S

07.06.2013 22:23

Salva lodní = v námořním vojenství pojednávaného období (1860-1918) současný výstřel všech lodních děl jednoho boku, namířených na společný cíl nebo aspoň stejným směrem, nebo hromadný výstřel všech děl jedné baterie (baterii tvořila nejméně dvě děla) nebo plutongu (obdoba baterie – viz Plutong). Salvami se odpalovaly i lodní rakety. Dělostřelecké salvy byly bojové, cvičné nebo pozdravné (salutní) a oslavné. Materiální účinky bojové salvy určitého počtu děl se nelišily od materiálních účinků jednotlivé palby těch samých děl, až na to, že se jich dosáhlo rázem, najednou, což bylo často významné, zato psychologické účinky na posádku ostřelovaného objektu byly při přesných zásazích salvou značné.   

SC (zkratka od amer. Submarine Catcher či …Chaser – stíhač či lapač ponorek) = protiponorkové čluny stavěné v USA firmou Elco Comp od r. 1917. Vzniklo jich přes 400 a mnohé sloužily i v evropských vodách. Jejich trupy byly dřevěné, plný výtlak činil 85 t, rozměry 33,5 x 4,5 x 1,7 m, poháněly je tři benzínové motory o výkonu 660 HP, dosahovaly rychlosti 18 uzlů, jejich operační dosah činili asi 1000 nám.mil při 12 uzlech, výzbroj tvořilo dělo ráže 76 mm/23 a dva lehké kulomety, hlubinné pumy, k vyhledávání ponorek sloužil hydrofon. Lodě SC 60, SC 117, SC 132, SC 187, SC 209 a SC 219 byly potopeny ve válečné službě. 

Scirocco, širóko = středomořský dusný deštivý jižní nebo jihovýchodní vítr, přicházející ve studeném období. Protiklad severozápadního chladného větru zv. maestro.

Sdružený žeberní systém lodi (angl. bracket frame system) = konstrukční řešení žeberního systému velkých válečných lodí, zavedené v druhé polovině šedesátých let 19. století ve Velké Británii, vynalezený v r. 1863 N. Barnabym, tehdy budoucím šéfkonstruktérem Královského námořnictva). Poprvé se tento systém uplatnil na bateriovém pancéřníku BELLEROPHON (dokončen v r. 1866), projektovaném Barnabyho předchůdcem na místě šéfkonstruktéra, E. J. Reedem. Oproti původnímu žebroví byla nyní žebra značně vyšší, směrem k outorům ovšem snižovaná, přičemž žeberní plechy byly perforované, tj. odlehčené. Provedení: Jedno každé žebro, složené z několika plechů stojných napříč trupem, bylo stojnými plechy podélnými propojeno nýtováním přes úhelníky se sousedním žebrem, tj. opět soustavou stojných plechů příčných, a stejným způsobem byly příčné plechy žeberní přinýtovány k lodnímu kýlu (páteři lodní), tvořeného už nikoliv masivními trámy, nýbrž plechem či zdvojenými plechy vertikálnímu (kýl kolmý, vnitřní) a zdvojenými plechy horizontálními (kýl plochý, vnější). A když se pokryla vnější a vnitřní obšívkou, vytvořilo se mezi vrchními a spodními plechy obšívky dvojité dno, sestávající z mnoha desítek vzájemně propojených segmentů. A když pak (na jiných lodích) byly ve středních partiích dna lodního trupu použity žebrové články nikoliv z perforovaného, nýbrž plného plechu, a tyto články byly k sobě upevněny natěsno, vznikla soustava dnových vodotěsných komor – dojité dno. To mělo vliv nejen na plovatelnost lodi, ale bylo též významným protizátopovým činitelem, neboť došlo-li k průrazu tohoto dna, vodou se zaplnily jen proražené komory, zatímco stěny okolních komor vodu zadržely. Celkově byly tyto skelety válečných lodí lehčí, a přitom značně pevnější a odolnější než dosavadní systémy s nízkými plnými žebry (Viz i Dvojité dno lodní.) 

Semi-dreadnought (angl.), semidreadnought, polodreadnought = přechodová kategorie mezi předmoderními bitevními loděmi (pre-dreadnoughty), a moderními bitevními loděmi (dreadnoughty), jejichž prvotním přestavitelem byl britský DREADNOUGHT, dokončený v r. 1906. Zajímavé je, že všechny semi-dreadnoughty a mnohé pre-dreadnoughty vznikly teprve po nezvykle rychle vyprojektovaném a postaveném DREADNOUGHTU, ba poslední semi-dreadnoughty vešly do služby až dlouho poté - francouzské v r. 1911, japonské v r. 1912. - Rozdíly: pre-dreadnoughty měly těžká děla stejné ráže (305 mm), avšak jen dvě až čtyři, a dále střední a lehká děla; semi-dreadnoughty měly těžká děla, ale různé ráže (305-234 mm, tj. hlavní a vložená), a to v počtu osm až šestnáct, a také střední a lehká děla; dreadnoughty měly všechna těžká děla stejné ráže v počtu deset až dvanáct, dále střední a lehká děla, avšak první britské dreadnoughty střední dělostřelectvo postrádaly (viz Dreadnought a All-big-gun battleship). Semi-dreadnoughtů se smíšením těžkým dělostřelectvem bylo postaveno málo, takže si je můžeme vyjmenovat, v závorce uvést rok jejich dokončení a jejich primární a sekundární výzbroj. Velká Británie: sesterské KING EDWARD VII, COMMONWEALTH, DOMINION, HINDUSTAN, NEW ZEALAND, BRITANNIA, AFRICA, HIBERNIA (1905-1907, 4x 305mm, 4x 234mm, střední: 10x 152 mm), sesterské LORD NELSON a AGAMEMNON (oba 1908, 4x 305mm, 10x 234mm, střední nebylo); USA nepostavily žádný; Japonsko: sesterské KAŠIMA a KATORI (oba 1906, 4x 305mm, 4x 254mm, střední: 12x 152mm), sesterské SACUMA a AKI (1910 resp. 1911, 4x 305mm, 12x 254mm, střední: 12x 120mm, sesterské SETCU a KAWAČI (oba 1912, 4x 305mm/50, 8x 305mm/45, střední: 10x 152); Německo semi-dreadnoughty nemělo; Francie: sesterské CONDORCET, DANTON, DIDEROT, MIRABEAU, VERGNIAUD, VOLTAIRE (všechny 1911, 4x 305mm, 12x 240mm, střední nebylo), Itálie semi-dreadnoughty neměla; Rakousko-Uhersko: sesterské ERZHERZOG FRANZ FERDINAND, RADETZKY, ZRYNYI (1910 resp. 1911, 4x 305mm, 8x 240mm, střední nebylo). Všechny uvedené lodě zasáhly do Velké války, byť některé – typ KING EDWARD VII – už jen v druhořadé roli.  

Sestava loďstva = účelově a plošně uspořádané uskupení lodí. Rozeznávala se sestava nebojová, přesunová a (operační) bojová – ofenzivní a defenzivní. Sestavu lodí mohly tvořit jak formace od sebe vzdálené, tak útvar složený z několika formací – loďstvo z eskader, eskadry z divizí, divize z oddílů. Součástí rozkazu k vytvoření sestavy loďstva byl Ordre de bataille (franc., viz Ordre de bataille).

Sextant = v námořnictví přístroj k měření vertikálních i horizontálních úhlů v námořním prostoru, do hodnoty 60° (odtud název přístroje), zejména při astronomické navigaci potažmo orientaci na moři. V pojednávaném období (1860-1918) se namísto původního dřevěného už používal železný, se dvěma zrcátky – pevným a pohyblivým, která rozsah úhlové hodnoty zvyšovala až na 120°.     

