G

24.05.2013 21:36

Gaflová plachta = taková, která má ráhno či ráhna v základní poloze ve smyslu předozadním, tj. souběžně s lodní osou (předozadní vratiplachty).

Galerie = na mnoha velkých válečných lodích i v druhé polovině 19. století to byl ochoz kolem nadhladinové části zádi, na úrovni hlavní paluby, na který se vycházelo z ubytovacích prostor admirála nebo velitele lodi. Zatímco na velkých korábech býval zdoben řezbami, soškami, barvami a zlacením…, na pancéřových lodích měl podobu prosté rampy s běžným zábradlím z tenké kulatiny nebo železného pletiva. Začátkem 20. století ovšem se od galerie už upouštělo, a místo ní byla některá zadní okna admirálských či kapitánských prostor větší.   

Galion (galjon, od špan., něm Galion) = příďový nástavek lodního trupu, který měl působit jako rozbíječ vln, jež neměly zasahovat palubu, a zpevňovat horní část přídě. Zvedal se z něj čelen. Za galionem následovala původně přední nástavba, anebo - později - hladká paluba. Byl už na galeonách, kde pak se k němu přidávala figurína zpodobňující patrona lodi nebo představující oblíbenou postavu majitele lodi. Uvnitř galionu bývaly záchody mužstva, později se zamřížovanou podlahou, skrze níž voda čistila prostor záchodů. Z válečných lodích se galion vytratil začátkem šedesátých let 19. století, neboť na lodích s rovnými příděmi anebo příděmi se záporným sklonem neměly opodstatnění. Posledními loděmi britského Královského námořnictva s galiony a galionovými figurami byly pancéřová fregata WARRIOR (dokončena v r. 1861) a její sesterská jednotka BLACK PRINCE (1862), které ovšem o galionové figury při pozdějších přestavbách přišly.

Gasolin = těkavá látka vznikající destilací surového petroleje, kapalná směs uhlovodíků, s bodem varu okolo 50° C, hustoty 0,67 – 0,68. Gazolín byl palivem do jedněch z prvních spalovacích lodních motorů, používaly se i na ponorkách.

Gatlingův kulomet = poprvé jej jeho vynálezce a konstruktér Američan R. J. Gatling představil v r. 1868. V principu konstrukčně tato zbraň navazovala na Mariettův revolver. Kulomet tvořilo šest hlavní vzájemně spojených a usazených v okrouhlých deskách, takže dohromady tento celek připomínal válec. Tím se dalo otáčet pomocí převodových ozubených kol, a to klikou na konci zbraně. Za hlavněmi bylo pouzdro kryjící závěrovou část. Celý tento segment byl obklopen nosným rámem, jenž měl po stranách čepy spočívající na lafetě. Ráže zbraně byly 25,4 mm (1“) a 12,7 mm (0,5“ = 0.50 calibre). U námořní verze se používaly kovové nábojnice se středovou roznětkou, plněné 22 g černého prachu, do nichž byla vsazena buď kompaktní žaludová střela o hmotnosti 218 g, nebo střela skládající se z pláště, uvnitř něhož bylo patnáct kuliček. Dostřel zbraně byl zprvu okolo 1500 m, po zavedení nového střeliva asi 2500 m. Těžší verze se od závěru šedesátých let 19. století montovala na lodě, lehčí měla armáda. – K obsluze stačili dva muži, z nichž jeden zaměřoval, otáčel klikou a střílel, druhý nabíjel. Nabíjení se dělo podáváním nábojů na šikmý můstek, odkud samovolně spadaly do nabíjecího mechanismu za hlavněmi, zásobníky byly používány až později. Každá hlaveň měla vlastní závěr a vlastní zámek, s napínacími kruhy a nabíjecím systémem. Výstřel vyšel vždy z té hlavně, která byla ve spodní poloze. Kadence se řídila rychlostí otáčení klikou, byla tudíž variabilní – u menší verze činila kadence až 150 ran/min., u větší až 90 ran/min. – Poté, co se dostal Gatlingův kulomet do Evropy, byl tu rázem napodobován (tak vznikla např. mitrailleuse), ráže se zvětšovaly a vznikala tzv. revolverová děla. – Zbraně na tomto principu se ve velkém používají dodnes, zejména v letectvu.

