M

24.05.2013 21:45

Magnetická deklinace = úhlový rozdíl mezi magnetickým poledníkem a zemským poledníkem, neboť poloha zemských magnetických pólů není totožná s polohou pólů zemských (severní magnetický pól má přibližné souřadnice 72° s.š. a 96° z.d., jižní magnetický pól 73° j.š., 156° v.d. – přibližné souřadnice proto, že polohy magnetických pólů nejsou stále, nýbrž se přemisťují). Na všech místech Zeměkoule ukazuje kladný hrot kompasové magnetky k severnímu magnetickému pólu, avšak právě s různými deklinacemi. Ty byly/jsou zaznamenány ve speciálních námořních mapách.

Magacín (od něm. Magazin - sklad, zásobárna) = (viz též Muniční sklad) v pozemním vojenství pojednávaného období (1860-1918) byl magacín každý sklad, v němž se uchovával zbrojní či výstrojní materiál, proviant a potřeby k výrobě jídla (menáže), jezdecké potřeby a krmivo pro koně apod., v námořním vojenství byl magacín lodní oddělení nebo oddělení námořního arzenálu, v němž se v dobách, kdy ve výzbroji lodí převládaly předovky, skladovaly střely do lodních děl, zatímco soudky se střelným prachem se skladovaly v pulverně – prachárně. Od devadesátých let 19. století, po zavedení jednotných nábojů, byl magacínem zván sklad střel pro dělené náboje a sklad jednotných nábojů (na angl. lodích shell-magazine či ammunition depot), zatímco pro skladování prachových vaků pro těžká děla nadále sloužily prachárny (na angl. lodích powder-magaznine). (V současnosti také kovová nebo plastiková schránka - zásobník), v níž jsou uloženy náboje do lehkých zbraní a malorážních děl.)

Maják světelný = v pojednávaném období (1860-1918) stacionární světelné návěstní a orientační zařízení vyzařující vesměs přerušované světlo s dalekou viditelností. Hlavní částí majáku byl silný zdroj světla umístěný na vysoké věžní nebo stožárové stavbě, často i na lodích zvaných majákové. Světelné majáky prostřednictvím pravidelných světelných signálů vypovídaly jednak o své poloze na pobřeží nebo ostrově, čímž umožňovaly lodím orientaci, jednak upozorňovaly na přítomnosti místa nebezpečného pro plavbu. Nejjednoduššími prostředky této navigace byla žerďová zařízení poblíž vjezdů do přístavů, která původně světlem ohně páleného dřeva udávala polohu přístavních vjezdů a míst nebezpečných pro plavbu v jejich okolí, avšak už od starověku vznikaly i majáky mnohem rozměrnější, jako mimořádně vysoké a pevné pobřežní či ostrovní stavby. Jedním z nejstarších byl obrovský, 110m maják na ostrůvku Faros (Pharos) u Alexandrie, podle něhož pak budovali menší majáky i Římané. Ze středověkých majáků byly nejznámější maják u italského Livorna z r. 1158 a majáky na francouzském a španělském pobřeží, od 13. století přibývaly i ve Velké Británii a na západoevropském pobřeží. Mnohé měly velmi zajímavou, pečlivě sledovanou historii… Od 19.století se světelné majáky realizovaly jako železné, železo-kamenné a železobetonové konstrukce. Majáky spočívaly na velmi pevných základech sahajících až 20 m pod zem, z něhož se zdvíhaly jako majestátné věže ukončené nahoře rozměrnější osvětlovací a obslužnou částí. Tělesem věže vedlo točité schodiště. Klasický světelný maják měl v horní části komoru jako obydlí obsluhy (majákové stráže), komoru jako zásobárnu paliva, komoru (lucernu) se zdrojem silného světla. Světlo vznikající spalováním dříví, později uhlí v koších vyvěšených přes okraj věže na tyčích však bylo mdlé, a když vál vítr, paliva zase rychle ubývalo, a tak se začaly horní části věží upravovat jako zděné prostory s velkými bočními, zasklenými okny a vzduch se k ohni vedl zespodu, a později byly lucerny tvořeny už jen okny. To zůstalo, i když se začaly používat obrovské lojové svíce a olejové hořáky, a když pak Francouz A. J. Fresnel (1788-1827) zavedl počátkem 19. století petrolejové lampy s koncentrickými hořáky, které se udržely až do začátku 20. století, bylo už světlo značné a stálé. K zesílení jeho intenzity však už koncem 18. století sloužila plochá či parabolická zrcadla, brzy poté byly použity i velké skleněné čočky a od třicátých let 19. století se používaly kombinované optické soustavy. V polovině 19. století se začal na majácích spalovat plyn a koncem téhož věku se na nich objevily první obloukové lampy se světlem několikanásobně intenzivnějším, od začátku 20. století se pak zaváděly i obrovské žárovky s příkonem několika tisíc W a pak výbojky, s emitovaným světlem vysokého jasu. To už byly standardní majáky s lucernou, v níž se světlo soustavou původně parabolických zrcadel a poté soustavou čoček a skleněných hranolů (pův. Fresnelových) koncentrovalo do jednoho paprsku a vrhalo do dálky. Od zavedení elektrických majáků koncem 19. století se začalo užívat identifikace majáků podle délky záblesků respektive délky pauz a posléze podle barevnosti záblesků, takže každý světelný maják pak měl určené délky záblesků a pauz a určenou i barevnost záblesků, jež byly bílé, červené nebo zelené. Přitom se přerušování světla dosahovalo nikoli vypínáním a zapínáním světelného zdroje, což by zdroj světla rychle opotřebovávalo, nýbrž v principu buď zakrýváním zdroje světla otočnou clonou, nebo otáčením světelného zdroje. Pokud nebyly majáky elektrické, toto přerušování činil zařízení ovládané hodinovým strojem. – Problémem světelných majáků bylo/je počasí respektive dohlednost za mlhy. Aby za běžného počasí bylo světlo majáku vidět do vzdálenosti 40 km (22 nám. mil), bylo třeba svítivosti zdroje v hodnotě asi 10 000 candel, kdežto za i nevelké mlhy bylo třeba zdroje o svítivosti asi stonásobné. Záznamy o souřadnicích majáků a o charakteristice jejich signálů byly/jsou obsaženy ve speciálních příručkách, které povinně náležejí do můstkové výbavy každé lodi, majáky se vyznačovaly i na námořních mapách určité oblasti. (Soudobě však význam terrestrických majáků klesá, neboť je nahradily prostředky velmi přesné navigace lodí prostřednictvím družic.)

Majákové lodě = speciální lodě opatřené majákovou věží, ukotvené nastálo nebo dočasně na námořních nebo příbřežních místech, kde by nebylo možné nebo účelné instalovat stacionární maják. V pojednávaném období (1860-1918) to byly buď speciální, anebo vyřazené, ale upravené a přiměřeně zatížené lodě, mnohé bez vlastního pohonu, odtahované na místo určení, pouze se světelnou signalizací. Podle státní příslušnosti měly určitý barevný nátěr. Nejstarší majákovou lodí byl zřejmě NEWARP z r. 1799 na Severním moři, ale už koncem 19. století jich byly stovky. (Dnes jsou majákové lodě většinou plně automatizované jednotky, se signalizací rádiovou, akustickou, světelnou, hydroakustickou… a jako části širšího informačního systému do něhož náleží i zprostředkování orientace podle satelitních činitelů. Jelikož jsou na těchto lodích velmi nákladná, a přitom nestřežená zařízení, stávají se předmětem pozornosti námořních lupičů, podobně jako bóje a různé navigační znaky. Všeobecně však i význam majákových lodí velmi poklesl.)

Manévr (od franc. a angl. manoeuvre) = jeden z hlavních obsahových prvků taktického pohybu lodi či formace lodí - účelově vyvinutý pohyb lodí nebo skupiny lodí ve smyslu změny plavebního kursu (manévr kormidlový). Manévr mohl být jednoduchý, pak byl zván evoluce, nebo kombinovaný, složený z několika evolucí. Šlo-li o pohyb válečných lodí při cvičení, před bojem či v boji, pak to byl manévr taktický; manévr palebný byl proveden pouze lodním dělostřelectvem, tedy bez změny kursu lodi, a to přenesením palby z jednoho cíle na jiný. V dobách paroplachetních lodí se rozeznávaly manévr strojové a manévry plachtové. Jinak se manévry rozlišovaly na přibližovací, poziční (např. ke změně uspořádání formace lodí, k dosažení výhodné pozice vzhledem k poloze slunce, směru větru apod.), útočné, obranné a ústupové, také na ostré a klamavé. Každý manévr vedl ke změně taktické situace v boji nebo za cvičení. 