Signalizace námořní = v námořním vojenství zraková a zvuková (optická a akustická) komunikace pomocí signalizačních prostředků různých druhů - světelné, vlajkové, kouřové, telegrafické a radiotelegrafické…, jimiž je možné předávat signály jako kodifikovaná, tj. oboustranně  srozumitelná znamení. Některé soubory těchto znamení byly systematizovány do mezinárodně platných soustav (např. Morseova abeceda určená původně pro telegrafii, ale využitelná i při optické signalizaci). V námořním vojenství se v pojednávaném období rozeznávaly signály: denní (vlajkami, značkami… a semafory, jimž se říkávalo křídlové, neboť rafie či ramena semaforů se tehdy zvala křídla), noční (světly, světelnými a zvukovými značkami) a mlhové (světly a zvukovými zařízeními, např. zvonci, sirénami…), dále byly signály komunikační pro běžné dorozumívání mezi loděmi a mezi pobřežím a loděmi (vlajkami, semafory, reflektory případně zvukovými prostředky), navigační signály námořní, příbřežní a pobřežní - orientační a bezpečnostní (např. signály majáků či bójí a značek), a také signály zvláštní (např. vojensko-námořní). Mnohé signály se dávaly také děly a raketami, přičemž obsah signálů se rozlišoval barvou a počtem výbuchů či záblesků. Existovala dokonce zařízení, většinou pobřežní, která byla konstruována pro zesílené signály, zejména zvukové byly to např. tzv. zvukové reflektory nebo mimořádně silné parní sirény. Zvuk z nejsilnějších zdrojů z konce 19. století byl slyšitelný na vzdálenost až 5 mil, v mlze ještě dále, záleželo však, zda šel zvuk po větru/proti větru; zvuk lodních zvonců byl v mlze po větru slyšitelný na asi 2 míle, proti větru asi na 700 m. Pozoruhodné ovšem bylo, že někdy docházelo k záhadným odrazům zvuku od hladiny a vzájemnému rušení zvukových vln, takže zatímco na blízké lodi nebyl zvukový signál slyšet, na mnohem vzdálenější lodi byl tentýž signál slyšitelný velmi dobře… Zvukové signály byly co nejjednodušší, např. dva krátké hvizdy lodní píšťaly znamenaly „otáčím doleva“, tři hvizdy „začínám naplno couvat“; zde si můžeme objasnit i rozdíl - v píšťale vznikal zvuk průchodem proudu vzduchu či páry jeho rozechvíváním ve zúženém místě v píšťale, v siréně vznikal přerušováním proudu vzduchu nebo páry mechanickým zařízením. - U světelných signálů záleželo také na tom, z jaké výšky nad mořem světlo signálu vyšlo – světlo vyslané z polohy těsně nad hladinou bylo viditelné na 2 míle, dostatečné silné signální světlo vyslané z můstku bitevní lodi bylo patrné na 8 mil (z obzoru), stožárové světlo bylo patrné i přes horizont, světla majáků byla viditelná ze vzdálenosti 30 mil. – Na lodích se nejvíce používala signalizace vlajková, uskutečňovaná pomocí převážně trojúhelníkových a čtyřúhelníkových vlajek, z nichž každá představovala písmeno, ale i samostatné sdělení, pro sdělování na velkou optickou vzdálenost se přidávala signalizace kruhovými plnými terči, tzv. balonů. Kombinacemi těchto znamení bylo možné vytvořit velký počet ustálených sdělení (např. „mám na palubě výbušniny“, „kotvím“…) i jednotlivá slova. Vlajkami se signalizovalo buď ručně (většinou z lodi na loď) nebo vyvěšováním signalizačních vlajek na stožár (sdělení hromadné nebo na velkou vzdálenost), přičemž signály na velkou dálku bývaly co nejjednodušší, zpravidla složená jen ze svou vlajek a balonu, přičemž stejného tvaru byly nanejvýše dvě značky. Tato sdělení buď měla mezinárodní platnost a byla uvedena v mezinárodní knize signálů, jež byla na velitelském můstku každé lodi, anebo - u signálů vojenské povahy – měla utajovaný význam, neboť jejich platnost se omezovala pouze na válečné námořnictvo určitého státu jako kódový systém, který se poměrně často měnil, někdy i denně. Vojensko-námořní signály byly především přikazovací, žádací a oznamovací, ale samozřejmě se užívalo i signálů např. výstražných, kormidlových aj. - Na lodích a pobřežních stanovištích – signálních stanicích byli speciálně vyškolení signalizační důstojníci, kteří znali veškeré prostředky signalizace a většinu signálů jako takových, a poddůstojníci a námořníci, cvičení pro signalizování vlajkami a reflektorem, kromě toho na velitelském můstku každé lodi a na každé pobřežní signalizační stanici byly k dispozici aktualizované knihy mezinárodních signálů a přehled tajných vojenských signálů platných na omezené období (viz i Publikační pomůcky k vedení lodi). K nejzajímavějším signálům, byť ovšem jen lodním, patřily celé posádce dobře známé hvízdavé, artikulované zvuky bocmanských píšťalek…

Skluziště (angl. slipway, něm. heling) = místo, na kterém se staví loď, jež má být spuštěna na vodu (tj. nikoliv podplavena), a to zádí nebo bokem (přídí se lodě na vodu nespouštěly, neboť příď kladla malý odpor, takže loď mohla „uplavat“ příliš daleko). Částí skluziště byl jednak skluz (angl. slip), na němž respektive podpěrných stolicích (štálech, štaplech) spočívalo těleso lodi a který vedl až do vody, jednak přístřešek, pod nímž se skluziště se skluzem nalézalo, a také všechna technologická zařízení, která ke skluzišti náležela (např. jeřáby). Skluz byl stavěn velmi pevně – ze silných klád, kamene či betonu (viz Stavba válečné lodi), slip byl tvořen plochami na podpěrných stolicích (štaplech).  

Slopy, zkosy (od angl. slope – zešikmení, sbah), = = postranní partie (spodní) pancéřové paluby ve středolodí, které se od střední partie paluby příčně svažují ke spodnímu okraji hlavních pancéřových pásů lodi a vytvářejí tak pancéřovou „střechu“ uvnitř trupu, jež má značně větší účinek než pancéřová paluba rovná (viz Zkos palubní). Slopy společně s plochou částí paluby (je-li) vpředu a často i vzadu přecházely v karapasy (viz Karapas, viz Pancéřová paluba).

Smek = kotevní lože vedené šikmo přes palubní hranu, z něhož se kotva po uvolnění smekla přičiněním vlastní hmotnosti.

SMS či S.M.S. = zkratka něm. Seiner Majestät Schiff, tj. Loď Jejího Veličenstva císaře, vkládaná jednak před názvy válečných lodí německého Císařského námořnictva (byla zavedena v r. 1872 a používala se do r. 1918), jednak rakousko-uherského námořnictva. (Německý slovosled je lepší než český, neboť ten český navozuje, že císař se jmenoval jako loď, uvedená za zkratkou; ostatně ve starších překladech se správně zkratka převádí doslova, jako Jeho Veličenstva Loď…) V českých textech se tyto zkratky u názvů lodí uvádějí zbytečně, zejména vyplývá-li ze souvislosti, že jde o německou či rakousko-uherskou loď v uvedeném období.   

SOS = mezinárodní tísňový radiotelegrafický signál složený ze tří znaků Morseovy abecedy, bez mezer, který vysílala loď v nejvyšší nouzi, kdy potřebovala co nejrychlejší pomoc. Dne 1. dubna 1905 jej kodifikovalo Německo, rok poté byl přijat jako mezinárodně uznávané znamení a v tom smyslu vešel v platnost  1. července 1908 (trval do r. 1999). Rok poté, 12. srpna 1909, byl poprvé použit parníkem ARAPAHOE, jemuž při zlomené jediné lodní hřídeli hrozilo nebezpečí zkázy u severoamerických břehů, neboť nedokázal odolávat vlnám. Výklad, že SOS je akronym slovního spojení (angl.) „save our souls“ (zachraňte naše duše), „save our ship“ (zachraňte naši loď) či „send our succour“ (pošlete nám pomoc“) je mylný, vznikl kvůli jednoduchosti, krátkosti a snadné zapamatovatelnosti tohoto znakového tvaru.   

Spardek (od angl. spar-deck) = střední část vrchní paluby, pokud na ní nestála nástavba, nebo návětrná paluba středolodní nástavby. Byla-li nástavba širší, spočívaly na ní lodní čluny, rampa reflektoru, lodní jeřáb, vycházely z ní komíny a větrací roury…, úzký spardek sloužil jen jako přechodová paluba mezi můstky.