Gazolín – viz Gasolin

Gherlin = v 19. století nejpevnější lodní lano, ze tří slabších lan, používané hlavně k vlečení (Středozemní moře).

Gie = dva kladkové bloky (viz Blok), spojené v jeden jednoduchý stroj.

Gig (angl). = pohotovostní člun velitele lodi nebo admirála. Do konce 19. stol. nesl stěžeň s možností vystrojení lehkou plachtou (lug), byl vybaven i vesly, německé gigy na velkých lodích bývaly dvojstěžňové, s vratiplachtami. Začátkem 19. století se gigy začaly osazovat spalovacími motory.

Gagliandra - viz Balastýna.

Galon (angl. gallon, zkr. gal) = angloamerická jednotka objemu, rozdílných provenienčních hodnot: britský 1 gallon = 4,546 090 litrů, americký 1 wet gallon = 3,785 411 784 litrů (wet gallon = používaný pro tekutiny), americký 1 dry gallon = 4,404 884 121 915 litrů (dry gallon = používaný pro sypké resp. suché látky). 

Generace bitevních lodí = konceptuálně i parametricky rozdílné kategorie válečných lodí pro generální bitvy. V zásadě byly z hlediska historického vývoje bitevní lodě  předmoderní a moderní. Po bateriových, centrálně-bateriových, věžových a barbetových obrněncích vznikly v devadesátých letech 19. století předmoderní bitevní lodě - pancéřové kapitální jednotky s těžkými děly ve věžové instalaci (systém kupole-barbeta-muniční sklad), které lze označit za vrcholné pre-dreadnoughty. (Důležitá poznámka: Pre-dreadnoughty byly všechny řadové pancéřové lodě poháněné už jen parními stroji a primárně vyzbrojené těžkými zadovkami; jejich řada začíná v r. 1886, kdy vstoupila do služby první taková loď, britský COLOSSUS. Proto kategorii lodí, které kombinovaly dělová kupole a barbety propojené s muničními sklady a stavěly se od devadesátých let 19. století, zveme zde vrcholné pre-dreadnoughty; jejich prvním reprezentantem byl podle jedněch britský barbetový bitevník ROYAL SOVEREIGN/1892, podle druhých věžový bitevník II. třídy CENTURION/1894, podle třetích věžový bitevník I. třídy MAJESTIC/1895) Protože však tyto vrcholné pre-dreadnoughty, stavěné do r. 1912, měly kromě turbínového pohonu už všechny znaky moderní bitevní lodi, jsou tu zvány bitevními loděmi 1. generace. Na ně navázaly turbínové dreadnoughty se zásadně zmnoženým těžkým dělostřelectvem (a super-dreadnoughty, s děly větší ráže než 305 mm), stavěné od r. 1905 bez jakýchkoliv omezení až do washingtonské konference na přelomu l. 1921/1922, a tyto zveme bitevní lodě 2. generace. Washingtonská konference sice neiniciovala změny v koncepci a konstrukci bitevních lodí, nicméně jejich maximální výtlak stanovila na 35 000 t, palebný potenciál jejich primární výzbroje limitovala použitím děl do ráže 406 mm včetně a až na výjimky se nové bitevní lodě nesměly stavět do r. 1936. Tyto bitevní lodě také nesly řadu převratných technických novinek počínaje novým systémem protitorpédové ochrany, novými pancéřovými materiály… a konče palubními letadly a nakonec i radary, a tyto vesměs velmi mohutné jednotky se jimi zásadně odlišovaly od bitevních lodí, které se zúčastnily první světové války. A tak bitevní lodě, které vznikly po washingtonské konferenci, zveme bitevní lodě 3. generace. Jí také epocha těchto „vládců oceánů“ brzy po druhé světové válce skončila.  

Gill (angl.) = nejmenší britská dutá míra, 1 gill = 1/32 gallonu = 0,142 l.

