H - CH

24.05.2013 21:36

HA/LA (podle angl. High Angle/Low Angle = vysoký úhel/nízký úhel) = britské označení pro dvojúčelová děla (a jejich řídící systém) k palbě na vzdušné cíle a na pozemní cíle používané od konce Velké války do r. 1947. Nahradila je zdvojená zkratka AA/SU (z angl. antiaircraft/surface).

Haket či hakna (od fr. haquet, čti aké) = velký čtyřkolový vůz s otevřenou korbou a dlouhým vojem, který sloužil k přístavnímu převozu lodních člunů, dělových hlavní aj. objemných a těžkých lodních částí. V druhé polovině 19. století jakýkoliv přístavní povoz pro těžké náklady.    

Hamak (od fr. hamac – čti amak, původ slova je zřejmě karibský) = v námořnictví visuté lůžko řadového člena posádky. Hamak byl necelé 2 m a asi 1 m široký pruh silného plátna, opatřený původně po stranách kovovými kroužky k provlečení stahovacího a závěsného lanka, v 19. století byly tyto kroužky většinou jen v rozích;  kroužky se navlékly na tyč uchycenou do háků pod stropem palubního oddělení, upevněných v palubnících a mezipalubnících, cca 1,5 m od sebe, a to po směru lodní osy. Po zavěšení hamaku se do plátna uložil námořník, který byl takto při odpočinku vystaven mnohem menšímu kymácení, než kdyby spal na pevném lůžku (palandě), které však samozřejmě bylo mnohem pohodlnější… Po odpočinku se hamaky balily do nepromokavého plátna a ukládaly v podpalubí, zpravidla pod strop, anebo na palubě do prohlubně v zábradlí; odtud hamakové zábradlí, které bylo na plachetních lodích buď z obou stran dřevěné, nebo z vnitřní strany kryté síťovinou nebo plachtovinou. Byl-li hamak zabalen natěsno, mohl plnit úlohu záchranného prostředku, neboť se i po několik hodin udržel na hladině.

Hamakové zábradlí (viz i Hamak) = na plachetních a paroplachetních lodích takové zábradlí vrchní paluby, do něhož se ráno ukládala sbalená a impregnovaným plátem chráněná visutá lůžka posádky. Na pancéřových válečných taková zábradlí zmizela v první dekádě 20. století, nahrazována od sedmdesátých letech 19. století patrovými palandami posádky ve vyhrazených ubytovacích prostorách.

Havárie (od arab. avár, nehoda, nedostatek, škoda) – původně avarie = do cca konce 19. stol. výraz pro závažnou nehodu, zejména námořní. Za těžkou avarii se považovalo proražení lodního trupu způsobené najetím na břeh nebo skryté mořské objekty, srážkou s jinou lodí, explozí…, ostatní avarie, po kterých zůstala loď na vodě, ale nemohla plout dál, byly střední, anebo lehké (odření, promáčknutí trupu nebo kýlu, poškození výstroje…). U nás se ke slovu havárie (místo avarie) přešlo v druhé dekádě 20. století.

Havlena = nosná či opěrná vidlice na okraji člunu, do níž se vkládalo před veslováním veslo – byla buď pevná nebo otočná.

Helespont = dávný název pro turecký průliv Dardanely.

Helhoffit = stará, v Rakousku-Uhersku užívaná třaskavina složená dinitrobenzolu a kyseliny dusičné. K explozi však došlo až poté, co se obě látky smísily, proto se obě složky ukládaly do oddělených dutin v granátu (bez zapalovače); v každé byla jedna složka. Náraz při dopadu granátu způsobil rozrušení dutin a smíchání složek… Helhoffit byl velmi účinný, ale manipulace s látkami a jejich instalace do netypických střel nebezpečná, proto se tento druh munice neujal.

Hélice (fr., čti elís, od lat. helix = hlemýžď, šnek) = šroubová křivka, šroubovice, též kdysi míněn lodní šroub, čímž se charakterizovala jeho koncepční tvarová odlišnost od lodní vrtule. Frégate à hélice (fr.) = šroubová fregata. 

Helikoida = šroubová plocha.

Hispaniola = původní španělský název karibského ostrova Haiti.

Hladinová bokovka, girdla (od angl. girdle) = stabilizační dřevěný pás, jímž byly původně mnohé velké koráby opatřovány v oblasti vodní čáry, aby zajistily větší stabilitu plavidla. Výjimečně se bokovka použila i na pancéřových lodích.

Hladká paluba – viz Paluba hladká.

