T

07.06.2013 22:24

Takeláž = původně souhrnné označení části výstroje plachetních lodí sloužící k pohonu lodi, kdy takeláž tvořily stěžně, všechny druhy ráhen na nich, všechny druhy hnacích plachet, všechny druhy lanoví, které sloužily k upínání stěžňů a ovládání ráhen a plachet, lanoví k vykládání a nakládání a lanoví k manipulaci s veškerými lodními vlajkami včetně signalizačních. V době, kdy se stěžně změnily v lodní stožáry, neboť z nich zmizely plachty a přibyly zcela nové konstrukční prvky, ale některé lanoví zůstalo (viz Stožár), se od takeláže pojmoslovně oddělilo plachtoví, takže jsou stěžně s takeláží a plachtovím a lodní stožáry s takeláží.   

Taktická/bojová otočka – viz Průměr otočky taktické/bojové.

Taktická hodnota válečných lodi = v pojednávaném období (1860-1918) souhrn faktorů, který určovaly kvalitu lodi ve vojenských, zejména bojových akcích různého druhu. Hlavními taktickými hodnotami byly úderná síla lodi, odolnost vůči úderné síle protivníka, rychlost a operační dosah (podrobněji viz Hodnota válečné lodi).

Taktické cvičení námořnictva = jednostranná činnost lodí a bojových prostředků na lodích (a jejich obsluh), která měla prověřit stav bojových prostředků a stupeň dovednosti zacházení s nimi v případných bojových podmínkách. Cvičení byla taktická (přeskupování lodí, změny rychlosti, manévrové pohyby lodí a jejich skupin apod.), dělostřelecká (palba na vodní stojící nebo vlečené terče, palba na pobřežní cíle), cvičení torpédová, cvičení navigační, cvičení v odrážení torpédových útoků, cvičení protipožární, cvičení záchranné činnosti atd. Taktická cvičení nebyla manévry, neboť manévry je činnost na způsob simulovaného boje vedeného dvěma „nepřátelskými“ stranami.

Taktika vojensko-námořní = v pojednávaném období (1860-1918) způsob vedení bojových i nebojových vojenských námořních operací a akcí (akce jako část operace) jednotlivými útvary či jen loděmi operačního loďstva. Taktika byla podřízena operačním záměrům vrchní velení válečného námořnictva a strategii vyplývající s politických cílů operace. Taktiku vyučovali na důstojnických školách válečného námořnictva přední teoretici a empirici válečného námořnictva, a čím více přihlíželi k vývoji vojensko-námořní taktiky v jiných marínách, s projevy v námořních válkách, ale i třeba na loďstvových manévrech apod., čím více respektovali vývoj námořních technických, bojových aj. vojenských prostředků, čím více se snažili o kontakt teorie s praxí…, tím kvalitnější příprava frekventantů těchto škol byla. Frekventanti absolvovali jako čekatelé štábních funkcí, nejčastěji pozic operačních důstojníků. - Taktika obecně měla část teoretickou, část empirickou a část praktickou. Část teoretická zkoumala a učila obecné zákonitosti vojenských námořních operací, jejich přípravu a průběh. V empirické části (zkušenostní) se vracela k poznatkům nabytým za minulých vojenských námořních operací, tj. k jejich přípravě, průběhu, výsledkům a důsledkům. Dohromady část teoretická a část empirické ústila v učení zásad praktické taktiky příštích vojensko-námořních operací, tedy s ohledem na předpokládané operace v možném vojenském střetnutí určovala způsob a intenzitu přípravy na takové operace, druh a množství operačních prostředků, místo, způsob a intenzitu jejich nasazení, organizaci operace s jejími variantami atd. Takto se utvářel i taktický výcvik, buď v rovině akademické (v námořních akademiích a vysokých námořních školách), nebo v rovině praktické (ve štábech, na lodích…). Ve štábech měli operační důstojníci významné postavení a přímo ovlivňovali velitele lodních formací nebo lodí v jejich taktickém počínání, na nejvyšších místech měli významný vliv na zavádění lodí té které kategorie do loďstva, projektování válečných lodí, konstrukci jejich zbraní, pohonných zařízení, na formulování metod výcviku lodních posádek apod. Taktiku námořního vojenství však studovali i velitelé formací a velitelé lodí měli rovněž vzdělání v oboru námořní taktiky. - Část praktická, vojensko-námořní operace cvičné (cvičení, manévry) i skutečné, ostré, pak prověřily kvalitu taktické přípravy důstojnického sboru a lodních posádek a simulovaly možné varianty nasazení sil nepřítele v jejich různosti technické, taktické i personální, často v závislosti na posilování či doplňování těchto sil v průběhu „boje“. – Taktiku operační činnosti měly různé druhy válečného námořnictva respektive loďstva, takže hovoříme např. o taktice boje bitevních lodí v generálním střetnutí, taktice křižníků v takové bitvě, taktice křižníků v zásazích vůči dopravní plavbě nepřítele, taktice torpédových útoků, taktice vyloďovacích operací, taktice minování apod. Pro uplatnění určité taktiky v místních podmínkách a za stávajícího rozložení bojových sil pro určitý vojenský účel vydávali velitelé operačních loďstev nařízení a instrukce, které vycházely z obsahu vyšších nařízení strategické povahy. Taková nařízení a instrukce nebylo možné koncipovat bez spolehlivých zpravodajských informací o síle a pozicích nepřítele a bez dokonalého obeznámení s vlastním bojovým potenciálem a s morálkou mužstva. Vyvrcholením vojenského taktického umu a úsilí bylo v určité oblasti udržení vlastních bojových pozic a odražení nepřítele (taktika defenzivní) a dobytí nových pozic a porážka nepřítele (taktika ofenzivní).

Tanker = moderní název pro někdejší lodě cisternové, k převozu ropy, jejichž počátek spadá do osmdesátých let 19. století.

Taran (od rus. taran - beranidlo) = přeneseně přední část bojového prostředku, např. tanku, letadla, lodě… Odtud taranování, tj. fyzický čelní útok vedený nikoliv zbraní, nýbrž prostě předkem bojového prostředku, Pokud měla válečná loď kloun – bojovou ostruhu na přídi (viz Kloun) a byl-li čelní útok proveden touto zbraní, pak nešlo o taranování, nýbrž o klounování. (Pozn.: Západní vojensko-námořní pojmosloví termín taran nezná.)

Tarpalína (od angl. tarpaulin) = staré slangové označení těžké hrubé plachtoviny napuštěné dehtem, používané k zakrývání palubních jícnů, dělových branek apod.

Teak, týk, teakové dřevo, tectona = dřevo stromů z rodu pocházejícího z Přední a Zadní Indie, rostoucích i v jižní Číně a na indonéských ostrovech. Jejich dřevo se i v pojednávaném období (1860-1918) používalo jako konstrukční a ochranný prostředek válečných lodí. Nejvýznamnější byl druh Tectona grandis, stromy dožívající se staletých věků. Jejich čerstvé dřevo je světlé hnědé až načervenalé, po vysušení tmavě hnědé až černé, tvrdé, velmi olejnaté, proto vzdoruje účinkům vody a nehnije. Trámové teakové dřevo poskládané vertikálně a horizontálně do svislé vrstvy našlo významné využití mj. v kombinovaných pancířích válečných lodí v šedesátých až osmdesátých letech 19. století, jako podklad vnějšího pancéřového železa či oceli; po explozi střely na vnějším pancíři vrstva teakového dřeva zadržela střepiny střely případně pancíře... V kompaundních pancířích bylo několik vrstev železa/oceli a několik vrstev teaku. Někdy se používalo namísto teaku dubové dřevo, to však se muselo impregnovat nebo izolovat, neboť podléhalo hnilobě. (Viz i Pancíř lodní.) 