Sponson = v pojednávaném období (1860-1918) plošina vysunutá přes okraj lodi na úrovni vrchní nebo hlavní paluby (po r. 1920 i nástavby), jako palebné stanoviště, někdy i jako pozorovací stanoviště nebo místo pro uhložení lehkého člunu. Sponton dělostřelecký byl buď otevřený a pak na něm stálo zpravidla štítované dělo, nebo uzavřený respektive nesl kasematu. Sponsony byly už na prvních pancéřnících, ale velké sponsony zavedli až Francouzi na konci šedesátých let, neboť na svých pancéřových lodích s oplachtěním a hustou spletí takelážních lan a také s vydutými boky, které zužovaly hlavní a vrchní paluby, potřebovali pro těžká děla zajistit široké palebné úhly, a to hlavně pro palbu vpřed a vzad. K tomu účelu umístili primární děla do barbet (viz Barbeta) a ty ustavili na plošiny přečnívající vrchní palubu. Toto řešení se stalo standardem pro francouzské řadové obrněnce počínaje typem OCÉAN (tři lodě dokončené v l. 1870-1875), ba sponsony některých francouzských obrněnců byly tak velké, že ve středolodí vytvářely pancéřové bastiony, na nichž a v nichž bylo soustředěno veškeré hlavní dělostřelectvo… Britové na dělostřelecké sponsony dlouho resignovali a zůstávali u centrálních kasemat s nárožními střílnami umožňující i palbu vpřed, takže na bitevních lodích Královského námořnictva se sponsony objevily až v osmdesátých letech 19. století, a to ojediněle a jen pro nejlehčí děla, a sponsony pro střední děla měly až britské bitevní lodě a pancéřové křižníky z devadesátých let. S nástupem dreadnoughtů sponsony z britských lodí na čas zmizely, neboť Britové upřednostnili dělové věže. Rusové dávali sponsony hlavně na pancéřové křižníky z devadesátých let. Na německých a japonských lodích řadových lodích nebyly, měly je jen chráněné křižníky. V rakousko-uherském loďstvu sponsony nesly malé bitevní lodě typů HABSBURG a ERZHERZOG KARL a pancéřové křižníky, Italové na ně umisťovali jen lehká děla, s výjimkou pancéřových křižníků typu VETTOR PISANI a GARIBALDI, které měly na sponsonech střední děla. (V období 1922-1945 se na sponsony na nástavbách umisťovala především protiletadlová děla, z lodních trupů sponsony zmizely.)

SS = rozpoznávací zkratka anglického označení obchodních lodí „screw steamer“ (šroubový či vrtulový parník), od sedmdesátých let 19. století „steam ship“ (paroloď).   

Stabilita lodi = důležitá vlastnost lodi, jež ovlivňuje její plovatelnost a plavební chování a u lodi vojenské i její operační či bojové vlastnosti. Stabilita lodi je ovlivněna polohou metacentra nad těžištěm lodi (viz Metacentrum). Dobrá stabilita lodi znamená, že loď má při vychýlení tendenci vracet se do původní, přímé polohy.

Standarta = vlajka značící státní příslušnost lodi; vyvěšovala se na záďové žerdi. 

Stavba válečné lodi = činnost v loděnici a arzenálu, jejíž výsledkem je služby schopná a vyzbrojená válečná loď. Stavbě lodi předcházelo její projektování, příprava stavebních plánů, jednání s dodavateli… (viz Projektování lodi). Na začátku 19. století se objevily válečné lodě alespoň zčásti železné a zčásti dřevěné (tedy kompozitní), v šedesátých letech téhož století byly už mnohé válečné lodě pouze železné, od druhé poloviny sedmdesátých let 19. století se lodě stavěly zprvu částečně z oceli, ale do konce století ocel a slitiny železa převládly a pre-dreadnoughty už byly pouze ocelové, případně se používaly slitiny kovů, a dřevo zůstalo jen v nábytku některých honosnějších místností. - Loď se mohla stavět buď v doku, a pak odpadaly starosti se spuštěním na vodu, neboť ji stačilo podplavit, anebo se stavěla na skluzišti – suchém místě na břehu, z něhož hotový trup lodi sjížděl po skluzu do loděnicového dokončovacího a výstrojního bazénu. Stavěla-li se loď na skluzišti respektive skluzu, byly nejprve na skluz nakladeny stolice, které měly trup lodi podpírat pod kýlem a pod bočními partiemi dna, nejčastěji pod bočními kýly, a teprve na ně se kladl kýl (páteř), k němu se přidělávala žebra a vazy. Tedy nejprve se vypracovala kostra trupu , obšívka a paluby včetně pancéřových (v oblasti strojovny a kotelny zůstávaly paluby otevřené) a karapasů (viz Karapas), instalovaly se lodní hřídele a lodní vrtule, protizátopové přepážky, hlavní nástavby (opět s otevřenou návětrnou palubou), zavěsilo se kormidlo… a mezitím se konaly zkoušky na těsnost (jednotlivá oddělení se jedno po druhém po hlavní palubu plnila vodu, načež se sledovaly průniky vody mezi odděleními a vně trupu); pak se trup natřel. Nejproblémovější byly pro loďaře: nedostatek stavebního materiálu a jeho nízká jakost, pozdní dodávky lodních dílů, špatně provedené konstrukční plány lodi… a velká nevrlost panovala v loděnici po nařízení to či ono dodatečně změnit, což zejména u lodí dlouho stavěných bylo obvyklé. Pak nastal velký den, kdy se loď slavnostně, za přítomnosti obecenstva pokřtila a po naklínování štaplů spustila na vodu; v případě bitevních lodí přelomu 19./20. století stavěných v britských a německých loděnicích trvala fáze od zahájení stavby velkých po spuštění na vodu nejméně dva roky, ve francouzských, ruských, italských někdy i dvojnásobně déle. V bazénu loděnice se pak nejdříve trup lodi - dokud byl „prázdný“ – osadil vnějšími pancíři, především v oblasti vodní čáry, načež se přikročilo k instalaci barbet a dělových věží, vnitřních pancířů kasemat, strojů a kotlů, kormidlového stroje, dynam, velkých čerpadel… a paluby se uzavřely; pokračovaly práce na můstcích, vztyčovaly se komíny a stožáry, už s marsy… To už se dole v trupu zkoušely kotle (na těsnost i výkon) a stroje a lodní hřídele, a to v tzv. mrtvém režimu, tedy naprázdno (bazénové zkoušky), s minimálním zatížením. Když byla loď hotová, ale ještě bez výzbroje a s neúplnou výstrojí, vyplouvala se základní (minimální) zásobou paliva na prvotní plavební zkoušky, při nichž technici loděnice sledovali činnost kormidla, chování lodi při zatáčení, vlnění podél trupu, těsnost trupu atd., následovaly zátěžové testy kotlové (sledovaly se rychlost generování páry, spotřeba paliva při různých rychlostech, odolnost materiálů, odvod spalin…) a strojové (sledovala se spotřeba páry při různém zatížení a rychlostech, výkonnost strojů, odolnost vůči namáhání včetně lodních hřídelím, chvění ložisek atd.) - Veškeré zbraně se zkoušely (nastřelovaly) už na břehu, většinou na firemních střelnicích zbrojovek, a teprve potom se instalovaly na loď; zvlášť pečlivými testy procházela děla nové konstrukce (modelu) a střely nové konstrukce. Vyzbrojování a dostrojování lodi se někdy dělo v arzenálu loděnice (např. Armstrong, Kruppova Germania, francouzské či petrohradské loděnice…) nebo ve státním arzenálu, jenž byl rovněž částí válečného přístavu, v blízkosti státní loděnice (např. v Pule); dostrojování se týkalo speciálních vojenských zařízení (dálkoměry, radiotelegrafické stanice…), vyzbrojování bylo kompletní. Poté loď vyplula na dělostřelecké testy, při nichž se sledovaly dostřel a donosnost děl při různých dávkách výmetné náplně, přesnost střelby, ale také vliv výstřelů na lafetu, konstrukci dělové věže a lodi…, i prověřovaly se i takové „maličkosti“, jako odvětrávání prostorů dělových věží či kasemat, protipožární ochrana atd. Válečné námořnictvo válečnou loď oficiálně přebíralo po zdárném provedení předávacích zkoušek, při nichž se testovala loď buď ještě nevyzbrojená a nedostrojená, nebo vyzbrojená a dostrojená; podle toho také byly vypracovány velmi podrobné normy pro předání/převzetí lodi. Předávací zkoušky vyzbrojené lodi už nebyly dělostřelecké, nýbrž pouze strojové a plavební, na širém moři, při normálních zásobách lodi, a hlavními záležitostmi byly: čtyř- nebo šestihodinová nepřetržitá plavba při plném zatížení kotlů a strojů, zkoušky na maximální rychlost a průměrnou maximální rychlost na měřené míli, 24hodinová plavba ku testování spotřeby paliva. Po převzetí válečným námořnictvem se stávala válečná loď její jednotkou, mohla tedy nosit válečnou vlajku, ale bylo-li na lodi třeba ještě něco dodělat, ihned přecházela do rezervy a zůstávalo v loděnici, arzenále…, v opačném případě se loď začlenila do některého strategického uskupení v rámci loďstva státu.