Hlavičkář = velký nástroj, kladivo 7 až 8kg hmotnosti, prostřednictvím něhož se dotvářely nýtové hlavy závěrné, případně hlavy přípeřné (jak se kdysi říkávalo). V lodním stavitelství a opravárenství byla např. při instalaci obšívky praxe takováto: skrze dva pláty železné či ocelové obšívky, které měly být při okraji spojeny, už s převrtanými nýtovými otvory a přesně sesazené, tj. s otvory ve stejné ose, se provlékl rozžhavený nýt, většinou z nitra trupu, už s hotovou vnitřní hlavou, načež se na vnější konec přiložil hlavičkář s vybráním přesně vytvarovaným do potřebné podoby závěrné hlavy nýtu. Načež se na něj údery kladiv hlava nýtu rozšířila a dotvarovala, přičemž spodní plochou kolem dříku musela dokonale přilnout k plátu obšívky, horní plocha hlavy nýtu, byl-li pod vodní čárou, musela splynout s plochou obšívky, případně pancíře. - Od druhé dekády 20.století se požívaly pneumatické aj. mechanické hlavičkáře respektive nýtovací soupravy.

Hlídka = v námořním vojenství námořník, konající hlídkovou službu (viz Hlídková služba). V zázemí, kde nehrozil přímý útok nepřítele, to byla stráž.

Hlídková loď = v námořním vojenství vesměs menší loď (lehký křižník, torpédoborec…), která nebyla ukotvena, nýbrž vyčkávala v blízkosti přístavního vplavu (pak to byla i loď strážní) či formace vlastních lodí nebo vyplouvala na více či méně vzdálenou trasu, avšak vesměs na dohled od vlastní formace nebo přístavu, a její posádka zjišťovala, zda nehrozí nebezpečí. S přístavem nebo formací se hlídkové lodě dorozumívaly optickými signály, v noci světelnými. Hlídková loď nebyla totéž co průzkumná loď, neboť ta plula utajeně k rekognoskaci určitého prostoru. Ve válečných dobách využívala námořnictva k hlídkování lodě vysloužilé nebo lodě neválečných druhů, zejména rybářské čluny (nověji se stavějí i speciální hlídkové lodě s lehkou výzbrojí a výtlakem do 250 t).  

Hlídková služba = v námořním vojenství organizovaná činnost lodní posádky nebo pozemního námořnického útvaru vykonávaná hlídkami. V době, kdy byla posádka lodi (pracovní směna) v běžném plavebním nebo bojovém režimu, byla hlídková služba v základním složení. V době kotevní lodi nebo za noční plavby, kdy byla běžná či bojová činnost posádky a můstkové služby utlumena, byla hlídková služba posílena, plula-li loď hustou mlhou nebo jinak vypjaté době, organizovala se mimořádná hlídková služba. Hlídková služba byla palubní, můstková a košová. Palubní hlídky se vykonávaly na velkých lodích na šesti místech (na přídi, na každém boku byly dvě hlídky, na zádi), na můstku byla levá a pravá hlídka, na stožárovém stanovišti byly až dvě hlídky. Hlídkovou službu na lodi organizoval důstojník k tomu pověřený, přímému výkonu hlídkové služby hlídkami po směnách velel poddůstojník, jemuž hlídky v určitých intervalech podávaly stručná hlášení. Hlídková služba byla organizována do dvanáctihodinových směn, přičemž hlídky se střídaly po čtyřech hodinách, vyjma doby mezi 16. a 20 hod., která byla rozdělena na dvě dvouhodinové.