Telegrafie námořní a pobřežní = přenos kódovaných zpráv na vzdálenost. Nejstarším druhem telegrafie byl přenos signálů zvukových, známý už v technicky nerozvinutých společenstvech (např. bubnování); do námořnictví se zvukové telegrafie přenesla v podobě troubení, pískání, zvonění či třeba rytmizovaných tónů lodních píšťal a sirén. Následovala telegrafie zvaná zraková (optická), uskutečňovaná kdysi prostřednictvím ohňových signálů, později signálů lampových, vlajkových či semaforových, a to i na velkou dálku, pomocí etapních stanic, mezi nimiž se signály, uspořádané do kodifikovaných a systematizovaných soustav, předávaly „štafetově“ (nejznámější je francouzská Chappeova dálková optická telegrafní linie sestavená v 18. století z obsluhovaných telegrafních sloupů, které nesly pohyblivá ramena; jednotlivé varianty vzájemného nastavení ramen představovaly jednotlivé komunikační znaky). První elektrický telegraf sestrojil německý fyzik S. T. Sömmering, první prakticky použitelný telegraf dal světu Američan S. R. B. Morse v r. 1837 (viz Morseova abeceda). Všechny telegrafní systémy však sloužily zároveň k přenosu občanských, hospodářských, vojenských aj. zpráv, a to až do začátku 20. století, kdy se i utajované vojenské, byť šifrované telegrafní zprávy posílaly z běžného poštovního úřadu. Doručování telegrafických zpráv (kabelogramů, šifrované byly depeše) bylo možné – prostřednictvím telegrafních uzlů – na nejrůznější místa a do velkých vzdáleností; začátkem 20. století vedly řady telegrafních sloupů vesměs podél železničních tratí a silnic už mezi všemi většími městy a přístavy na světě. Válečná námořnictva užívala těchto stanic také, pro komunikaci mezi štáby, avšak četnost a jakost takové komunikace byla závislá na hustotě telegrafní sítě, délce telegrafních kabelů a kvalitě přenosových a retranslačních zařízení a jejich obsluh, nicméně např. v r. 1914 bylo možné dosáhnout rychlého telegrafického spojení třeba mezi Berlínem a německou námořní základnou Tsingtau na Šan-tungu ve východní Číně. Lodě však až do začátku 20. století zůstávaly bez možnosti vzdáleného komunikačního spojení s jinými loděmi, přístavy, velitelstvími, rejdařstvími…, a tak poté, co Ital Marconi (v Anglii) a Rus Popov koncem 19. století veřejně předvedli své radiotelegrafické přístroje, byť ještě velmi nedokonalé a s krátkým dosahem, začala se radiotelegrafie rychle rozvíjet a válečné lodě – nejdříve vlajkové, pak ostatní bitevní lodě, pancéřové křižníky… a samozřejmě i pobřežní velitelství je dostávaly jako první, byť tato zařízení, měla-li být výkonná – s dosahem přes 100 nám. mil, musela vážit i několik tun. Radiotelegrafické přístroje díky jejich zmenšovaným rozměrům a zvětšujícím se výkonům pak dostávaly lodě stále menší, přičemž se radiotelegrafické stanice používaly i jako rušičky či jako orientační a zaměřovací prostředky. Po Velké válce je nahradily přístroje rádiové, tj. radiotelefonické. (Viz Radiotelegrafie na lodích.)    

Temování = utěsňování spár mezi palubkami, dokud je na válečných lodích nezačalo koncem 19. století nahrazovat nehořlavé linoleum, jímž se pokrývaly paluby a můstky (viz Kalfatrování).

Tendr = pomocná loď, zpravidla vyřazená, odstrojená, ale účelově upravená, v přístavu trvale ukotvená nebo jen místního pohybu schopná jednotka. Tendry byly mnoha druhů, v zásadě však byly buď tendry, která poskytovaly některé významné lodi komplexní služby včetně logistických, zdravotních, drobných opravářských (dílenských), nebo tendry speciální, které skladovaly a dopravovaly munici, palivo, potraviny apod.

Teoretický výkres trupu lodního = technické schéma lodního trupu, které se vyhotovuje před započetím stavby lodi, pro stanovení jeho tvaru a plnosti. Obsahuje bokorys (nárys), vodorys a žebrorys, které jsou zobrazením teoretických rovin, jdoucích svisle rovnoběžně (bokorysy) nebo příčně (žebrorysky) vůči hlavní ose lodní, nebo vodorovně vůči vrchní palubě (vodorysky). Teoretický výkres je součástí lodního projektu a i podle něj vzniká generální plán lodi.

Terčové lodě = v námořním vojenství v pojednávaném období (1860-1918) speciálně upravené, většinou vyřazené válečné lodě, sloužící jako plovoucí objekty (ukotvené) nebo plující objekty (po určité dráze). Byly buď cíli cvičné palby pobřežního a lodního dělostřelectva, nebo cíli zkušební palby k zjištění vlastností nově vyvinutých respektive vyrobených děl, střel či min apod. K tomuto účelu bývaly lodě ostrojeny a odzbrojeny, avšak pancéřové segmenty se na nich ponechávaly. V některých případech takovým lodím zůstával alespoň jeden ze strojů a některé kotle s minimální zásobou paliva, a na velmi silně chráněném místě lodi bylo několik mužů posádky, kteří plující loď řídili, aby fungovala jako plující terč. Po Velké válce nahradily tyto posádky rádiem řízená servisní zařízení. – Zpravidla nebylo účelem cvičné nebo zkušební palby terčovou loď zničit nebo potopit, neboť bylo třeba na ní zjistit počet zásahů, přesnost střelby, účinky střely na pancíře apod., takže byly případy, že se terčová loď po splnění úlohy plovoucího/plujícího terče opět vrátila do běžné, byť už jen pomocné služby.      

Těžiště vztlaku lodi = místo, v němž se protínají výslednice vztlakových sil působících na ponořený lodní trup. Šlo o teoretický bod, který se měnil s velikostí zatížení trupu, polohou umístění nákladu a s hustotou vodního prostředí; variantně se ověřoval ve zkušebních bazénech. (Viz i Metacentrum lodi/bod F.)    

Tonáž – viz Prostornost.

