D

24.05.2013 21:28

Dahlgrenovo dělo = zbraň vyvinutá v padesátých letech 19. století americkým kontradm. J. A Dahlgrenem (1809-1870). Původně to bylo menší 12- respektive 24liberní dělo s hladkým vývrtem, které převzala i armáda jako polní, na lafetě s kolový podvozkem – pálilo plné i výbušné střely, kartáče i šrapnely, ale poté Dahlgren přešel ke konstrukci těžkých granátových děl, u nichž chtěl dosáhnout maximální přesnosti, velkého dostřelu a drtivého účinku střely v cíli. Za vzor si vzal jednak francouzská Paixhansova granátová děla, jednak americké kolumbiády – Bomfordovy těžké „baňaté“, obranné hladké předovky, používané už v r. 1812 za americké války za nezávislost (a dlouho poté), a to v pobřežní artilerii, a postupně vyprojektoval řadu lodních děl – od 32liberního respektive 8palcového po 20palcové!! Děla byla charakteristická svým kulaťoučkým tvarem „lahve na sodovku“, tj. s velmi rozměrným zadkem hlavně (ještě se nepoužívalo prstencových aj. složených konstrukcí hlavní), který umožňoval vložení velké výmetné náplně k odpálení těžkého granátu na značnou vzdálenost – např. asi nejpoužívanější Dahlgrenovy předovky,  lodní 11palcová děla (229mm), odpalovala 62kg střely na vzdálenost 1,8 mile (asi 3,3 km). Všechna coby typ se pak používala i jako pevnostní, ač byla příliš těžká a při velké výmetné náplni hrozilo roztržení hlavně; a samozřejmě byla příliš těžká i pro lodě, neboť v době, kdy bylo ovládání děl ruční, s nim byla náramná práce. Přesto se uplatnila v loďstvu Unie amerických států (Sever) za americké občanské války (1861-1865), zejména při ostřelováni jižanských námořních pevností – měl je i MONITOR a další seveřanské lodě této kategorie. Adm. J. A. Dahlgren (1810-1870) – velitel válečného přístavu ve Washingtonu a od r. 1862 velitel unijní floty, navrhl i drážkovaná děla, z nichž některé typy se rovněž uplatily za americké občanské války; největší bylo 80liberní, které však už v r. 1862 se při výstřelu rozpadlo na čtyři kusy.

Dálkoměr lodní = v námořním vojenství přístroj k určování dělostřelecké vzdálenosti, od stanoviště pozorovatele (děla) k cíli. Původně se vzdálenost válečné lodi od cíle zjišťovala různými způsobem, např. na základně rychlosti šíření zvuku ovzduším - v okamžiku, kdy nepřátelský objekt vystřelil (ukázal se výstřelový dým), začalo měření času, které skončilo, jakmile se ozvala rána výstřelu. S ohledem na známou konstantní hodnotu rychlosti zvuku 343 m/sec pak bylo možné vypočítat vzdálenost. Le Boulengé na tomto principu zkonstruoval přístroj zvaný telemetr, patentovaný v r. 1875 v Bruselu. Zásadní nevýhodou přístroje bylo, že se dal použít jen při ojedinělých výstřelech, nikoliv při námořní kanonádě. - Ve druhé polovině 19. století navrhovali různé dálkoměrné systémy Jähns, Berdan, Roskiewicz, Gurlt…, které už umožňovaly výpočet rozměrů platných pro trojúhelník respektive výšky rovnoramenného trojúhelníka podle známé délky základny a známé velikosti protějšího ostrého úhlu. Přitom jedna z těchto velikostí byla konstantní, druhá se zjišťovala. Podle toho také se tyto dálkoměry dělily na dálkoměry s konstantním paralaktickým úhlem a na dálkoměry s konstantní základnou. Dálkoměry s konstantní základnou - obvykle optickou, tzv. vnitřní základnou - původně byly monokulární, koincidenční, které využívají schopnosti oka rozlišit i nevelké posunutí dvou linií, později byly binokulární, stereoskopické, pro využití prostorového vidění mířiče. Ty na válečných lodích, zprvu kapitálních, převládly. - Jejich původ spadá do devadesátých let 19. století, kdy britský námořní důstojník S. Perry nabídl monokulární koincidenční zařízení s konstantní délkou základny, které mělo na koncích tyče dlouhé několik metrů úhloměry propojené s dalekohledy. Dalekohledy se namířily na cíl, načež se na úhloměrech přečetly úhly, pod jakým byly v té chvíli osy obou dalekohledy vůči tyči nastaveny. Tyč a pomyslné spojnice optických os dalekohledů s cílem vytvořily trojúhelník, jehož základnou byla tyč a vrcholem cíl. Jelikož byla známa délka tyče, tj. vzdálenost mezi oběma dalekohledy na koncích tyče, a oba úhly optických os obou dalekohledů vztažených k cíli, bylo možné snadno vypočítat výšku onoho trojúhelníka, tj. vzdálenost od středu tyče k cíli. - Ve stejné době profesor Barr sestrojil koincidenční dálkoměr, který byl založen na principu zrcadlového dalekohledu se dvěma 3 m od sebe vzdálenými objektivy, které v jednom okuláru pozorovatele vytvářely dva samostatné obrazy cíle. Natáčením jednoho nebo obou objektivů z místa pozorovatele se dosáhlo dokonalého splynutí obou obrazů cíle, a v tom momentě byla vzdálenost zjištěna a dala se odečíst na kalibrované úhlové stupnici s údaji v mílích a kabelech. Při dostřelu tehdejších těžkých děl okolo 8 mil (účinný asi 5 mil) činila odchylka jen asi 1,5 kabelu (280 m), tedy okolo 2%, což byl výsledek velmi dobrý; ke zpřesnění finálního stanovení vzdálenosti pak opět pomohlo zastřelování. Později tento dálkoměr vylepšil Stroud, načež se na začátku 20. století přístroje Barr and Stroud staly v britském Královském námořnictvu standardními zařízeními svého druhu, a přejímaly je i jiné maríny, jako první Japonsko. Na stejném principu pracovaly dálkoměry válečných lodí až do konce pojednávaného období (do r. 1918), avšak prodlužovala se vzdálenost mezi oběma koncovými dalekohledy (pro představu: německé Zeissovy dálkoměry z druhé světové války měly tuby dlouhé až 9 m). Ale zatímco na počátku 20. století, např. za rusko-japonské války, měla každá kapitální loď jeden hlavní a jeden záložní dálkoměr, v r. 1916 v bitvě u Jutska už měly bitevní lodě dálkoměr v každé dělové věži s těžkými děly, byť tyto dálkoměry sloužily jako zálohové případně ke komparaci hodnot, a údaje přicházely do dělových kupolí z centrálního dělostřeleckého řídícího stanoviště s hlavním lodním dálkoměrem - poslední britské pre-dreadnoughty a pak všechny dreadnoughty už je měly na chráněných stožárových plošinách; ze stanoviště dostávali velitelé věží jednotné údaje pro jednotné zamíření, a to prostřednictvím elektrického vedení mezi ciferníky na řídícím stanovišti a ciferníky na jednotlivých palebných stanovištích středních a těžkých děl v dělostřeleckých kupolích, což byl systém zavedený začátkem 20. století.

Darda = v 19. století se tak neoficiálně říkalo normalizované denní dávce potravy pro lodní mužstvo; lidově velká rána.

Davit = točivý jeřáb s obloukovým ramenem nahoře, dřevěný nebo železný, vybavený kladkami nebo kladkostroji, ustavovaný na lodních bocích, ku manipulaci především s čluny (odtud zván též člunkový jeřábek), davity silnější konstrukce sloužily k manipulaci s lodními kotvami. Člunový davit stál tak, aby konec jeho ramene mohl mít polohu vnější (přes okraj lodi) a vnitřní (nad palubou). Na jeden člun připadaly dva davity – jeden pro zavěšení přídě člunu, druhý pro záď. Čluny byly zavěšeny na hácích upevněných na kladkostroje, přes které vedla lana od ručního navijáku. Při manipulaci s člunem nad vodní hladinu se o 180° otočil nejprve jeden davit, poté druhý, čímž se dostal člun nad vodu, načež jej palubní obsluha nebo posádka člunu spouštěla. Při vytahování a usazování na palubu byl postup opačný. K davitu náleželo člunové zařízení (naviják s příslušenstvím, plachta, případně háky) a u větších člunů též člunové podpěry či podstavec resp. člunové lože. 

Debordáž = přesah, v námořním vojenství pojem pro taktické počínání, např. pluje-li jedna formace v kýlovém tvaru a několik jejích lodí má určitý náskok vůči druhé formaci plující paralelně, pak první formace deborduje druhou. Totéž platí při uspořádání ve frontálním tvaru apod.

Defenzivní prostředky = v námořním vojenství prvky obrany a ochrany ku zabezpečení loďstva, lodí, námořních základen, plavebních koridorů a dalších objektů, které mají souvislost s činností válečného námořnictva. Obrannými prostředky v námořním vojenství jsou defenzivními prostředky zbraně a zbraňové systémy, a to pasivní (pobřežní baterie, ukotvené baterie, pobřežní torpédomety, minová pole…) a aktivní (lodě pobřežní obrany vč. útočných člunů, plovoucí baterie…). Ochrannými prostředky jsou trámové, síťové či lanové zábrany, blokové lodě…, tedy takové formy ochrany, které nevytvářejí hrozbu potenciální možností ničit, nýbrž jen fyzicky zabraňují pronikání nepřítele za stanovenou linii. 

Degradace = v námořním vojenství zbavení admirála nebo důstojníka námořní služby jeho hodnosti a v nejhorším případě i jeho propuštění ze služby. K degradaci docházelo po prokázání zvláště zavrženíhodného činu vojenské či trestní povahy.