Hloubkoměr, bathometr, batymetr (podle řec. bathos = hloubka = každé, i nejjednodušší zařízení (olovnice, dlouhá tyč) ku zjišťování hloubky vody pod kýlem lodi. Olovnice byla původně kámen spuštěný na provaze pod hladinu, a až později tvořil její hlavní část kov. Bývalo to závaží hmotnosti až 25 kg, zdaleka ne vždy olověné, ale i železné, upevněné na laně s vyznačenými délkovými jednotkami (stopy, metry). Olovnice uzpůsobené i ke zkoumání dna měly vespod otvor, v němž byl namačkán lůj, na který se dole na dně přilepovala hornina. Olovnice však byla i s lanem velmi těžká, tudíž se namáhavě vyzvedávala, a měřila-li se hloubka dna i za pohybu lodi, olovnice vykazovala délkové odchylky způsobované pohybem lodi; podobné odchylky způsobovaly mořské proudy. Hooke, Desaguilliers, Hales, Brooke aj. tedy navrhovali rozdělit olovnici na těžkou část (závaží) a lehkou (plovák), přičemž těžká (např. dělová koule) by se po změření hloubky oddělila a zůstala na dně. Proto se hledaly jiné způsoby měření mořských hloubek, až vznikly bathometry, proměřující hloubku základě změny tlaku vody v různých hloubkách (Morse, Johnson, Schneider). Rousset navrhl měřit hloubku podle otáček vodního šroubu připevněného na plášti bathometru, vlastní vahou klesajícího ke dnu a po nárazu zase samočinně stoupajícího  – při klesání se otáčky šroubu přenášely přes hřídel na zapisovací zařízení, přičemž každá otáčka rovnala se překonání určité hloubky, po nárazu na dno se zapisovač vypnul a bathometr, zčásti hnán i oním šroubem, zase vystoupal, při čemž se také zaznamenalo, že bathometr vykonal dráhu ve smyslu V (= od lodi šikmo dolů, náraz na dno, šikmo nahoru, při čemž loď za dobu práce bathometru urazila určitou vzdálenost,  rovnající se straně doplňující ono V na trojúhelník). Za všech daných délkových hodnot se pak hloubka vypočítala. - Koncem 19. století se nejvíce používal hloubkoměr Hopfgartnerův. Ten využíval tlaku vody na uzavřené kovové krabice, jejichž stlačení tímto tlakem se zaznamenávalo na nonius – měrnou stupnici. Na ní pak, po vytažení přístroje, zůstala vyznačena hodnota největší dosažené hloubky, bez ohledu na rychlost lodi, odchylky spouštěcího lana apod. Podobný přístroj sestrojil Capella v Londýně. Thomson (lord Kelvin) využíval chemických postupů k barevnému vyznačení hloubkových hodnot, ale jeho 11 kg těžký a 1 m dlouhý přístroj byl značně komplikovaný a neukazoval přesně. Začátkem 20. století se začala užívat zařízení měřící hloubky moře a vzdálenost k určitému mořskému objektu na principu vysílání zvukových impulsů a zaznamenávání jejich odrazu, přičemž se dala vcelku přesně stanovit vzdálenost dna, ale i souřadnicová pozice objektu, třebaže jen na malé vzdálenosti (viz Hydrofon). - Novější technická zařízení k měření hloubky vody - v českém žargonu echosonda, anglicky echo sounder, v americké angličtině depth sounder, rusky echolot - využívají už ultrazvuku.

Hloubnice - viz Izobatha.

Hlubinná puma, hlubinné nálože = v námořním vojenství bojový prostředek ku ničení námořních podhladinových cílů, zejména ponorek. První hlubinné nálože byly použity už za Velké války, a to na britské straně, nicméně účinný byl až typ D s výbušným obsahem hmotnosti 136 kg a spolehlivým hloubkovým rozněcovačem, nasazený až koncem války; i tyto pumy však byly účinné, jen vybuchly-li blízko ponorky, takže mnoho ztrát Němcům nezpůsobily. (A tak k jejich největšímu nasazení došlo za druhé světové války na straně spojenců – Velké  Británie a USA, v protiponorkovém boji. Hlubinné nálože měly podobu velkých válcových projektilů vybavených buď kontaktními, anebo nastavitelnými časovými nebo hloubkovými rozněcovači. Používaly i menší projektily, vrhané ze speciálního reaktivního zařízení zv. ježek (angl. hedgehog), tvořeného soustavou vrhačů připomínajících malé moždíře; pumy z nich létaly do vzdálenosti asi kabelu, tj. 185 m, bezpečné pro svrhující loď; měly buď hloubkové nebo kontaktní rozněcovače.)

HMS či H.M.S. (zkratka angl. His/Her Majestic Ship, tj. Loď Jeho/Jejího Veličenstva - krále nebo královny) = zkratka před názvy lodí Královského námořnictva Velké Británie, tedy zavedená koncem 18. století, důsledně dodnes používaná. (Anglický slovosled je lepší než český, neboť ten český navozuje, že císař se jmenoval jako loď, uvedená za zkratkou; ostatně ve starších překladech se správně zkratka převádí doslova, jako Jeho Veličenstva Loď…) Britské dominiální jednotky měly před jmény zkratky: HMAS (australské), HMCS (kanadské), HMIS (indické), HMNZS (novozélandské). V českých textech se tyto zkratky u názvů lodí uvádějí zbytečně, zejména vyplývá-li ze souvislosti, že jde o britskou, australskou… loď v uvedeném období.    

Hnací jednotky, pohonné či propulsní jednotky = v námořním vojenství a lodním konstruktérství systémy udělující lodi vlastní pohyb prostřednictvím koles (lodě bočně- kolesové nebo zadně-kolesové), lodních šroubů (šroubové či vrtulové lodě), vodního sloupce (hydrodynamické lodě). Těmito systémy na válečných lodích v pojednávaném období (1860-1918) byly: parní stroje (viz Parní stroj lodní), parní turbíny (vizParní turbíny lodní), spalovací motory.    