Manévry námořní = v námořním vojenství rozsáhlá námořní cvičební a prověrková činnost dvoustranná (strana „vlastní“ a strana „nepřátelská“, na rozdíl od taktického cvičení, které je jednostranné) v taktickém i strategickém měřítku, v podmínkách představujících podmínky bojové. Podle obsahu manévrů (námořní operace, útoky na pobřeží…) se námořních manévrů zúčastňovaly lodě různých kategorií s různým taktickým určením, po Velké válce také letectvo, a podle rozsahu manévrů operovaly skupiny lodí (eskadry, divize…) a samostatná plavidla (průzkumná, hlídková, minová…). V pojednávaném období (1860-1918) válečné námořnictvo zpravidla každé země s většími námořními silami pořádalo každoročně několik cvičení eskader, a jednou ročně generální manévry na úrovni loďstva (např. ruská loďstva měla každoročně ke konci plavební kampaně generální manévry na Baltu a Černém moři, zatímco na Dálném východě měla generální manévry Tichooceánská eskadra).   

Manilové lano – viz Lano manilové. 

Mapy námořní = navigační geografická zobrazení ve zmenšeném měřítku částí povrchu Země s oceány, moři a pobřežím, ostrovy apod., s údaji o místních hloubkách oceánů a moří, směrech a sílách mořských a přílivových proudů v různých ročních obdobích, polohách a výškách břehových objektů, druzích dna a jeho tvarech (s vyznačením isobath a isorachií), s navigačními znaky (vč. údajů o jejich druzích, charakteru signálů…), údaji o navigačních nebezpečích (o vracích, kabelech, nebezpečných geologických místech…), místní klimatických podmínkách (směry větrů a jejich síla v různých ročních obdobích), s vyznačeními stálých plavebních tras s údaji o trvání plavby mezi dvěma přístavy, magnetických křivek (isodynamy a isokliny) apod. V tomto ohledu s námořní mapy v pojednávaném období (1860-1918) nelišily od map soudobých, které však jsou podrobnější a preciznější. Navíc kromě námořních map tištěných na polotuhém papíru (jako kdysi), umožňujícím opakované použití a práci s nautickým odpichovátkem, trojúhelníky, paralelním pravítkem, jsou nyní k dispozici mapy elektronické nahlížené pomocí počítače a navigačních systémů (GPS). Nicméně i v tomto případě musí být na lodi k disposici opravené mapy tištěné na papíru. - Námořní mapy mají splňovat následující podmínky: zachovat věrnost úhlů, zobrazit loksodromu (viz pozn. 1 za výkladem hesla) jako přímku a umožnit jednoduché měření vzdálenosti. Těmto podmínkám odpovídají nejvíce mapy Mercatora (pozn. 2), na kterých se rovnoběžky a poledníky protínají pod pravými úhly (pozn. 3). Pro mapy speciální jsou použity i jiné způsoby projekce (gnómonická…). Podle měřítka lze námořní mapy dělit na generální (1:150 000 až 1:600 000), břehové 1:50 000 až 1:150 000, plány přístavů (1:50 000) a větší. - Mapy použité k plavbě musí být aktuální, tj. se zanesenými opravami, které jsou v týdenních intervalech publikovány vydavatelem mapy. – Poznámky: (1) Loksodroma je trajektorie protínající poledníky pod stejným úhlem. (2) Mercator, Gerardus (1512-1594), významný kartograf, vlastním jménem Gerard de Cremere, narozen ve flanderském městě Rupelmonde, avšak od r. 1552 žil v Duisburgu. V r. 1537 vytvořil mapu Palestiny, v r. 1538 mapu světa, v r. 1540 mapu Flander. Poprvé použil vlastní projekci r. 1569, od r. 1630 byla jeho mapy používány i k navigaci. (3) Vzdálenosti se odměřují v mořských mílích (1 nám. míle je rovna jedné minutě zeměpisné šířky) odměřené na boku mapy. Marína (angl. marine, něm. Marine) = (1) Slangové, všeobecné označení válečného námořnictva, dříve námořnictva vůbec. (2) Označení uměleckého, výtvarného díla, nejčastěji kresby či malby, s námořním námětem – tedy s výjevy moře a plavby na něm (viz Námořní malba). (3) Dříve exkluzivní část přístavu, v níž přistávaly dopravní lodi a která byla vyhledávaným místem procházek a sedánek, zejména v evropských přístavech u Středozemního moře, soudobě hlavně v USA elitářská část přístavu pro ukotvení malých lodí, zejména rekreačních, vybavená příslušnými obchody pro jachtaře, ale také obchody, restauracemi a kavárnami vyšší třídy apod. 

Mars = na válečných lodích uvedených do služby v sedmdesátých letech 19. století okrouhlá plošina s plechovým zábradlím, někdy zcela krytá (francouzské obrněnce), na níž byly na palpostech lehké kanóny či kulomety, instalovaná na dutý nebo tyčový stožár, jako další pásmo obrany lodi. Stožáry, které je nesly, byly zvány bojové. Tyto plošiny existovaly už na plachetních korábech, byly však jednak pracovní, jednak - za boje - pro střelce s ručními zbraněmi lučištníky počínaje, kteří odtud mohli s přehledem pálit na palubu blízké nepřátelské lodi, anebo na palubu vlastní lodi, byla-li např. po abordáži obsazena. Na pancéřových lodích měla instalace stožárových dělostřeleckých palpostů přispět ke zlepšení ochrany před torpédovkami – jednak pak bylo možné na marsy instalovat lehká děla, která se na nástavby a vrchní palubu už nevešla (anebo aby se prostě počet malorážních děl zvětšil), jednak byly útočící jednotky patrnější a opticky se jevily jako delší cíl. Po r. 1905 ze stožárů válečných lodích mizely. 

Marže (od fr. marge – okraj, angl. margin) = v námořnictví vzdálenost mezi dnem např. přístavní rejdy či plavební dráhy a dnem lodi.

MAS = italský motorový útočný člun, který jako třída vznikl podle francouzských torpédových člunů a který Italové používali ve druhé polovině Velké války. Obsah zkratky se několikrát měnil – původně znamenala: Motorbanca armata SVAN (= ozbrojený člun fy SVAN), později Motorbarca armata silurante (torpédový motorový člun) a od r. 1917 Motoscafo antisommergibile (protiponorkový motorový člun, zjednodušeně stíhač ponorek), a také přibývalo firem, které MASy stavěly, takže jich do konce velké války bylo postaveno několik set. Původně měly MASy hřmotné spalovací motory, proto od r. 1917 byly mnohé série osazeny méně výkonnými, ale tichými elektromotory. Řada jich vznikla na objednávku italského válečného námořnictva také v USA. Výtlak těchto lodí se pohyboval mezi 11 a 17 t, jejich výzbroj byla buď dělová a kulometná, nebo - většinou - torpédová (2 torpédomety + malorážní dělo + kulomety), některé mohly nést i miny. Vzhledem k výkonnosti tehdejších spalovacích motorů nebyla rychlost těchto jednotek velká - v r. 1918 činila max. 26 uzlů, zatímco běžné torpédové lodě se silnějšími stroji a turbínami byly o nejméně 5 uzlů rychlejší, přesto byly lodě poměrně účinné. A tak hlavními výhodami člunů MAS vůči rychlejším torpédoborcům a ostatně i obranné dělostřelbě byla ona už vzpomenutá vysoká manévrovatelnost a nepatrnost cíle. - Od r. 1916 patřily ke standardní výbavě člunů MAS i malé radiostanice a v r. 1918 se na nich objevily i protiponorková akustická detekční zařízení. Jejich nejslavnější akcí člunů MAS bylo potopení rakousko-uherského dreadnoughtu SZENT ISTVAN v závěru Velké války, Jejich vývoj pak pokračoval, takže se dočkaly využití i za druhé světové války.

Matelot (rus.) = loď za zádí, tj. ta, která v plavebním tvaru následuje loď před ní, v jejím úplavu.