Topič = na válečné lodi v pojednávaném období (1860-1918) člen posádky („spodního mužstva“) válečné lodi, Nutno rozeznávat značně kvalifikované kotelníky, kteří se věnovali pouze obsluze kotlů (viz Parní kotel lodní), a nekvalifikované topiče, kteří se věnovali dopravě palivového uhlí do topenišť lodních kotlů, ač na malých lodích byli topiči zároveň kotelníky (ale byli topiči I. a II. třídy). Místo v kotelně, z něhož se uhlí dopravovalo do topeniště, se zvalo topírnou; na velké válečné lodi byl to široký temný koridor mezi řadami horkých kotlů, které vydávaly zvláštní, hučivý zvuk. - Původně se do topenišť běžných válcových či lokomotivních kotlů (8 – 12 na řadovém obrněnci) uhlí vhazovalo ručně, lopatami-uhlířkami, přičemž topeniště každého kotle mělo až tří jícny s dvířky, a těmito dvířky také se ručně vyhrnoval na plechovou podlahu topírny velká kusy popela, které nepropadly do popelníku. Tomu odpovídalo krajně nezdravé prostředí kotelen válečných lodí, v nichž navíc až do osmdesátých let 19. století nebylo elektrické osvětlení. U každých dvířek byl jeden topič, jemuž přihazoval uhlí od dvířek v uhelné jámě jeho pomocník, který často dělal „do foroty“, takže před dvířky topeniště byla neustále hromada paliva, z níž si topič podle potřeba odebíral. Zároveň se sledoval tlak v každém kotli, což činil kotelník anebo velitel kotelního družstva; tlak musel odpovídat požadovanému výkonu kotle, a také aby nebyl tlak „přes čárku“ na manometru, tj. vyšší, než byl bezpečný tlak… Práce manuálního topiče byla velmi namáhavá, takže plula-li loď dlouho plnou parou, jejich směny se střídaly i po dvou hodinách… Po zavedení elektrického osvětlení a mechanických, elektromotory poháněných dopravníků uhlí a dopravníků na popel na  lodích dreadnoughtové éry se pracovní prostředí v kotelnách respektive topírnách výrazně zlepšilo… - I na válečných lodích v l.1860-1918 byli topiči bráni za věčně umouněnou chásku bez skrupulí, avšak zejména ve válečné době tito chlapíci měli v posádce značnou vážnost, neboť na nich záviselo, jak rychle dokáže loď plout a manévrovat. Avšak dostala-li loď zásah „pod pás“ (boční pancíř), byli topiči, kotelníci, strojníci a obsluhy magacínů postiženi záplavou vody nejdřív, navíc v panice byl únik na vrchní paluby po úzkých žebřících velmi obtížný. 