Hodnosta = míněn každý příslušník branné složky státu, který měl jakoukoliv poddůstojnickou a důstojnickou hodnost, tedy i námořnickou, a nějakou funkci, za kterou dostával plat. Pro zajímavost, z Rakouska-Uherska: Na přelomu 19./20.století bylo roční služné „hodnostů“ rakousko-uherského válečného námořnictva následující (v závorce uveden armádní hodnostní ekvivalent): admirál (polní zbrojmistr, generál jízdy) 8400 zlatých, viceadmirál (podmaršálek) 6300 zl., kontradmirál (generálmajor) 4200 zl., řadolodní kapitán (plukovník) 3000 zl., fregatní kapitán (podplukovník) 2000 zl, korvetní kapitán (major) 1680 zl., řadolodní poručík (setník) 1200 zl., řadolodní praporčík (nadporučík) 720 zl., námořní kadet (poručík) 600 zl.  

Hodnosti ve válečném námořnictvu = označení charakterizující pozici a význam jedince v hierarchicky uspořádaném systému. Často je hodnost spojena s nějakými pravomocemi. U přísně hierarchických systémů hodností u ozbrojených sil dává určitá hodnost jejímu nositeli právo udělovat rozkazy nositelům hodností nižších. Hodnost se pojí s osobou, které byla udělena, zůstává jí i po převelení do zálohy nebo odchodu do důchodu. Osoba o ni může přijít pouze povýšením nebo degradací. - Občas bývá nesprávně používán pojem hodnost i v poněkud širším významu, kdy se pod ní rozumí nejen pravé hodnosti, ale i funkce. Obvykle je funkce více či méně dočasná výkonná pozice, u níž je hodnost sekundární, a důstojník z ní může být odvolán, převelen nebo odejít do zálohy nebo důchodu. Je-li převelen na jiné místo při současném zvýšení či snížení hodností tou, jde pak o povýšení, nebo degradaci.

Pro příklad uvádíme přehled hodností u válečného námořnictva v rak.-uherském válečném námořnictvu (v závorce jsou uvedeny armádní hodnostní ekvivalenty) /  připojeny jsou odpovídající anglické a / německé ekvivalenty:

velkoadmirál (maršál) / Admiral of the Fleet / Grossadmiral,

admirál (armádní generál, generáplukovník) / Admiral / Admiral,

viceadmirál (divizní generál, generáporučík) / Vice Admiral / Vizeadmiral,

kontradmirál (brigádní generál, generálmajor) / Rear Admiral / Kontreadmiral,

komodor (brigádník, brigadýr) / Commodore / (něm. není),

řadolodní kapitán (plukovník) / Captain / Kapitän zur See, 

fregatní kapitán (podplukovník) / Commander / Fregattenkapitän,

korvetní kapitán (major) / Lieutnant Commander / Korvettenkapitän,

řadolodní poručík (kapitán, setník) / (angl. není) / Kapitänleutnant,

fregatní poručík (nadporučík) / Lieutnant / Oberleutnant zur See,

poručík (poručík) / Sublieutnant / Leutnant zur See,

námořní kadet (podporučík) / Cadet / Kadett.