Stěžeň = na plachetních a paroplachetních lodích v pojednávaném období součást lodní takeláže, až velmi vysoké dřevěné břevno-kulatina, upatěné na kýlu a složené z pně a jedné nebo více čnělek. Peň byl tvořen trámem, kolem něhož (na větších lodích) byly upevněny zpevňovací kulatiny a na nich izolační materiály a další zpevňovací a uvazovací prostředky; čnělky byly vyrobeny z jednoho kusu kulatiny (kmenu). Pata stěžně zapadala do kýlové botky a v palubních otvorech, průtazích, byl peň rámován, klínován a po obvodu utěsněn celtovinou nebo pryžovým materiálem. Válečné plachetníky a paroplachetníky pojednávaného období (1860-1918) nesly od dvou do pěti stěžňů (velmi výjimečně až sedm), které měly standardní označení: přední, hlavní, křížový, střední a vratiplachtový. Funkci stěžně měl i čelen. Na plachetních a paroplachetních válečných lodích pojednávaného období sloužil stěžeň k nesení plachet křížových nebo podélných a lanoví pevného (stabilizačního – stěhy, úpony, parduny) a obyčejného (manipulačního, k ovládání plachet, ráhen aj. účelům – gordingy, kasouny, spouště, věšouny, zvratičky…). Takové ustrojení stěžně byla jeho zásadní odlišnost od lodního stožáru, který namísto plachtoví a lanoví k němu náležejícímu nesl různá přídatná zařízení (reflektory, antény…) a na válečných lodích i zbraně (viz Stožár lodní); lanoví, až na lanka signalizačních prostředků, bylo jen pevné.

Stíhací dělo – viz Děla lodní stíhací/ústupová.

Stíhač torpédovek (angl. catcher – lapač, chytač) – viz Torpédové-dělové čluny.

Stojánka, stání = místo, kde je loď ukotvena nebo uvázána. Byla stojánka přístavní, tedy místo u hráze přístaviště, k níž byla loď uvázána, a stojánka rejdová, místo v přístavu – na rejdě vnější nebo vnitřní, na němž byla loď ukotvena.

Stožár lodní = na válečných lodích v pojednávaném období (1860-1918) lodní část sloužící k instalaci stožárových pozorovacích a palebných stanovišť (marsů – pak šlo o stožár bojový), reflektorových ramp, ráhen pro lanka vlajkové aj. signalizace a prvky anténního systému, později stanovišť pro řízení palby. Stožáry byly jednoduché nebo složené; složený stožár měl peň (spodní část) a čnělku (vrchní část), avšak stožár lodí, které měly pancéřovou palubu, nebyl upatěn na kýlu, nýbrž na pancéřové palubě, kde bylo stěžňové lůžko, a v okolí průtahů palubami měl stožár úchyty a stabilizační podpěry. Válečné lodě v uvedeném období měly jeden až tři stožáry (výjimečně až pět), a to buď jednoduché, jejichž peň byl tvořen buď prostou dutou, tenkou železnou kulatinou, nebo byl široký a dutý, nebo třínožkový (na pozdějších dreadnoughtech) nebo klecový (na některých amerických bitevních lodích). Dutý peň širokého bojového stožáru býval se schodištěm a muničním výtahem. Existovaly i lodní stožáry pro zvláštní nebo sdružené účely – k větrání, nesení světlometů, jeřábových výložníků apod. - Ještě v druhé polovině 19. století platilo, že i parní válečná loď má zásadně stěžně (zatímco stožáry byla zařízení pozemní, např. hromosvodů, pro vlajky, osvětlení ulic…), ostatně mnoho parostrojních řadových obrněnců, křižníků, dělových člunů aj. vojenských lodí mělo plachty až do osmdesátých respektive devadesátých let. Jenže právě proto, že stěžně novodobých bezplachetních pancéřníků vypadaly docela jinak než stěžně plachetníků a paroplachetníků, začal se v naší literatuře přijímat i pojem lodní stožár, ostatně třeba klecové stožáry, instalované na amerických bitevních lodí od r. 1909, bylo stěží možné ztotožňovat se stěžni plachetních a paroplachetních lodí. Bohužel se však často uvádí lodní stožár jako synonymum stěžně, což není správné, neboť stěžeň nebyl totéž co lodní stožár. I kdyby však loď byla vybavena na stožáru jedinou pomocnou plachtou, pak tímto stožárem byl stěžeň.

Strategie vojensko-námořní = základní složka umění vojenské námořní činnosti a teoretická složka určování jednak role válečného námořnictva v míru, jednak obecné cíle, prostředky a způsoby významné ozbrojené námořní kampaně a přípravu na ni. Odvozovala se od vojensko-námořní doktríny (viz Doktrína vojensko-námořní), jež měla státní charakter respektive se odvozovala od politické činnosti státu; vojensko-námořní strategie byla už záležitostí vojensko-námořní. Vojensko-námořní strategie se tedy uplatňuje jak v mírové době (což se projevuje např. demonstrativním nasazováním válečných lodí nebo jejich formací do oblastí se zvýšeným mezinárodním napětím), tak v době těsně předválečné a době válečné. V souvislosti s válečným nasazením vojenského námořnictva vlastního státu vychází vojensko-námořní strategie z politických, doktrinálních požadavků na vedení a cíle války, zjišťuje strategii nepřítele a předpoklady jejího vývoje, přihlíží ke strategii vedení pozemní fáze války, zkoumá zdůvodnění, podmínky a cíle námořní fáze války, stav námořních ozbrojených sil vlastního i nepřátelského státu a možnosti a náročnost jejich přípravy na válečnou kampaň, předpoklady a možnosti řízení námořních sil, varianty charakteru budoucí námořní války a její vlivy na průběh války pozemní a na situaci zázemí… V pojednávaném období (1860-1918) na základě výsledků těchto zkoumání vznikaly rámcové strategické plány, v kritické fázi politického vývoje pak i konkrétní strategické plány pro blížící se válečnou kampaň, které opět obsahovaly rozvržení námořních sil pro jednotlivé regiony, požadavky týkající se řízení námořních sil a jejich zabezpečení v základnách, přísunu bojového materiálu a potravin, nahrazování materiálních ztrát a doplňování námořnictva ze záloh, požadavky na zpravodajskou činnost apod. V této oblasti se námořní strategie stýkala s operačním uměním či operační fází. - Strategický plán námořní kampaně připravoval hlavní štáb válečného námořnictva, a tento plán po jeho schválení panovníkem nebo prezidentem měnil hlavní námořní štáb v soubor už praktických nařízení strategické povahy, která se přenášela na velitelství jednotlivých strategických formací válečného námořnictva (např. v pojednávaném období měla Velká Británie strategické skupiny loďstva pro Severní moře, Anglický kanál/La Manche, Atlantický oceán a Středozemní moře; Francie pro Středozemní moře, Atlantik a La Manche; Rusko pro Baltické moře, Černé moře a Dálný východ, Německo pro Baltické moře a Severní moře…; strategickými námořními silami však - až na výjimky - nebyly lodě nebo skupiny lodí pro službu v koloniích, v oblastech politického zájmu apod.). Velitelství těchto skupin rozpracovalo strategická nařízení do operačních plánů a nařízení operační povahy a tato se pak měnila v nařízení taktické povahy (viz Taktika vojensko-námořní) – Strategie jako nauka se začala utvářet v druhé polovině 18. století (vojensko-námořní strategie o něco později), a po sto letech už byla významnou vojenskou disciplínou, kterou se zabývali nejvýznamnější vojenští činitelé státu. Většinou však – kromě Velké Británie – byla pozemní strategie povyšována nad námořní. - Zjednodušeně tedy: vojensko-námořní doktrína vyjadřovala požadavky státu na válečné námořnictvo, vojensko-námořní strategie tyto požadavky aplikovala na soubor strategických plánů s dlouhodobou obecnou účinností a plánů s krátkodobou, konkrétní, regionální či dokonce lokální účinností (vypracovávaly se v době, kdy se prognózovalo zvýšení mezinárodního napětí či dokonce válečné střetnutí v určití oblasti), a způsoby realizace těchto plánů zahrnovaly operační plány, od nichž se odvozovala taktika boje jednotlivých formací válečného námořnictva.