Goeleta = malá plachetní loď nejvíce používaná na Středozemním moři do začátku 20. století, nosnosti 200 – 300 t, se dvě stěžni skloněnými mírně vzad a vystrojenými jednoduchými plachtami (bezrozpěrovými), které byly uchyceny pomocí obručí našitých do příslušných krajů plachty a navlečených na vratiráhna (tzv. tyče), připevněná na zadní straně stěžňů a stojících šikmo do výše, kromě toho nesla až tři kosatky a někdy na předním stěžni marsovou plachtu. 

Goeleta brigová = malá plachetní loď nejvíce používaná na Středozemním moři do začátku 20. století, nosnosti 200 – 300 t, se 2 stěžni skloněnými mírně vzad. Přední stěžeň ustrojený jako u brigy, ostatní plachtoví bylo jako u goelety. K pirátským účelům bývala ozbrojena několika malými děly.

Goniometr = jednoduchý přístroj k měření vodorovných úhlů, v námořnictví používaný k navigaci. byl vybaven hledítkem s dalekohledem k přesnějšímu zaměření. (Později zaměřovač s otočným rámem, druh variometru. Používá se u zaměřovače s pevnou smyčkovou anténou, sloužícího k lokalizaci zdroje vysílaných radiových signálů. Od konce dvacátých let 20. století standardní součást můstkový výbavy válečných lodí.)

Gording = souhrnné označení pro lana v běžném, tj. pohyblivém lanoví. Gording tvořily zejména kasouny ku podkasáván plachet a skasálnice ku stahování plachet. Gording byl samozřejmě i na paroplachetních válečných lodích.