Hodnota vojenské/válečné lodi = je to souhrn (1) hodnoty realizační (HR), jež kumuluje pracovní a materiální náklady nutné k postavení vojenské lodi, a (2) hodnoty vojenské (HV), jež kumuluje vlastnosti, které vojenskou loď řadí na určitý stupeň vojenské využitelnosti, což jsou vlastnosti technické, taktické a nautické. Rozveďme si to: Realizační hodnota každé lodi, na jejímž vzniku se podílely i stovky lidí duchovní i tělesnou činností a na její stavbu bylo potřeba mnoho výrobních prostředků a materiálu, je vyjádřena její cenou - loď je prostě zboží. Obecně je však tato cena kladně či záporně ovlivněna ještě užitnou hodnotu lodi, což u vojenské lodi je hodnota vojenská. Už jsme uvedli, že vojenská hodnota je souhrn oněch vlastností, které zaručují upotřebitelnost lodi k vojenskému účelu, pro který se realizovala, a to účelu velmi konkrétnímu – vedení generální bitvy (lodě bitevní), destrukce nepřátelské dopravní plavby (pancéřové křižníky), průzkum (chráněné křižníky), torpédové útoky (torpédovky), doprava vojska (transportní parníky) apod. Tyto užitné vlastnosti jsou tedy v případě vojenské lodi vlastnosti vojenské a u vojenských lodí ozbrojených, tj. válečných, vlastnosti bojové. Bojové vlastnosti válečné lodi se vyjadřují výkonnostními parametry (atributy technické - ATc), parametry ofenzivními a defenzivními (atributy taktické Atk). K vojenským vlastnostem válečné lodi však nutno připočítat ještě vlastnosti plavební (nautické), což jsou plovatelnost, manévrovatelnost, stabilita a odolnost vůči akvatickým a klimatickým vlivům fyzikální povahy; i tyto vlastnosti ovlivňují taktické vlastnosti válečné lodi, a vyjadřují se nautickými parametry (AN). Parametry válečné lodi vyjadřují její bojovou hodnotu, což je souhrn vlastností válečné lodi nutných k výkonu činnosti, pro kterou byla loď postavena. Vojenská/bojová hodnota jako dílčí indikátor operačního významu vojenské/válečné lodi je tedy HV = ATc+ATk+AN, zatímco hodnota vojenské/vlečné lodi jako celkový indikátor operačního významu vojenské/válečné lodi je HVL = HR+HV. – Z uvedených parametrů se publikují základní data zvaná technicko-taktická, z nichž ta nejdůležitější jsou: výkon strojů, rychlost, délka nezávislé plavby, poloměr taktického obratu, výzbroj a parametry zbraní, mocnost palby za daný časový úsek, tloušťka a rozmístění pancéřování; doplňujícími publikovanými parametry jsou počet kotlů, počet strojů, druh a plocha plachtoví, druh kormidla atd. A tím větší je kladná bojová hodnota lodi  čím jsou vlastnosti válečné lodi lepší než vlastnosti bojových lodí téže kategorie nepřítele. - Hodnota vojenské lodi je však velmi poměrová, neboť z obecného hlediska např. určitá torpédovka měla mnohem menší hodnotu než řadový obrněnec, avšak v kategorii torpédovek mohla představovat špičkové plavidlo, s vysokou využitelností pro daný účel – vést torpédový útok, zatímco řadový obrněnec měl tuto schopnost značně omezenou a byl tedy v tomto ohledu lodí méně hodnotnou. - Konstrukční provedení každé válečné lodi je přímo ovlivněno požadavkem na co nejvyšší bojovou hodnotu lodi. Bojovou hodnotu válečné lodi určovaly tyto vlastnosti: (A) úderná síla lodi, daná hmotností střeliva dopraveného na cíl za stanovenou časovou jednotku, přičemž se přihlíželo k druhu lodi a charakteru bojového určení lodi (údernou sílu tedy měly i např. minonosky), (B) odolnost lodi vůči aktivnímu nebo pasivnímu útoku protivníka, ovlivněná tloušťkou a kvalitou pancířů a jakostí přídatného ochranného systému (protizátopové úseky a komory aj.), (C) rychlost, daná výkonností a spolehlivostí pohonného systému; převaha v rychlosti nad rychlosti protivníka dávala lodi především možnost zaujmout výhodnější bojovou pozici, určovat palebnou vzdálenost, případně včas uniknout, (D) operační dosah, daný délkou nezávislé plavby - délkou dráhy lodi zdolané při jedné zásobě paliva; čím větší operační dosah při vyhovující ekonomické rychlosti loď má, v tím větší operační oblasti může působit apod.

Holmesovy pochodně = falešná světla (např. karbidové lucerny) upevněná na člunech nebo vorech, za noci dovlečených před pobřežní dělostřelecké pozice nepřítele. Tam byla světla zapálena a vory či čluny jejich posádky opustily. Pokud na falešná světla zahájil nepřítel palbu, měla se do map zakreslovat pozice nepřátelských  baterií, pokud na světla zaútočily strážní lodě, měly být ze zálohy potopeny torpédovým útokem. Už z toho je zřejmé, že účinnost Holmesových pochodní, používaných v druhé polovině 19. století, byla malá, ba sporná, neboť zakreslování nepřátelských palebných pozic odezíraných v noci z neviditelného terénu podle výstřelových záblesků těžko přineslo relevantní výsledek.

Holzerova střela = francouzský speciální protipancéřový projektil pro lodní děla, používaný od r. 1880 na francouzských válečných lodích. Jeho předlohou se zřejmě stala Palliserova střela (viz) ze šedesátých let 19. století, neboť ani ona neměla nárazový zapalovač a k explozi výbušniny docházelo vývojem velmi vysoké teploty při nárazu střely na pancíř. Střely vyráběla Holzerova zbrojní dílna. (Bylo by třeba doplnění a upřesnění tohoto výkladu.)  

Horní paluba, vrchní paluba = plošina, jež se prostírá podél vrchních okrajů trupu a trup zakrývá po celé jeho délce a šířce; je nad palubou hlavní. Často bývala kryta nástavbami předo-, středo- nebo zadolodí (u nichž mluvíme o palubách nástaveb, návětrných, jež nejsou částmi paluby hlavní). Vrchní paluba nejvíce sloužila/slouží k různé manipulační činnosti, k ustavení záchranných člunů apod., na válečných lodích sloužila i k činnosti bojové, byla-li na ní děla, činnosti protipožární a záchranářské, k nástupům posádky apod. V nástavbách vrchní paluby byly skladovací prostory, na válečných lodích také kasematy nebo dělové kóje (viz Kasemata, viz Dělová kóje).  

