatelný. Ostatně kdypak se i pruský voják utkal s ruským v prostředí a situacích podobných bojím na Kuan-tungu?... Jinak řečeno, generál vbrzku musel poznat, že jeho znalosti ruského nepřítele jsou nedostatečné a že vůči jeho obraně na věnci hor vůkol Port Arturu nemůže postupovat tak, jako si kdysi počínal tamtéž vůči postavením Číňanům, kteří ostatně neuměli ovládat ani děla, ani pušky, a za hlavní považovali dávat co největší rány...

Nogi se sice už ve 22 letech stal majorem a velitelem pěšího praporu a ve svých 45 letech vedl pěší brigádu, tj. už velké vojskové těleso, ale jeho jedinými úspěchy byla drobná vítězství v občanské válce za potlačení části samurajské rebélie v r. 1876 (v prefektuře Jamaguči) a pak ono snadné dobytí Port Arturu na čínských obráncích v r. 1894, takže neměl mnoho vlastních praktických bojových zkušeností, ba tyto ani nemohl čerpat z empirických závěrů jiných japonských vojevůdců, neboť mezi nimi rovněž nebyl jediný, který by vedl skutečný moderní vojenský boj, tj. dle moderní taktiky a moderními zbraněmi; každý se mohl opírat jen o akademizování a teorie velikánů německého vojenství, nastudované v Berlíně nebo v domovině a o zanedbatelné poznatky z války s Číňany…

 

Nogi před svým domem

Ti, kteří se na kuan-tungském bojišti v r. 1904 v jeho blízkosti pohybovali, popisují generála jako samotářského, zamlklého a zachmuřeného tvrdohlavce, s nímž „nepohnul“ ani jeho starý přítel, generál pěchoty baron Kódama - náčelník Ójamova hlavního štábu Mandžuské armády. I na Japonce od dětství malý a hubený natolik, že i jeho někdejší spolužáci na něj pohrdavě pokřikovali „Jóweamuši da!“ (Hele, slabý hmyz), byl Nogi vždy pod silným vlivem svého despotického otce, starého, přísného, feudálně či úzkostně tradicionalisticky smýšlejícího, vlastně spíše omezeného samuraje. Jako klučina byl nucen tímto „mužem bez úsměvu a vlídného slova“ vstávat o 4. hodině a za šera s ním běhat po lese, koupat se v prameni (v zimě ovšemže ledovém), pak kolem sebe mávat atrapou těžkého samurajského meče a následně si nechávat vtloukat do své malé hlavy slavné kapitolky japonské vojenské historie a válečnické ctnosti druhu: „Tichý jako osamělý háj, neochvějný jako hora, studeně jasný jako podzimní noc, odhodlaně rychlý jako blesk a i ve vichru nezdolný jako velký oheň.“ Do konce života se vnitřně nepřestával orientovat jak zásadami samurajského stavu, tak vůlí svého císaře, kterou integroval do svého vědomí jako jeho trvalou část, a to vše vytvářelo před jeho chápáním světa roušku, jež rozostřovala i Nogiho vidění vojenské respektive bojové reality. Do jeho praktických postojů a úkonů se tak vnášely chyby, jejichž podstatou bylo ortodoxní, samurajské pojetí války, naprosto nedostatečné pochopení a zažití skutečně moderního pozemního vojenství a (později) podcenění ruského protivníka, což bylo patrné u japonské generality počátku 20. století všeobecně. A co víc, očekával, že bude i před pevnostmi Port Arturu dostávat nejen rozkazy, které byl připraven do detailu přesně a rozhodně plnit, ale také – bohužel – i jakési návody, jak tyto rozkazy realizovat, tedy nezabýval se hledáním jiných taktických metod pro polní či obléhací boj, a zůstával u toho, co se buď naučil, nebo co mu shora nařídili. A jelikož císař velel: „Útočte na Rjódžun bez ohledu na počet obětí,“ Nogi tak činil s veškerou vrozenou poslušností, avšak nejen zbrkle, a hlavně bez nejmenší vynalézavosti, vyvěrající z vytříbeného taktického myšlení, jež Nogimu chybělo. A tak jelikož neznal nic zásadnějšího než dělostřeleckou přípravu a následný zavalující pěchotní útok zakončený ztečí, i u Port Arturu si počínal stokrát předtím ověřeným způsobem – na jeho rozkazy nastupovali vojáci v kolonách na výchozí čáry útoků a běželi vzhůru otevřeným terénem k ruským postavením, decimováni šrapnely a kulomety, aby pak ti, kteří toto inferno přežili, v masách nesmyslně hynuli palbou ruských pěchotních střelců, poměrně bezpečně ukrytých v zákopech a za valy opevnění. Po každém nezdaru byl pak Nogi ještě zachmuřenější a zamlklejší…