Dehet námořnický (dřevěný, černá smola) = kapalný podíl vznikající při zuhelňování (karbonizaci) organické látky, v tomto případě pryskyřice jehličnatých stromů (nejlépe borovice); zachytával se v chladičích či lapačích dehtu. Jeho nejširší užití bylo na dřevěných lodích, na nichž se dehet používal jako látka těsnící, konzervační a impregnační, zejména k ošetřování lan z přírodních materiálů, impregnaci lekážních plachet, palubních pracovních námořnických oděvů apod., ale využití, třebaže už značně menší, našel i na lodích ocelových pojednávaného období (1860-1918), ke konzervaci manilových lan, impregnaci lekáních plachet, také k desinfekci apod.     

Děla lodní stíhací/ústupová = na bateriových pancéřnících několik děl (zpravidla dvě) na předolodí či příďové paloubce – na vrchní palubě nebo v kasematě či za příčnou pancéřovou hrází, která mohla podél čelenu nebo pod ním pálit vpřed, na stíhanou loď. Taková děla stála i na zádi, pro obrannou palbu na nepřítele plujícího za vlastní lodí. V britském pojmosloví jsou všechna tato děla – přední i zadní – zvána stíhací (angl. chase), neboť přední pálila na stíhanou loď, a zadní pálila, byla-li vlastní loď stíhána (chase tu platí pro loď stíhanou i stíhající); v českém pojmosloví však se označení stíhací pro zadní děla s tímto účelem jeví jako protimluv, proto jsou zvána ústupová nebo obranná. - Poté co byly v druhé polovině šedesátých let zavedeny centrální kasematy a v nich střílny umožňující palbu téměř vpřed, stíhací a ústupová děla už neměla uplatnění, nicméně děla schopná palby vpřed (téměř vpřed) zůstávala na pancéřových lodích významným činitelem, neboť umožňovala přípravu finální fáze klounového útoku (viz Kloun, viz Klounový útok, viz Dělo lodní nároční).

Děloviště , děliště = starší výraz pro baterii a prostor v lodním trupu, který baterie zaujímala (viz Baterie).

Délka lodi - viz Rozměry lodi.

Délka nezávislé plavby či operační dosah = teoretická vzdálenost, kterou loď zdolá na jednu maximální (bojovou) zásobu paliva při tzv. ekonomické rychlosti. Teoretická proto, že tuto hodnotu může ovlivnit počasí, technický stav lodi, změny rychlosti apod. Délka nezávislé plavby se stanovovala na základě závěrů technických zkoušek, uskutečňovaných při předávání hotové nebo opravené lodi.   

Dělo lodní = palná zbraň, druh zbraně střelné, která slouží k odpalování bojových střel na cvičné nebo nepřátelské cíle. V pojednávané době (1860-1918) se děla dělila na kanóny (vypálené střely letěly na cíl po nízké balistické křivce), houfnice a moždíře (střely směřovaly na cíl po vysokých balistických křivkách), avšak na lodích se používaly kanóny, a jen občas se konaly pokusy instalovat na válečné lodě houfnice k ostřelování pobřežních cílů, avšak houfnice se ujaly v pobřežním dělostřelectvu, neboť jejich střely významně ohrožovaly proplouvají lodě dopadem shora, na nepancéřové nebo slabé pancéřové paluby. – Dělo sloužilo ke střelbě na různé cíle, takže i projektily používané před r. 1860 byly různého účelu (koule, granáty, šrapnely, kartáče…), avšak v devadesátých letech 19. století už se používaly pouze granáty – střely výbušné, které se dělily na protipancéřové průbojné (vybuchovaly až za pancířem, v nitru lodí), protipancéřové trhavé (vybuchovaly v pancíři), tříštivé (vybuchovaly i při doteku s plechem či dřevem a byly určeny k ničení palubních nástaveb a živé síly) a podobně citlivé tříštivě-trhavé a zápalné. – Druhy děl: Podle místa bojového používání jsou děla pozemní, děla lodní a děla letecká. Podle provedení vývrtu jsou děla s hlavní drážkovanou a hlavní hladkou. Podle místa počátku nabíjení jsou děla-předovky a děla-zadovky. Podle použití náboje jsou děla pro jednotné náboje (lehká a střední), nebo dělené náboje (těžká děla). Podle balistických vlastností palby se děla dělí na kanóny, houfnice a moždíře. Podle pohyblivosti hlavně vůči lafetě byla děla s pevnou hlavní (děla historická) a děla se skluznou hlavní. Podle průměru vývrtu byla na přelomu 19./20. století děla velkorážní (ráže větší než 210 mm), děla středorážní (ráže větší než 102 mm a až do ráže 210 mm) a děla malorážní (ráže větší než 25 mm a až do ráže 102 mm). Lodní děla se v l. 1860-1918 dále dělila podle ustavení na děla pevná, děla přísuvná (lafetová střílnová – po odpálení se přisouvala zpět ke střílně, do palebné pozice), děla přesuvná – s možností přesunu mezi dvě i více střílnami, dále na děla otočná pivotová a děla otočná rolnová. Podle způsobu umístění respektive ochrany se rozeznávala chráněná děla bateriová, děla kasematová, děla barbetová, děla věžová, a nechráněná děla volná (na vrchní palubě, nástavbách, stožárových marsech), a dále děla člunová. Podle pozice při nabíjení v jedné pozici, v kterékoliv pozici. Podle umístění případně směru palby byla děla pro palbu vpřed (zv. stíhací), děla pro palbu jen vzad (ústupová), děla pro palbu od boků a děla pro kombinovanou palbu vpřed resp. vzad a do stran – s odměrem cca 130° (děla nárožní stála v rozích centrální kasematy). Poté, co se začaly zavádět jednotné náboje (střela spojená s nábojnicí – kovovým, zpravidla mosazným nebo ocelovým kontejnerem plněným střelivinou) a byl vynalezen automatický systém nabíjení, odpalování a vyhazování prázdných nábojnic u jednohlavňových zbraní, zautomatizovala se na konci 19. století i námořní děla malých ráží, jimž se pak říkalo rychlopalná (viz Dělo rychlopalné). – V námořním vojenství druhé poloviny 19. století byla dělo zbraní ráže nad 25 mm, určené k eliminaci a ničení nepřátelského materiálu i živé síly, a to na zemi, na vodě a za Velké války už i ve vzduchu, dělovými střelami. Ještě na počátku šedesátých let 19. století převládaly předovky, od sedmdesátých let 19. století se standardizovaly převládající zadovky. Děla-zadovky, známá už ve 14. století, měla oproti dělům-předovkám výhody: jednodušší a rychlejší vpravení střely a prachové nálože do hlavně (komory), což přineslo zrychlení střelby, lepší ochranu obsluhy, větší dostřel těchto už rýhovaných děl a větší přesnost střelby, navíc výhodnější umístění na barbetu nebo do dělové kupole, kdy se dělo obsluhovalo pouze odzadu (čistění, nabíjení), nemuselo se tedy předstupovat před hlaveň… Mocnost děla se původně vyznačovala libráží (podle hmotnosti projektilu udávané v angl. librách = pounds) poté ráží (podle vnitřního průměru hlavně respektive průměru střely pro danou hlaveň, přičemž ráž byla vyjádřena v angl. palcích = inch, nebo centimetrech, později v milimetrech - viz Ráž). – Složení: Těžké lodní dělo na přelomu 19./20. století se skládalo z hlavně (hlaveň úplná = hlaveň a zadní část hlavně, se závěrem), dělené lafety (vrchní byl rapert s pevně uloženou hlavní, spodní se zvala sáně a vrchní část po ní při výstřelu klouzala), hydraulického či pneumatického brzdovratného ústrojí, hydraulického nebo elektrického zvedacího zařízení připojeného zespodu k lafetě. Stálo na plošině, jež byla částí krycí pancéřové kupole spočívající na obvodových rolnách případně centrálním pivotu, a tato se přičinění dalšího hydraulického, parního nebo elektrického zařízení otáčela horizontálně na rolnách případně i centrálním pivotu; k dělu náleželo příslušenství (mířidla, nabíjecí systém). - Hlaveň je část děla, v níž tlak plynů při výstřelu – kontrolovanému explozivním vznícení – se změní v kinetickou energii střely, načež hlaveň udělí střele požadovaný směr, drážkovaná hlaveň zároveň rotační pohyb kolem podélné osy, ovlivní však i rychlost střely. Hlaveň děla-předovky měla úsťovou část zvnějšku zesílenou o tzv. hlavu či zvon, což byl prostředek zabraňující roztržení hlavně u jejího ústí, v zadní části hlavně byla zátravka – otvor opatřený ochranným pouzdrem, skrze nějž se odpalovala výmetná prachová nálož. Hlaveň děla-zadovky, jejíž součástí u starších děl byla mířidla, má vývrt, komoru a závěr. Komorová část hlavně byla až velmi zesílená, takže hlaveň pak měla přibližně hruškovitý tvar. Po stranách měla hlaveň čepy ku upevnění hlavně (ještě s očepky – vyvýšeninami kolem čepů, zabraňujícími posouvání čepu v ložiscích), hlaveň spočívala těmito čepy v rapertu… Drážkované hlavně se začaly na válečných lodích prosazovat v šedesátých letech 19. století. U drážkovaných děl-zadovek však bylo třeba počítat s mnohem většími silami uvnitř hlavně, vybuzenými vznícením větší prachové náplně, neboť jednak byl válcový projektil pro palbu touto zbraní hmotnější než koule, střela se musela vodícími prvky nebo měkkým pláštěm vtlačit do drážek, a jelikož byla delší, kladla i větší odpor, který bylo třeba překonat vznícením větší založené výmetné náplně. Z toho důvodu se k výrobě hlavní s rýhovaným vývrtem už nepoužívala dělovina, ale pevnější kovy a slitiny, od konce osmdesátých let 19. století ocel. - Závěry hlavní děl-zadovek, které tvořily dno komory, byly různých konstrukcí, ba téměř každá zbrojovka vyráběla vlastní typ závěru. Obecně se kladly na závěry tyto požadavky: naprostá těsnost, aby neunikaly tlakové plyny vzniklé vznícení výmetné nálože, vysoká pevnost zaručující bezpečí obsluhy děla, jednoduchá konstrukce a přiměřené hmotnost, aby k jeho rychlé obsluze i u těžkého děla stačil jeden muž a byl k závěru přístup v každé poloze děla. Z nejužívanějších závěrových systémů ve druhé polovině 19. století lze uvést např. systémy Wahrendorf, Whithworth, Armstrong, Schenkel-Eastman, Krupp… (viz Hlaveň). - Lafeta se u malého námořní děla zve rapert (soudobě ovšem též lafeta), u velkého námořního děla jde o lafetu dělenou, přičemž vrchní částí s hlavní je raport, spodní jsou sáně v rámu. Ke spodní části (rámu) je připojen zvedací mechanismus, jenž zvedá lafetu (elevace), čímž dává hlavni určitý náměr. (Viz Lafeta) Lafeta s hlavní spočívala na podstavci děla, velmi pevně připevněném k dělové plošině nebo k palubě, lehká děla k podlaze marsu apod.  