Strážní loď = válečná loď sloužící k ostraze přístavního vplavu, pobřežního objektu, formace lodí ukotvené na moři apod. Služba strážních lodí byla statická, tedy proti útočníkovi nebo výzvědné lodi mohla loď strážní zasáhnout zbraněmi, avšak ze strážního místa nevyplouvala – její posádka pouze dala znamení, a k aktivnímu zásahu pak vypluly lodě k tomu určené. Proto strážní službu vykonávaly většinou druhořadé jednotky vyčleněné z příslušné formace – dělové čluny, torpédovky, zastaralé křižníky. Strážení bylo pouze blízké, těsné; lodě, které vykonávaly podobnou činnost ve větší vzdálenosti (za obzorem) a většinou přeplouvaly na stanovené trase, byly lodě hlídkové. Strážní lodě měly optické spojení s vlajkovou lodí případně s pobřežní signalizační stanicí, později se z ukotvených strážních lodí pokládalo telefonické velení spojující velení strážní lodě s velením na břehu.     

Stroj lodní – viz Parní stroj lodní.

Stroj pomocný – viz Parní stroj lodní pomocný.

Středolodí = část lodi, která sahala přibližně od místa, kde přední mrtvé dřevo  přecházelo v outor, do místa, kde outor přecházel v zadní mrtvé dřevo (viz Mrtvé dřevo), jinak přibližně od svislice předního můstkového komplexu po svislici zadních můstků. V trupu středolodí byla uložena nejdůležitější zařízení - stroje, dynama, kotle, muniční sklady, takže vnitřní prostor spodní partie trupu bylo nejlépe chráněným místem lodi (nejsilnějšími segmenty bočních pásů, příčnými pancéřovými přepážkami, pancéřovou palubo). Vrchní partie trupu středolodí obsahovaly nejvíc kasemat středního dělostřelectva, proto na řadových obrněncích byly rovněž dobře chráněné. Na palubě středolodí či na její úrovni byly sponsony pro kupole těžkých či středních děl, většinou tam však stála středolodní nástavba, v níž často rovněž byly kasematy a která nesla spojovací palubu (mezi můstkovými komplexy), komíny, vršky větracích rour s deflektory, čluny, světlometné rampy, rampu s dálkoměrem apod. a byla na ní ukotvena úponová lana komínů a větracích rour a některá úponová lana stožárů.

Střela – viz Dělostřelecká střela.    

Střelba – viz Palba  

Střelba depresívní = střelba z děla s hlavní sklopenou v určitém depresivním úhlu, tedy s ústím pod úrovní horizontální roviny náležející k ose procházející čepy hlavně. Její hodnota se  těžkých a středních děl pohybovala mezi 5 a 10 úhlovými stupni, u malorážních děl pro boj s torpédovkami až okolo 15°.  

Střelivina = druh výbušniny, používaný jako výmetná látka (propelent) schopná výbuchového hoření v dělové hlavni, při kterém se látka rozkládá a mění ve vysoce talkové plyny, které vypuzují střelu z hlavně. Výbuchové hoření totiž nepřechází v detonaci, takže při výstřelů nedochází k přetěžování konstrukce hlavně, a vypuzování střely z hlavně, třebaže se výbuchové hoření děje v tisícinách sekundy, má výhodný průběh (viz Výstřel). V pojednávaném období byl nejčastěji používanou střelivinou střelný prach černý a od sedmdesátých let 19. století bezdýmný (viz Pyroxilin), od poloviny devadesátých let kordit aj.       
Střelivo – viz Dělostřelecká munice lodní.

Střelná bavlna, pyroxilín, nitrocelulóza, bezdýmný střelný prach = látka vzniklá z celulózy působením kyseliny dusičné a kyseliny sírové. Současně ji v r. 1846 vyrobili Schönbein a Böttger, ale pro vojenské účely byl pyroxilín zaveden až v r. 1884 ve Francii a v r. 1888 vyvinul A. Nobel balistický (dělostřelecký) pyroxilín, v l. 1887-1891 vyvinuli D. I. Mendělejev s chemiky Ochtěnské prachárny u Petrohradu ruskou variantu pyroxilínu. - Vyráběl se tak, že do čtyřhranných litinových nádob chlazených zvnějšku vodou se ponořovalo po 0,5 kg čistých odpadků z přádelen do nitrační směsi kyseliny dusičné a kyseliny sírové. Dynamitový pyroxilin obsahoval 10,4-12,2 % dusíku, bezdýmný střelný prach 11,8-13,5 % dusíku. Stupeň nitrace však ovlivňoval nejen fyzikální a výbušinářské vlastnosti pyroxilinu, ale i jeho rozpustnost v organických rozpouštědlech a tím i jeho použitelnost… Kyselina se pak centrifugou odstranila, bavlna se vodou rozmočila a poslední kyselost se odstranila vápnem nebo sodou. Nato se látka v holandrech (jako v papírnictví) měnila v tkaninovou kaši. Ta se pak po usušení podobala skutečné bíle nebo žlutě vláknité bavlně, tak, že rozdíl nebyl znatelný ani pod slabým mikroskopem (proto bavlna v označení). Rozpouštěla se částečně v éteru obsahujícím alkohol a v octanu etylnatém. Při dlouhodobém skladování však bylo nebezpečí, že se sama rozloží, anebo i vznítí. Vybuchovala - či vlastně velmi rychle shořela - zapálením nebo nárazem, přičemž při vzplanutí vyvinula z 1 kg asi 740 litrů plynu (výbuch dosahoval rychlosti 6000-7000 m/sec, teplota 4,4 MJ/kg až 4 MJ/kg), tedy o více než polovinu více než nitroglycerin, jenž se rovněž používal k výrobě dynamitu a bezdýmných prachů. Jelikož se střelné bavlny využívalo i jako trhacího prostředku, po vyjmutí z holandru se opatrně lisoval na kotouče nebo válce, a těmi se pak plnily např. hlavice torpéd. Pro jiné účely, např. k plnění prachových vaků jako výmetných náloží do komor hlavní děl se komprimované kotouče upravovaly např. na zrnka, destičky, pásky, kolečka nebo trubičky. 

Střely dělostřelecké námořní – přehled (podrobněji viz Dělostřelecká střela): Od devadesátých let 19. století až do konce pojednávaného období byly hlavními druhy bojových střel pro lodní děla: STŘELA PROTIPANCÉŘOVÁ PRŮBOJNÁ = dělostřelecký projektil se velmi silnými stěnami, a malým množstvím trhaviny, s nárazovým zapalovačem se zpožděnou činností, aby střela nejdříve prošla pancířem a detonovala až za ním, v prostoru v lodním trupu, v němž byla ukryta důležitá lodní zařízení – stroje, kotle, dynama, muniční sklady. Její průbojný účinek závisel na konstrukci, zejména konstrukci špice, na dopadové energii střely a úhlu nárazu na cíl. Po dopadu střela působila zejména tlakem plynů, které vznikly při detonaci její trhavé náplně, a fragmenty střely značné hmotnosti, s vysokou účinností vůči železným a ocelovým konstrukcím uvnitř lodi. - STŘELA PROTIPANCÉŘOVÁ TRHAVÁ = dělostřelecký projektil se silnými stěnami (ale slabšími než u střel průbojných), značným množstvím trhaviny (větším, než ve střelách průbojných) a s nárazovým zapalovačem s nepatrně zpožděnou činností, aby došlo k roztržení pancíře uvnitř jeho hmoty. Po dopadu střela působila zejména tlakem plynů, které vznikly při detonaci její trhavé náplně, a jejím účelem bylo rozrušení a oslabení účinnosti  hlavních pancířů nepřátelské lodi. - STŘELA TŘÍŠTIVO-TRHAVÁ = dělostřelecký projektil se silnými stěnami (ale slabšími než u střel protipancéřových) a značným množstvím trhaviny (větším, než ve střelách průbojných), s nárazovým zapalovačem, na jehož nastavení závisela účinnost střely. Pokud byl zapalovač nastaven na iniciaci detonace při nárazu střely na cíl, působila střela střepinami, žárem a částečně tlakovou vlnou. Pokud byl zapalovač nastaven na iniciaci detonace po nárazu střely na cíl, střela vybuchla až po vniknutí do jeho hmoty a působila úderem střely, vzápětí fragmenty střely a dalšími produkty výbuchu (žár…) a částečně tlakovou vlnou. STŘELA TŘÍŠTIVÁ = dělostřelecký projektil s relativně slabou stěnou, ale velkým množstvím trhaviny a s nárazovým zapalovačem, který inicioval detonaci oři nárazu střely na jakýkoliv. Její požadovaná vlastnost po dopadu na cíl - tříštivost - byla charakterizována velkým množstvím střepin, jejich tvarem, hmotností a rychlostí jejich rozletu, působil i vysoký žár a tlaková vlna. Účinek střely byl tím větší, čím kolměji střela dopadla na cíl. K ničení živé síly bylo potřeba střepin hmotnosti 0,25 – 0,50 g, k ničení nástaveb, lodní výstroje a palubních zařízení střepin značně hmotnějších. V námořním boji se požívala při střelbě na málo pancéřované nebo nepancéřované cíle a při ostřelování cílů na pobřeží.   