Torpédo samohybné = vodní střela s výbušnou hlavicí, odpalovaná z torpédometu, malou výmetnou náloží nebo expandujícím stlačeným vzduchem a pak se pod hladinou pohybující k cíli silou vlastního pohonného zařízení. (Pozn.: Torpédo není zbraň, nýbrž projektil, stejně jako není zbraní, nýbrž projektilem dělostřelecký granát; torpédovou zbraní je torpédomet, dělostřeleckou zbraní je dělo.) „Ottův slovník naučný“ ve XXV. díle z r. 1906 s dobovým půvabem pojednává o torpédech takto: „Torpéda jsou buď bezdozorná, nebo za dozoru. Torpéd bezdozorných nelze po vypuštění již říditi, kdežto torpéda druhá i po vypuštění zůstávají pod dozorem a ve spojení se stanicí vypouštěcí, odkud se řídí jejich směr, rychlost pohybu, ponor atd. Torpéda bezdozorná jsou: 1. střelová, 2. raketová, 3. samohybná (automobilní čili rybní), – (Ad 1.) Torpéda střelová jsou vodní střely naplněné třaskavinami a vystřelují se z děl pod vodou. Torpéda toho druhu sestrojil již r. 1814 Fulton, dále Ericsson aj. (Ad 2.) Torpéda raketová plují pomocí raket neb chemických směsí a jsou podvodní i hladinová. Takové torpédo vynalezené Aerkem plulo rychlostí 45 angl. mil, avšak výsledky nebyly uspokojové. (Ad 3.) Torpéd samohybných, čili rybních n. Whiteheadových různých konstrukcí užívá se dnes všeobecně u všech loďstev námořních. První torpédo Whiteheadovo mělo tvar loďky, po letech mu však dán tvar doutníku, na obou koncích zašpičatělého. Podobných torpéd (Schwarzkopf) užívá též námořnictvo německé. Průměr torpéda bývá 35 – 45 cm, jeho délka až 3 m. Přední část torpéda, tzv. hlava, obsahuje náboj 60 – 90 kg střelné bavlny a zápalku, tzv. pistoli. Při náraze na tvrdý předmět bodne do zápalky tyčinka a způsobuje výbuch náboje. Za nábojem je komora balanční čili tajná, nejdůmyslnější část celého přístroje. Stroj balanční skládá se z těžkého kyvadla, spojeného s balancí hydrostatickou. Vertikální pohyby torpéda působí na kyvadlo a toto zase na balanci, jež je spojena s válcem naplněným vzduchem, pomocí něhož pohybují se kormidla. V žádané hloubce je balance v rovnováze a kormidlo vodorovně. Skloní-li se přída torpéda, skloní se i kyvadlo a působí prostřednictvím balance a vzduchu na kormidlo, takže torpédo mění v rovině svislé svůj směr. Po výstřelu jsou pohyby torpéda v rovině vertikální velmi nepravidelné, vlnité a teprve pomocí kyvadla nabývá torpédo rovnováhy v žádané hloubce. Za nádržkou se stlačeným vzduchem je komora strojová, se vzduchovým strojem tříválcovým podle soustavy Brotherhoodovy. Válec vzduchový snese bezpečně tlak 120 atm., do stroje však přichází vzduch redukovaný as na 30 atm. Od stroje ženou se převodem dvě vrtule s pohybem navzájem opačným, aby kvůli jejich obrátkám neodchylovalo se torpédo od daného směru. Stroj vyvíjí asi 48 koňských sil a počet obrátek vrtulí bývá as 1100/min. Motor uvádí se samočinně v pohyb při vystřelení. Mine-li se torpédo cíle, pak buď vypluje na povrch a ohrožuje i vlastní lodi, nebo se tomu předchází tím, že se před vystřelením nařídí na určitou vzdálenost, po jejímž dosažení se zastaví a potopí následkem toho, že vniká voda do tzv. komory zatěžkávací. - Torpéda dozorná, pozorovatelná, jsou: 1. tyčková, tj. žerďová, 2. vlečná, 3. řiditelná, 4. lokomotivní, 5. samohybná, tj. automobilní, 6. létací. (Ad 1.) Torpéda tyčková, žerďová, z nichž nejoblíbenější vynalezl McEvoy, jsou velmi jednoduchá. Torpédo takové skládá se ze železného válce naplněného as 50 kg dynamitu nebo střelné bavlny, a ze zápalky, umístěné v kuželovité části, k válci se připojující. Torpéda tohoto druhu upevňují se na tyč na přídě lodi a zapalují se nárazem nebo elektricky. Přes nebezpečí spojené s vypálením těchto torpéd dosaženo bylo jimi častých úspěchů. – (Ad 2.) Torpéda vlečná zvou se též Harveyova; upevňovala se lanem k lodi a zapalovala se elektricky. V praxi se neosvědčila. – (Ad 3.) Torpéda řiditelná, z nichž nejstarší je Callenderovo, zdokonalené Berdanem; možno je říditi v rovině vodorovné. Náboj torpéda Berdanova skládá se z dynamitu ve váze 220 liber (cca 96 kg) a pohon způsobuje se dvanácti raketami. Z nichž plyn zvláštním způsobem žene turbínku, kterou se pohání vrtule a tím torpédo samo rychlostí 24 nám. mil/hod. do vzdálenosti jedné míle dopluje. Berdanovo torpédo řídí se dvěma provazy od lodi neb od břehu, zatím nenalezlo však obliby. – (4.) Torpéda lokomotivní jsou elektrická či mechanická a zůstávají ve spojení s místem, odkud byla vypuštěna. Takovým torpédem elektrickým je Sims-Edisonovo, torpédem mechanickým jeho předchůdce, Ericssonovo, puzené stlačeným vzduchem přiváděným dlouhou hadicí. Torpédo Sims-Edisonovo při pokusech se osvědčilo a v Americe pracuje se o jeho zdokonalení. Je poněkud větší než obyčejné torpédo Whiteheadovo, tvaru válcového, na obou koncích zašpičatělé. Na horní jeho části je na sloupcích měděné plavidlo válcového tvaru, naplněné bavlnou. Na zadní části je kormidlo balanční a za ním poháněcí vrtule, hnaná Siemensovým strojem  pro 30 ampère a 600 watt, umístěným v torpédě, proud přivádí se s břehu kabelem 2 anglické míle dlouhým. Torpéda toho druhu plují s nábojem 400 liber (182 kg) dynamitu rychlostí 10 ½ míle/hod. Vynálezci tvrdí, že možno jejich torpéda říditi snáze než torpéda dosavadní a že ho může býti užito na každé obyčejné lodi, jen ale když je opatřena strojem dynamoelektrickým. Lokomotivním torpédem mechanickým je torpédo Breneauovo, jenž r. 1876 patent svůj prodal Anglii za 110 000 lib. sterl. Byloť v Anglii značně zdokonaleno, je přesto velmi složité, ač ne zrovna nejlepší. Na zadní jeho části je kolmé kormidlo a za ním dvě poháněcí vrtule, na předku je náboj a zapalovací přístroj. Ve středu torpéda jsou dva bubny ovinuté drátěnými provazci, jež jsou úhrnem čtyřikrát tak dlouhé jako dráha, kterou torpédo má uraziti. Konce těchto provazů jsou upevněny ke dvěma bubnům na pobřeží, hnaným parním strojem. Bubny v torpédu dostávají pohyb od bubnů na pobřeží a přenášejí jej ozubenými koly na hřídele pohánějících vrtulí. Torpédo pohybuje se následkem této úpravy tím rychleji vpřed, čím více táhnou lana dozadu. Změnou rychlosti jednoho nebo druhého bubnu způsobuje se změna směru pohybu. Tenký stožár z vody vyčnívající označuje veliteli směr dráhy torpéda tohoto, jež se dobře hodí pro obranu břehů, při pohonu z lodí se však neosvědčilo. Podobné torpédo, avšak jen s jedním lanem, vynalezl Maxim r. 1886. Zdá se ale, že torpédo Sims-Edisonovo ve mnohém je výhodnější a snáze se dá zdokonaliti, než torpédo Brenauovo. Není také pochyby, že dříve nebo později dosáhnou největší dokonalosti torpéda, při nichž užívá se síly elektrické. – (Ad 5.) Torpéda automobilní ženou se motorem v torpédovém tělese umístěném. Nejstarší jest Layovo, z něhož vyvinulo se torpédo Lay-Haightonovo, hnané tekutou kyselinou uhličitou a spojené se stanicí vypouštěcí dvěma tenkými kabely, z nichž jeden nastavuje chod torpéda a druhý řídí proudem elektrickým chod kormidla, tím směr pohybu torpéda. Ocelovými sloupky je s torpédem tím spojeno plavidlo tvaru doutníkového, jež je udržuje asi 3 m pod hladinou mořskou. Torpédo Patrickovo podobá se předcházejícímu. Torpédo Nordenfeltovo bylo v posledních letech značně zdokonaleno a pohání se elektromotorem, jemuž elektrický proud dodáván z akumulátorů. Má místo plovadla dvě ploutve na sloupích na přídě a zádí, jež zároveň vyznačují dráhu. – Upotřebení torpéd lokomotivních a automobilních na lodích spojeno je s velkými obtížemi a nebezpečím pro vlastní lodi, zvláště když toto plují značnou rychlostí. Ovládána z pobřeží, potřebují zvláštní stanice chráněné proti střelám, podobně jako stanice pro dozor na podvodní miny. – (Ad 6.) Torpéda létací byla sestrojena i pro dostřel na pevnině, ale výsledky nejsou dosud uspokojující. – Před upotřebením válečným každé torpédo se zkouší – hlava nahrazuje se stejnou, ale bez náboje, odstraňuje se přístroj, jenž obstarává vnikání vody do zatěžkávací komory, načež torpédo takto upravené vystřeluje se naslepo potud, až všechny jeho chyby se nejdou a odstraní. (…) Torpéda vystřelují se z účelně zařízených rour zvaných lancírovacích nebo vrhacích, nejčastěji ještě zhuštěným vzduchem, také však prachem nebo párou. Přístroje vrhací jsou buď převozné na způsob děl, nebo se umísťují na přídě, bocích či zádi lodi a pak buď nad hladinou vodní, nebo i pod ní. Vystřelené torpédo musí plouti v určité hloubce předem stanovené, obyčejně 2 – 3 m pod hladinou. Kdyby plulo blíže hladiny, výbušná síla při výbuchu obrátila by svůj účinek na malou vrstvu vody nad sebou, a loď by byla poškozena buď velmi málo, nebo zcela nic. Také nesmí torpédo klesnouti pod hloubku ponoru lodi zaměřené, neboť by ji podplulo. – Torpédo možno vystřeliti v klidu, i za nejprudší jízdy na vzdálenost až 1000 m, ač pravděpodobnost dosažení cíle je na vzdálenost 400 m, tedy zvláště při rozbouřeném moři velmi malá. Obyčejně také torpédo na vzdálenost přes 500 m se nevystřeluje, což zvláště je odůvodněno vysokou cenou torpéda (10 000 – 12 000 K). Ale vzhledem k tomu, že jedno šťastně vystřelené torpédo stačí, aby zničilo sebevětší a silnější loď, útok torpédem stal se nejobávanější chvílí námořní bitvy.“ Torpédové lodě = v pojednávané období (1860-1918) všechny lodě, jejichž hlavním bojovým prostředkem je torpédo, a to lodě hladinové (torpédové čluny, torpédovky, torpédové křižníky, torpédové dělové čluny a torpédoborce) a podhladinové (ponorné čluny a ponorky). Na ostatních lodích, pokud je měly, byly torpédomety zbraní pouze doplňkovou.