Mateřská loď, tendr, depotní loď = ve vojenském námořnictví plavidlo skýtající zázemí jedné nebo více lodím, ale také námořním plovákovým letadlům, tedy s nákladem zásob munice, paliva, potravin, zdravotnických potřeb, náhradních dílů apod.; disponovalo i dílnami a zařízením pro drobnou opravárenskou činnost a ubytovacími prostorami. Služeb těchto depotních lodí využívaly jak velké lodě (zpravidla každá bitevní loď po r. 1905 měla vlastní depotní plavidlo. Měly je i školní lodě), tak menší jednotky respektive jejich formace – každá organizovaná skupina torpédových lodí a ponorek před Velkou válkou, zejména však během ní měla vlastní mateřskou loď, podobně operační skupiny minonosky. Speciálních jednotek tohoto druhu bylo postaveno málo, většinou se na depotní plavidla upravovaly dosluhující válečné lodě zbavené výzbroje a s přestavěným podpalubím. Typickou mateřskou lodí byla např. rakouská GÄA.

Mazut = ruský termín (mazút), který byl u nás znám už na začátku 20. století, ale obecně se v české námořní neodborné literatuře začal používat od konce čtyřicátých let 20. stole-tí, což se týká i mnoha jiných ruských termínů, např. taranu… V ruštině je mazut výraz pro destilační hustý zbytek ropy po jejím primárním zpracování, který má asi dvojnásobnou výhřevnost než kamenné uhlí, a je přitom levnější. Na přelomu 19./20. století se v Rusku ze 100 tun ropy získalo 40 – 60 t mazutu, který se jednak dodával do oblastí, kde bylo málo uhlí, jednak se úspěšně vyvážel, a to jako palivo pod lodní, lokomotivní a tovární kot-le, později i do velkých vznětových motorů. Také u nás (i na bývalých čs. námořních lo-dích, od doby, kdy se na ně začal dodávat mazut ze SSSR) se mazutem nazývalo palivo s vysokou viskozitou, v chladném stavu bylo velmi husté, tekuté při teplotách nad 30°C, používané zprvu jako palivo v kotlích, posléze v hlavních motorech a nakonec i v moto-rech pomocných. Mělo velkou výhřevnost, ale dávalo hustý kouř. - V západním světě byl termín mazut neznámý, neboť tam se pro stejné palivo, těžký zbytkový palivový olej, pou-žíval angl. termín residual fuel či jmenovitější boiler-oil (BO – kotlový palivový olej) či fuel oil (FO - palivový olej).     

Melinit (franc.) = výbušnina, jíž byly od osmdesátých let 19. století plněny výbušné střely, mj. granáty do lodních děl. Teplota výbuchu 4,4 MJ/kg (1050 kcal/kg), rychlost detonace 7100 m/sec. Melinit vynalezl v r. 1884 francouzský chemik prof. P. M. E. Vieille (asistoval E. Turpin aj.). Výbušnina byla na bázi kyseliny pikrové (trinitrofenol – světle žlutá krystalická látka získaná nitrací fenolu směsí dusíku a kyseliny sírové), s 3 až 5 % nitrocelulózy (střelné bavlny – viz Střelná bavlna). Vyráběla se tak, že se zrnitá kyselina pikrová ponořila do roztoku nitrocelulózy (pyroxilínu), čímž se získala výbušnina s větší účinností než jakou měla nitrocelulóza sama o sobě. Na rozdíl od pyroxilínu však byla značně citlivější, takže její použití v munici včetně lodní zejména v době mírové bylo omezené; ostatně zřejmě nešetrné zacházení s vaky s melinitem bylo příčinou výbuchů na francouzských bitevních lodích IÉNA (zničena po vnitřní explosi 12. března 1907) a LIBERTÉ (zničena z téže příčiny 25. září 1911). - Britové takovou výbušninu pak vyráběli rovněž, jako lyddit (podle města Lydde, v němž se prachárna nacházela – viz Lyddit), v Rakousku-Uhersku byla její verze vyráběna jako ekrazit, v Japonsku jako šimoza…

Metacentrum lodi, zástředí = průsečík svislice procházející místem hydrostatického vztlaku lodi s těžnicí. Mění se po křivce zvané evoluta. Vzdálenost mezi metacentrem lodi M a těžištěm lodi G je metacentrická výška, jinak dříve osa plování (na prodloužení této spojnice směrem dolů se nachází ještě těžiště vztlaku F). Je-li těžiště lodi G příliš vzdáleno od metacentra lodi M, je loď sice velmi stabilní, ale náklony vyrovnává příliš rychle, je-li vzdálenost malá, je loď na vlnách „měkčí“, ale také labilnější. Dostane-li se těžiště G nad metacentrum M, loď se převrací. Vzdálenost G-M (případně G-F) má být okolo 5 % šířky lodi. Výpočet metacentra potažmo výšky metacentrické patřil k základním úkonům při projektování lodi a vycházel z hodnot, které byly pro danou loď stanoveny, zejména výtlaku. Byly-li poloha metacentra a metacentrická výška stanoveny, bylo třeba jim podřizovat provedení trupu, ba konstrukce celé lodi, a když už, spíše než G-M se měnila vzdálenost G-F.  

MG (zkratka angl. machine gun) = v anglických textech zkratka jako označení pro tzv. strojní zbraň resp. strojní dělo, tedy pro malorážní rychlopalnou automatickou palnou zbraň. 

Metacentrum lodi, zástředí = průsečík svislice procházející místem hydrostatického vztlaku lodi s těžnicí. Mění se po křivce zvané evoluta. Vzdálenost mezi metacentrem lodi M a těžištěm lodi G je metacentrická výška, jinak dříve osa plování (na prodloužení této spojnice směrem dolů se nachází ještě těžiště vztlaku F). Je-li těžiště lodi G příliš vzdáleno od metacentra lodi M, je loď sice velmi stabilní, ale náklony vyrovnává příliš rychle, je-li vzdálenost malá, je loď na vlnách „měkčí“, ale také labilnější. Dostane-li se těžiště G nad metacentrum M, loď se převrací. Vzdálenost G-M (případně G-F) má být okolo 5 % šířky lodi. Výpočet metacentra potažmo výšky metacentrické patřil k základním úkonům při projektování lodi a vycházel z hodnot, které byly pro danou loď stanoveny, zejména výtlaku. Byly-li poloha metacentra a metacentrická výška stanoveny, bylo třeba jim podřizovat provedení trupu, ba celé lodi.

Mičman (rus., od angl. midshipman) = v ruském válečném námořnictvu v pojednávaném období (1860-1918) námořní poručík. (Midshipman v námořním vojenství britském a USA je totéž co kadet, který se po praktickém výcviku a zkouškách stává nižším důstojníkem válečného námořnictva.) 

Míle námořní (angl. nautical mile) = 1852 m (1,852 km), mezinárodní jednotka námořní délky (původně anglická admiralitní míle), jinak obloukový rozměr 1/60 zeměpisného stupně na rovníku (= 1 minutě zeměpisné délky). Desetinou nám. míle je 1 kabel (angl. cable, jinak i kabelt, kabeltow = 185,2 m).