Zatímco štáby ostatních japonských armád (1., 2. a 4. v oblasti Liao-jangu a pak Mukdenu) nebyly ani tak pracovními orgány velitelů armád jako spíše kolegii vojenských odborníků, kteří svému veliteli předkládali své návrhy k posouzení a schválení na poradách připomínajících kolokvia pod vedením náčelníka štábu, Nogi vládl ve svém štábu jako autokrat – nepřipouštěl konzultativní formu štábní práce a svým důstojníkům předával jen rozkazy provedení taktických, technických a personálních záměrů, které vymyslel sám. A jelikož si nevěděl rady, jak konat, aby jeho tři divize plus posilové útvary už konečně rozlomily ruskou obranu a s řevem „banzáááj“ jejich vojáci vtrhli dolů do města a přístavu Port Arturu, znovu a znovu organizoval útoky podle zastaralých taktických šablon, jejichž uplatnění Rusům obranu perimetru Port Arturu náramně usnadňovalo. A co víc! Pod tíhou odpovědnosti za výsledek obléhání, které – a toho si byl Nogi obzvlášť vědom a to ho nejvíce ponoukalo k horlivosti – sledoval i císař, a také pod tíhou osobní tragédie ze ztráty syna v bitvě u Ťin-čou, Nogi už po nezdaru prvního hlavního útoku ztrácel vojenskou soudnost a namísto, aby volil jiné varianty obléhacího boje, jako nejvýše odpovědný japonský velitel na Kuan-tungu po překotném a defektním úsudku hnal znovu a znovu své vojáky do útoku v kolonách, jen s tím rozdílem, že do smrtících smrští ruských střel stoupaly stále početnější jednotky pěchoty.

Přitom není pravda, co se dodnes tvrdí, totiž že už za dobývání Port Arturu byl Nogi tak vysokými ztrátami ve svých pěchotních útvarech hluboce otřesen. Nikoliv, počty obětí byly tehdy to poslední, co ho na hlášení o výsledcích útoků zajímalo. Mohla to být přetvářka, to ano, ale pak byla stejná s tou, jakou použil, když se dozvěděl o smrti svého prvního syna na úpatí Nan-šanu a druhého na úpatí Pahorku 203 (Vysoké) – po každém z obou oznámení o ztrátě syna vypadal, že ho zajímá hlavně vojenská a morální hodnota bojových činů jeho ratolesti, a teprve pak se trochu projevil jako truchlící otec. A když padl jeho první potomek, napsal generál své ženě: „Až dorazí popel našeho syna domů, nepohřbívej ho. Počkej, až dorazí popel druhého syna a můj, abychom byli pohřbeni současně.“ Ne, obrovské, až 80procentní ztráty v rotách nikdy v l. 1904 a 1905 nepřiměly Nogiho, aby se snažil ad hoc obměňovat své taktické náhledy na vedení obléhání podle stávající bojové reality a aby také přestal chápat vojáka pouze jako elementárního nositele bojových instrumentálních hodnot (statečnost, odolnost…) a bojových prostředků (zbraní), nýbrž i jako živoucí bytost s volními vlastnostmi a citovými vazbami.

 

Nogi jako vojevůdce (typická dobová představa malíře).

Tady si položme otázky: Byl tento velitel vhodný pro obléhání a dobývání Port Arturu? Neměl být Nogi odvolán už po nezdaru dvou obrovsky tragických útocích? Zde bude odpověď jednoduchá: Pokud se generalitě v Císařském hlavním stavu nepodařilo císaře přesvědčit, že Nogi u Port Arturu velet nemůže, Nogi na Kuan-tuntgu zůstával. Neboť císař v generála věřil, a pak - bylo by pro Mucuhita nepříjemné odvoláním člověka, kterého jako velitele 3. armády sám prosadil, přiznávat vlastní „božský“ omyl...