Torpédomet = námořní a pobřežní zbraň určená k odpalování torpéd. Některé prameny rozlišují mezi torpédovým vrhačem, z něhož se torpéda vypuzovala tlakem vzduchem, jenž se z komprimovaného stav u uvolňoval ze vzduchového zásobníku vedle torpédometné roury, a torpédometem, z něhož se torpéda vypuzovala tlakem, jenž vznikl odpálením malé nálože v silnostěnné komoře vedle torpédové roury. Od r. 1906 se zaváděl způsob, do stlačeného vzduchu se vstřikoval benzín nebo petrolej a zapaloval se, čímž došlo k rychlému nárůstu objemu média, tedy i většímu tlaku na vypuzované torpédo. - Torpédomet se skládal z torpédové roury na pevném stojanu s centrálním pivotem (přibl. uprostřed roury) nebo na pohyblivé lafetě s externím pivotem (před ústím roury), a v tomto případě se zaměřoval posunem zadku torpédometu po oblouku tvořeném ocelovým pásem v podlaze. Na rouře torpédometu byl jednoduchý optický zaměřovač. - Torpédomety se začaly používat v osmdesátých letech 19. století, ale ještě dlouho existovaly i startovací torpédové klece uložené na bocích lodí nebo ponorek (např. francouzských), z nichž se torpéda vypouštěla nahozením jejich motoru z paluby nebo zevnitř lodi či ponorky. Jiným způsobem bylo spouštění torpéd do vody vedle lodi nebo za loď (např. na některých type italských člunů M.A.S.), kde teprve se uváděla v chod. - Torpédomety se instalovaly na válečných lodích všech hlavních kategorií, ale jejich rozmístění bylo různé. Torpédovky je měly napevno zabudované v přídi, nad vodní čárou, kde byly někdy dva vedle sebe, takže klounovec procházel mezi nimi, anebo tam byl jeden, skrze klounovec; ústí takto ustavených torpédometů však překážela v plavbě, takže na pozdějších torpédovkách a většině prvních torpédoborců se torpédomety instalovaly na vrchní paluby – na otočné lafety se středovým pivotem, po jednom, později po dvou až třech. Na křižnících a bitevních lodích byl zpravidla jeden pevný torpédomet v přídi, druhý pevný v zádi a pak v komorách zv. torpédovny, na každém boku po jedné až dvou, a to buď nad vodní čárou (torpédomety otočné, na lafetách s vnějším pivotem), nebo pod ní (torpédomety pevné). Torpédomety pod úrovní vodní hladiny se před vyvržením/odpálením torpéda zaplavovaly vodou. Na pobřežích se instalovaly torpédomety, ve skrytých pozicích při vjezdech do přístavů. – Ráže torpédometů se zvětšovala tak, jak rostla potřeba stále větších torpéd, s účinnějšími hlavicemi, takže od 356mm vrhačů z počátků torpédovek se přešlo až k 533mm za Velké války. Poprvé byly torpédomety a torpéda hromadně používány za rusko-japonské války (1904-1905), ale ač budily velké obavy, vyvolané i dramatickými žurnálovými výjevy, příliš neuspěly – lepších výsledků se dosahovalo těžkou dělostřelbou a minami. Zato v l. 1914-1918, zejména jako ponorkový bojový prostředek, už měla torpéda velký úspěch.

Torpédoborec = menší válečná loď ze skupiny torpédových lodí. Vznik kategorie torpédoborec spadá do poloviny devadesátých let 19. století a jejímž původním určením bylo ničení torpédovek (viz Torpédovka). To bylo i úkolem torpédových-dělových lodí a torpédových křižníků, které byly vůči torpédovkám sice silněji vyzbrojené a odolné i rozvlněnému moři, ale i až značně pomalejší… První torpédoborce, britské HAVOCK (dvoukomínový) a HORNET (čtyřkomínový), byly dokončeny r. 1894 a byly odpovědí na stavbu velkého množství torpédovek ve Francii, jež podle někdejšího učení Mladé školy (adm. T. Aubé a spol.) měly být jedním z hlavních nástrojů k obraně pobřeží před britskou námořní přesilou. Základem výzbroje prvních torpédoborců, jež vlastně byly zvětšenými variantami torpédovek, bylo 76mm dělo vpředu, dvě 37mm děla na bocích a jedno takové vzadu a několik torpédometů, odolnost vůči vysokým vlnám zvyšoval želví hřbet – plechový zaoblený nástavek pokrývající předolodí až po malou můstkovou nástavbu a zdálo se, že takto řešené torpédoborce budou vyhovovat, tím spíše, že jejich rychlost stoupala až ke 30 uzlům, ba po r. 1900 i přes tuto hranici. (Později byly torpédoborce slabě pancéřovány, tj. proti lehkým střelám.) Podle tohoto vzoru dříve či později většina jiných válečných námořnictev rovněž přistoupila k pořizování si torpédoborců, avšak zpočátku byl jejich přístup váhavý – ve větším množství je po r. 1895 stavělo jen Rusko, zatímco třeba Francie, Německo, Rakousko-Uhersko… zůstávaly u torpédovek (Německo ovšem stavělo velké, tzv. divizní torpédovky, které ovšem si nezadaly s prvními torpédoborci) a ke stavbě torpédoborců se odhodlaly až koncem století nebo až po r. 1900, takže ještě začátkem 20. století mnoho torpédoborců nesloužilo (ovšem jen Královské námořnictvo jich tehdy mělo více než sto!). - Poprvé účelnost a bojovou kvalitu torpédoborců prověřila rusko-japonská válka (1904-1905), výsledky však přinesly zklamání – při nočních torpédových útocích ani velmi dobré japonské torpédoborce britského původu neměly úspěchy a osvědčily se jen v bojích se slabými a pomalými ruskými protějšky. Ukázalo se také, že děla ráží 37 s 47 mm jsou pro torpédoborce slabá a že 76mm děla by měla být na každém torpédoborci nejméně dvě, tudíž po roce 1905 začalo posilování hlavní výzbroje torpédoborců až na 4x 76mm, objevila se i děla ráže 88 mm, zatímco doplňující výzbroj tvořila děla ráže až 57 mm, zmnožila se i torpédová výzbroj a rychlost nad 30 uzlů se stala standardem, ostatně po r. 1905 torpédová loďstva přecházela na turbínový pohon. Prvním turbínovým torpédoborcem byl britský VIPER, dokončený v r. 1900, ale trvalo několik let, než turbínové pohonné agregáty vyspěly – potíže byly různé a problémem bylo převést vysoké obrátky turbín na lodní vrtule... Do Velké války vstupovala už silná, velmi početná torpédová loďstva tvořená formacemi mohutných torpédoborců různých typů, z nichž některé byly koncipovány jako vůdčí a připomínaly hybrid torpédoborce a lehkého křižníku. Standardem britských torpédoborců se stala 4x 102mm děla a 6x 533mm torpédomety, Němci ještě nedlouho před Velkou válkou spoléhali na své výtečné 88mm Kruppovy kanóny, ale pak je kombinovali s těžšími děly, až přešli ke 4x 105mm dělům a torpédometům ráže 500 mm - 4 až 6x na každé jednotce. Ale zatímco britské a německé torpédoborce dosahovaly 35 uzlů 36, Rusové v r. 1913 uvedli do služby rovněž turbínový NOVIK, jehož rychlost činila 37 uzlů, takže byl nerychlejší lodí této kategorie na světě, přičemž výzbroj sestávala ze 4x 102mm děl, 8x torpédometů a 50 min. Následovala řada podobných torpédoborců pro Baltické a Černé moře, o dva uzly pomalejších (měly jen dvě turbíny místo čtyř), zato s delším operačním dosahem, 9 torpédomety a už 80 minami! Výborné torpédoborce stavěli také Italové, přičemž jejich typy měly velmi početnou výzbroj 100mm děl, ba i 150mm děl (PATTISON) a mohly nést velký počet min (až 100!), torpédová výzbroj byla poněkud slabší. Rakousko-Uherské torpédoborce zaostávaly početně, výkonnostně i zbrojně a totéž možno říci i o francouzských. Za Velké války však ty i ony torpédoborce vykonaly nesmírně cenou službu a jejích denní přítomnost ve vysokých počtech na mořích často suplovala nedostatek aktivity pancéřových lodí, zejména obou velmocí na Jadranu. Obrovskému nasazení torpédoborců v l. 1914-1918 odpovídaly i jejich ztráty – bylo jich potopeno 265, z toho nejvíce minami (106) a srážkou, ztroskotáním apod. (79). 