Horse Power (angl. = koňská síla, zn. HP) = zastaralá, ale v historických textech a v britsko-amerických odborných pramenech dodnes používaná jednotka práce parních a spalovacích motorů. Jednotku zavedl J. Watt, autor novodobého parního stroje, přičemž ji skutečně odvodil od práce (přibližně) vykonané 1 koněm (jinak „550 sekundolibrostop“). Dnes 1 HP = 736 Wattů. - nHP (nominal Horse Power) – jednotka nominálního, jmenovitého výkonu, dříve uváděná u lodních parních strojů. Nominální výkon je takový, při kterém se dosahu-je maximální účinnosti stroje, tedy kdy je poměr mezi energií získanou (odebranou) a energií vynaloženou k provedení práce za tutéž  dobu co nejvýhodnější. Tento nominální výkon je značně větší než výkon indikovaný, zn. iHP, což je vnitřní výkon stroje, měřený na pístu.

Hotchkiss = značka lehkých palných zbraní vč. těch pro válečná námořnictva, která se prosadila koncem šedesátých let 19. století. Pro svět vojenství ji sestrojil americký konstruktér B. B. Hotchkiss (1828 ve Shaross, USA – 1885 v Paříži). Ten se po vystudování a krátké praxi rozhodl založit si továrnu na výrobu revolverových děl podobných gatlingům (viz Gatling) a munici do nich; děla pak dodával do branných složek USA a Mexika. V šedesátých letech přesídlil do Evropy a ve Vídni otevřel továrnu na výrobu patron, ale už v r. 1870 ji přenesl do Paříže, kde se Hotchkiss usídlil natrvalo. V r. 1875, kdy tento muniční závod odkoupil stát, se Hotchkiss založil jinou továrnu, na lehká děla a munici do nich, která se zakrátko stala věhlasnou. Nejdřív se prosadil revolverovým kanónem, který se pak stal ve Francii, Německu, Rusku a Velké Británii oblíbenou zbraní pevnostní a námořní. Kanón byl 5hlavňový, původně ráže 37 mm, na jednoduché lafetě. Hlavně měly jednoduchý, ale výkonný systém nabíjení, odpálení a nové nabití, nicméně i ta to zbraň se uváděla v činnost klikou. Kadence ovšem byla obdivuhodná - 150 ran/min. Hotchkiss pak vyvinul i jednohlavňové zbraně, které měly automatický systém nabíjení i vyhazování prázdných nábojnic, ale tato lehká děla byla koncem století překonána zbraněmi jiných systémů. I tak se zbraně zn. Hotchkiss udržely ještě dlouho vysoký standard – např. za Velké války se proslavil těžký kulomet této firmy.

Houfnice = původně krátké polní dělo husitů (odtud název, neboť zbraň požívaly polní jednotky – houfy), v 19. století menší dělo s kratší hlavní (/30), s náměrem okolo 60°, úsťovou rychlostí až 500 m/sec, z něhož se střílely koule, nebo kovový šrot, od osmdesátých let 19. století dělo k nepřímé palbě tříštivými a trhavými střelami, s dostřelem kolem 8 mil (15 km) a rychlostí střelby 5-10 ran/min. Houfnice je vždy menší a méně hmotnější než kanón stejné ráže. V námořním vojenství se jako lodní zbraň nevyužívala, měly ji jen některé říční monitory, ale značné využití pro střední a těžké houfnice se našlo v pobřežním dělostřelectvu.

Hourání, hourácení = kývavý pohyb lodi vznikající hlavně vlněním hladiny, a to po podélné ose lodi, zatímco kývavý pohyb lodi podél příční osy, boční, se zval kymácení či kolébání lodi.

Hrubá střelba = ještě na počátku 20. století se tak u nás říkalo těžkému dělostřelectvu – dělům, houfnicím a moždířům, také těžkým lodním zbraním (hrubá střelba námořní), ale i malým zbraním, avšak s vysokou kadencí (gatlingy, hotchkissy, mitrailleusy, pak kulomety). Hrubou střelbou se tedy rozuměly buď takové zbraně, které nemohly být přenášeny, nýbrž převáženy, a k jejichž obsluze nestačil jeden muž. Do hrubé střelby se tedy započítávaly i zbraně, jejichž účinek se rovnal účinkům zbraní těžkých – zde míněny i např. raketové zbraně (říkalo se jim prskouny congreveské – podle vynálezce W. Congrevea).