Mina námořní = statický hladinový nebo příhladinový bojový prostředek používaný v defenzivním i ofenzivním účelům, tj. buď k obraně (přístavů, pobřežních úseků, plavebních míst…) nebo k útoku (kladení min před nepřátelskými základnami, na plavebních trasách nepřítele…). Hladinové doutnákové a později nárazové miny se v námořním vojenství používaly už ve středověku, avšak významně použity byly až v r. 1777 v USA, při známém Bushnelově útoku na britské lodě u Filadelfie. Důvodem sestrojení námořní miny bylo poznání, že poměrně malá výbušná nálož spočívající či plující těsně pod hladinou, dokáže průrazem dna nepřátelské lodi udělat více škody než dlouhá dělostřelba a spíše než palba děl dokáže taková loď i potopit. Vývoj námořních min však nebyl rychlý a v l. 1800-1830 se mu věnovali jen jednotlivci (Fulton, Colt…). A byl to ruský konstruktér P. L. Šilling, kdo po deseti letech zkoušek představil v r. 1832 první prakticky a ve větším množství použitelné námořní miny, ač koncem dvacátých let vyvinuli takové bojové prostředky i v USA. To ve Velké Británii začali s vývojem vlastních min až v druhé polovině třicátých let 19. století… Nejvýznamnější výsledky však měl opět Rus, fyzik a elektrotechnik B. S. Jakobi, který s pomocí vojenských specialistů zkonstruoval v l. 1840-1847 několik typů kontaktních námořních min včetně už i galvanických, s výbušnou náplní černého prachu hmotnosti od několika kilogramů do několika desítek kilogramů. K jejich hromadnému nasazení došlo za krymské války v l. 1853-1856 - na Baltiku i Černém moři, přičemž Rusové za celou válku nakladli asi 2600 těchto min (např. ve Finském zálivu nasadili 372 galvanických min a okolo 50 min s mechanickým, tzv. pyrotechnickým zapalovačem)… Další významné uplatnění našly námořní miny za americké občanské války v l. 1861-1865, kdy se na nich potopilo osmnáct válečných lodí Unie… Znovu se námořní miny objevily za rusko-turecké války v l. 1877-1878. kdy jich Rusové na Černém moři a spodních partiích Dunaje nakladli asi 1700. V r. 1882, opět v Rusku, zkonstruovali zařízení, které po svržení miny automaticky udržovalo minu na potřebné hloubce; v principu se tento způsob používá dodnes... Za rusko-japonské války v l. 1904-1905, když už se projevila propracovanost taktiky nasazování tohoto bojového prostředku, tehdy s 37 až 50kg výbušnou náplní pyroxilínu, např. utvářením minových polí a přehrad – obě bojující strany nakladly celkem 6365 min a důsledkem bylo zničení jedenácti válečných lodí, z toho šesti velkých, mj. obrněnce PETROPAVLOVSK a japonských bitevních lodí HACUSE a JAŠIMA. Tehdy, v r. 1904, došlo také k prvnímu bojovému nasazení speciálních minonosných lodí (AMUR a JENISEJ). Za Velké války už byly standardem s vysokou účinností a s vysokým použitím, řádově ve statisících (téměř třetina lodí zničených v l. 1914-1918 byla obětí námořních min!). Nejvíce s v l. 1914-1918 používaly kontaktní miny spočívající 3 až 5 m pod hladinou a ukotvené v hloubce 120 m (později až 300 m) a s výbušnou náplní hmotnosti až 200 kg. Skládaly se z těla (pláště), výbušné náplně, detekčních prvků s rozněcovačem a z kotvového zařízení. Postupně se vyvinuly námořní miny mnoha druhů – miny odpalované na dálku elektricky (po drátech nebo rádiem), protiponorkové miny anténové, miny bezkontaktní, iniciované akustickým impulsem, magnetickým polem, změnou tlaku v okolí, otřesem či hlukem… Velmi dobré byly miny ruské a německé, špatné byly britské, ale v r. 1917 Britové nasadili nové (typ H2), s náloží 200 kg trinitrotoluolu, které už dělaly Němcům těžké potíže. Celkově válčící strany položily za Velké války asi 309 000 min(!!), nejvíce v průlivu La Mance (213 000 min, z toho asi 155 000 protiponorkových) a potopilo se na nich 202 válečných lodí (9 bitevních, 10 křižníků, 106 torpédoborců, 58 ponorek, 586 obchodních lodí…). Přestože však šlo o bojový prostředek už osvědčený, měly tehdejší minu mnoho nedostatků – na moderní bitevní lodě ani 200kg nálož výbušniny nestačila, miny byly málo odolné vůči zařízením sloužícím k jejich „lovení“, mnohé se utrhly od kotev a bloudily po mořích a oceánech, někde se ztratily mapy se zákresy zaminovaných námořních oblastí, odminování bylo velmi nákladné. Proto vývoj námořní miny neustal a ve výzbroji válečných námořnictev námořní miny zůstávají dodnes.

Minolovka = loď určená k vyhledávání min a jejich eliminaci ničením na místě nebo v prostoru, v němž mina neskýtá ohrožení. K nasazení prvních minolovek došlo za rusko-japonské války v l. 1904-1905, kdy Rusové opatřili některé přístavní a rybářské parníčky jednoduchým lanovým zařízením na odřezávání min od kotevních lan a vyslali je před Port Artur, Japonci nasadili rovněž rybářské lodě – odřezávací lana byla asi 50 m dlouhá a podařilo-li se minu od jejího kotevního lana odříznout (což se skutečně dařilo), byla pak na hladině přivedena k výbuchu palbou s pušek či kulometů. Bylo však zřejmé, že ani tyto improvizované minolovky brzy nepostačí, proto se už v r. 1905 v různých marínách přistoupilo ke speciálním konstrukcím levných lodí s velmi malým ponorem, jakými bylo i pět ruských 150tunových minolovek s ponorem pouhých 1,4 m. Zařízení minolovek se však příliš neměnilo, jen odřezávací lano (už s noži v určitých vzdálenostech od sebe) dlouhé až 200 m mělo nyní na konci plovák nebo jiné zařízení („drak“), které udržovalo lano v požadované hloubce, zato minolovka se stala samostatnou lodní kategorií. Němci ihned po zahájení Velké války začali stavět početnou flotilu minolovek M s ponorem do 2,2 m, později nasadili početné menší minolovky FM s ponorem 1,3 m. Britové za Velké války zavedli kategorii velkých minolovek-šalup s norm. výtlakem 1200-1300 t určených k flotilní službě, které však byly určeni i k jiným úkolům – vlečení, záchranným pracím a posléze i k protiponorkovému boji a eskortování; ve výzbroji prvních jednotek (typ ACACIA) bylo 2x 76mm a 2x PL 47mm děla, ty další (AZALEA, AUBRIETIA, ANCHUSA…) nesly už 2x 102mm a 1-2x PL 47mm děla, ty poslední okolo 40 hlubinných pum. Jako minolovky sloužily i zpočátku neozbrojené rybářské trawlery, které vlekly odřezávací lana nebo lovné sítě, později se trawlery vyzbrojovaly též pro případný hladinový protiponorkový boj. Např. britské Královské námořnictvo využívalo za Velké války běžné rybářské a ty, které se upravovaly, aby odpovídaly specifikacím vypsaným vrchním velením; zvaly se pak hrdě admirality trawlers – měly 670 plných tun, délku cca 43 m, výzbroj tvořilo 76mm dělo a vrhač hlubinných pum a v l. 1916-1918 jich do válečné služby vstoupilo asi 550. K výbavě větších, speciálních minolovek pak patřila už také akustické a magnetické generátory v podobě podhladinových sond, přivádějící miny k výbuchu bezkontaktně… Od r. 1916 nesly už i minolovky i zbraně protiletadlové. Obecně platilo jejich rozdělní na 1/ minolovky širokomořské, s výtlakem 600 až 800 t, některé však až 1300 t, neboť měly sloužit v náročných klimatických podmínkách a to i za dlouhé operační plavby, 2/ minolovky příbřežní, s výtlakem do 600 t a 3/ minolovky-čluny (např. německý typ UZ) a trawlery. Zvláštní způsob likvidace min na Baltickém moři zavedli Němci – upravily několik starých dopravních parníků, jejichž konstrukci zesílili tak, aby lodě snesly i několik nájezdů na miny, a přitom je opatřili zátěží (písek apod.), aby na miny skutečně narazily, ale efektivita byla malá a ztrátovost vysoká… (Minolovky se vyvíjely i po Velké válce, za druhé světové války se staly nejpočetnější třídou válečných lodí, zdokonalila se však jejich magnetická, hydroakustická aj. zařízení k vyhledávání min. Přesto měly útvary minolovek těžké ztráty.)

Minonoska = speciální loď určená k dopravě a kladení hladinových námořních min. První minonosky se objevily zkraje devadesátých let 19. století (německý PELIKAN, dokončený v r. 1891, 2390 t, 4x 88mm, 400 min, 15 uzlů), ale největší pozornost z prvních lodí tohoto druhu jako bojového prostředku si vysloužily dva menší ruské parníky-minonosky AMUR a JENISEJ (2590/2800 t, 15 malorážních děl, 450 min, 18 uzlů) dokončené v r. 1901 a poslané do Port Arturu na Dálném východě. JENISEJ se sice hned na počátku rusko-japonské války v únoru 1904 potopil, ale miny AMURU dokázaly Japoncům v květnu 1904 zničit dvě prvotřídní bitevní lodě… Němci pak postavili dvě podobné minonosky NAUTILUS (2200 t – 360 min) a ALBATROS (4350 t – 600 min) a za Velké války měly ve službě chráněné křižníky-minonosky BREMSE a BRUMMER (360 min). Britové nasadili upravené obchodní parníky, rychlé turbínové PRINCESS IRENE a PRINCESS MARGARET, které naložily po 400 minách, Francie měla malý PLUTON a větší CHARRUE (230 min), Rakousko-Uhersko jen CHAMÄLEON (670 t – 70 min). Miny však nenesla jen takováto specializovaná plavidla, nýbrž bývaly ve výzbroji lodí i jiných kategorií vč. bitevních křižníků a ponorek (např. německé UC); standardem - byť v malém počtu okolo 20 ks - se staly na torpédoborcích, bitevní lodě měly až 50 min. Na rozdíl od nich však byly velké minonosky a parníky na minonosky upravené mnohem efektivnější, neboť největší jednotky této kategorie byly schopné nést až 600 min. Osvědčily se - za Velké války např. ona britská PRINCESS MARGARET nakladla asi 25 000 min. Výzbroj minonosek odvisela od velikosti lodi, a tak jen ty největší nesly středorážní děla, jinak byly minonosky osazeny jen malorážními zbraněmi.      