Dělo lodní nárožní = v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století střední nebo těžké dělo stojící v předním nebo zadním rohu centrální kasematy pancéřové lodi, přičemž buď se přesouvalo mezi dvěma střílnami – jednou pro palbu vpřed respektive vzad, druhou pro palbu po traverse; nebo stálo u stříly protažené přes roh kasematy, a v tom případě se dělo nepřesouvalo, nýbrž jen otáčelo na obrtlíku a mělo palebný úhel okolo 100°; nemohlo pálit přímo vpřed/vzad, tj. podél lodní osy, neboť v takovém případě by docházelo k poškození pažení, nástaveb a takeláže. Nárožní děla pro palbu vpřed tu nahrazovala stíhací děla, která pak z lodních palub mizela. - V devadesátých letech 19. století střední nebo lehké dělo v nárožní kasematě středolodní nástavby, určené rovněž k palbě vpřed i palbě do stran, na rozdíl od děl v nábočních kasemetách, která mohla pálit pouze do stran, byť v úhlu asi 60°.   

Dělo lodní revolverové = rychlopalná zbraň nabíjená ze zásobníku. Rycjhlopalná děla se používala od šedesátých let 19. stol., s několika hlavněmi sdruženými do podélného útvaru, jež se otáčel kolem podélné osy, nabíjenými mechanicky a odpalovanými postupně, podobně jako u revolverů, ale mnohem rychleji (syst. Gatling, mitrailleusa). Jejich kadence byla obrovská, až 500 ran/min. a jejich účinnost velmi vysoká, nevýhodou byla velká váha zbraně a zejména zbytečně enormně vysoká spotřeba střeliva. V osmdesátých letech je začal nahrazovat kulomet (např. syst. Maxim) – lehčí, tedy lépe ovladatelný, s přiměřenou kadencí. 

Dělo lodní rychlopalné = obecně dělo střední nebo malé ráže, k jehož nabíjení se nepoužívá dělených, nýbrž jednotných nábojů, přičemž jednotný náboj tvoří střela dočasně (do výstřelu) spojená s nábojnicí. Poprvé bylo rychlopalné dělo vyrobeno v britské firmě Armstrong v Elswicku a zavedeno koncem osmdesátých let 19. století (poprvé se objevilo na italském chráněném křižníku DOGALI o 2050 t, uvedeném do služby v r. 1887 – nesl šest těchto děl, ráže 152 mm/40), v devadesátých letech už byla standardem, zatímco do těžkých děl se nadále vkládaly náboje dělené. Existence děla pro jednotné náboje  v námořním dělostřelectvu nejen zjednodušila a zrychlila nabíjení děl, tedy i kadenci palby, ale také zjednodušila a učinila bezpečnějším skladování nábojů pro střední a lehká děla v magacínech arzenálů a válečných lodí.

Dělo složené = dělo, jeho hlaveň byla sestavena z několika samostatných tub (vnitřní byla A, následující B…), dodávané britskou firmou Armstrong od osmdesátých let 19. století. 

Dělo lodní strojní = obecný název pro palné malorážní zbraně s vysokou kadencí, využívající mechanického, poloautomatického nebo automatického způsobu nabíjení. Dělily se na (1) vícehlavňové (viz Gatling, mitrailleuse – děla revolverová) a (2) jednohlavňové, tj. velkorážní, lodní kulomety (viz i Dělo revolverové).

Dělo lodní vakové = u nás nepoužívaný termín pro dělo, do jehož hlavně se vkládal dělený náboj, tedy zvlášť střela a zvlášť prachová náplň ve vaku, nikoli náboj jednotný (viz Dělo rychlopalné). Způsob nabíjení byl běžný: po zasunutí projektilu do hlavně (nábojové komory) se vpravil vak – u menších děl jeden, se větších ráží více, u nejtěžších děl až šest vaků, zvláště bylo-li třeba prodloužit dostřel (použití hmotnostně nadlimitních prachových náplní, byť jen výjimečné, však ohrožovalo konstrukci hlavně). Výmetná náplň prachových vaků se přiváděla k hoření roznětkou odpalovanou vně hlavně.

Dělolijectví = obor zabývající se výrobou děl a střeliva do nich, ještě ve druhé polovině 19. století takto nazývaný, ačkoli jen slévárenství v něm nemělo nejvýznamnější roli, bylo to kovářství a později obory přesného obrábění kovových dílů (soustružením, frézování…). Nejvýznamnějšími firmami zabývajícími se výrobou děl námořních byly: v Anglii W. Armstrong v Elswicku, Královská zbrojovka ve Woolwichi aj., v Německu F. Krupp v Essenu a císařské zbrojovky ve Spandau, Siegburgu, Augsburgu a Ingolstadtu, ve Francii císařské zbrojovka v Nevers-Ruelle, později Schneider v Creusotu aj., v Itálii G. Ansaldo v Janově, ale také královské zbrojovky v Neapoli a Turíně, v Rakousku-Uhersku c. a k. dělolijna ve Vídni, později od devadesátých let fa Emil Škoda v Plzni.

Dělostřelba lodní = v námořním vojenství činnost dělostřelectva, jednak ostrá, tj. za účelem zastavení nebo likvidace nepřátelského cíle, jednak cvičná. Hlavním prostředkem lodní dělostřelby v pojednávaném období (1860-1918) byly kanóny (pobřežní dělostřelectvo využívalo i houfnice) jimiž se odpalovaly střely různého určení (koule, dělené koule, kartáče, granáty protipancéřové a trhavé, tříštivé a tříštivě-trhavé, šrapnely…) a různé velikosti či hmotnosti, odtud se odvozovala lodní dělostřelba těžká, střední a lehká. I po zavedení zdokonalených námořních min v padesátých letech, klounu v šedesátých letech a samohybného torpéda v sedmdesátých letech 19. století zůstávala dělostřelba rozhodujícím taktickým činitelem vedení námořního boje až do doby, kdy rozhodně nastoupilo námořní bombardovací a torpédové letectvo. Na přelomu 19./20. století se od lodní dělostřelby požadovala daleká donosnost střel, přesnost zásahů, přiměřeně vysoká rychlost palby a vysoká účinnost v cíli, a dále rychlá a snadná obsluha děl, ochrana děl a jejich obsluh a bezpečná manipulace se střelivem. 

Dělostřelec lodní = v námořním vojenství obecné označení příslušníka posádky válečné lodi, který se ve službě zabývá některou činností spojenou s dělostřelbou, v širším smyslu byli dělostřelci i důstojníci, kteří se zabývali teoretickou a organizační činností spojenou s taktickým použitím dělostřelectva, např. členové centrálních institucí válečného námořnictva, flotilních štábů, lodních štábů… Dělostřelecký sbor válečné lodi je část její posádky a tvořili jej osoby dělostřelbu řídící (specializované důstojnictvo), osoby dělostřelbu provádějící (obsluhy děl) a osoby dělostřelbu zásobujících (obsluhy muničních skladů). Dělostřelci se dělili do skupin podle druhu služby (mířiči, nabíječi… - jejich posty byly číslovány).

Dělostřelecká koule námořní = nevýbušná střela používaná v lodním dělostřelectvu do sedmdesátých let 19. století. Dělostřelecké koule byly projektily zavedené do dělostřelby ihned po zavedení střelného prachu (viz Prach střelný) ve 13. století, jako jediné známé pro účel střelby. Byly plné, kamenné, až nevídané hmotnosti a objemu, např. už ve 14. století udivovaly koule o průměru 1 m a hmotnosti 340 kg používané do děla Divá Gréta v Gentu (hmotnost prachové náplně činila 80 – 110 kg). Děla se výzbroji plachetních lodí objevila až začátkem 15.století, ale už podstatně menší. Následně se začaly objevovat lite koule železné, jejichž výroba byla rychlejší a jejich průraznost větší. V 17. století se krátce používaly koule řetězové - rozpůlené a uvnitř s výhlubněmi, do nichž se vkládal řetěz asi 0,5 dlouhý, s konci přikovanými k oběma polokoulím, načež se polokoule přikládaly k sobě a takto nabíjely. Po výstřelu – nejčastěji na takeláž a plachtoví, ale i palubní posádku nepřátelské lodi – se polokoule od sebe oddálily a řetěz začal na nepřátelské lodi účinkovat. Na podobném principu byly založeny další dělené koule… Vzápětí se ale zjistilo, že tyto střely neúnosně devastují vývrty hlavní, takže tyto byly po několika výstřelech nepoužitelné, proto se od používání řetězových koulí brzy upustilo. - Koule žhavené (kalené) byly takové, které se rozpalovaly v peci přímo u lodí baterie, a to skutečně „do ruda“ (údajně i po několikerém ponoření do vody ještě dokázaly zapálit dřevo), ale potíž byla při nabíjení – jednak manipulace s rozpálenou koulí vyžadovala zvláštní zručnost a velkou opatrnost, jednak prachový náboj v hlavni (předovky) musel být oddělen silnou vrstvou nehořlavé izolace, nejčastěji hlína, aby nedošlo k jejímu vznícení vlivem žhavosti koule, takže v baterii musela být i tato zemina…. Koncem 18. století se už uplatňovaly dělostřelecké koule duté, plněné střelným prachem přiváděným k výbuchu poblíž cíle pomocí průpalnice, tedy byly předchůdcem granátu, ale i ty z lodní dělostřelby v 19. století vymizely, tím spíše, že se v šedesátých letech 19. století na lodích začaly standardizovat pancíře, z výbavy lodního dělostřelectva vytratily, nahrazeny válcovými, zahrocenými výbušnými střelami.