Granát dělostřelecký (lat. granatus, zrnitý) = výbušný projektil, druh dělové střely. Navázal na granáty ručně vrhané (hlinité, železné) používané do 18. století, v lodní dělostřelbě se vedle plných kamenných koulí používaly sférické granáty, opatřené doutnákem. Francouzský dělostřelecký důstojník J. H. Paxihans v r. 1823 představil válcový, silnostěnný, vpředu zašpičatělý granát ke střelbě z děl, které měly už jednoduchý nárazový zapalovač. V průběhu čtyřicátých let byl zaveden ve většině válečných námořnictev, ale k jeho první velkému použití došlo až v r. 1853 v bitvě u Sinope mezi ruskou a tureckou eskadrou. Proti dřevěným trupům lodí měl vysokou trhací a zápalnou účinnost, avšak s nástupem pancíře jako základního prvku ochrany válečných lodí před dělostřelbou se ukázalo, že granáty musí být s mnohem větší průraznou účinností. Proto se od běžných trhavých látek (střelný prach) postupně přešlo k účinnějším trhavinám (melinit, kordit…). Od začátku šedesátých let se lodích používaly do děl-zadovek plášťové granáty nebo s kroužkem pro střelbu z drážkovaných hlavní. Britové se vrátili k zadovkám až koncem sedmdesátých let; poslední britskou kapitální lodí, která měla drážkované předovky, byl „věžník“ AJAX dokončený v březnu 1880 (sesterský byl o rok starší AGAMEMNON). Od konce osmdesátých let se používaly granáty s ocelovým pláštěm, méně litinové, a začalo jejich dělení na protipancéřové (průbojné a trhavé) a tříštivé střely; u protipancéřových granátů byl ocelový plášť zesílený, na úkor hmotnosti trhaviny. - Dělostřelecký granát je dutá střela naplněná trhavinou přiváděnou k explozi buď časovanou roznětkou (prvotní, nejprimitivnější její formou byl doutnák), pak převážně nárazovými zapalovači (soustava: zapalovač - počinová nálož - explozivní nálož), u některých druhů se trhavina vznítila působením vysoké teploty vzniklé při nárazu. Empirie i teoretické propočty postupně prokázaly, že není ani tak důležitá ráže děla, jako hmotnost granátů a dopadová, kinetická energie granátu, proto se konstrukce granátů ubírala směrem k projektilu sice relativně menší ráže, ale delšímu, tj. hmotnějšímu, jemuž zároveň bylo třeba udělit v hlavni potřebnou, co nejvyšší pohybovou energii. Tento vývoj se uplatňoval zejména u děl středorážních, rychlopalných, zatímco u těžkých děl se vývoj soustřeďoval na hledání co nejvýhodnějších materiálů pro výrobu odolných dělových hlavní, konstrukčních variant granátů a chemického složení trhavých náplní. – K činnosti granátu: Po dopadu se granát roztrhl, takže jeho účinky byly díky kinetické energie střepin prvoplánově trhací a následně tříštivé a tepelné, jak ale už uvedeno, granát se od osmdesátých let uzpůsoboval tak, aby jeho primární byl účinek průbojný a sekundární trhací. První dva typy - tříštivé a trhavé granáty - byly opatřeny dutým, nejčastěji ocelovým tělem, méně litinovým tělem, se slabší nebo středně silnou tloušťkou stěny, do jehož dutiny byla nalaborována trhavina (tj. nitrocelulóza resp. střelná bavlna, kyselina pikrová, nověji tritol, amatol, anebo u starých konstrukcí slisovaný černý prach). Tato dutina byla uzavřena hlavovým zapalovačem, který tvořil špičku střely. Zapalovač byl nejčastěji nárazový, v případě tříštivého granátu s účinkem okamžitým (tj. střela explodovala ihned po nárazu na cíl), v případě trhavého granátu účinkoval nárazový zapalovač se zpožděním - střela vybuchla v pancíři. Průbojné granáty byly konstruovány odlišně, neboť jejich prvořadým úkolem bylo proniknout za pancíř, a to takřka výhradně svojí kinetickou energií. Průbojný granát byl tedy vpředu zahrocený "špalek" z vysoce kvalitní oceli, se špičkou zakalenou na vysokou tvrdost. V zadní části této střely byla poměrně malá dutina, do které byla nalaborována trhavina a byl zašroubován tzv. dnový zapalovač. Zapalovač musel být nastaven tak, aby zafungoval až v důsledku nárazu na hlavní pancíř, avšak k zažehnutí slože zapalovače docházelo až průchod střely pancířem, což i v případně lodních pancířů tloušťky okolo 300 mm trvalo několik milisekund. Teprve když střela úspěšně pronikla do nitra lodi, došlo k zážehu trhaviny a k explozi, přičemž se ze silnostěnného těla střely vytvořily velké těžké střepiny, jež se změnily v samostatné projektily s velkou ničivou silou. Potíž nastala v tom případě, kdy střela na pancíř nenarazila - v takovém případě pouze prolétla lodním trupem a mnoho škod nezpůsobila. Některé druhy střel (viz Palliserova střela) zapalovače neměly a výbušná náplň explodovala žárem vzniklým při dopadu střely (viz též Dělostřelecká střela).

Gyrokompas, gyroskopický kompas = kompas setrvačníkový, tj. druh kompasu, který od r. 1908, kdy byl vynalezen v Německu, postupně nahrazoval klasické kompasy magnetické, kapalinové. Hlavním komponentem gyrokompasu je gyroskop (viz Gyroskop), tj. setrvačník („vlk“) na kardanovém závěsu, spočívající uvnitř pouzdra tvořeného např. dvěma do sebe vloženými koulemi. Pracovní otáčky setrvačníku se pohybují od 20 000 ot./sec do 50 000 ot./sec, mohou být však i větší. Při dosažení pracovní hodnoty otáček, což zprvu trvalo několik hodin (v době Velké války až tři hodiny, za druhé světové asi o polovinu méně, soudobě asi hodinu), se osa setrvačníku díky úhlové rychlosti otáčení země a zemské přitažlivosti dostane do rovnoběžné polohy vůči místnímu poledníku, čímž je spolehlivě vyznačen smysl sever-jih/jih-sever a na tomto základě pak lze odečítat z kompasové růžice kurs lodi. Jedinými nevýhodami tohoto jinak vysoce efektivního a odolného přístroje byla jednak právě dlouhá rozběhová doba, jednak potřeba neustálé dodávky energie, hlavní výhodou je nezávislost na magnetickém poli Země a magnetickém poli lodi, které vyvolávaly deviace magnetického kompasu.