Míření (děla) – viz Zaměřovač lodí, dělostřelecký.

Místoadmirál = dřívější české označení zástupce velícího admirála anebo - spíše - synonymum výrazu viceadmirál.

Mitrailleuse (fr., čti mitrajéza) = zbraň s mimořádně vysokou kadencí, předchůdce kulometu, obecné, přenesené pojmenování pro revolverová děla. Princip funkce zbraně byl založen na postupném odpalování projektilů z 1 – 32 hlavní, přičemž hlavně byly položené horizontálně do kruhu, tj. vytvářely „válec“. Za jejího vynálezce je považován Američan R. Gatling (viz Gatlingův kulomet), jehož pozdější typ z r. 1868 Francouzi převzali (Reffy) a použili už ve válce prusko-francouzské v l. 1870-1871. Britové měli na svých lodích od osmdesátých let 19. století jednak mitrailleusy domácího typu Gardner (1, 2 nebo 5 hlavní - horizontálně) s kadencí 120 ran/min./hlaveň (5hlavňová verze tedy 600 ran./min.!), vyzkoušené v r. 1880 a do služby zavedené v r. 1884. Vzápětí byla přijata zbraň Nordenfeltova, 5hlavňová (hlavně drážkované, ráže 11,5 mm, 600 ran./min.), ale vyskytovaly se také Nordenfelty 4hlavňové, ráže 25,4 mm, kromě až desetihlavňových, které však Královské námořnictvo nepoužívalo. - Mitrailleusy se instalovaly na paluby, můstky a marsy, a to na všechny druhy válečných lodí včetně malých jednotek, např. dělových člunů – exempláře menších ráží byly určeny hlavně k boji zblízka proti posádkám nepřátelských torpédovek, neboť ty se k vykonání útoku musely přiblížit jen na několik set metrů. - Tyto značně masivní, těžké zbraně pak nahradily mnohem lehčí kulomety Maxim (tj. jednohlavňové), jejichž první exemplář ráže 11,5 mm představil Angloameričan H. S. Maxim v r. 1883. I ty se však v různých zemích modifikovaly (např. ve Velké Británii Vickers - tento kulomet se používal na lodích Royal Navy i za první a druhé světové války).

MMG (od angl. manual machine gun) = v anglických textech zkratka jako označení pro tzv. strojní zbraň – běžně MG, která vyžaduje ruční (živou, tj. brachiální, tj. manuální) obsluhu. Takovými zbraněmi např. byli přímí předchůdci kulometu (Gatling, mitrailleuse…), které nelze zařadit mezi automatické zbraně (viz MG), neboť nabíjení zbraně a po výstřelu odhoz vyprázdněné nábojnice se nedělo samočinně resp. na principu práce provedené tlaku výstřelových plynů, ale díky ruční obsluze ze strany střelce.

MLR (angl. muzzle loading rifle = dělo nabíjené ústím) = britské označení pro dělo-předovku.

Molo (od angl. mole) = část přístavu, přírodní útvar uzpůsobený k využívání pro námořnické účely anebo umělá stavba, v obou případech vybíhající od pevniny k rejdě resp. moři, do hlubší vody, aby se k molu mohly uvázat lodě s větším ponorem. Mola mají dvojí účel: (1) ochranný, pro který jsou uzpůsobeny lamači vln, vlnolamy, chránící přístav vůči vlivům moře na přístav, tj. mají odrážet vlny valící se na přístav; hradící mola zase brání proudění nánosů do nitra přístavu; (2) obslužný, tedy umožňují dopravovat k lodím nebo z lodí náklad, a to i po železnici na nich instalované, aniž by loď musela přirazit k nábřeží; v některých přístavech s mělkými bazény (vnitřnímu rejdami) jsou obslužná mola zvláště dlouhá, aby jich dosáhly i lodě s velkým ponorem, neboť je rychlejší a pohodlnější doprava přes toto molo než prostřednictvím přístavních člunů, na něž se zboží musí zdlouhavě překládat; (1/2) ochranný i obslužný zároveň. - Na velkých obslužných molech bývají i skladiště, nádrže, jeřáby apod. Vlnolamy se zakládají buď jako rovné útvary, nebo jako mírné, ale dlouhé oblouky před přístavní zátokou (vnitřní rejdou) o obou koncích volných, nebo se hrázové molo vede jen z jednoho břehu, a druhý konec je volný. Mnohá mola oddělují přístavní bazény anebo jiné části přístavu. Sahají do výše až několika metrů nad místní hladinu při jejím nejvyšším stavu a zpravidla jsou opatřena předprsní. Na konci mol bývaly malé majáky, nyní identifikační značky vč. světelných.

Monitor (1) (od angl. monitor - kontrolovat, sledovat) = archetyp kategorie nízkých věžových lodí (tj. pancéřových, s dělem či děly umístěnými v otočné pancéřové kupoli – viz Dělová kupole lodní a viz Dělová věž lodní) s malým ponorem, určených k boji u pobřeží nebo na dostatečně hlubokých a širokých řekách, mj. i k podpoře pozemních jednotek. Pojmenování se této kategorii dostalo podle americké lodi MONITOR zkonstruované v USA domestikovaným švédským inženýrem J. Ericssonem, pojmenované tak při spuštění lodi na vodu 30. ledna 1862. Proslavila se jednak jako první bojově nasazená loď s otočnou dělovou kupolí (slavná kupole byla v r. 2003 vyzdvižena a je vystavena v námořním středisku respektive muzeu v Newport News ve Virginii), jednak epochálním soubojem s jižanským pancéřníkem VIRGINIA (MERRIMAC) na Hampton Roads 6. března t. r. Souboj nejen potvrdil oprávněnost použití silného pancíře ku ochraně lodi, ale otevřel dveře vývoji lodní dělové věže (viz Dělová věž lodní), která postupně překonala a značně potlačila prostou lodní pancéřovou kupoli a lodní kasematu a našla uplatnění i v Evropě, byť tam hlavně přičiněním britského konstruktéra C. P. Colese, jenž „svoji“ dělovou věž vyvíjel už od padesátých let 19. století. - Konstrukce prvních amerických monitorů byla jednoduchá: široký prámový trup s volným okrajem kombinovaný ze dvou částí: spodní („vana“) - s plochými a velmi šikmými bočinami, která skrývala hnací a kormidelní systém, muniční sklad, ubytovací prostory…, a vrchní („šindel“) - prám se značnými  pancéřovými přesahy přes spodní část; na palubě vrchní části spočívala otočná dělová kupole (pozdější monitory měly dvě) s mřížovaným stropem a dvěma těžkými předovkami pálícími skrze uzavíratelné střílny. Tímto pancéřovým prámem pronikaly nahoru na palubu jen vývody kouřovodů, větrací štěrbiny a bojové stanoviště velitele lodi a kormidelníka, byla tam také vyústění chrličů páry pro likvidaci nepřátel, kteří se dostali na palubu. V této podobě, tedy především s nizoučkým volným bokem, se stavěly především v USA, ale tam se jednotky této kategorie postupně osazovali silnějšími děly a zvyšovalo se středolodí, takže takto provedené oceánské monitory měly větší ambice podstoupit i námořní boj a daleké přeplavby, nicméně jako bitevní jednotky se uplatnit nemohly. Posledním exemplářem této třídy byla FLORIDA z r. 1903. - V Evropě se monitory neujaly. Jako první tu byly zavedeny do služby dánský ROLF KRAKE (1864, 1320 t, 4x 68lb předovky) a německý ARMINIUS (1865, 1800 t, 4x 210mm předovky), oba postavené ve Velké Británii, s dělovými kupolemi C. P. Colese, jako námořní verze monitoru - trup totiž byl po stranách opatřen odolným plechovým zábradlím), které mělo zamezit přeléváni vln přes palubu. Italský, ale značně větší AFFONDATORE (1866, 4300 t plný, 2x 254mm) byl řešen podobně. - Koncem šedesátých let a v sedmdesátých letech 19. století postavilo poměrně hodně malých monitorů Švédsko, které je potřebovalo k ochraně pobřeží. Velká Británie sice přišla v r. 1863 s vlastním monitorem VIVERN a pak v sedmdesátých letech zařadila do služby několik redutových monitorů (angl. breastwork monitors – viz Monitor redutový) - první byl CYCLOP, jinak ale Královské námořnictvo na tuto kategorii už začátkem sedmdesátých let rezignovala a věnovala se výhradně rozvoji perspektivnějších a z hlediska námořní strategie účelovějších pancéřových lodí věžových, a to i bezstěžňových (tj. neměly už stěžně s oplachtěním, nýbrž holé respektive bojové stožáry – viz Stěžeň a viz Stožár lodní). Sesterské DEVASTATION (dokončen v r. 1873) a THUDERER (1877) a následný DREADNOUGHT (1879), tedy první britské bezstěžňové věžové pancéřníky, jsou často uváděny jako modifikaci původních monitorů, neboť stejně jako ony měly nizoučká předolodí a zadolodí, avšak jejich středolodí bylo vyvýšené o redutu nesoucí po dvou otočných věží, každou s párem těžkých předovek, a takto zvýšený trup jim dával už širokomořské ambice, ač se stavěly pro systém obrany britského pobřeží nebo ke službě na klidnějším Středozemním moři. - Francie postavila jen několik silně pancéřovaných monitorových jednotek určených i ke klounovým útokům, a i ona pak přešla k realizaci silně vyzbrojených oceánských barbetových jednotek. Rusko uvedlo do služby deset jednověžových monitorů (typ BRONĚNOSEC) a jeden dvouvěžový (SMĚRČ) sice vlastní konstrukce, ale zjevně podle amerického vzoru (mj. byly bez stěžňů), a to pro ochranu Kronštadtu a Petrohradu, následovaly dva stěžňové monitory typ ČARODĚJKA a čtyři stěžňové „admirálské“ monitory (nesly jména slavných ruských admirálů), až vyvrcholením této kategorie v Rusku byla realizace PETRA VELIKÉHO - velkého jednokomínového monitoru (10 400 t, 4x 305mm…) s rysy britského DEVASTATIONU. Jiné evropské velmocenské státy na monitory resignovaly, avšak početnou flotilu monitorů měly Holandsko a Norko, ujaly se i v zemích Jižní Ameriky, ostatně původně peruánský, poté chilský monitor HUÁSCAR je po US lodi MONITOR druhou nejslavnější lodí této kategorie na světě a dodnes existuje jako technická památka. Nu a monitory původní koncepce se stavěly nadále v USA – nejenže jich řada vznikla ještě v seveřanských loděnicích, ale stavěly se i po občanské válce, dokonalejší, už s velmi těžkými dvěma až čtyřmi předovkami a bojovými stožáry, jenže stále s nizoučkými trupy; poslední americké „klasické“ monitory – čtyři jednotky typu ARKANSAS – vstoupily do služby v l. 1902 a 1903, ale jen jako obranné přístavní lodě, a brzy byly přeřazeny… a skončily v zapomnění. 