Dělostřelecká munice lodní = v pojednávaném období (1860-1918) souhrnný název pro střelivo válečných plavidel - dělové střely a jejich iniciační prvky (zapalovače) a nábojky se všemi jejich částmi (nábojnice, iniciátor, náplň střeliviny, přenosové náplně…), torpéda (nebo jen jejich hlavice, jsou-li dělená) a miny a dále všechny hmoty zápalné a výbušné (střelný prach, střelná bavlna aj. třaskaviny), prvky k zapálení výbušné a zápalné hmoty (kapsle, zápalky, průpalky, průpalnice, průpalničky apod.); původně patřily do munice válečných lodí i rakety, ty však byly z válečných lodí vyřazeny v šedesátých letech 19. století (objevily se však zase za druhé světové války). Munice se dělila na (1) základní (ostrou), (2) cvičnou a školní. Tato munice se od konce devadesátých let 19. století, kdy byla v lodní výzbroji už pouze děla-zadovky, dělila na jednotné střelivo – to se do nábojové komory se náboj vkládal najednou, jako celek, a dělené střelivo - náboj se do nábojové komory se vkládal po částech, u zadovek nejdřív střela a pak nábojnice s výmetnou náloží, samozřejmě i ucpávky. Nábojnice mohla být spalitelná (prachové vaky), polospalitelná a nespalitelná (kovová). Střely dělostřelecká munice se podle účelového použití v l. 1890-1918 dělily na 1/ základní – bojové (protipancéřové průbojné, protipancéřové trhavé, tříštivé, tříštivě-trhavé a zápalné), 2/ speciální (dýmové, zástřelné…), 3/ pomocné (školní, cvičné, zkušební…). Na lodích se munice přechovávala v muničních skladech – magacínech, ale na každém palebném stanovišti byla munice „pro první ránu“, tj. pohotovostní.

Dělostřelecká palba námořní (angl. gunfire) = působení na nepřátelskou loď nebo lodě dělostřeleckými projektily ku jejich potopení, způsobení co největších škod či donucení k ústupu. Tato palba byla (1) na jednotlivé cíle, (2) soustředěná (postupná palba více děl na jeden cíl nebo sevřenou skupinu cílů), (3) hromadná (maximálně intenzivní palba většiny lodního dělostřelectva v co nejvyšší kadenci, ve snaze způsobit nepříteli co největší ztráty v co nejkratším čase.

Dělostřelecká střela = jedna z dvou hlavních částí náboje (druhou je nábojnice), která po výstřelu (viz Výstřel) opouští hlaveň děla, jako těleso určené k ničení námořního nebo pobřežního cíle a dopravované k němu pohybovou energií, získanou přeměnou tlakové energie plynu vzniklé prudkým shořením střeliviny (výmetné náplně) v hlavni lodního děla. - Do šedesátých let 19. století převládaly v munici válečných lodí projektily sférické, tj. dělostřelecké koule – plné, výbušné, dělené, příčkové… (viz Koule dělostřelecká), velmi omezeně se používaly střely kartáčové (viz Kartáčová střela) a šrapnely (viz Šrapnel), ale už v ní byly i projektily válcové, výbušné, vpředu zahrocené, vzadu rovné či s prohlubní (umožňovala vyvážení zahrocený střel), které se zvaly pumy případně granáty. Jejich konstrukce spolu s konstrukcemi hlavní děl-zadovek (viz Hlaveň) dosáhla v osmdesátých letech 19. století značné dokonalosti, a také se podařilo dosáhnout značné těsnosti mezi povrchem střela a povrchem vývrtu hlavně, což bylo důležité k dosažení většího odporu střely vůči účinkům plynů dosažených shořením střeliviny, jímž se zvyšovala teplota uvnitř hlavně, jež zase podporovala účinnější shoření střeliviny. K dosažení této těsnosti se ještě v šedesátých letech používaly olověné potahy střel, poté přechodně papírové a pak tvrdší kovové, opět však s převahou olova. Při pohybu střely drážkovanou dělovou hlavní se plášť deformoval podle drážkování, čímž se střela uváděla do rotace, jež stabilizovala její let. Ale zatímco plné střely v sedmdesátých letech 19. století z munice válečných lodí vymizely, výbušné střely se vyvíjely, načež se přikročilo k jejich rozlišování na protipancéřové a tříštivé a jejich kombinace. Tak se na přelomu 19./20. století dospělo ke střelám, které měly různý účel; byly to protipancéřové střely průbojné, které měly probít pancíř a vybuchnout až za ním, protipancéřové střely trhavé, které měly proniknout do pancíře, vybuchnout v něm a roztrhnout jej, tříštivé střely, které měly explodovat při nárazu na jakoukoliv lehkou překážku a výbuchem se rozpadnout na tisíce střepin, a trhavě-tříštivé střely, které měly proniknout lehkými překážkami a vybuchnout až za nimi, přičemž tříštivé a trhavě-tříštivé střely měly založit i požár. K výbuchu byly výbušné střely přiváděny nárazovým zapalovačem, i prostě nárazem, při němž se využívalo okamžitého vzestupu teploty na zápalnou teplotu výbušné náplně, ba vyšší (viz Palliserova střela), méně se používaly střely se zapalovačem časovým. – Do rusko-japonské války v l. 1904-1905 se největší důraz kladl na protipancéřové střely, avšak když pak se v námořních bojích ukázalo, že japonské granáty dokázaly ruským lodím uškodit značně více, ač měly malý protipancéřový účinek, ale velký účinek trhavý, tříštivý a zápalný, velká pozornost se věnovala už i střelám trhavě-tříštivým. – STŘELY PROTIPANCÉŘOVÉ se plnily melinitem (výbušnina francouzského původu, angl. lyddit, jap. šimosa… - v podstatě tavená kyselina pikrová, trinitrofenol), spíše však pyroxilínem (dusičnan celulosy – bezdýmný střelný prach), který nebyl tolik citlivý na otřes, ba udržel se i starý černý prach (směs ledku, dřevěného uhlí a síry, dýmný střelný prach), jenž byl z hlediska necitlivosti k nárazu vhodný právě k plnění protipancéřových střel, ostatně i proto se udržel dlouho po zavedení trhavin s mnohem větší brisancí. Platilo však, že čím méně trhaviny a více oceli, tím větší průbojné činky protipancéřový granát měl, proto se i tyto střely dělily na průbojné a trhavé. A tak protipancéřové střely trhavé obsahovaly poměrně málo trhaviny (průbojné okolo 1,5 %, trhavé do 2,5 % z celkové hmotnosti), neboť přítomnost většího a hmotnějšího výbušného obsahu by si vynutila zeslabení konstrukce střely, zejména její dnové části, a tím snížení její průbojnosti – sice by silněji explodovala, ale už na pancíři, do něhož by pronikla jen částečně nebo vůbec, takže by účinky výbuchu střely, jež prostě pukne a rozpadne se, směřovaly nikoliv do pancíře, nýbrž vně něj. Zejména u protipancéřových střel průbojných platilo, že její průbojný účinek závisel na konstrukci, zejména konstrukci špice, na dopadové energii střely a úhlu nárazu na cíl, tedy nezáleželo ani tak na jejich hmotnosti, jako na pohybové energii, kterou tyto střely měly/mají v okamžiku dopadu na cíl, neboť střela sice těžká, ale letící pomalu, měla menší průbojný účinek než střela menší (menšího průměru), ale dopadající na cíl rychleji. Protipancéřové střely byly od osmdesátých let 19. století na různých stupních vývoje různé konstrukce, ale v zásadě byly střely průbojné uspořádány takto: hrot tvořila špice z měkkého materiálu nebo dutá (tzv. balistická kukla či Makarovův klobouček/klobouk, dle vynálezce, ruského admirála S. O. Makarova devadesátých let 19. století), která jednak zabraňovala smeknutí střely po pancíři při šikmém dopadu, jednak prudce zvyšovala teplotu na místě dopadu a přivodila tak změknutí pancíře, následovalo ocelové, zahrocené tělo střely, v jehož zadní části byla trhavina a zapalovač. Někdy byla špice střely opatřena ploškou, jež po obvodu vytvářela hranu, a tato zvyšovala rovněž účinek průbojné střely zejména při šikmém dopadu, neboť veškerá energie dopadu se i zde koncentrovala se na této hraně, jež se v tisícině vteřiny rozžhavila tak, že změkla i ocel pancíře, takže téměř neporušený granát pokračovat v průniku k nezakalené zadní části pancíře, tu už poměrně snadno probil a explodoval až za ní. Navíc při šikmém dopadu střely na pancíř měly granáty s ploškou nebo kloboučkem protiskluzový účinek, takže umožňovaly granátu zarytí do pancíře i pod větším úhlu dopadu. Střely trhavé byly uspořádány podobně, avšak špice byla tvrdší, to aby střely neprocházely pancířem, nýbrž explodovaly v něm, a také náplň výbušniny měly o něco větší. - STŘELY TRHAVĚ-TŘIŠTIVÉ měly středně velkou explozivní náplň (4 – 4,5 % z celkové hmotnosti střely) a středně silný ocelový plášť, neboť účelem jeho použití byla schopnost prorazit či rozbít slabší pancíře, vybuchnout, obrovským teplem vzniklým při výbuchu založit požár a zároveň se rozpadnout na poměrně velké a silné střepiny, které měly další, obrovský devastační účinek na zařízení lodi i jejich obsluhy. - STŘELY TŘÍŠTIVÉ měly značně velkou explozivní náplň (okolo 6 % z celkové hmotnosti střely), takže nedokázal prorazit ani slabší pancíř, ale explodoval při nárazu na jakoukoliv překážku, ba i na hladinu, při explozi se rozpadal na nesmírné množství drobných střepin, které ničily lehké či měkké části lodí, přístroje, čluny, komíny, vzduchové lapače na ventilačních rourách, reflektory, můstková zábradlí…, rychle měnily prostředí ve změti trosek zařízení a zabíjely i ve větších vzdálenostech od výbuchu, neboť snadno pronikaly průzory, štěrbinami, okénky… V některých případech tyto granáty vyvíjely poměrně nízkou teplotu, ale zato hustý tmavý dým, a tedy byl tento typ vhodný i k zastřelování. Předností tříštivých střel bylo, že při jejich použití nezáleželo na vzdálenosti od cíle – měly stejné účinky, ať dopadly zblízka nebo zdaleka, kdežto protipancéřové granáty, zejména průbojné, lépe účinkovaly na větší vzdálenost. 