Torpédové čluny = malé bojové jednotky bez vrchní paluby, vyzbrojené žerďovým nebo malým automobilním torpédometem. První torpédovky se žerďovými torpédy našly využití na ruské straně za rusko-turecké války (1877-1878), vzápětí za čínsko-francouzské války (1884-1885), ale vzápětí je vystřídaly torpédové čluny vyzbrojené vesměs odnímatelnými torpédomety pro odpalování samohybných Whiteheadových projektilů – poprvé je využili Rusové rovněž za války s Turky (1877-1878). Torpédové čluny však se uplatnily jen v akcích a klidné vodě, při pobřeží…, a jejich operační dosah byl malý, proto je zpravidla po dvou nesly velké bitevní lodě. Na počátku 20. století byly torpédové čluny v podstatě barkasy hnané malým parním strojem, s minimální zásobou uhlí, jejichž délka se pohybovala okolo 17 m a rychlost nepřesáhla 15 uzlů, některé nesly kromě torpédometu i malé, rovněž odnímatelné dělo. Takto byly nasazeny na ruské i japonské straně za rusko-japonské války (1904-1905) a ty japonské dosáhly i několika drobných úspěchů, např. poškození torpédoborce BOJEVOJ, ale jinak se neprojevily. Přesto se na palubách i pozdějších bitevních lodí udržely                       

Torpédové-dělové lodě / torpédové křižníky = v polovině osmdesátých let 19. století britský pokus o zavedení jednotek, určených ke stíhání a ničení torpédovek, jako odpověď na nebezpečí, které Velké Británii vyvstávalo z potenciálního spojenectví Francie a Rusko, kteréžto státy - zejména Francie – tehdy začaly stavět mj. velké série torpédovek včetně útočných. Rychlost těchto britských catchers (lapačů) měla odpovídat rychlosti torpédovek, ale výzbroj byla značně silnější. První z nich RATTLESNAKE, uvedený do služby v r. 1887 (550 t, děla: 1x 127 mm, 6 malorážních, 4 torpédomety, 19 uzlů), o rok později následovaly jemu podobné, jen o něco menší, sesterské GRASSHOPPER, SANDFLY a SPIDER. Poté, v l.1890-1892, vstoupilo do služby třináct lodí typu SHARPSHOOTER, které už měly atributy spíše křižníku III. třídy (735 t, 2x 120mm, 4x malorážní, 5 torpédometů, 19 uzlů), což lze napsat i o jedenácti poněkud větších jednotkách typu ALARM (810 t; 1893-1894), ale se stejnou výzbrojí, a pěti ještě větších lodích a rovněž stejně vyzbrojených, typu DRYAD (1070 t; 1894-1895). V bojové praxi se neprojevily, takže o efektivitě jejich nasazení nelze mnoho sdělit, jisté však je, že jejich rychlost 18 – 19 uzlů nebyla dostatečná, zvláště když rychlost torpédovek už na počátku devadesátých let překonala 20 uzlů a rychle spěla k hodnotě 25 uzlů. – Stejnou cestou šli Francouzi. Začali čtyřmi malými, ale dobře vyzbrojenými torpédovými křižníky typu CONDOR uvedenými do služby v l. 1886-1889 (okolo 1270 t, 4x 100mm, 10 malorážnáích, 4 torpédomety, 17 uzlů) a pokračovali lodí WATTGNIES (1892, v r. 1898 k ní přibyl sesterský FLEURUS – 1280 t, výzbroj jako kondory, ale rychlost 18 uzlů), ale pak pokračovali značně menšími a mnohem méně vyzbrojenými, zato o uzel rychlejšími    patnácti torpédovými-dělovými čluny ve čtyřech typech (BOMBE, LÉVRIER,  D´IBERVILLE a DUNOIS), z nichž poslední vešel do služby v r. 1899; pak už se i Francouzi věnovali vývoji torpédoborců. – Sedm torpédových křižníků postavili také Němci, dva měli Italové (PIETRO MICA/1877 a TRIPOLI/1886), zatímco rakousko-uherské lodě z konce 19. století METEOR, BLITZ, KOMET, PLANET, TRABANT, SATELIT, MAGNET a HUSZÁR (I. - 1905) s výtlakem od 430 do 620 t, několika malorážními děly a torpédomety je vhodné zařadit do kategorie torpédových-dělových člunů.