Monitor (2) = bombardovací válečná plavidla používaná za obou světových válek především Velkou Británií, a to zejména k bombardování pobřežních a námořních cílů a k obranným účelům (druhým záměrem Britů bylo využít zastarávající těžká děla pro bitevní zahálející v arzenálech). Výtlak těchto novodobých činil až 8000 t, byly vyzbrojeny děly ráže až 457 mm (těžké monitory) respektive děly do ráže 203 mm (lehké monitory), a ovšem i protiletadlovými zbraněmi, ale až na dělové věže (rovněž původně pro bitevní lodě), bojové stanoviště a přepážky neměly pancéřování, anebo jen slabé. Prvními britskými novodobými monitory byly tři malé říční jednotky typu HUMBER (1520 t plný, 2x 152mm, 2x 120mm houfnice…), stavěné původně pro Brazílii, které ještě před začátkem Velké války Velká Británie koupila a zařadila do Královského námořnictva. Ve „zlatém roce monitorů“ 1915 vstoupily do služby mnohem větší čtyři jednotky typu ABERCROMBIE (6150 t, 2x 356mm americká, dále malorážní vč. PL), osm jednotek LORD CLIVE s menšími hlavními děly (6150 t, 2x 305mm ze starých obrněnců typu MAJESTIC, v r. 1918 na třech lodích vyměněná 457mm děly z lehkého bitevního křižníku FURIOUS plus jedno rezervní), velké monitory MARSHAL NEY a MARSHAL SOULT (6700 t, 2x 381 mm, 8x 102 mm…) a jednadvacet monitorů typu M s děly ráží 234 mm a 152 mm ze starých křižníků, až v r. 1916 došlo na tehdy největší britské jednotky této kategorie EREBUS a TERROR (8450 t plný, 2x 381 mm, 8x 102 mm…, 11 uzlů). Všechny britské monitory nesly jen nejnutnější pancéřování, tudíž byly velmi zranitelné, měly špatné nautické vlastnosti a s 9 – 11 uzly byly pomalé, ale při ponoru max. 3,6 m (typy M do 2,1 m) nebyly obavy z min. Většina britských monitorů prošla koncem války úpravami a přezbrojením. – Na rozdíl od britských specializovaných, tj. od projektu takto připravených jednotek vznikaly v Itálii improvizované konstrukce, které s britskými monitory měly málo společného, neboť šlo o prámy vyzbrojené těžkými děly, ostatně Italové je nenazývali monitory, nýbrž batteria smovente, tj. plovoucí baterie. Největší pozornost vzbudil monstrózní FAA´ DI BRUNO nasazený k obraně Benátek - betonový prám osazený pancéřovou věží s těžkými děly, z nedostavěného super-dreadnoughtu, jednodušší, ale stejně bizarní  konstrukci měly CARSO, CUCCO, MONFALCONE a VODICE… (Malého využití se bombardovací monitory dočkaly i za druihí světové války.)  

Monitor redutový (angl. breastwork monitor) = věžová loď k obraně pobřeží. Koncepčně částečně navazovala na původní americké pojetí (viz Monitor1), tedy s až dvěma otočnými dělovými kupolemi a jednoduchou nástavbou, avšak na takovéto lodi bylo středolodí vyvýšeno o pancéřovou nástavbu – redutu (viz Reduta lodní), šíře shodné či téměř shodné s šíří trupu, která nesla kupole s těžkými děly i nástavbu. Přítomnost reduty (1) vylepšovala ochranu středolodí, (2) činila lodě odolnější vysokým vlnám, (3) nivó dělostřeleckých postů vzdalovala hladině a činila věže méně skrápěnými mořskou vodou, (4) výše umístěná děla měla delší dostřel. – Prvním britským redutovým monitorem byl CERBERUS (sesterská loď MAGDALA, oba byly dokončeny v r. 1870), následovala menší, ale vylepšená ABYSSINIA (1870) a jednověžové GLATTON (1872) a RUPERT (měl i kloun, 1874), ale vrcholy této kategorie byly dvouvěžové jednotky typu CYCLOPS (CYCLOPS, GORGON, HECATE, HYDRA – do služby vešly v l. 1874-1877), které měly výtlak 3430 t, výzbroj 4x 254 mm (2 x 2), reduty s pancíři tloušťky až 203 mm na 254mm teakovém podloží, rychlost 10 uzlů… Pak vývoj redutových monitorů ustal, ve prospěch vývoje redutových věžových bezstěžňových obrněnců na bází obrněnce DREADNOUGHT (viz Věžová loď), z níž se pak vytvořila kategorie bitevních lodí první generace - pre-dreadnoughtů.