Dělostřelecké tabulky, tabulky střelby = v pojednávané době (od zavedení optických zaměřovacích a dálkoměrných přístrojů) tištěné pomůcky usnadňující rychlé a správné vedení palby děly. Jejich svazky měly sešitovou podobu. Umožňovaly rychle připravit dělo k odpálení podle udané vzdálenosti nepřítele, směru a úhlu jeho přibližování, určeného druhu střeliva, síly větru, předpokládaného místa dráhy při dopadání granátu…. Údaje se doplňovaly vizuální charakteristikou cíle („třetí loď odpředu, dva komíny…“) Tyto základní údaje se na starších lodích dostávaly z velitelského stanoviště nebo z ústředí pro řízení dělostřelby na dělostřelecká stanoviště komunikačními zvukovody, na novějších se odezíraly z ciferníků na-pojených na velitelskou věž, uvnitř věže se předávaly ústně, načež se podle příslušné dělostřelecké tabulky určovalo zamíření děla. Např. ruská tabulka č. 62 (z r. 1903) byla sestavena pro palbu 305mm děla, při rychlosti plavby vlastní lodi 15 uzlů, na cíl dlouhý 300 futů (= stop, tj. 91,5 m), pohybující se paralelně, rychlostí 14 uzlů, při síle větru 3 baly (tj. 3° dle Beaufortovy škály - viz)… Čím složitější manévr při střelbě loď prováděla, tím složitější byl i výpočet, například pokud se právě pohybovala v oblouku, musel se vypočítat i příslušný momentální náklon lodi, kalkulovalo se i s poloměrem oblouku atd. To samé platilo, prováděla-li manévr cílová loď… Tabulková vzdálenost měla přípustnou odchylku, a tato se eliminovala výsledkem vypálení prvního, zastřelovacího granátu. Pak se prováděl nový výpočet a nová korekce zamíření… Celkově šlo o složitější proces (sdělení údajů + výpočet + zamíření), který však se musel rutinně zvládnout v čase každého přebití děla.

Dělostřelectvo lodní = v námořním vojenství v pojednávaném období (1860-1918) v nejširším smyslu souhrn všech prostředků sloužících k lodní dělostřelbě (viz Dě-lostřelba lodní) – vrcholnému projevu bojové aktivity bitevních lodi, křižníků, torpédoborců a dělových člunů. Lodní dělostřelectvo se po r. 1860 vyvíjelo od děl-předovek (šedesátá léta 19. stol.) k dělům-zadovkám (konec šedesátých let 19. stol.), a to ke zbraním až enormně velkým, ráží vysoko nad 400 mm (italské obrněnce DUILIO a DANDOLO ze sedmdesátých let 19. století), zároveň se vyvíjela děla rychlopalná a později děla automatická. V úhrnu bylo lodní respektive námořní dělostřelectvo podstatně těžší a účinnější než dělostřelectvo armádní, což bylo vynuceno tradičním soubojem lodního děla s novodobým lodním pancířem zaváděným od padesátých let 19. století (armádní děla byla určena kromě ničení živé síly nepřítele a nepřátelské bojové techniky k devastaci pevnostních objektů, ale i k tomuto účelu stačila polní děla malých ráží a obléhací či pevnostní děla středních ráží, výjimečně obléhací těžké houfnice ráží 280 - 305 mm v nemnoha exemplářích, ovšem pobřežní dělostřelectvo, ostatně zhusta chráněno ocelovými pancíři v podobě kupolí nebo silnými betonovými kryty, disponovalo i velkorážními kanóny, modifikovanými z nejtěžších námořních děl). V užším smyslu je lodní dělostřelectvo souhrn děl té které formace lodí či lodi samotné. V tomto ohledu se námořní či lodní dělostřelectvo dělilo na těžké, střední a lehké (viz Dělo lodní - druhy). - Podle použitého nejsilnějšího dělostřelectva se klasifikovaly lodě do tříd, např. na přelomu 19./20. století byly bitevní lodě ty, které nesly děla ráže větší než 210 mm, zatímco super-dreadnoughty měly děla ráže nad 305 mm, pancéřové křižníky (křižníky 1. třídy) byly jednotky, které měly děla do ráže 210 mm včetně, výjimečně i těžší (např. japonské chráněné křižníky typu MACUŠIMA), chráněné křižníky (křižníky 2. třídy) nesly děla ráže až 155 mm, malé chráněné křižníky (křižníky 3. třídy) nesly děla ráže až 120 mm… Mocnost dělostřelectva jedné lodi se udává v kg nebo tunách střeliva vypáleného z jednoho boku - původně salvou, po zavedení rychlopalných děl se sledoval počet výstřelů za 1 minutu. Dělostřelectvo je jen částí výzbroje válečné lodi, do které v pojednávaném období (1860-1918) náležely od sedmdesátých let ještě torpédomety, protiponorkové projektily, lehké palné zbraně (kulomety) a rakety, kdysi byl v pojednávaném období námořní zbraní i kloun.

Dělostřelectvo lodní, primární = takové, které na určité válečné lodi bylo dělostřelectvem hlavním, tj. vůči ostatním lodním dělům s relativně největší palebnou sílou. Nemuselo to tedy být jen dělostřelectvo těžké, neboť např. na chráněných křižnících byla primární artilerií děla středních ráží a sekundární artilerií děla lehká.

Dělostřelectvo lodní, sekundární = takové, které na určité válečné lodi bylo vůči primárnímu dělostřelectvu v zástupné roli. Nemusela to tedy být děla střední, neboť byla-li na chráněných křižních primární artilerií děla středních ráží, pak sekundárními děly byla děla lehká.

Dělostřelectvo lodní, terciární = takové, které na určité lodi mělo vůči těžké a střední artilerii nejmenší palebnou sílu; šlo výhradně o dělostřelectvo lehké, pro boj s lehkými útočnými jednotkami nepřítele. Pokud loď neměla primární a sekundární dělostřelectvo, nemohla mít ani terciární děla, nýbrž měla jen děla či výzbroj, např. torpédovky neměly terciární dělovou výzbroj, nýbrž prostě lehkou.   

Dělová branka = v pojednávaném období (1860-1918) tak byla někdy zvána střílna středního nebo těžkého děla-zadovky, jehož hlaveň zůstávala, na rozdíl od hlavní většiny předovek, trvale vysunuta střílnou za vnější pancíř dělové kupole nebo kasematy.

Dělová hlaveň = obecně jedna ze dvou základních částí každého děla (hlaveň, lafeta), tedy i námořního. Účinnost děla závisí především na provedení hlavně, ale také samozřejmě na vhodnosti a kvalitě náboje a střely. Hlaveň děla slouží k uložení celého náboje (střely a odpovídajícího množství výmetné náplně - střeliviny) před odpálením střely a poté k řízenému odpálení střely, jehož výsledkem je pohyb střely k cíli požadovanou rychlostí, požadovaným směrem a na požadovanou vzdálenost. Odpálení se děje explozivním hořením střeliviny při teplotě až 3000°C, přičemž dochází ke vzniku tepelné energie výmetných plynů, která se mění ve velký tlak působící na střelu a vypuzující ji z hlavně, přičemž se hlaveň uvnitř, v místě největšího tlaku, žhaví až na 1200°C (viz Výstřel). Tlak působící na střelu se mění v kinetickou energii střely. Hlaveň děla musí snést nejen žár, ale i onen prudce vzrůstající, až velmi vysoký vnitřní tlak způsobený rozpínavosti plynů vzniklých explozivním hořením výmetné náplně, a pokud při výstřelu hlaveň změní tvar, po výstřelu se musí ihned vrátit do původního. Jelikož s pohybem střely k ústí hlavně tlak plynů výstřelu v hlavni klesá, je tloušťka stěny hlavně v oblasti komory (zadek hlavně) největší, a směrem k ústí se zmenšuje. Původní hlavně lodních děl byly uzpůsobeny k nabíjení zpředu, neboť se nedařilo vytvořit dostatečně pevnou a těsnou součást hlavně, závěr, jež by odolávala tlaku v hlavni, vznikajícím při výstřelu. Od šedesátých let 19. století se však začala prosazovat lodní děla-zadovky, ač Britové s nimi měli zpočátku problémy a znovu se vrátili k předovkám, ale v osmdesátých letech byla už lodní děla-zadovky standardem. Hlavní části dělové hlavně těžkého děla z přelomu 19./20. století byly: (1) duše hlavně (část s vývrtem), (2) plášť hlavně přední, (3) plášť hlavně vnější, (4) nábojová komora, (5) plášť hlavně zadní. – Rozměry dělové hlavně: DÉLKA HLAVNĚ se udávala se v různých státech různým způsobem. V USA se délkou hlavně (v kalibrech) míní jen délka vývrtu. Rakousko-Uhersko, Německo a Rusko udávaly délku hlavně jako její celkový délkový rozměr (bez závěru). Velká Británie, Francie, Itálie, Japonsko a Švédsko udávaly - podobně jako USA - jako délku hlavně rozměr (ve vývrtu) mezi ústím hlavně a začátkem rozšířením nábojové komory blokujícím zasunutí nábojnice nebo prachového vaku dále do hlavně. Takto vznikala při udávání parametrů námořních děl různých států řada nedorozumění a omylů, takže se došlo k ujednocení pojetí délky hlavně, za kterou pak byla uznána délka vývrtu od ústí hlavně po konec nábojové komory, tj. bez závěru. VNITŘNÍ PRŮMĚR je největší průměr vývrtu drážkované hlavně, tedy vzdálenost mezi dny protilehlých drážek, je tedy větší než rážový průměr = ráž, kalibr, právě o součet hloubek obou protilehlých drážek. Např. americké bitevní lodě typu IOWA z druhé světové války nesly děla 16“/50 (40,64 cm – 406 mm), přičemž rážový průměr (ráž, kalibr) činil oněch 406,4 mm, zatímco vnitřní celkový průměr (větší o hloubku drážek) činil 16,3“ = 414,0 mm.