Hřídel lodní = v námořnictví lodní část přenášející hnací sílu od lodním motoru - v pojednávaném období (1860-1918) parního stroje, parní turbíny, spalovacího motoru - na propulzor, tj. lodní šroub respektive lodní vrtuli, která takto uváděla loď do vlastního pohybu a udržovala ji v něm. Lodní hřídel byla/je nejvíce namáhána na ohyb a kroucení, proto jsou velmi důležité: materiálové složení (dříve plávkové železo, pak plávková ocel…), způsob výroby (slabé byly válcované, silné kované, velmi namáhané hřídele byly z litiny, ale duté), uložení lodní hřídele v ložiskách. Dlouhé lodní hřídele bývaly z několika částí, propojenými objímkovými spojkami. Článek, který přímo navazoval na převodovku nebo na hřídel hnacího agregátu, měl nákružky uložené v hřebenovém ložisku, čímž se snižovalo přenášení podélného tlaku od lodního šroubu. Lodní hřídele byly uloženy v dělených kluzných ložiskách, a to v hřídelovém tunelu mezi strojovnou a výstupem lodní hřídele z tělesa trupu. Lodní hřídel vyváděla z trupu hřídelová roura, která na konci tvořila vrtulový vývod opatřený opět kluznou výstelkou a ucpávkami. Na lodích, které mají dvě lodní hřídele a více, tudíž krajní hřídele vyčnívají z trupu ve větší délce než hřídel středová, se instalují hřídelové nosiče (nosiče hřídelových rour) - konzole, často spojené se zadní vaznicí. Na paroplachetních lodích, na nichž měl parní stroj více méně pomocný účel, bývala lodní vrtule uložena ve vrtulovém rámu, jímž bylo možné po zastavení stroje odpojení vrtule od lodní hřídele vysunout lodní vrtuli do šachty v záďovém převisu, takže nebránila pohybu lodi plující pod plachtami. V sedmdesátých letech se od toho upustilo a lodní vrtule se sice odpojovala od lodní hřídele, ale nechávala se ve vodě a při plavbě se volně protáčela jejím náporem, na některých lodích jí k tomuto protáčení dokonce pomáhal lodní stroj pracující na nejnižší výkon.

Hulk (angl.) = vyřazená loď zbavená výstroje, výzbroje, stěžňů, hnacího systému a většiny vnitřního vybavení a sloužící už jen jako pomocné přístavní plavidlo. Jako hulky končívaly i kdysi velmi slavné lodě, a pohled na ně býval tristní… Hulky byly mnoha účelů – ty, kterým byla ponechána část nezbytného odpovídajícího vybavení, sloužily jako ubytovací jednotky, cvičné lodě, plovoucí lazarety, vězeňské lodě… Avšak většinou i z takovéto byly vyřazeny a dosluhovaly jako plovoucí skladiště uhlí, potravin a munice… Byla to plavidla zpustlá, zahnívající a rezavějící, přesto mnohé vytrvaly desítky let, pro mnohé staré námořníky jako předměty vzpomínek.

Hydraulický propeler = proud vody tryskami prudce vyháněný z lodi, které tak uděloval pohyb. Dnes se tomuto způsobu pohonu říká hydrodynamický či hydroreaktivní. Měl varianty, ale na velkých válečných lodích se neosvědčil, neboť při velké spotřebě paliva se dosahovalo malých rychlostí a lodě byly špatně řiditelné. Příkladem může být experimentální pancéřový dělový člun WATERWITCH dokončený v r. 1867 (1280 t, délka 49,4 m, 2x 178mm předovky, 2x 20lb zadovky) - byl vybaven centrifugální pumpou poháněnou parním strojem o výkonu 780 iHP, která nasávala vodu potrubím s vyústěním v přední části trupu, pod vodní hladinou, a vyvrhovala ji pod tlakem vzadu. Jelikož bylo možné směru otáček pumpy reverzovat, potrubí na zádi případně sloužilo jako sací a potrubí vpředu jako vyvrhovaní, takže trup byl konstruován jako double-ended – dvoukoncový, tj. „s přídí na každém konci“, na každém konci lodi bylo také kormidlo. Loď se naprosto neosvědčila a ač byla záhy stažena z běžné služby, válečné námořnictvo ji vyřadilo a prodalo až v r. 1890.

Hydrofon (angl. hydrophone) = podhladinový mikrofon sloužící k lokalizaci podmořských objektů podle zvuku, který vydávaly. Princip byl znám už v osmdesátých  letech 19. století, třebaže ještě ne jako pomocný prostředek protiponorkového boje. Tehdy se hydrofon skládal z železného zvonu upevněného na lodním trupu nebo na pobřežním stanovišti, a to pod hladinou, přičemž ve vrchní části zvonu byla deska velmi citlivá na chvění vody. Chvění, které přeneslo na desku, se elektricky převádělo na signály, přičemž zařízení dokázalo zaznamenat hluk lodní vrtule až na vzdálenost 800 m. – Francouzské válečné námořnictvo zavedlo tyto hydrofony v r. 1887 ke kontrole pohybu lodí na hladině i pod hladinou (torpéd) v blízkosti hlavních válečných přístavů. Pozdější hydrofony zaznamenávaly hluk lodní vrtule či vůbec motorů na vzdálenost okolo 2 námořních mil, ba nejcitlivější hydrofony dokázaly v klidném podmořském prostředí zachytit zvukový projev i pád tužky na podlahu na vzdálenost asi kabelu. Později se staly součástí echolotů, tj. hydroakustických zařízení, které zvukové signály samo vysílalo, načež jejich odrazy přijímalo zpět, takže obsluhy na sledovacích stanovištích nemusely vyčkávat, až např. cizí podmořský člun spustí své pohonné zařízení. Když se pak od běžných zvukových signálů přešlo k ultrazvukovým,  vznikl za britsko-francouzské spolupráce v r. 1916 hydrolokátor - podhladinový vysílač a přijímač ultrazvukových signálů s kmitočtem 15 až 30 kHz, který zároveň registroval – podle směru a doby odrazu signálů – místo podmořského objektu a smysl a směr jeho pohybu. K jeho využití v pojednávaném období však už nedošlo (viz Asdic).