Monzun, monzun = v jihozápadní části Asie a nad Indickým oceánem zimní nebo letní vítr, který v zimě vane z teplejší pevniny na chladnější moře a v létě z teplejšího moře na chladnější pevninu. Dosahuje až 8° Beauforta.                                                                                                                                                                                      

Morseova abeceda (angl. Morse Code, Morseův kód) = mezinárodně uznaná soustava kombinací krátkých a dlouhých světelných nebo zvukových signálů ve smyslu tečka/čárka určená k telegrafické, radiotelegrafické, vizuální případně akustické komunikaci, dnes už téměř nepoužívaná. Frekvence vysílaných/přijímaných znaků činila okolo 40/min. Autorem této soustavy byl Američan S. F. Morse (1791-1872), původně výtvarník, později průkopník telegrafie. Od r. 1832 se v Evropě zabýval sestrojením přístroje, jenž by tyto znaky vysílal i přijímal, poté se vrátil do USA a tam stroj hmotnosti 93 kg dokončil a nechal si jej v New Yorku patentovat. Poprvé veřejně použil svého stroje o dvou stanicích 4. září 1837 – sestavil telegram s pěti slovy (143 znaků). V r. 1838 si nechal svůj stroj patentovat v některých předních evropských státech, ale zařízení ještě bylo nedokonalé a těžké, takže v r. 1843 poskytla americká vláda Morsemu subvenci na jeho vylepšení. V r. 1845 Morse dokončil stroj v podobě, v jaké se později - v době radiotelegrafie - prakticky používal i na lodích – byl to telegraf s elektromagnetem a železnou pohyblivou kotvou v podobě vahadla, opatřenou pružinou. Na jednom konci se vahadlo přerušovaně tisklo k elektromagnetu, takže při každém stisknutí procházel jím elektrický proud, jenž se vodiči přenášel na vzdálenou stanici, na druhém konci vahadla bylo zapisovací zařízení – hrot připevněný k vahadlu a kolečko smáčené v barvě, které posunovalo dlouhý proužek papíru, na němž se zespodu obtisky způsobované hrotem barevně zaznamenávaly. Vzdálená stanice byla vybavena stejně, ale při příjmu telegramu nepotřebovala obsluhu, neboť elektromagnet a pružinka obsloužily vahadlo se zapisovacím zařízením samy. Nutno dodat, že systémů telegrafů bylo víc (viz Radiotelegrafie na lodích).         

Mosaz = slitina mědi a zinku, případně s velmi malým množstvím i jiných kovů (cínu, olova, železa…). Její některé druhy byly pro svoji ekonomickou výhodnost používány požívány také ve zbrojířství i ve stavbě lodí, zejména k antivegetativnímu opláštění spodků lodních trupů. 

Motor = každý stroj, v němž se přeměňuje energie dodávaná (v podobě větru, lidské síly, vody, páry, elektřiny…) anebo vzniklá (spalováním) v mechanickou práci. Rozeznáváme motory tepelné (parní stroj, parní turbína, spalovací motor), motory tlakové (tlakovzdušný, tlakovodní…) a elektrické… Podle konstrukčních znaků dělí se motory na pístové (parní stroje, spalovací motory), rotační (parní a plynové turbíny…) a reaktivní (raketové, tryskové). První relativně efektivně pracující motory (parní stroje) se na válečných lodích objevily začátkem 19. století a téměř sto let trvalo, než byly zavedeny parní turbíny a spalovací motory.   

Motorový člun = plavidlo bez paluby, osazené a poháněné jakýmkoliv motorem (viz Motor). Tedy motorový člun je de facto např. parní barkasa válečné lodi. V užším smyslu se však motorovým člunem rozumí člun osazený a poháněný spalovacím motorem. První takový sestrojil Francouz Jean-Joseph Etienne Lenoir (1822-1900), jenž svůj člun osadil spalovacím motorem s výkonem pouze 2 HP a v r. 1864 jej zkoušel na Seině v Paříži. Jelikož ale byly spalovací motory s nepostačujícím výkonem, začaly se motorové čluny prosazovat až počátkem 20. století. 

Motorový dělový člun = za Velké války v některých zemích (Velká Británie, USA, Itálie…) označení pro rychlé malé jednotky osazené spalovacím motorem případně i elektromotorem (pro „neslyšitelnou“ plavbu) a vyzbrojené lehkým dělem případně jedním dvěma kulomety, určené k protiponorkovému boji. Jejich úkolem bylo překvapovat, stíhat a napadat ponorky plující na hladině, což v praxi bylo málo možné.  

Motoškaf (slangové, od it. motoscafo) = v rakousko-uherském námořnictvu tak byl za Velké války zván italský útočný motorový člun, buď dělový nebo torpédový (viz MAS).

Moždíř = nejstarší těžká (hrubá) palná zbraň, vzniklá koncem 14. století z běžného moždíře (lat. mortarium) ku zdrobňování pevných hmot. Tehdy byl zván i kotel a jeho hlaveň tvořila soustava silných kovaných tyčí opevněných do kruhu a obepjatých obručemi, zadkem děla bylo dno z kovaného železa. Od 15. století se však už i moždířové hlavně vyráběly z děloviny, v oblasti komořiště byly zesílené a měly už čepy za těžištěm, k uložení hlavně v lafetě. – V moderním vojenství je moždíř charakterizován jako dělostřelecká hlavňová zbraň pro střelbu horní skupinou úhlů - velkorážní dělo k nepřímé střelbě (de facto ovšem to střelba nebyla, nýbrž jen vrhání, neboť prachová náplň sloužila jen k vypuzení střely z hlavně, kdežto účinek střely byl vyvolán její rychlostí vyvolanou gravitací a její hmotností). Čím výše projektil vyletěl a byl hmotnější, tím větší byla pak jeho efektivita, na druhou stranu musel mít moždíř i určitý dostřel, proto za optimální náměr se považoval úhel 45°, na krátkou vzdálenost však náměr činil až 70°. Z toho důvodu moždíř nepotřeboval ani dlouhou hlaveň, takže tyto zbraně ji mívaly 1,5x až 2,5x delší než byl její průměr a hmotnost prachu činila 1/40 – 1/8 hmotnosti projektilu. Vnitřní průměr hlavně činil až 300 mm. Ke střelbě se používaly kamenné koule, u menších ráží později i železné, v pozemním vojenství od poloviny 19.století i granáty. - Na lodích, vorech aj. plavidlech na způsob plovoucích baterií se moždíř uplatňoval v 15. až 18. a začátkem 19. století, v bojích a k ostřelování pobřeží na krátkou vzdálenost, avšak se zvyšováním dostřelu a účinnosti námořních kanónů a pobřežních kanónů a houfnic se v námořním vojenství na konci 19. století přestaly moždíře používat, zůstaly však ještě nějaký čas u pobřežního dělostřelectva. Např. rakousko-uherské pobřežní dělostřelectvo mělo tehdy ve výzbroji námořní moždíř ráže 280 mm, jehož hlaveň byla dlouhá 3,16 m a uvnitř opatřená 60 rýhami.

Mrtvé dřevo (angl. deadwood) = je náběh (za přídí) respektive výběh (před zádí) lodního trupu pod vodní čárou. Přední mrtvé dřevo je tvarový přechod spodní části přídě do outorů a dna lodního trupu v oblasti předolodí. Zadní mrtvé dřevo počíná před zadní vazem a končí na něm anebo nad kormidlovým vazem (má-li loď jedinou či prostřední vrtuli) a jeho tvarové provedení má značný význam pro činnost lodní vrtule a kormidla.  

M.S. = (angl.) motor ship = motorová loď, loď se spalovacím motorem jako základní hnací jednotkou.

Munice válečných lodí - viz Dělostřelecká munice lodní.

Muniční sklad, muniční komora, muniční sklep = na válečných lodích pojednávaného období (1860-1918) sklad nábojů jednotných, nebo nábojů dělených. Na bateriových a věžových lodích byly muniční komory centrální, pod dělovou nebo pancéřovou palubou, a dodávka střeliva se děla ručně nebo s pomocí kladek, v osmdesátých letech 19. století, poté, co hlavní děla byla umísťována na palubu předo- respektive zadolodí a co se na lodě vrátilo střední a lehké dělostřelectvo, byly muniční sklady rozděleny na skladiště munice pro těžká děla (zpravidla dvě na každé lodi, někdy však dělená), magacíny nábojů pro střední děla – levoboční a pravoboční, a magacíny nábojů pro lehká děla. Do devadesátých let byly náboje lodního dělostřelectva dělené, tedy zvlášť se do nábojové komory děla vkládala střela a zvlášť prachová (výmetná) nálož, takže do té doby jednu muniční komoru tvořil: (1) sklad střel a (2) sklad prachových náplní. - Když pak se na bitevních lodích a pancéřových křižnících dělilo dělostřelectvo na těžké (primární), střední (sekundární) a lehké (terciární), měla těžká děla v každé jedné věži svoji muniční komoru, pro střední a lehká děla bylo několik komor zvláštních. Věže těžkého a středního dělostřelectva měly samostatné muniční výtahy, každá ze své muniční komory, střední kasematní a lehké dělostřelectvo mělo společné výtahy, tedy pro skupinu děl jeden muniční výtah. Muniční sklady se nacházely vždy v nejchráněnějším místě válečné lodi – citadele, kryté pancíři shora, z boku, zezadu i zepředu. Muniční komory měly těsný interiér s plechovými stěnami bez okének, vybavený elektrickým osvětlením, účinným protipožárním zařízením a ochranou vůči průniku ohně shora, bezpečnostními dveřmi a ventily pro okamžité zaplavení a samozřejmě větracím systémem. Střely respektive prachové vaky spočívaly v příhradách, mezi nimiž pojížděly závěsné (stropní) vozíky, a dopravovaly se ke spodnímu ústí muniční šachty v pancéřové barbetové tubě, na lůžko, které výtahem stoupalo do dělové kupole nebo do pánve dělové kupole - přípravny střeliva, kde se dělené náboje slučovaly na jedno nábojové lůžko a elektrickým (řetězovým) nebo hydraulickým zvedákem posílaly nahoru do kupole, ke komorové závěrové části děla. Jednotné náboje nebo už sdružené dělené náboje se dopravovaly jednou výtahovou dráhou přímo ke komorové části děla v kupoli nebo do kasematy. Pro lehká děla na bojových stožárech s velkým průměrem (na francouzských a německých těžkých lodích) se náboje dodávaly výtahy dutým vnitřkem stožárů.