Stříkačka lodní = v pojednávaném období (1860-1918) hasičské zařízení sloužící k hašení požárů případně k mytí palub. Ještě v šedesátých letech 19. století byla na válečných lodích používána běžná vědra upevněná na tenkých lanech a nabíraná v moři, pohotově rozestavená po palubách a v bateriích (před bojem se plnila), ale na vrchních palubách byly hasičské stříkačky, které měly dokázat hasit nejen požáry na vrchní případně hlavní palubě, které byly nejčastěji, ale i vznícené plachtoví. Pumpové válce byly ležaté, jednočinné nebo dvoučinné, písty se pohybovalo pomocí vahadla obsluhovaného na každém konci několika muži; pumpy měly hadice sací a hadice výtlačné. Hasilo se však i vědry rozestavenými ve velkém počtu na palubách a označenými výraznou barvou. - Brzy však, v sedmdesátých letech 19. století, byly zavedeny stříkačky parní. V tomto případě parní stroj poháněl buď rotační čerpadlo nebo pístovou pumpu, přičemž parní stroj byl napájen párou z pomocného kotle. V osmdesátých letech už se objevily i stříkačky elektrické, tj. většinou s čerpadly poháněnými elektromotory. - Parní či elektrické stříkačky byla zařízení sice poměrně velká, ale zato výkonná, instalovaná na některém místě chráněném pancíři; výtlačné, hasící hadice se od stříkačky vyváděly nejen na vrchní palubu, ale i do jednotlivých oddělení. Před bojem se stříkačky spustily a voda hadicemi na vrchní palubě volně plynula po palubě, takže měla jistý preventivní účinek proti požáru, zatímco vodu v hadicích v podpalubí držely kohouty, které lodní hasiči otevírali až skutečně při požáru.

Střílna lodní (dř. průstřelna) = otvor v lodním boku, kasematě nebo dělové kupoli (s předovkami), skrze nějž mohlo střílet (prostřelovat) dělo. Kromě vnějších poklopů střílen, které skýtaly ochranu dělům a jejich obsluhám před průniky mořské vody a větru, jinou ochranu střílny neměly, ač byly zřizovány i v pancéřových stěnách baterie či kasematy. Proto byly střílny velmi kritickými místy i v ochranném systému pancéřových lodi, neboť umožňovaly střelám nepřítele volný průnik do nitra trupu, ba většinou na velmi exponovaná místa, jakými byly baterie s pohotovostními zásobami střelného prachu a výbušné munice. Proto byl zájem činit střílny co nejmenší. To ovšem v dobách těžkých předovek, tj. až do sedmdesátých let 19. století, možné nebylo, neboť malé střílny znemožňovaly dělům stojícím za nimi či u nich činit velké odměry a náměry; navíc malé střílny nedávaly dostatek světla do palebných postavení na dělových palubách. Určitým řešením byl přechod od vozíčkových čtyřkolových lafet k lafetám pivotovým, tedy k dosažení potřebného odměru byla děla opatřována pivoty při předním okraji lafety (pivoty vnější – viz Pivot dělostřelecký), které umožňovaly při horizontálním nastavení děla ponechávat ústí hlavně takřka na stejném místě (přesouval se zadek děla), a také dělové čepy se přesunuly blíže ke střílně, takže se zvedal/spouštěl zadek děla, zatímco ústí hlavně se příliš nevychylovalo. Zůstávalo však, že při nabíjení předovky se dělo muselo nechat v určité vzdálenosti od střílny, čističi a nabíječi děla museli předstoupit před ústí hlavně, vpravit do ní dělený náboj, načež se dělo muselo ke střílně přisunout… Pokud v otočné dělové kupoli stály předovky (britské kapitální lodě se těžkými předovkami vyzbrojovaly až do začátku sedmdesátých let 19. století), byly střílny kupolí zvnějšku opatřeny pancéřovými záklopkami, které se po nabití děla zvedly a dělo se přisunulo tak, že hlaveň malou přední částí střílnou procházela; pravda, odměr odpadal, neboť dělová kupole se otáčela i s děly, avšak náměr byl nutný, ba kromě elevace byla na některých lodích nutná i deprese, neboť kupole se po výstřelech otočila děly k nabíjecímu bunkru vystupujícímu nad úroveň paluby, odkud se skloněná děla nabíjela. Střílny tedy byly poměrně vysoké. - Podobný problém byl s děly-zadovkami, u nich však nebylo třeba kvůli nabití děla předstupovat před jeho ústí a také poloha děla se při nabíjení neměnila – dělo nebylo třeba odsouvat, přisouvat. Navíc byla děla-zadovky opatřována u střílny pancéřovými štíty, které kopírovaly pohyb hlavně a překrývaly otvor vznikající jejím sklopením nebo zdvihem. I tak zůstávaly střílny slabinou ochranného systému lodi a dbalo se, aby po případném průniku nepřátelské střely do nitra dělové kupole nebo kasematy se účinky výbuchu střely přenášely na spodní části dělové věže a do muničních sklepů minimálně, především aby nedošlo k prošlehům ohně do magacínů, jež by přivodily okamžitou totální zkázu lodi. Vůči pronikání vody byly střílny zvenčí chráněny celtovinou, po okrajích těsně přiléhající k povrchu kupole nebo kasematy. Střílny středních a těžkých děl-zadovek, jejichž hlavně zůstávají trvale vysunuty za vnější pancíř dělové kupole nebo kasematy, se někdy zvou dělové branky.     

Suchý dok – viz Dok.          

Superkstruktura lodní = lodní nástavba (viz Nástavby lodní).   

Suřík (minium) = olovičitan olovnatý, oranžově červený až jasně červený, rumělkový prášek, který, ve spojení s fermeží (lněný olej), se používal/používá jako základní nátěr lodí. Zvyšoval přilnavost následných nátěrů k železu či oceli obšívky lodního dna a zabraňoval korozi. Nátěr se nanášel ještě před spuštěním lodi na vodu anebo později, při obnovách nátěrů v suchém doku. Kladl se i ve vrstvách. – Zahříváním zhoustl tak, že vytvořil tmel, jenž bylo možné používat k ucpávání drobných trhlin a spojování skla a železa, tím spíše, že směs rychle tuhnula. Je velmi jedovatý.                   

Svařování = způsob spojování styčných ploch kovových částí. Ač bylo tavné svařování kovů známé z osmdesátých let 19. století, ještě v první dekádě 20. století se používalo i svařování starým kovářským způsobem, tedy stlačováním nebo kováním materiálů zahřátých do těstovitého tvaru. V obou případech vznikalo metalurgické spojení, u elektrického a plynového navíc pomáhal přídavný materiál. – SVAŘOVÁNÍ TAVNÉ bylo: plynové - spalovala se směs acetylenu nebo vodíku s kyslíkem, přičemž se žhavil drát spojového materiálu a roztavený kov se vléval na žhavené plochy spojovaných materiálů; elektrické - elektroda odtavující se žárem elektrického oblouku vytvářela svarový kov, který se vléval mezi obloukem vysoce zahřáté plochy spojovaných materiálů. SVAŘOVÁNÍ POD TLAKEM bylo kovářské - plochy rozpálené ve výhni se stlačovaly rázy kovářského kladiva nebo bucharu; později se spojované plochy žhavily rovněž elektrickým obloukem mezi elektrodami,

jež měly kruhový tvar a plechy se pohybovaly mezi nimi. – V pojednávaném období (1860-1918) však se preferovalo nýtování - co se dalo nýtovat, to se nýtovalo, a při opravách co šlo vyměnit, to se vyměnilo, neboť elektrické svařování bylo v počátcích, plynové se používalo jen na málo rozměrné části, kovářské svařování rovněž, nadto bylo málo pevné, neboť mezi spojovanými plochami i při značném čištění zůstávalo při kování malé množství strusky. K elektrickému svařování plátů obšívky se přikročilo až ve dvacátých letech 20. století, a to zatím jen k podélnému, zatímco svislé spoje zůstávaly nýtové.