Hydroplán = letoun, jehož přistávací část je uzpůsobena pro vzlet z vodní hladiny a k přistání na ní. Byly to buď létající čluny (trupem stroje byl člun, na němž byla připevněna křídla) nebo plovákové letouny (trup stroje s křídly spočíval na plováku nebo plovácích). Hydroplány se používaly už za Velké války, většinou jen jako průzkumné, ojediněle bombardovací stroje. Hydroplány se buď (1) spouštěly z paluby lodi na hladinu a odtud startovaly, zde také, v blízkosti lodi, přistávaly, aby je lodní jeřáb opět vyzvedl a usadil podvozkem na vozíky, na nichž se po kolejích dopravily do hangáru, nebo (2) se z lodi katapultovaly, avšak opět přistály na hladině poblíž lodi a postup s jeřábem se opakoval i tady… První stroje měly buď dva plováky (pod každém křídlem jeden, ale objevily se už i stroje s centrálním plovákem, což byla spodní součást trupu letoun, zatímco pod křídly byly plováky vyvažovací či stabilizační. Zprvu se hydroplány používaly k pobřežní službě, ale ještě před Velkou válkou se pro ně začaly zřizovat lodě-nosiče (britská ARK ROYAL, francouzská FOUDRE, japonská WAKAMIJA), které převážely hydroplány na moře, blíže k válečným operačním prostorům – první bojová účast takto přiblížených hydroplánů spadá do období obléhání německé námořní základny Tsingtau na čínském Šan-tungu na koncem léta a na podzim r. 1914. Ještě dříve však začaly pokusy se starty námořního letadla z válečné lodi – první takový se uskutečnil v USA 14. října 1910, kdy pilot E. Ely odstartoval s křehkým dvojplošníkem Curtiss z dřevěné, 25 m dlouhé plošina na křižníku BIRMINGHAM. O necelé dva roky později učinili takové zdařilí pokusy i Britové – posloužily k tomu pre-dreadnoughty HIBERNIA a AFRICA. Od r. 1915, byly takové plošiny vybaveny katapulty. Nevýhodou bylo, že letoun nemohl na plošině i přistát, takže zůstávalo o přistání na hladině vedle lodi, nebo na pozemním letišti. Zpočátku nebylo vyzvednutí i z jen mírně rozvlněné hladiny zpět na loď nijak jednoduché – letoun musel namanévrovat na přistávací plachtu vyztuženou lištami, na níž se stabilizoval, a teprve poté se mohl zahákovat na jeřáb.   

Hydrostatická deska = druh jednoduchého kormidla, zpravidla jednoúčelového, využívaného např. ke směrové či hloubkové stabilizaci. Hydrostatická deska otočná byla druhem jednoduchého otočného, pomocného kormidla směrového nebo hloubkového, které sloužilo jako přídatné zařízení hlavního kormidla (opět hloubkového nebo směrového – např. na torpédech).  

 

Chráněný křižník – viz Křižník chráněný.

Chronometr = přesně jdoucí hodiny. V námořnictví jeden z nedůležitějších lodních přístrojů nezbytný k poměrně přesnému stanovení zeměpisné délky, na níž se loď nachází. Lodní chronometr ukazuje čas na greenwichském tj. nultém poledníku (čas světový), a tento údaj se zobrazoval na třech oddělených cifernících: hodinovém, minutovém, vteřinovém. Čas zobrazený na chronometru se pak porovnával s časem místním. - První spolehlivé a relativně přesné mechanické chronometry pocházejí z druhé poloviny 18. století, ale byly velmi drahé, a až v 19. století mechanika chronometrů vyspěla a jelikož se vyráběla sériově, došlo i k jejímu zlevnění. I tak byly na lodi nejméně dva chronometry, pro případ, že by se jeden porouchal. Podobně jako kompas byl pozdější lodní chronometr uložen na kardanovém závěsu, aby co nejméně podléhal kymácení lodi. Od dvacátých let 20. století se používaly lodní chronometry elektrické, soudobě jsou chronometry elektronické, automaticky seřizované pomocí družic.