Torpédovka = malá válečná loď určená zvláště k nesení torpédometů respektive torpéd a určená k rychlým torpédovým útokům u pobřeží. První torpédovkou zařazenou do vojensko-námořní služby byla v r. 1877 britská LIGHTNING (32,5 t, celková délka 26,6 m, 19 uzlů, což byl tehdy značná rychlost), postavená ve firmě J. Thornycrofta, která však zpočátku nesla pár torpéd, odpalovaných z klecových torpédometů ponořených vedle trupu, a až o dva roky později dostala malý torpédomet umístěný na příďové paloubce; děla nenesla. Avšak následovala stavba mnoha dalších jednotek této kategorie pro Královské námořnictvo, jejichž výtlak, rozměry i výkony postupně rostly, a zesilovala jejich i výzbroj, takže třeba torpédovky z poloviny devadesátých let 19. století už měly výtlak okolo 130 t, délku 40 – 45 m, rychlost okolo 24 uzlů a ve výzbroji až pět torpédometů ráže 356 nebo tři vrhače ráže 381 mm a k tomu několik revolverových, např. 2hlavňových rychlopalných Nordenfeltů, nadto byly natolik robustní, že mohly podstupovat už širokomořské akce. Takto se torpédovky začaly dále kategorizovat na torpédovky: I. třídy – oceánské, II. třídy – příbřežní, III. třídy – palubní torpédovky (měl je např. britský nosič HECLA) nebo k ochraně přístavů. - Nadšení pro torpédovky bylo všeobecné, neboť jejich pořizovací ceny byly nízké, technologická náročnost malá, bojové účinnost značná a při ztrátě jedné vznikla maríně zanedbatelné újma, ba francouzská Mladá škola (spolek nadšenců kolem ministra námořnictví T. Aubéa) na torpédovkách založila obrannou strategii státu. Některé státy (Rusko…) se stavbou výkonných torpédovek váhaly, ale na konci osmdesátých let 19. století je už měly ve značných počtech všechny námořní velmoci. Pokusy z osmdesátých let 19. století stavět i pancéřové torpédovky se nezdařily (např. jí byla japonská KÓTAKA, které vstoupila do služby v r. 1887; 203 t, 4 rychlopalná děla, 6 torpédometů, 19 uzlů). Torpédovky byly jako bojový, útočný prostředek vskutku velmi nebezpečným potenciálem, a bylo otázkou, jaké prostředky obranné proti nim nasadit – jedním z nich byla malorážní děla včetně revolverových, která se na konci sedmdesátých let začala vracet i na řadové obrněnce, a to po desítkách, dalším torpédové-dělové lodě, robustnější než torpédovky a s početnější výzbrojí, jež měly chránit formace těžkých pancéřníků. Tyto torpédové-dělové lodě zvané i torpédové křižníky však zklamaly, protože rychlostně na torpédovky nestačily (viz Torpédové-dělové lodě) a více měly pomoci malé chráněné křižníky. Když však v polovině devadesátých let Britové uvedli do služby první torpédoborce (tj. ničitele torpédovek), u nichž právě se preferovala rychlost a silnější výzbroj, vydaly se dříve nebo později všechny státy tímto směrem. Naposledy se torpédovky první generace bojově projevily za rusko-japonské války (1904-1905), zejména na japonské straně, ale až na poškození bitevní lodi SEVASTOPOL v závěru obléhání Port Arturu úspěch neměly. Jejich vývoj však neskončil - mutovaly v malé torpédovky nepřesně nazývané torpédovými čluny (nepřesně proto, že je kryla vrchní paluba, kterou čluny nemají), z nichž nejvýznačnější a nejvíce proslavené byly italské lodě MAS (viz MAS), které se významně uplatnily zejména v závěru Velké války.

Torpédový křižník - viz Křižník torpédový a viz Torpédová-dělová loď.

Trampy, trampové lodě = dopravní lodě najímané pro příležitostné plavby. Zatímco první námořní linku s „jízdním řádem“ zavedlo už v r. 1816 rejdařství American Black-Ball Line mezi New Yorkem a Liverpoolem (tehdy ji obsluhovaly čtyři dopravní plachetníky), obchodní lodě bez pevného „jízdního řádu“, najímané příležitostně v přístavech, do kterých právě dopluly, k dalšímu převozu zboží existují už několik století. Ale teprve od osmdesátých let 19. věku – tehdy už většinou parníky či plachetní parníky – se označovaly jako trampy (od angl. tramps = tuláci). V té době se trampům, narozdíl od linkových, tzv. tarifních lodí pro jaksi „lepší práci“, s oněmi „jízdními řády“, svěřovala doprava uhlí podél britského pobřeží, převážně z Cardiffu, ale brzy začaly trampy převážet uhlí i do evropských přístavů a dále, zejména právě uhlí velšské potažmo cardiffské - podle onoho přístavu, z něhož se uhlířské parníky vypravovaly. Tehdy posádky trampovými  loděmi dosti opovrhovaly, neboť uhelné parníky bývaly umazané, otřískané, s málo disciplinovanými, ba i hrubiánskými posádkami, v přístavech neoblíbenými. Ještě do konce 19. století se však pojem přenesl i na lodě pro příležitostnou dopravu jiného zboží - různého druhu a složení (kusové, sypké – volně ložené, tekuté v sudech nebo vestavěných nádržích…) a lodě se vybavovaly zejména jeřáby a nákladními čluny tak, aby dokázaly vyložit a naložit zboží i v přístavech bez mol a jeřábů, navíc musely být trampské parníky zařízeny k přijetí nákladů různých druhů, neboť majitel byl vděčný za každou zakázku, bez ohledu na to, bylo-li to obilí, železná ruda, železniční stavební díly, zvířata… Ne vždy se pro trampa našla zakázka na místě, kam právě doplul, zvláště byl-li to zastrčený přístav, takže se příliš nečekalo na dalšího pronajimatele a tramp přeplul do většího přístavu; avšak významné zakázky se sjednávaly většinou na lodních burzách prostřednictvím lodních makléřů… Sazby za přepravu majitelé trampů (často to byl kapitán lodi) nestanovovali napevno, nýbrž se měnily podle nabídky a poptávky. To linkové lodě přepravovaly za pevné, předem známé ceny náklady mnoha zákazníků, přičemž vyplouvaly a doplouvaly v předem známých termínech, takže dodavatelé zboží mohli načasovat předání zboží odběratelům a jeho další využití. Přeprava však a priori byla dražší, neboť ne vždy se podařilo nákladní (nebo osobní) loď zcela naplnit, takže vyšší přepravné aspoň zčásti kompenzovalo případné ztráty, nadto liniové lodě bývaly lépe vybaveny a také zabezpečeny proti nehodám… Trampy z počátku 20. století byly běžné nákladní lodě s prostorností okolo 5000 gt, délky 90 – 110 metrů, na širokých trupech, v nichž byly dva až čtyři nákladové prostory, nesly přední, střední a zadní nástavbu („ostrovy“), byly většinou jednokomínové (dva až čtyři kotle, jeden stroj, jedna vrtule), s rovnou přídí a převislou, okrouhlou zádí, nad jícny nákladových prostor se tyčily stožáry s jeřábovými výložníky, na prostřední nástavbě byl kapitánský můstek s mapovnou, komínem a ventilačními rourami s deflektory a většina záchranných člunů. Posádku tvořilo okolo 40 mužů. 

Transportní lodě = v pojednávaném období (1860-1918) paroplachetní nebo parní lodě buď v trvalé správě válečného námořnictva, nebo za války nebo příležitostně pronajímané k přepravě vojska, koní, vojenského materiálu a potravin. Pro tento účel se lodě upravovaly, tj. z dopravních lodí byla odnesena jejich výzdoba, nábytek a cenné lodní části a mnohé přepážky byly odstraněny, aby se zvětšila přepravní kapacita jednotlivých lodních prostor (neboť vojáci v nich museli mj. někdy i několik nocí přespat), pro koně – přepravovala-li se jízda – byly některé prostory zřízeny jako stáje. Pro dopravu munice se lodě vyčleňovaly a zvláště upravovaly a posilovala se jejich hasičská výstroj.

Traverza = v námořním vojenství pojednávaného období (1860-1918) pomyslná palebná trajektorie vztyčená od lodního boku kolmo na hlavní osu lodí. Pálit po traverze tedy znamenalo pálit na nepřítele nalézajícího se vedle lodí, na její paralele – dráze vedené souběžně s osou lodi. Nicméně takový rozkaz („pálit po traverze“) se nevydával a vždy se udával konkrétní palebný úhel nebo poloha a vzhled nepřátelského objektu.

Traverznice = pancéřová přepážka vedená napříč trupem, zpravidla vodotěsná (viz Pancéřová přepážka).