A tedy jinak: Jaká je Nogiho vina na smrti desítek tisíc Japonců, obléhajících Port Artur? Především - přes všechny výhrady - ne tak velká, jakou ji někteří historikové vidí. Kdyby byli na Nogiho místě generálové Óku, Kuroki, Kódama…, počínali by si s největší pravděpodobností stejně – upřednostnili by frontální pěchotní útok (resp. v kolonách) a vzhledem k možnosti neohlížet se na ztráty by dohnali na smrt stejně tolik japonských vojáků. Neboť i oni byli jen potomci feudálních samurajů a jejich vojenské myšlení, jakkoli prostoupené naukami z tyglíku pruského vojenství, mělo kořeny v daleké minulosti. To ostatně náležitě zveličil německý a francouzský, prorusky píšící tisk, který dokola poukazoval právě na obrovskou lidskou cenu, kterou Japonci zaplatili za Port Artur, zatímco britský žurnalismus, nakloněný Japoncům, vyzdvihoval „neschopnost“ japonského velení, aby zakryl frapantní nemohoucnost vlastních generálů, jak ji světu odhalila nedávná tzv. búrská válka (1900 resp. 1902). Přitom mělkost všelikých komentářů z pera odborníků různé kvality na té či oné straně byla očividná, neboť žádný nenabídl hypotetické řešení pro případ, že by ruský Port Artur s jeho úžasně houževnatou mužickou obranou dobývaly nikoliv japonské, nýbrž západní divize; jak ony by si asi poradily s odporem Rusů? Co ony by mohly Japoncům předvést? Nikdo si netroufal odhadnout, diškurse se točily jen kolem nemohoucnosti Nogiho a velitelů jeho divizí. Zde je charakteristický výrok zpravodaje E. A. Bartletta, ostatně autora pak asi nejvíce citovaného sovětskými a ruskými historiky: „Dějiny obléhání Port Arturu, to je od počátku do konce tragédie japonských zbraní.“ Jenže! Jelikož japonské vojenství bylo tehdy napojeno na vojenství britské (námořnictvo) a německé (armáda), nešlo u Port Arturu i o tragédii západních respektive německých zbraní? 

Ale zcela jiné postoje zaujímali ti, kteří z průběhu dobývání Port Arturu nechtěli vytěžit pomluvy té či oné válčící strany, nýbrž poučení pro metodiku vedení příštích válek. Byli to např. vysoce kvalifikovaní němečtí generálové, kteří se Nogiho v odborných kruzích (neboť neodborné tlachání v žurnálech bylo pod jejich úroveň) zastávali, když zdůrazňovali, pod jakým obrovským tlakem vrchního velení Nogi byl, tudíž musel jednat rychle, a rychlost mu zaručovaly jen frontální útoky, byť se při nich očekávaly obrovské ztráty. Dále Němci fundovaně poukazovali, že ruská opevnění na linii přímé obrany Port Arturu byla sice skutečně mizerná, ze špatného a slabého betonu odolného jen granátům ráže max. 150 mm, ale že jejich rezistenci zvyšovaly skály, na kterých byly vybudovány a že v těchto skalách si obránci opevnění vždy dokázali najít úkryty za zničujících dělostřeleckých příprav ztečí. A houževnatost ruských střelců v okopech a na valech opevnění byla taková, jakou ji nikdo předtím neočekával! Ostatně mělo to být jaksi naopak, neboť se věřilo, že Rusové zmohou Japonce nikoliv obranou, ale - už od jara 1904 - masivní ofenzivní aktivitou a vytříbenou taktikou strany disponující přesilou, takže jako překvapení působilo nejprve jejich ochotné stahování se od Ťin-čouské šíje k Port Arturu, a potom jejich dobře vedený dlouhodobý obranný boje v izolované pevnosti, jenž působil Japoncům tak strašné ztráty.

Co se tedy mohlo Nogimu vytýkat: Kromě dílčích nedostatků (např. malá přesvědčivost klamných útoků, které nedokázaly odlákat dostatek sil protivníka z úseku, na nějž měl být veden hlavní nápor) to byla především ona takticky neproduktivní forma boje, kterou zvolil. Evropsky myslící vojevůdce by nemohl hnát jeden pěší prapor za druhým do ruské palby, jak to činili Nogi a jeho generálové se samurajskou odevzdaností feudálních sluhů, s vojenským rozhledem nepřesahujícím význam drobných klanových válek na japonských ostrovech. Ovšem objektivně vzato, Nogi nemohl rozhodovat jinak a nemohl činit jinak, vždyť neměl prostředky ani čas, aby se naučil vést obléhání podle „evropských pravidel“ – už tři roky na penzi byl tento vskutku obstarožní veterán do funkce velitele 3. armády dosazen nečekaně, zkraje války, aniž si on i císař uvědomovali, jak zhoubné důsledky to pro 3. armádu bude mít…