Dělová hlaveň – konstrukce = Na počátku pojednávaného období (1860-1918) v námořním dělostřelectvu dosluhovaly hlavně bronzové, ale už se používala i děla s hlavněmi železnými, stále s nabíjeným ústím hlavně, tedy zpředu (děla-předovky). Od druhé poloviny šedesátých let 19. století se zaváděla děla nabíjená odzadu (děla-zadovky), opatřená kvůli tomuto účelu závěrem, což je odnímatelné nebo odklopné dno hlavně resp. nábojové komory. - Konstrukce hlavní lodních děl - až na výjimky děl mnohem mohutnějších, než byla děla armádní – se s postupem doby různily: od jednoduchých (monolitických) přes složené (prstencové a drátěné) k opět monolitickým… MONOBLOKOVÁ KONSTRUKCE: Způsob výroby hlavně z jednoho kusu oceli soustružením na průměry (vnější a vnitřní) a frézováním drážek - prstenec hlavňová zádě a závěr s jeho mechanismem se připravoval odděleně. Byl snadnější než výroba skládáním prstenců anebo výroba navíjením drátu na hlavňové jádro (viz dále), avšak hlavně takto vyrobené měly menší pevnost. S tímto způsobem výroby hlavní se začalo ve dvacátých letech 19. století, na principu odstředivého odlévání, do tvaru válce, které umožňovalo dosažení stejnoměrné hustoty materiálu polotovaru, bez trhlin. Tak se dosahovalo poměrně přesných průměrů, které v případě vnějšího dopracování nevyžadovaly mnoho zdlouhavých obráběcích postupů, avšak přesnosti vnitřního průměru se dosahovalo s obvyklou náročností, byť tehdy s kalibrací na řádově desetiny milimetru. V sedmdesátých letech 19. století proces vytvoření hlavně z jednoho kusu sestával z výroby jednak základu hlavně, jednak zadního prstence, jednak duše hlavně, mj. opatřované drážkováním. Takto se vytvářely dělové hlavně do ráže 152 mm (6“). Zpočátku byly největší problémy při výrobě těchto hlavní spojeny s ještě nedokonalou technikou odlévání spojenou se správným chlazením odlitků, což se projevovalo defekty zejména v zadní části hlavně (praskliny), ale postupně se je dařilo odstranit. Tyto původní odlévané dělové hlavně měly největší pevnost na vnějšku, zatímco uvnitř hlavně měly stěny vývrtu pevnost relativně značně nižší, ač tomu mělo být obráceně. Ve čtyřicátých letech 19. století tento problém částečně vyřešil Američan Rodman tak, že dělo se odlévalo na duté železné jádro ve tvaru roury, jímž proudila studená voda, zatímco vně odlitku hořely ohně, takže ochlazování hlavně postupovalo poměrně  rovnoměrně od vnitřku ven, nikoli opačně, a vnější vrstvy kovu takto mnohem pevněji obestřely vrstvy vnitřní, které pak vykazovaly mnohem větší odolnost. – PRSTENCOVÁ KONSTRUKCE: V r. 1852 přišel Angličan Armstrong se zlepšením, kdy na kalené ocelové tenkostěnné jádro hlavně se postupně navlékly široké kruhy – fretovací prstence z kujného železa. Kruhy měly vnitřní průměr o něco menší než byl vnější průměr roury, avšak před nasazením se rozžhavily tak, že se jejich vnitřní průměr zvětšil, takže prstence se daly dosti snadno na studené jádro nasadit. Když bylo hotovo, tento prstencový plášť jádra se ohřál na tavnou teplotu a s pomocí parního kladiva se kováním svařil. Nato byl chlazen vodou, takže postupně velmi těsně a mimořádně pevně prstence přisedaly k jádru, tak, že se pak už nedaly od jádra oddělit. Aby bylo dosaženo co největší pevnosti, prstence se částečně překrývaly a každý byl na okraji opatřen drážkou, do níž zapadal lem kruhu sousedního anebo se spoje jistily spojovacími kroužky. Prstence byly v až čtyřech vrstvách a hlavni udělovaly negativní předpětí, tedy působily na hlaveň ve směru dostředivém. Vnější, nejdelší prstenec (plášťový), celou konstrukci uzavíral… Takto připravená hlaveň měla až dvojnásobnou pevnost oproti hlavni vyrobené z jednoho kusu materiálu, při stejné tloušťce hlavňové stěny. Technologicky i materiálově byla Armstrongova hlaveň velmi drahá, ale spolu s později zavedenými Kruppovými kanóny nejspolehlivější. - Angličan Fraser volil jednodušší cestu: technologie výroby jeho dělové hlavně byla sice shodná s Armstrongovou, ale jelikož použil jen tři mnohem silnější prstence na celou délku hlavně a pouze jediný velmi silný vnější prstenec pro zadní část hlavně, byla výroba jeho děla levnější a rychlejší, a spolehlivost Fraserových hlavní byla rovněž značná. – Dalším zlepšení bylo, že jádro hlavně bylo převrtáváno na přesný rozměr, do něhož se vkládaly tzv. duše (angl. tube, A-tube, nověji liner) - vyměnitelné roury z velmi tvrdého materiálu, s vývrtem opatřeným drážkováním. Duše hlavně byla pružná ve smyslu radiální rozpínavosti, aby tlak výmetných plynů v hlavni v okamžiku výstřelu duši hlavně ve vývrtu maximálně upevnil. Výhodu mělo takové provedení v tom, že po opotřebování vývrtu duše ji bylo možné v arzenálu vyměnit (retubace), a to tak, že vnější část hlavně se ohřála, zatímco duše ochladila, čímž došlo k úpravě průměrů, a duše se dala vyjmout. Tedy hlavně se tak po opotřebení nemusely vyměňovat celé, stačilo nahradit jen jádro. Ovšem byl to proces značně obtížný, navíc se k jeho realizaci stejně musela hlaveň těžkého děla vyndat z uložení a z kupole nebo kasematy. Neměla-li duše hlavně pružnost ve smyslu radiální rozpínavosti, byly sice nižší konstrukční nároky na materiál duše hlavně, avšak vložení duše do hlavně respektive její vyjmutí z hlavně bylo mnohem náročnější. Ke snadnějšímu vpravení duše hlavně do vývrtu či jejímu vyjmutí se vnější povrch duše potíral mazadlem, např. grafitem. – A. Krupp zavedl v německém Essenu výrobu malých děl už v r. 1858, ale velmi brzy se přeorientoval na výrobu nejtěžších námořních a pevnostních kanónů, k čemuž využíval své výtečné cementované ocele (ocelové hlavně představil Krupp poprvé v r. 1862 na mezinárodní průmyslové výstavě v Londýně). Ale zatímco původní Kruppova děla měla hlavně vyrobené z jednoho kusu materiálu, velkorážní kanóny měly rovněž hlavně tvořené jádrem, na kterém spočívaly dva až tři kované prstence, natažené na jádro za tepla, bez svařování. – Ve Francii (Schneider) a Švédsku (Bofors) se vyráběly dělové hlavně ze železné litiny, při čemž kruhy z tohoto materiálu se spirálově navlékly na předlohu a pak se svařily. Kruhy měly tloušťku 0,5 až 0,75 průměru vývrtu, podle toho, byly-li nasazeny ve dvou či třech vrstvách. – V Rakousku-Uhersku byl oblíben podobný způsob, s nímž přišel Uchatius… DRÁTĚNÁ KONSTRUKCE: V době, kdy převládaly dělové hlavně s prstencovou konstrukcí, u Armstronga v anglickém Elswicku zavedli velmi zajímavou, značně překvapující novinku - výrobu hlavní navinováním silného odolného, ocelového drátu v několika vrstvách, při čemž jednak byl drát takového průřezu, aby mezi jeho závity nevznikaly mezery, jednak se závity drátů horní vrstvy částečně prolínaly se závity drátů spodní vrstvy, čímž se pevnost vinutí značně zvýšila. Metoda se používala ve Velké Británii v l. 1880-1925 a ač byla technologicky velmi náročná, převzaly ji také zbrojovky jiných států vč. Japonska. – Drát buď čtvercového nebo obdélníkového průřezu měl tloušťku asi 2,5 mm (0,1“), jeho tahová pevnost činila 14000 kg/cm2) a jeho délka desítky km a vinul se ve žhavém stavu. Po zchladnutí vrstvy A se vinula vrstva B… Hlavně takto vyrobené byly mimořádně odolné na vztlak vznikající explozí při hoření výmetné náplně, avšak hlaveň složená z drátěných závitů se při výstřelu chvěla (nejvíce na předku), takže palba „drátěnými“ děly údajně nebyla tak přesná a zejména úsťová část konstrukce palbou trpěla, praxe však to nepotvrdila, ostatně britské hlavně (Armstrong) byly komerčně mnohem úspěšnější než německé (Krupp), jež údajně byly natolik dokonalé, že německá 280mm děla z l. 1900-1905 (na lodích typu BRAUNSCHWEIG a DEUTSCHLAND) byla stejně výkonná jako britská 305mm děla na britských pre-dreadnoughtech… Následovaly pokusy o kombinace a vylepšení konstrukcí dělových hlavní: Anderson v Londýně a Longridge ve Westminsteru kombinovali vrstvy drátů s válci či prstenci, Francouz Cassagnes na jádro nejdříve nasazoval prstence a na ně válce. Woobridge ve Washingtonu kladl na jádro nejprve podélné pruty, na něž se navlékaly prstence, zatímco zadní část hlavně byla drátěná. Po r. 1918 vznikaly další koncepce konstrukcí hlavní lodních děl.