Trawler, trauler = v pojednávaném období většinou malá rybářská plachetní, paroplachetní či (od konce 19. století) parní loď k lovení ryb pomocí sítí. Za Velké války působilo mnoho britských trawlerů v příbřežní strážní, minolovné a protiponorkové službě. Byly to lodě s vysokou přídí a vyvýšenou zádí, výtlakem do 500 t, většinou však jen 150 až 250 t (ty se zvaly driftery), poháněné jedním parním strojem, rychlostí okolo 10 uzlů, komandované záložním námořním důstojníkem  a vyzbrojené lehkým dělem s obsluhou vytvořenou rovněž z rezervistů válečného námořnictva, některé však - zvláště na počátku války - neozbrojené. Ty, které odpovídaly specifikacím vrchní správy válečného námořnictva, byly zvány admiralitní. Působily-li jako minolovky, tahaly lana k odřezávání min; odřízlo-li lano minu, tato vyplavala a pak se přivedla k výbuchu ruční palbou z lodi; protiponorkové sítě táhnuly trawlery a driftery buď za sebou, nebo - pluly-li v páru - vedle sebe, ale pravděpodobnost, že se do nich ponorka chytí a sítě se jí namotají na vrtule a kormidla, byla malá. Trawlery a driftery, jichž denně vyplouvalo i několik set, měly obrovské ztráty, neboť si je i německé ponorky vybíraly za náhradní cíle a útočily na ně děly, z hladiny.

Trim = poloha podélné osy lodi vzhledem k horizontální rovině, odvislá od vyvážení lodi (nelze však zaměňovat s ponorovým diferentem). Pokud byla loď těžká na záď, sice lépe reagovala na pohyby kormidla, avšak snižovala se účinností lodních vrtulí a „zvednutá“ příď hůře držela směr. Často se stávalo, že lodě po dokončení vykazovaly trvalý sklon podélné lodní osy vpředu nebo vzadu, a v takovém případě dostávaly natrvalo vyvažovací balast do přídě nebo zádě. Později, zejména na obchodních lodích, se instalovaly balastní nádrže s kontrolovaným množstvím vodního obsahu, které napomáhaly podélnému vyvažování vhledem k rozmístění nákladu různé hmotnosti.

Trpasličí ponorka = v pojednávaném období (1860-1918) nestandardní bojové námořní prostředky neúspěšně použité italským Královským námořnictvem za první světové války. Předcházely jim 6metrové, elektrické pokusné čluny ALFA a BETA, v tajnosti postavené v Královské loděnici v Benátkách v l. 1912-1913 pro strážní službu a ochranu severoitalských přístavů na Jadranu, ale zřejmě natolik špatné, že se neuskutečnily ani jejich zkoušky, do služby se nedostaly a v polovině války byly rozebrány. Následovalo šest jednotek 30tunového elektrického typu A (13 m, 2x 450mm torpédomet, 6,8 / 5.05 uzle), realizovaných v l. 1915 a 1916 v La Spezia, odkud byly vlakem převezeny do jadranských přístavů, ale měly příliš malý operační dosah a jejich nezatahovací periskopy působily až bizarně; neosvědčily se a v r. 1918 šly na rozebrání. Následovaly tři miniponorky typu B (40/46 t, 3x 450mm torpédomety, petrolejový/elektrický motor, 6,9/5,1 uzle), opět pro ostrahu přístavů a převoz po železnici, ale bojově se neprojevily a v r. 1919 byly rozebrány, zatímco tři další lodě tohoto typu se ani nezačaly stavět.

Trup lodi = hlavní část lodi, tvořená kostrou trupu (což je hlavní kýl/páteř, přední vaz/klouovec a zadní vaz/kormovec, žebroví, palubnice/palubníky a podpěry), základní obšívkou, palubou nebo několika palubami. 

Třída válečné lodi - viz Typ válečné lodi.

Tug (angl.) = v pojednávaném období (1860-1918) malé kolesové a vrtulové přístavní pomocné lodě, předchůdci remorkérů, tj. lodí k vlečení či tlačení, ale už vybavené též jeřáby, hasičskými a záchrannými prostředky apod. Výklad jejich označení je dvojí: (1) Podle vůbec první parního remorkéru TUG, sloužícího od r. 1817 na skotské řece Forth a zálivu před jejím ústím (Firth of Forth), (2) podle rytmizovaného zvuku vydávaného pohonným parním strojem (tug-tug-tug…) takových lodí z první poloviny 19. století. Služby těchto velmi početných a velmi nenápadných lodí byly neocenitelné. Za Velké války byly některé britské přístavní tugy ozbrojeny lehkým dělem pro případ, že by na rejdu pronikla německá ponorka. (Tugy se používají dodnes – v námořní, přístavní a říční službě¨.)

Tyčové torpédo = nálož střelného prachu o hmotnosti asi 50 kg upevněná na dlouhé tyči trčící s přídě malého útočného plavidla – nejčastěji parní karkasy; předolodí tohoto plavidla bylo upraveno jako kryt, pod který se mohla schovat posádka čítající okolo 3 – 4 muže. Nálož s nárazovým zapalovačem explodoval po kontaktu s tělesem nepřátelské lodi. Tyčové torpédo bylo zavedeno za americké občanské války (1861-1865), ale největšího úspěch s tímto bojovým prostředkem dosáhli Rusové za války rusko-turecké (1877-1878) Francouzi za války čínsko-francouzské (1884-1885). Po zavedení automobilního torpéda do munice válečných lodí na počátku osmdesátých let 19. století se tyčová torpéda vytratila. (Viz též Torpédo.)

Typ válečné lodi = označení skupiny lodí realizovaných podle jednoho projektu, byť s některými dílčími odlišnostmi, způsobených např. snahou uplatnit některé konstrukční novinky na lodích téhož typu, ale stavěných o něco později nebo déle, anebo kvůli tomu, že jednotlivé loděnici si podle generálního plánu vyhotovovaly plány vlastní, přičemž do nich konstrukční oddělení loděnic zahranila některé vlastní změny chápané jako zlepšení. Ať tak či onak, lodě jednoho typu měly po dokončení shodné nebo velmi podobné: konstrukční koncepci, velikost, výtlak, výzbroj, systém pancéřování a strojové vybavení, měly stejné nebo velmi podobné technické a taktické vlastnosti a byly po dokončení téměř totožné nebo si velmi podobné i vizuálně; zpravidla loď, která z této skupiny byla spuštěna na vodu jako první, se označuje jako loď typová. Označení typ se dodnes používá i např.v Polsku, Rusko… Po r. 1990, v souvislosti s otevřením čs. státní hranice i pro dovoz západní maritimní literatury a s nástupem nové generace překladatelů a autorů začalo se však u nás kvůli rigoróznímu překladu angl. „class“ a německého „Klasse“ (třída) namísto označení typ bez potřebné úvahy uplatňovat označení třída, ač např. angličtina má „class“ i pro označení lodní kategorie. Tím dochází ke zdvojování pojmu, neboť pak je nutno psát že např. „bitevní loď II. třídy CENTURION patřila do třídy CENTURION“, že „japonská AZURA patřila do třídy torpédovek I. třídy“ či že existovalo „pět německých těžkých křižníků II. třídy třídy VICTORIA LOUISE…“. Tedy třída se stává třídou ve třídě, takže vhodnější je setrvávat u původního českého rozlišování mezi lodním typem a lodní třídou.