Světla lodní poziční = v pojednávaném období (1860-1918) měly válečné lodě standardní poziční, tj. navigační osvětlení, tvořené: červeným světlem levobočním, zeleným světlem pravobočním, „nízkým“ bílým světlem předního stožáru, „vysokým“ bílým světlem zadního stožáru (měla-li loď dva nebo tři), bílým kotevním světlem předním (pouze na velkých lodích) a bílým kotevním světlem zadním. Zdroje světla musely být velmi silné a takové, aby světlo bylo skutečně v požadované barvě, ba s ohledem na to, že v mlze byla červená barva sice červenější, ale zrudlo i bílé světlo, zatímco žluté světlo ještě více zežloutlo (proto v mlze se na světla, ostatně někdy viditelná až teprve na několik desítek metrů, nespoléhalo a doplňovaly je signály zvukové, a to píšťalami, sirénami a lodními zvony – viz Signalizace). - V podmínkách nočního boje se polohová světla často zhasínala, aby loď v defenzívě splynula s tmou, avšak plulo-li několik lodí ve formaci, na lodní přední zůstávalo na zádi rozsvícené malé orientační záďové světlo, orientující loď následující. Jelikož bojové reflektory rovněž mohly vyzradit pozici lodi, rozsvěcovaly se málokdy – pouze k pátracím účelům a za největšího ohrožení v boji nablízko - s torpédoborci apod. 

Světlík lodní = na válečné lodi pojednávaného období (1860-1918) jícen nebo několik jícnů v palubách nad sebou případně i středolodní nástavbě (viz Jícen lodní), které sloužily k lepšímu odvětrávání strojovny nebo kotelny a zlepšení jejich osvětlení. Vrchní světlík byl opatřen odklopným krytem z plechu, v němž byly rámy pro skleněné výplně, v jícnu bývala řídká mříž. Za plavby v teplé oblasti býval světlík naplno otevřen či odklopen. Světlík v pancéřové palubě v místě nad strojovnou však většinou sloužil hlavně k tomu, aby jím procházely hlavy válců parního, vertikálně ustaveného stroje, neboť do nízkého prostoru pod pancéřovou palubou se nevešly. V každém případě byl na každé válečné lodi světlík opatřen po okrajích pancéřovým roubením, hrází, která aspoň částečně zabraňovala průniku nepřátelských střel či jejích střepin do strojovny. Podobné světlíky, ale menší, bývaly i nad kotelnami. Tloušťka roubení byla shodná s tloušťkou pancéřové paluby nebo byla o něco větší. Po r. 1905 však světlíky z většiny nově postavených válečných lodí zmizely.        

Světlomet lodní = signalizační/komunikační nebo pátrací aparát s vysokou svítivostí, využívající k intenzivnímu a koncentrovanému směrovému svícení reflektoru – parabolického zrcadla (viz Reflektor lodní). Světlomet byl přes obrtlík otočně upevněn na stojanu, tedy dalo se jím otáčen do stran, a na čepech v nosné vidlici i vzhůru/dolů. Těleso bylo plechové, s větracími otvory se záklopkami, sklo bylo silné a ještě kryté ochrannými žaluziemi; při kotvení se reflektory zakrývaly impregnovanou celtovinou. - Na válečné lodě se světlomety instalovaly od poloviny sedmdesátých let 19. století a zdrojem velmi intenzivního světla studeného světla z nich vyvrhovaného byla oblouková lampa. Obloukové lampy začaly vznikat na počátku 19. století (Bunsen, Drummond, Davy…) a to na principu dvou uhlíků napájených silným elektrickým proudem, kdy mezi nepříliš vzdálenými hroty uhlíků vzniká elektrický oblouk. Další zdokonalení se týkala mechanického sbližování upalovaných hrotů uhlíků, napájení elektřinou apod. (Staite, Archereau, Foucault a Dubosq…), koncem 19. století se používalo uhlíků uzavřených do skleněné vzduchoprázdné nádoby, která se dala snadno vyměnit. Původně šlo pouze o světlomety pátrací, bojové, velkých průměrů (1,0-1,5 m), které byly na plošinách na stožárech, vrchních můstcích, později byly světlometné rampy i při komínech, mezi nimi apod. Už v devadesátých letech 19. století se na můstcích válečných lodí začaly objevovat malé světlomety (cca 0,5 m v průměru) pro signalizaci respektive komunikaci, neboť velké pátrací světlomety s obloukovými zdroji světla měly enormní spotřebu elektrické energie, ale byly i světlomety pro univerzální potřebu (průměru 70-80 cm). Přerušování toku světla ze signalizačního světlometu požadovaným směrem se dělo nikoli zapínáním/vypínáním zdroje světla, nýbrž žaluziemi, které signalista přivíral v rytmu Morseovy abecedy odpruženou páčkou po straně světlometu. - Použití lodních světlometů v kritických či přímo bojových nočních situacích bývalo problematické, neboť reflektory sice pomáhaly odhalovat např. útočící nepřátelské lodě, zejména torpédovky a torpédoborce, ale jejich paprsky zároveň nepříteli umožňovaly přesnou lokalizaci bránící se lodi, proto se reflektory v nočních bojových situacích zapínaly jen výjimečně.

Šalupa = původně plachetní loď, s plným nebo brigovým oplachtěním (brigová šalupa), v šedesátých letech v podstatě experimentální, malé britské pancéřníky RESEASRCH (1750 t) a ENTERPRISE (1350 t) konvertované z dřevěných paroplachetních šroubových šalup na první centrálně bateriové lodě, jejichž výzbroj tvořila čtyři těžká nárožní děla (viz Dělo nárožní), pancéřovanou měly oblast vodní čáry (plus traverznice) a centrální kasematu (box batery), nesly barkové oplachtění a jejich strojová rychlost činila kolem 10 uzlů. Vstoupily do služby v r. 1864. O něco větší bylo několik následných britských pancéřových korvet (viz Korveta).

Šášeň lodní, sašeň, teredo = rod mořských, až metr dlouhých červovitých mlžů částečně uzavřených do lastury, s vrtavým způsobem života a rychle se rozmnožujících (jeden červ může vyplodit před půldruhého miliónu vajíček). Pobřežní dřevěné stavby a dřevěné lodě jím velmi trpěly, neboť šášně v jejich obšívkách vrtaly nespočetné dlouhé chodbičky průměru 1 – 2,5 cm, a to až do konstrukce skeletu, které však na lodním povrchu nebyly patrné, neboť tam si červi nechávali jen nepatrné dírky k přívodu vodního kyslíku. Šášně požírají dřevo ve slané vodě, avšak dřevo impregnované nebo předtím ponechané ve sladké vodě nechávají být, takže často lodím stačilo, aby najely sladkou říční vodu a šášeň zmizela (velké lodě tuto možnost samozřejmě neměly). Preventivně se tedy smáčené vnějšky lodních trupů pobíjely plechem, nejčastěji měděným, později se začaly používat barvy, které šášeň zabíjely nebo odpuzovaly, ta však měly záporný vliv na mořský bios všeobecně. (Viz Obrost lodí.)

Školní lodě válečného námořnictva = v pojednávaném období (1860-1918) většinou už vysloužilé jednotky upravené jako ubytovací a nesoucí jen ta zařízení, která byla předmětem výuky. V zásadě existovaly školní lodě pro základní výcvik mužstva, na které se naloďovali nováčci, a školní lodě pro kadety, kteří pak přecházeli do nižších důstojnických škol, a školní lodě pro speciální výcvik v krátkodobých kursech – dělostřeleckých, torpédových, minérských, kormidelnických, strojnických, pro signalisty…

Škuner = rychlá menší plachetní loď používaná v 18. a 19. století k dopravní plavbě kabotážní i zámořské, poslední vznikly začátkem 20. století. Škuner nesl dva nebo tři stěžně s vratiplachtami, na čelu byly kosatky (škunerové brigy měly na předním stěžni křížové, ráhnové plachty), avšak pro účely obchodní přepravy se stavěly i mnohem větší škunery, s až šesti stěžni, ba v r. 1902 vznikl i exemplář se sedmi kovovými! Škunery měly jednoduchou konstrukci, takže byly poměrně levné, a jednoduché plachtoví nevyžadovalo početné stěžňové mužstvo…, takže jich vzniklo velké množství.  