Gyrometr = starší přístroj užívaný na lodích k měření otáček lodní vrtule. Instaloval se zpravidla na lodní hřídel a pracoval na principu soudobého tachometru.

Gyroskop = přístroj, jehož hlavní částí j setrvačník – symetrické těleso otáčející se vysokou rychlostí (soudobě až 30 000 ot./min.) a používá se k měření úhlové rychlosti a úhlového zrychlení, změn polohových úhlů objektu, ke stabilizaci objektu – nosiče zbraní… Je i hlavní částí gyrokopmasu (viz Gyrokompas) umožňujícího mj. orientaci podle světových stran nezávisle na přitažlivosti magnetického pólu Země, pracující na principu neměnnosti směru rychle rotujícího tělesa. - Vynález gyroskopu je nejčastěji připisován J. B. L. Foucaltovi (1819-1868). Podstatou činnosti gyroskopu je udělení mimořádně vysoké rotační rychlosti tělesu kolem jedné z jeho hlavních os rotace, přičemž toto těleso je usazeno na čípcích tak, aby jej bylo možné v otáčkách neustále udržovat a zároveň aby vhodným způsobem uložení nebo zavěšení bylo možné veškeré náležející zařízení pohybovat všemi směry, aniž by se to projevilo vychylováním tělesa z jeho osy rotace. Gyroskop je užíván i např. v torpédech, v nichž po vystřelení torpéda stabilizuje směr a hloubku jeho pohybu. 

Gyrostat (angl. gyroscopic stabilizer) = byl gyroskop o hmotnosti kolem 1% výtlaku lodi, s vertikální osou otáčení, sloužící k omezení bočního kolébání lodi. Jeho základem byl rychle rotující těžký setrvačník. Gyrostat je zmiňován v anglické odborné literatuře ještě ve třicátých letech 20. století, avšak novější publikace (padesátá léta téhož) již tuto technickou zajímavost neuvádějí, neboť gyrostat měl některé značné nevýhody a byl pak nahrazen jinými zařízeními. Totiž třeba 100tunový setrvačník na lodi o výtlaku 10 000 t vyžadoval podstatné zesílení lodní konstrukce a spoustu dalších, drahých doplňků. Ptroto se pozornost soustředila na vylepšování jednoduchých stávajících prvků téhož účelu, takže nyní se lze na všech větších lodích setkat s pasivními stabilizátory kolébání - bočními kýly, které jsou schopny redukovat kolébání až na polovinu amplitudy. Dále pak bývají lodě pro přepravu cestujících a lodě speciální, např. pro přepravu supertěžkých nebo rozměrných nákladů, vybaveny aktivními prostředky pro omezení kolébání bočními kormidly, u nichž se náklon lodi eliminuje vychýlením ploutve do směru proti bočnímu výkyvu; k dosažení účinnosti tohoto kormidla je sice nutná rychlost lodi >15 uzlů, ale pak kormidlo dokáže redukovat 15 až 20stupňové kolébání na pouhé 2 - 3 stupně. Jiný prostředkem nahrazujícím dávné gyroskopy jsou boční nádrže s regulovaným průtokem vody na bok protilehlý výkyvu – jsou sice méně efektivní, ale zato levnější.

Gunhouse = anglický výraz (1) pro kupoli chránící děla, tedy vrchní část dělové věže (dělovou věží však je bohužel označována i tato kupole), tedy pancéřová část této věže nad barbetou, (2) pro samostatnou kasematu na otevřené palubě (tj. kasematu nikoliv v nástavbě nebo trupu), která měla až šest střílen, k nímž se uvnitř kasematy přesouvala až dvě děla – tyto gunhouses se používaly v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století (např. na americkém obrněnci STONEWAL JACKSON). (Viz Dělové kupole lodní.)

Gun Pit = anglický výraz (český odborný ekvivalent neexistuje) pro prohlubeň v dělové palubě nebo plošině dělostřelecké kupole, do níž se spouštěla zadní část hlavně, a to kvůli dosažení co největší elevace. Zavedení této gun pit také umožňovalo prodloužit dělové hlavně.