Muniční výtah = v pojednávaném období (1860-1918) zařízení s vertikálním či téměř vertikálním provozem, dopravující náboje – buď dělené, nebo jednotné – do dělové kupole nebo kasematy. Na počátku 20. století byly tyto muniční výtahy většinou řetězové (kalibrované, tj. se stejně dlouhými články, nejčastěji Gallovými či Greyovými) s korečkovým uspořádáním, poháněné elektromotory, a to na stejnosměrný proud, neboť pak bylo možné otáčky těchto motorů lépe regulovat a jejich směr měnit (dolů, nahoru), ve výbavě byly i brzdy, které automaticky zastavily výtah ve chvíli, kdy elektromotor přestal pracovat. Náboje nebo části nábojů dělených spočívaly na korečkovém nábojovém lůžku, tedy k nosným řetězům připojené jen jednou stranou, což také umožňovalo rychlé a snadné vyjmutí náboje či jeho části. Pracovní rychlost muničního výtahu musela odpovídat kadenci děla; na počátku 20. století činila kadence děla ráže 305 mm (tj. pro dělené náboje) zhruba ránu za 1 minutu, kadence 152mm děl (rychlopalných, pro jednotné náboje) 7-8 ran/min, malorážní 76mm děla (rovněž pro jednotné náboje) dávala 12-14 ran/min., tudíž zde byla doprava rychlá a nepřetržitá.  

Muntzův kov (dle vynálezce, Angličana Muntze) = druh mědi, který se v polovině šedesátých let 19. stol. začal pro svoji tvrdost, houževnatost a odolnost vůči tahu (mnohem větší než u tehdy běžného kujného železa) standardně používat k výrobě lodních plechů ku opláštění spodků lodních trupů, tedy jako ochrana před účinky slané mořské vody a mořských živočichů. - Složení: 60 % mědi a 40 % zinku, anebo 56 % mědi, 40,75 % zinku a 3,25 % olova. 

Můstek lodní = plošina určené k vykonávání určité činnosti – velitelské, navigační, dělostřelecké… Hlavní můstek býval plošina napříč lodi, od okraje k okraji vrchní paluby, nad tuto vyvýšená – stanoviště velitele lodi a můstkové služby vč. signalistů, odkud se sledovalo dění na lodi a kolem lodi, kde se soustřeďovala všechna hlášení o stavu lodi a námořní situaci. Na kolesových lodích plošina zpravidla propojovala vršky obou kolesových skříní (tehdy také se plošině začalo říkat můstek), na vrtulových válečných lodích se lodní můstek objevil, když se přestaly instalovat velitelské nástavby na zádi, a do středolodí a potom mezi předo- a středolodí byl umístěn poté, co na lodích přibylo kotlů, tedy i komínů a kdy se na těžkých lodích objevily kormidlové parní stroje, které bylo možné přenosovou soustavou lan, řetězů a táhel ovládat kormidelním (kormidlovacím) kolem na dálku, ostatně pozice před předním komínem poskytovala nejlepší výhledem vpřed a do stran. Tak jak přibývalo různých služeb, množil se i počet lodních můstků, které dostávaly charakter specializovaných stanovišť a vytvářely můstkové komplexy s novými názvy – na počátku 20. století to byl můstek velitelský, nad ním můstek kormidelní a na něm byl můstek kompasový či létající (s hlavním lodním kompasem), což byl vlastně strop kormidelny opatřený zábradlím (později byly zavedeny můstky navigační, světlometné, signalizační, k řízení dělostřelecké palby, radarové…, bojové). V pojednávaném období (1860-1918) bývaly můstky otevřené, s plným (plechovým) nebo tyčovým, s podélnými spojovacími prvky a nahoře madly; za špatného počasí se na otevřená zábradlí se kladly a upevňovaly protivětrné zábrany a můstky se opatřovaly přístřešky z plachtoviny, které za horkého slunečného počasí sloužily k vytváření stínu (tzv. sluneční plachty). (Viz i Můstek velitelský)  

Můstek spojovací = často jen lávka, ale jindy (na těžkých lodích) masivní koridor se zábradlím, nad vrchní palubou, umožňující přechod mezi předními a zadními můstky, případně palebnými, světlometnými aj. stanovišti bez nutnosti sejít na vrchní palubu.      

Můstek velitelský (viz i Můstek lodní) = úzká plošina napříč lodi, od okraje k okraji vrchní paluby, nad tuto vyvýšená, s kormidelním kolem - stanoviště velitele lodi a můstkové služby vč. signalistů, odkud se sledovalo dění na lodi a kolem lodi, kde se soustřeďovala všechna hlášení o stavu lodi a námořní situaci. V sedmdesátých letech 19. století se stala standardní částí velitelského můstku kormidelna, s kormidelním kolem a kompasem a prostředky interní komunikace (zvukovody, strojní telegraf) a k níž přiléhala mapovna respektive navigační kajuta. Střed můstku se zvětšil, křídla byla někdy prodloužena až podél předního komínu a pak se zvala paluba můstková. Už od šedesátých let 19. století byla na lodích velitelská bojová pancéřová věž (někdy dvě – po jedné na každém boku), která se v sedmdesátých letech přemístila ze zádi buď na předek středolodní nástavby nebo na velitelský můstek. Jelikož zabírala místo, na němž stálo kormidelní kolo či kormidelna, vznikl další můstek – kormidelní a kormidelna se přesunula na něj, někdy i mapovna. Tam stáli i signalisté, jimž se povely velitele z velitelského můstku předávaly ústně, ale často tam pobýval velitel sám. Z toho důvodu se pak de facto stávala velitelským můstkem tato vrchní plošina, takže se kormidelny postupně rozšiřovaly a dostal rovněž strojní telegraf a komunikační zařízení, zatímco na spodním můstku, jenž nadále byl zván bojový, zůstala stále se zvětšující pancéřové věž, do níž se uchylovalo velení lodi za boje (viz Bojová věž). Často býval prostor pod bojovým můstkem uzavřen, čímž se zvětšila středolodní nástavba anebo vznikala malá samostatná nástavba. V zadním středolodí zůstával záložní můstkový komplex, často i s bojovou věží… To se týkalo kapitálních jednotek, zatímco chráněné a lehké křižníky, torpédoborce, dělové čluny… měly bojovou věž na vrchní palubě předolodí a na ní spočíval velitelský můstek s kormidelnou, zatímco torpédovky velitelský můstek neměly a velitelské stanoviště a kormidelna byly v bojové věžičce na předolodí.

Můstek létající, kompasový = v pojednávaném období malá, zpravidla nekrytá můstková plošina nad kormidelnou, na níž se přesunul i hlavní lodní kompas, případně stojan s lanky vlajkové signalizace.

Můstek bojový = vyvýšená plošina, na níž se nacházelo pancéřové stanoviště velitele lodi, bojová věž (viz Bojová věž), do níž se velení lodi uchylovalo za boje (jelikož bývala málo prostorná, většina důstojníků a často i velitel zůstávala i za boje mimo ni). Od devadesátých let 19. století byly podlahy bojových můstků kryty nehořlavým linoleem a můstky obestavovalo plechovým zábradlím. Bývaly tam signalizační reflektory, komunikační prostředky (vyústění dorozumívacích trubek, později telefony) a někdy i lehká děla nebo kulomety.