Dělová kóje, kotec dělový = u nás nepoužívané označení částečně pancíři chráněného prostoru pro (většinou) dělo v baterii, který byl ze strany mořské chráněn podélným nábočním pancířem jak součástí lodního trupu nebo lodní nástavby, avšak od sousedních kójí byl oddělen jen tenkou příčnou pancéřovou stěnou čí hrázkou ze silného plechu, případně taková stěna/hrázka byla v podélném smyslu v zadní části kóje. Stěny/hrázky měly protihlukový, protistřepinový a protipožární význam. U nás se dělová kóje ztotožňuje s lodní kasematou částečně chráněnou (viz Kasemata lodní), která však byla uzavřena ze všech stran, tvořena ze všech těchto stran a většinou i shora silnými pancíři, kdežto dělová kóje (dělový kotec) uzavřená nebyla.        

Dělová kupole lodní (angl. ship gunhouse) = pevný nebo otočný, ze všech stran uzavřený pancéřový kryt děla nebo několika děl (max. čtyř), původně - na věžových lodích - spočívající na vrchní palubě, nad palubou nebo mírně zapuštěný pod palubu, od devadesátých let 19. století - na vrcholných pre-dreadnoughtech - usazený na barbetě umístěné na vrchní palubě předo- nebo zadolodí, na sponsonech nebo nábočních plošinách. Ve stacionární (pevné) kupoli se přesouvalo dělo od střílny ke střílně, přičemž těchto střílen zv. průstřelny bylo šest až osm. Otočná dělová kupole se otáčela i s dělovou plošinou a dělem na ní ustaveným. Dělová kupole je často sama o sobě už vžitě označována věž (dle angl. turret), avšak de facto byla dělovou věží soustava kupole-dělo-barbeta plus příslušenství (dopravník munice procházející barbetou, nabíjecí zařízení, ústrojí k pohybu věže a děla – viz níže Dělová věž lodní), takže např. první tzv. věžové lodě - MONITOR aj. - byly vlastně lodě kupolové (viz i Dělová věž). Původně byly dělové kupole pivotové (Ericsson – hlavním nosným elementem byl centrální masivní pivot) nebo rolnové (Coles – hlavním nosným elementem byla rolna na principu valivého ložiska, přičemž dělové kupole šedesátých až osmdesátých let 19. století spočívaly na úrovni paluby nebo byly mírně zapuštěny pod ní), vyskytly se i kombinace. Pozdější standardem byly dělové kupole rolnové, ustavené na barbetu respektive její vrchní prstenec (viz Barbeta). První dělové kupole se otáčely výhradně ručně, což byla nejen velmi namáhavá, ale také pomalá záležitost, ale v sedmdesátých letech se přešlo k pohonu parnímu nebo hydraulickému, později k elektrickému. Střílny v kupoli pro těžká děla-předovky se původně zakrývaly pancéřovými záklopkami, brankami apod., neboť po výstřelu bylo nutné dělo v kupoli nabít a teprve pak znovu přisunout ke střílně a střílnu otevřít; později se na některých lodích s těžkými předovkami (např. britské INFLEXIBLE) přešlo k nabíjení hlavně vystrčené ze střílny a sklopené pod úroveň paluby kryté pancířem (glacis), pod níž byla nabíjecí komora s hydraulickým nabijákem a zvedákem, jenž dopravoval munici ze skladiště níže. Děla-zadovky měla hlavně děl vystrčené střílnami kupole nastálo a nabíjela se buď municí dopravovanou ze skladu hned pod kupolí, anebo z muničního sklepa hluboko v trupu lodi, pod pancéřovou palubou, odkud ji dopravovaly výtahy (viz Dělová věž lodní).       

Dělová loď = obecné označení válečné lodi nespadající do žádné z tříd. Většinou to byla dodatečně či provizorně vyzbrojená menší i větší dopravní plavidla, od kabotážních člunů a malých dopravních lodí po středně velká paroplachetní a parní plavidla. Měla roli pouze pomocnou, nejčastěji obrannou a hlídkovou, jejich význam byl pouze lokální a bojová hodnota zanedbatelná, ač někdy byly zvány i dělové čluny či pomocné křižníky.

Dělová plošina = manipulační plocha uvnitř barbety nebo dělové kupole. Byly na ní přimontovány podstavce děl, byly v ní také jícny (s posuvnými závěry), jimž se dopravovalo střelivo na nábojovém loži či kolébce k zadní části hlavní, a to buď výtahy přímo z muničního skladu u dna lodi, nebo - pro těžká děla - zvedáky (kladkovými, hydraulickými, elektrickými) z přípravny střel, kde se (dělené) náboje kompletovaly a posílaly nahoru obsluze nabíjecího systému.       

Dělová pramice = označení pro přístavní, příbřežní a říční improvizované obranné plavidlo nebo plavidlo k ostřelování nepřátelského území na pobřeží nebo kolem řeky. na němž byl ustaveno vyřazené, ale funkční dělo.

Dělová střílna = otvor v lodní stěně nebo dělové kupoli, jímž mohl střílet lodní dělo. Pokud střílnou pálilo dělo-předovka, střílna, která nesměla být nikdy příliš velká, svými okraji značně limitovala zejména náměr děla (elevační úhel), neboť dělo muselo mít ústí až za střílnou (výjimky existovaly). U děl-zadovek tento problém odpadl, neboť při nabíjení děla se nemuselo předstupovat před jeho ústí. – Střílny lodí bateriových byly pouze pro palbu po traverze respektive s menšími úhlovými odchylkami. Střílny lodí centrálně-kasematové byly uzpůsobeny bud‘ k palbě po traverze, nebo k palbě vpřed/vzad; v takovém případě vesměs nechyběly výklenky vypracované zúžením lodního trupu před střílnou, které palbu/vpřed vzad umožňovaly; většinou bylo možné jedno dělo na každém boku přesouvat od střílny pro palbu vpřed ke střílně pro palbu do strany a jedno dělo od palby do strany ke střílně pro palbu vzad. Přesuny děl částečně odpadly poté, co se v rozích kasemat objevily střílny zv. nárožní, z nichž  mohlo jedno přední dělo na každé straně dělo pálit skrze střílnu v úhlovém rozmezí od téměř vpřed po poněkud vzad, a zadní dělo od poněkud vpřed po téměř vzad (v obou případech palebný úhel činil až 100°). Pokud bylo u střílny pivotové dělo-zadovka, nacházel se pivot těsně u střílny, hlaveň byla zčásti vysunuta ven, a uvnitř – v kupoli či kasematě - zůstávala jen její komorová část  takže tato děla dosahovala značných elevačních úhlů (až 20°) a i značného odměru (až 90°). Střílny v dělových kupolích musely umožnit vysoký náměr děla, takže někdy mírně zasahovaly do strupu kupole, spíše však se toho dosahoval snížením úrovně dělové plošiny, jak tomu bylo např. na třech ruských bitevních lodích typu PERESVĚT (do služby v l. 1901 a 1902), jejichž 254mm děla dosahovala ve své době extrémní elevace až 35°.