Na obranu Nogiho lze uvést vlastně jen to, že dlouho neměl nezbytně silné dělostřelectvo – až do října disponoval jen kanóny do ráže do 152 mm, a když konečně přišly 280mm houfnice, bylo jich jen dvanáct! Tedy vlastně dobýval Port Artur pěchotou, protože dělostřelectvo mu pomohlo méně než bodáky jeho pěšáků Jinak řečeno - Nogi musel svými třemi divizemi bojovat přes holý terén proti hodnotově rovnomocným dvěma ruským divizím, neboť ty měly výhodu opevněných pozic a platilo pro ně „jeden bránící pěšák musí ubránit pozici proti třem útočícím“; ruští obránci tedy vydrželi, co evropské normy obléhání a dobývání opevněných objektů ani v nejmenším nepředpokládaly.

Rovněž se lze podivovat, že Nogi tvrdošíjně odmítal vést pozemní útok na Port Artur na méně hájenou severozápadní oblast ruského pevnostního systému (jak to požadoval Kódama), a neustále trval na tom, že je třeba překonat pásmo pevností, opevnění a baterií na severovýchodním úseku, neboť za ním už nebylo nic, jen suché stráně spouštějící se dolů k městu a přístavu. Přitom z dobyté Vysoké hory (Pahorek 203) by japonské baterie mohly postřelovat celou vnitřní rejdu portarturského přístavu, vzdálenou odsud asi 6 km, s velmi dobře viditelnými loděmi na kotvách. A bylo-li prvořadým úkolem obléhatelů zničit zbytky ruské eskadry, aby tato nemohla vyplout na pomoc posilovému loďstvu (Rožestvenskij), pak se počínání Nogiho jeví ještě podivnější, a jen částečně generála omlouvá, že zřejmě především hodlal vyřadit Port Artur jako základnu loďstva, vyhnat zbytky ruské eskadry pod děla Tógóova spojeného loďstva na volném moři a zabránit, aby se Port Artur stal bází posilové floty z Baltu; jenže tohle přece jen dost připomíná „drbání na nose kolem hlavy“… A když pak Japonci konečně po tuhých bojích s vyčerpanými a oslabenými zbytky rotních útvarů Rusů konečně obsadili Vysokou, bylo to už pozdě respektive problém s torzem ruské eskadry mohl být vyřešen mnohem dříve, což by přispělo – takticky i morálně – k uspíšení porážky obránců Port Arturu.        

A ještě: Kdyby Nogi uvažoval produktivně, už po prvních totálních nezdarech zaplacených tisícovkami mrtvých a těžce zraněných jeho vojáků by přešel k „minovému“ způsobu dobývání pevnosti, tj. prostřednictvím podkopů (minových galerií) vedených pod pevnosti. Ten byl sice zdlouhavý, ale zato pro jeho vojáky bezpečnější a z taktického hlediska účinnější – už zřejmě do října by podzemními výbuchy byly ruské forty, reduty a další nejvýznamnější nepřátelská opevnění natolik narušena, že by pak trvalo jen několik dnů, než by Japonci obsadili celý Port Artur. Takto musel Nogi znovu a znovu přihlížet, jak se jeden nástup jeho vojáků za druhým láme o ruskou obranu a svahy kopců kolem Port Arturu pokrývají další tisícovky mrtvol a mrznoucích těžce zraněných; ke kopání minových sklepů dal souhlas až v říjnu.

 

Nogiho vojáci při odpočinku

Když však přece jen generál splnil svůj úkol a válka Japonska s Ruskem skončila, v Nogiho duši mohl nastat relativní klid. Nenastal. Nejednou se generál přistihl, že se mu vzpomínky na portarturské svahy pokryté myriádami ztuhlých těl do mysli vracejí častěji, než za bojů samých. Postěžoval si na to mnohokrát a přiznal se, že ho osobní vina na tak vysokých ztrátách svých vojáků tíží stále více. Byl to pak údajně hlavní důvod žádosti císaři o dovolení spáchat seppuku… Jak moc trýznivý tento pocit viny skutečně byl, těžko odhadovat, možná bylo příčinou jeho touhy zabít se něco jiného. Vždyť když byl Nogi v r. 1911 na cestě po Evropě (byl i u nás), kde budil obrovskou pozornost ani ne tak vojenských odborníků, jako zvědavců, ještě rozblázněných senzačními zprávami metropolitních žurnálů publikovanými před šesti sedmi lety, na člověka zpytujícího své svědomí obtěžkané černorudou vidinou portarturské hekatomby nevypadal – byl tichý, byl zdvořilý…, ale ani slovem se nezmínil, že by zmařených životů desetitisíců svých vojáků litoval (pravda, dokumentů o této cestě mnoho není). Ale i tehdy to mohla být jen maska, pod níž už rozbujel nádor povinnosti spáchat seppuku.