Šrapnel (od angl. jména Shrapnel) = dělostřelecký projektil vyvinutý britským dělostřeleckým důstojníkem H. Shrapnelem (1787-1842) a poprvé použitý při obraně Gibraltaru v r. 1787 a pak při obléhání Dunkerque v r. 1795. Šrapnel tvořilo kulovité plechové pouzdro plněným olověnými kulkami průměru 10 – 13 mm, používanými původně jako střelivo do běžných armádních pušek-předovek, a dávka rozmetné výbušniny. Některé původní druhy (langrel/langrage) si nezávisle na Shrapnelovi lodní dělostřelci plnili většími kusy železa a spíše než proti živé síly je vypalovali ku ničení plachtoví a takeláže namísto kartáčů. - Šrapnel byl uzpůsoben tak, aby přičiněním plamínku doutnáku vybuchoval ve vzduchu, ale až nad vzdáleným cílem, kde výbuch tenkostěnné tělo střely roztrhl a kulky rozmetal do okolí. V tom byl hlavní rozdíl tohoto plněného projektilu oproti kartáčové střele, která se rozpadala (nikoli vybuchovala) ihned po opuštění hlavně a jejíž účinný dostřel se počítal jen do asi sta metrů (navíc devastovala vývrt hlavně). V munici námořního dělostřelectva se šrapnely udržely zhruba do sedmdesátých let 19. století, neboť nemohly konkurovat střelám s mnohem větším doletem a ostatně ani ne střelám tříštivým, jejichž účinky byly podobné, avšak více devastační, ostatně oproti granátů se poměrně složitě vyráběly. Ale i dlouho poté ještě měly šrapnely lodě koloniální služby, mj. k ostřelování živé síly na pobřeží, z velké blízkosti. V pozemním vojenství se šrapnely udržely až do začátku 20. století.

Štáb námořní = v námořním vojenství pojednávaného období (1860-1918) orgán velitele jako útvar admirálů nebo důstojníků, jehož prostřednictvím velitel uskutečňoval velení určitému strategickému nebo taktickému útvaru - formaci lodí, námořní nebo pobřežní oblasti případně vojensko-námořnímu zařízení, a jenž veliteli poskytoval i služby poradní a konzultační. Základní povinností štábního orgánu byla příprava podkladů pro rozhodnutí velitele, zpracovávání rozkazů a jejich předávání na nižší úroveň, a příprava podkladů pro hlášení velitele nadřízenému. - De facto i de iure byl nejvyšším štábem v zemi v době válečné hlavní stan (v době mírové se nezřizoval) – instituce sídlící mimo hlavní město, nýbrž blíže k bojištím, v níž měl rozhodující slovo vrchní velitel branných sil státu – panovník nebo president a po něm náčelník hlavního stanu; členy byli ministr války, ministr námořnictva, náčelník generálního štábu armády a náčelník hlavního námořního štábu (tj. válečného námořnictva), náčelníci operačních odborů těchto štábů i se svými pobočníky-poradci, činitelé na ministerské úrovni, zodpovědní za organizaci života v zázemí (např. ministr vnitra), zástupci spojeneckých branných sil… a příležitostně přizvaní ministr zahraničí, ministr financí, velitelé operačních celků armády a válečného námořnictva, představitelé regionálních útvarů státní správy a moci apod. - Hlavnímu stanu byly podřízeny generální štáb armády a hlavní námořní štáb. - Hlavní námořní štáb byl na hlavním stanu závislý přímo (jemu se zodpovídal, od něj přebíral rozkazy strategické povahy), na ministerstvu námořnictví nepřímo (námořní ministerstvo odpovídalo např. za stavbu válečných lodí, za správu státních loděnic, politické, materiální a finanční záležitosti válečného námořnictva, vzdělávání námořnictva…). Hlavní námořní štáb byl za války odpovědný za vypracovávání strategických plánů a za rámcové řízení bojové činnosti válečného námořnictva, dbal také na jeho výstavbu a technickou vyspělost, plánoval výcvikovou činnost... Hlavní štáb válečného námořnictva tvořily operační správa, zbrojní správa, ubytovací správa, mobilizační správa, zpravodajská správa, správa námořních přidělenců, správa námořního výzkumu, správa knihovny a archívu generálního štábu, pobočnická správa. - Hlavnímu námořnímu štábu byly podřízeny hlavní štáby loďstev - strategických operačních skupin válečného námořnictva. Tyto štáby měly podobnou, ale jednodušší strukturu funkcí. – Hlavní štábům loďstev byly podřízeny velitelé operačních útvarů loďstva (eskader) a válečných přístavů v dané oblasti (pokud byl válečný přístav částí námořní základny, byl velitelem námořní základny včetně její námořní obrany z pevniny armádní činitel v hodnosti generála, zatímco činiteli válečného námořnictva, rovněž v hodnosti admirála, zůstávalo velení nad místním válečným přístavem). Velitel operačního/bojového loďstva měl k dispozici štáb velitele operačního loďstva / bojové eskadry, kterýžto štáb kromě velitele (a jeho adjutanta, tj. pobočníka ve smyslu sekretář) personálně tvořili: náčelník štábu velitele bojové eskadry (s pobočníkem), vlajkový operační důstojník, vlajkový navigátor, vlajkový dělostřelecký důstojník, vlajkový torpédový a minový důstojník, vlajkový zpravodajský důstojník, vlajkový strojní inspektor, vlajkový inspektor zdravotní služby, vlajkový hospodářský inspektor, vlajkový prokurátor; kromě velitele operačního loďstva, který měl admirálskou hodnost, a náčelníka jeho štábu, jenž ji někdy měl také, byli ostatní důstojníci takového štábu ve vyšších i nižších důstojnických hodnostech. Avšak bylo-li operační loďstvo rozděleno na menší celky – divize, brigády, oddíly apod., jimž veleli admirálové (divizím) nebo vyšší důstojníci (oddílům), náleželi do štábu velitele operačního loďstva i oni, přičemž admirálové byli vedeni jako 1. zástupce velitele bojové flotily, 2. zástupce velitele bojové flotily. Každý takový admirál, jenž velel nějaké skupině lodí, sídlil na admirálské lodi a měl štáb zástupce velitele operačního loďstva, tvořený jen několika důstojníky; tito admirálové však se jednání štábu velitele operačního loďstva zúčastňovali samozřejmě, jen když plulo celo loďstvo společně s jejich útvary. - Důstojníci velící menším útvarům lodí, využívali své štáby vůdčích (velitelských) lodí, které tvořili: zástupci velitele – první a druhý, dělostřelecký důstojník, torpédový a minový důstojník, navigační důstojník, důstojník-signalista, strojní důstojník... a jejich zástupci. – Své štáby měli i velitelé válečných přístavů,. Velitelem válečného přístavu byl admirál, který měl náčelníka štábu, důstojníky pro správu technických zařízení včetně doků, pro zásobování, pro správu vodních cest a kotvišť, pro přístavní přepravu, důstojníky zbrojního meteorologického a signalizačního. Byla-li v námořní základně vojenská (státní) loděnice s arzenálem, měla svého náčelníka (její součástí byl i projektově-konstrukční odbor), rovněž v hodnosti admirála. (Pozn.: Tento výklad je jen obecný, nepřihlíží např. ke konkrétnímu označování jednotlivých štábů a štábních pozic v námořnictvech jednotlivých zemí, neboť by krátký slovníkový výklad vydal na dlouhou speciální stať, ale např. v britském Královském námořnictvu admirál byl někdy komodorem, vyšší důstojník někdy komandérem, v Rusku existoval jednak starší flagman/velitel eskadry, jednak mladší flagman/zástupce velitele eskadry a zároveň velitel některé divize, na ruských válečných lodích byl zástupem velitele starší důstojník, v jednotlivých funkcích byli jako hlavní rovněž vždy starší důstojníci, které zastupovali mladší důstojníci…, a nuance existovaly v marínách Německa, Francie, Itálie atd., ale v zásadě byla hierarchie štábů a štábních funkcí, jak je uvedena výše.)     

Štítové zábradlí, štítnice = lodní pažení respektive brlení tvořené plnou plochou dřevěnou nebo plechovou. Na rozdíl od obrubnice nebylo toto brlení dvojité, nýbrž tenké, lehké, jednoduché. Díly zábradlí - štíty - spočívaly na nosnících a sloupcích opatřených vzpěrami, ve štítech byly vespod odtokové otvory. Na prvních centrálně-kasematních a věžových lodích se některá část štítového zábradlí dala v případě potřeby odsunout nebo sklopit, čímž se otevřely palebné úhly děl umístěných na úrovni vrchní paluby a pálících přes bok lodi.