Jenže – Mucuhito (posmrtně Meidži Tennó, jemuž tehdy Nogi vychovával syna - budoucího císaře Šówa (Hirohita), Nogimu dobrovolný odchod ze světa nedovolil; nepřipouštěl, že by právě Nogi byl za statisícové ztráty životů u Port Arturu až tak vinen, ba vinen jako jediný. A tak vetchý stařík s krátkým bílým plnovousem spáchal onu rituální sebevraždu (spolu s manželkou) až po smrti svého nejvyššího vládce, 13. září 1912; na mrtvolách ležel dopis, v němž se Nogi znovu svěřil, že jej až tento způsob odchodu ze světa snad dokáže zbavit nesmírně tíživého vědomí osobní odpovědnosti za smrt tolika jeho vojáků za rusko-japonské války. Tedy ano, lze tomu věřit.

Jeho případem byla záležitost Port Arturu definitivně uzavřena. Ostatně – zakrátko nastala další válka, mnohem extenzivnější a intenzivnější, která na dlouhý čas odsunula střetnutí Ruska a Japonska do polozapomnění, ač tato vlastně byla laboratoří - testovacím „pracovištěm“ všech válek, které do poloviny 20. století následovaly.

 

Nogi a Stessel (uprostřed v prostřední řadě) po jednání o kapituilaci Port Arturu.

 

Nogi, Maresuke (1849 - 1912) pocházel ze samurajské rodiny klanu Čóšú. Jeho dětské jméno bylo Mudžin (= Nikdo, to aby jeho duši nedokázali nalézt zlí duchové), v 18 letech Nogi Bunzó. V r. 1869 vstoupil do vojenské školy v majetku prince Fušimiho, vedené tehdy ještě podle francouzského vzoru, odkud po dokončení přešel vyučovat do vojenské školy v Kjótu. Krátce působil i jako instruktor armádních jednotek pobřežní obrany. V r. 1871, právě povýšen na majora (tehdy změnil jméno na Maresuke), nastoupil do nové japonské armády, jako velitel praporu. Od r. 1875 byl zástupcem velitele 14. pluku, načež na podzim r. 1876 vynikl v boji proti vzbouřeným samurajům T. Sajgóa v prefektuře Jamaguči. V jedné z bitev však ztratila jeho jednotka bojovou zástavu, což bylo považováno za hrubou potupu velitele a což také se později stalo zřejmě dalším motivem tragického konce generála… V r. 1878 ho povýšili na podplukovníka... V čínsko-japonské válce velel, už v hodnosti generálmajora, brigádě dobývající i Lü-šun-kou (Port Arthur). V l. 1896–1898 byl generálním guvernérem Tchai-wanu… Jeho jmenování na jaře r. 1904 velitelem 3. armády, jíž připadl úkol dobýt Port Artur, vzbudilo překvapení, neboť tou dobou až byl třetím rokem na odpočinku a ve svém samotářském životě se věnoval hlavně psaní básní a překládání knih; ale rozhodly jednak zkušenosti, které (snad) ještě měl z r. 1895, jednak císařova přízeň… Za těžkých bojů na Kuan-tungu padli oba jeho synové - Kacunori a Jacunori, armádní důstojníci. V r. l905 odešel gen. Nogi z armády a stal se ředitelem školy pro děti z císařské rodiny a děti šlechticů, byl i osobním vychovatelem budoucího císaře Šówa - Hirohita a není vyloučeno, že právě Nogi vštípil budoucímu císaři vojenské cítění, které zřejmě později, v r. 1941, vnuklo Hirohitovi jeho souhlas s vyvoláním války s Američany. Po smrti císaře Meidži spáchal Nogi i se svojí chotí 13. září 1912 seppuku. Ostatky Nogiho a čtyř členů jeho rodiny spočívají na hřbitově Aójama v Tokiu.

(Psáno jako dodatek ke knize „Port Artur 1904-1905“, připravené pro nakladatelství AKCENT Třebíč.)