Dělová věž lodní = v námořním vojenství na válečné lodi vertikálně uspořádaná soustava k pevnému ustavení těžkého nebo středního děla, k jeho ochraně, otáčení a zvedání (hlavně), nabíjení a dopravě munice. Je tedy třeba rozlišovat mezi dělovou kupolí (angl. gun-house či gun-dome), která je už vžitě, ale nepřesně označována věž (dle angl. turret, odtud turret-ship – loď věžová), a skutečnou věží, tj. touto vertikálně uspořádanou složitou soustavou. - Poté, co Francouzi na konci šedesátých let 19. století zavedli barbety (na pancéřových lodích typů ALMA a OCÉAN - viz Barbeta), Britové se zprvu pokusili tento francouzský vynález uplatnit na svých lodích, zůstalo však jen u barbetového-bateriového obrněnce TEMERAIRE (dokončena v r. 1877), a až později dostaly barbety příbřežní obrněnce tzv. admirálské třídy (1887-1889) a bitevní lodě typu ROYAL SOVEREIGN (1892-1895), ale začátkem devadesátých let 19. století barbety Britové snížili takřka na úroveň vrchní paluby a propojili je s muničními sklepy přesunutými až na dno lodního trupu, a na vrchní část takto vzniklých vysokých tub namontovali pancéřové dělostřelecké kupole (což ovšem zamýšlel už i věhlasný Francouz S. Dupuy de Lôme). Dělová věž lodní byla pak tedy tvořena: 1/ uzavřeným, otočným pancéřovým krytem – kupolí, 2/ v ní dělem s veškerým jeho příslušenstvím (nabíjecím, zaměřovacím…), 3/ dělovou plošinou (podlahou kupole), 4/ pánví dělové kupole (podvěží) s přípravnou střeliva a manipulačními zařízeními pro kupoli a dělo, 5/ barbetovou tubou, složenou z dvou i více barbetových prstenců. V  horním prstenci barbety byla rolna – soustava pojezdových válců, na níž otočně spočívala kupole, od podvěží vedla barbetou roura s muničními výtahy a jejich pohonnými zařízeními. Pancíře kupole a barbety byly ze standardní, velmi silné pancířové oceli, zevnitř tyto pancíře pokrývalo buď dřevěné podloží pokryté silným plechem, anebo je jedna nebo dvě vrstvy plechů. Kupole pre-dreadnoughtů měly pancéřové dveře v zadní části, nebo se do nich vstupovalo vrchem (pomohl postranní žebřík), často ale - u výše položených kupolí - byl přístup možný pouze zespodu (rovněž po žebříku); kupole se středními děly měly vzadu i otvor k vyhazování prázdných nábojnic. Způsob nouzového úniku býval různý, např. po žebříku do spodní částí barbety a odtud dveřmi na některou palubu; pokud stála kupole na barbetovém límci, pak byl únikový otvor ve spodku kupole, mimo obvod límce. – Kupole věže měla buď válcový tvar (francouzský druh kupolí), nebo šikmé stěny (britský druh). Na podlaze kupole - plošině dělové kupole či prostě plošině dělové, ze slabšího pancíře, ale zespodu opatřené nosnou konstrukcí - bylo dělo (či děla, do r. 1918 až tři vedle sebe) ustaveno na lafetě tak, aby mohlo pálit skrze střílnu v přední stěně věže; tato stěna byla opatřena či tvořena nejsilnějším pancířem. Skrze dělovou plošinu procházely výtahy nebo zvedáky, přičemž otvory pro ně byly uzavíratelné, aby jimi případně nepronikl oheň z věže do muničních skladů. V kupoli bylo zařízení k nabíjení děl, tj. nabíjecí lůžko, které se sem nasouvalo zespodu, a nabiják, a to hydraulický, elektrický nebo - u menších děl - ruční. Pokud byla v kupoli děla střední ráže, náboje přicházely výtahem zespodu z muničního skladiště jako jednotné. Těžká děla byla nabíjena dělenými náboji, které se dopravovaly do věže: (1) buď po částech (střela plus prachové vaky), a pak se ve věži kompletovaly, (2) nebo už složené dole v muničním sklepě, takže v kupoli už stačilo kompletní dělený náboj část po části přesunout z nábojového lůžka do nábojové komory, (3) anebo se kompletované dělené náboje dopravovaly k zadku hlavně na společném lůžku z pánve dělové věže (podvěží), tedy z přípravny nábojů, kam výtahem z muničního sklepa dospěly střela a prachové vaky odděleně (viz Muniční sklad a Muniční výtah). Pokud byl výtah dělený, musela se kupole po výstřelu děla/děl vrátit do výchozí polohy (tak tomu bylo na prvních pre-dreadnoughtech), pokud se kupole otáčela s muničním výtahem po celé jeho výšce, bylo možné nabíjet děla v kterékoliv pozici, neboť i úhel podélné polohy nabíjecího lůžka bylo možné nastavit podle úhlu sklonu osy hlavně děla. - Dále bylo v kupoli zařízení k míření a zaměřování, pro každé dělo zvlášť (nebo jedno sloužilo jako záložní, byla-li děla ovládána společně), přičemž optika mířidla byla v pancéřové kupolce na přední části střechy kupole anebo vyvedena z přední stěny kupole; v kupoli dělové věže byly také instalace ventilační, elektrická-světelná a protipožární, dále vyvýšené stanoviště velitele věže, rovněž s výhledem mimo věž – z další kupolky; v kupolích pro děla na jednotné náboje byla i pohotovostní zásoba munice, v kupolích těžkých děl byla tato zásoba zpravidla v podvěží. Za Velké války byly na kupolích těžkých děl i dálkoměry, s rolí záložní či komparativní, neboť hlavní dálkoměr lodní se nacházel na hlavním stanovišti pro řízení dělostřelecké palby. -  Podlahu, dělovou plošinu kupole, pokrývalo nehořlavé linoleum nebo byla plechová, ale vroubkovaná - protiskluzová, strop kupolí byl na některých lodích až do začátku 20. století hustě zamřížovaný ocelovými, velmi silnými pruty, to kvůli větší světelnosti a hlavně lepšímu odvětrávání prostoru v kupoli, který se při palbě děla/děl rychle sytil výstřelovým dýmem. - Pod kupolí, v pánvi dělové kupole (podvěží), byla zařízení k otáčení věže v horizontálním smyslu a také se tu - byla-li kupole pro těžká děla - nalézala přípravna dělených nábojů. Přípravna nábojů se zde zřizovala v případě, kdy se spolu s věží neotáčela celá roura pro muniční výtah, nýbrž jen její vrchní část; tudíž bylo třeba sem dělené náboje dopravit výtahem ve spodní části tuby, tady je z výtahu přeložit na nábojové lůžko a to pak zdvihákem nebo výtahem předat nahoru do kupole, k zadku hlavně, k otevřenému závěru… - Dělové kupole či věže byly zprvu pouze s těžkými děly, zatímco střední a lehká děla zůstávala v kasamatách nebo volně na palubě, nanejvýš se štíty, ale v devadesátých letech se ve francouzském válečném loďstvu standardizovaly také menší náboční věže (kupole plus barbety) se středními děly, na úrovni vrchní paluby nebo trochu nad ní (koncem devadesátých let přechodně i náboční věže s těžkými děly - na bitevních lodích MARTEL, CARNOT a JAURÉGUIBERRY a španělském obrněnci PELAYO, postaveném ale rovněž ve Francii). Náboční věže byly sice v úhrnu značně těžší než kasematové instalace středních děl, ale zato dávaly dělům více taktických možností, neboť měly širší úhly odměru, byly lépe chráněny před účinkem vln a vodní tříští než děla v kasematách na dělové palubě a obsluze děl samozřejmě skýtaly lepší ochranu před účinkem nepřátelských střel a špatným počasím než děla kasematová nebo štítovaná, ale prostor v nich by značně těsný a špatně větraný. – Věže/kupole s dvěma děly převládaly, ale zejména Francouzi na své kapitální jednotky ustavovaly i kupole jen s jedním dělem, což sice bylo z hmotnostního hlediska neefektivní, neboť úhrnné hmotnosti celého věžového systému (věž, barbeta, výtahy, servisní mechanismy…) byla tu jen o málo nižší než hmotnost věžového systému s párem děl, zato při zásahu kupole jen s jedním dělem nebyla vyřazena dvě děla, nýbrž právě jen to jediné, což bylo v boji velmi důležité. - Úzus byl, že pancéřování dělových kupolí zpředu muselo být přinejmenším natolik silné, aby odolalo zásahu střely stejné ráže, jakou měla děla ve věži, takže tloušťka čelních pancířů dělových kupolí dosahovala značných hodnot – např. dělové kupole britských semi-dreadnoughtů typu KING EDWARD VII měly přední pancíře silné 305 mm, vrchní a boční 203 mm. - Okolí hlavní ve střílnách bylo vůči průniku střepin a přímým zásahem chráněno vnitřními pancéřovými štíty (zvenku při přesunové plavbě celtovinou), avšak i tak právě střílna v kupoli (též v kasematě) byla jedním z nejchoulostivějších míst ochrany interiéru kupole, ba celé věže. Do r. 1918 některé státy přešly k dělovým věžím třídělovým (Itálie, Rakousko-Uhersko), nejobvyklejší však nadále byly dvoudělové věže. Unikátně byly řešeny dělové věže na amerických bitevních lodích typu KEARSARGE (dvě lodě, dokonč. v r. 1900) a VIRGINIA (sedm lodí, 1906-1907), neboť na každé kupoli s dvěma těžkými děly ráže 305 mm stála ještě kupole s dvěma středními děly ráže 203 mm! Toto uspořádání se však neujalo a pokud bylo nutné uspořádat děla nad sebe, řešilo se to postavením dělových kupolí do tzv. superpozice, kdy jedna dělová kupole stála na dělové palubě, a tuto kupoli přečnívala kupole sousední, na vysokém barbetovém válci (límci) nebo nástavbě – poprvé se toto řešení objevilo na francouzském experimentálním obrněnci HENRI VI (1903).       

Dělovina = do poloviny 19. století nejpoužívanější materiál k výrobě dělových hlavní. Původně to byla slitina složená z 90-91 dílů mědi a 10-9 dílů cínu, odlévaná do forem, která po ztuhnutí vykazovala potřebnou tvrdost, pružnost a pevnost. Při větším podílu cínu se stávala dělovina ještě tvrdší, ale i křehčí, při větším podílu mědi byla tvárnější, ale méně odolná. První děla z děloviny vznikla koncem 15. století… Ve druhé polovině 19. století dělovinu v tomto smyslu nahrazovaly nové kovy – kujné, anebo se užívalo lité železo (i v kombinaci s kujným železem) a litá ocel aj. matriály, např. fosforový bronz či původní dělovina s přísadou fosforu, ocelový bronz ap. Lité kusy se pak zevnitř obráběly soustruhováním. Od sedmdesátých let se výroba děl zdokonalila: jádro bylo z děloviny mimořádně odolné na otěr a tlak, prstence respektive pláště byly ocelové (viz i Dělová hlaveň).

Dělový člun - kanoniéra = klasa malých válečných lodí k obranným, pořádkovým a strážním případně doprovodným účelům, v druhé polovině 19. století lodě už se smíšeným parostrojním a plachetním pohonem, jako prostředek ku prosazování koloniální politiky a k udržování pořádku v koloniích, též k hlídkování a hájení základen a doprovodu dopravních lodí. Významně na sebe dělové čluny upozornily za krymské války (máme na mysli britské, velmi si příbuzné typy GLEANER, DAPPER a ALBACORE, vyzbrojené předovkami, většinou po jedné 68liberce a 32liberce), které se účastnily ve velkém počtu, načež se tato kategorie až do konce století svébytně vyvíjela, k jednotkám stále vyzbrojenějším, a to i houfnicemi, přičemž se jejich výtlak pohyboval mezi 500 a 800 t a některé nesly lehké pancíře. Že tyto lodě měly od osmdesátých let 19. století pancéřovou palubu, pancéřový pás a štítované dělové věže, umožňovala instalace slabých, tedy malých a méně hmotných kotlů a strojů s umenšenou zásobou uhlí, potravin apod., nevelká zásoba munice a později i odstranění plachtoví a takeláže…, neboť tyto lodě nebyly určeny k dlouhodobým akcím daleko od základen. Dělové čluny se rozlišovaly na ty, které sloužily v domácích vodách, a ty, které hájily zájmy státu na dalekých koloniálních vodách. Tyto druhé nesly podstatně těžší výzbroj až dvou děl střední ráže (např. 2x 152mm nebo 1x 203mm), ba některé i dělo těžké (britský VICTORIA 1x 254mm plus 12x 12liberka). Konstrukci dělových člunů však významně ve Velké Británii ovlivnil v druhé polovině šedesátých let 19. století G. Rendel (konstruktér v Armstrongových loděnicích); na požadavek shora zkonstruovat druh levnějšího a v loděnici rychle realizovatelného dělového člunu ke stavbě ve velkých sériích, ku posílení obrany britského pobřeží, Rendel vymyslel druh dělového člunu po něm neoficiálně zvaný „Rendlova žehlička“, podle tvaru tehdejší běžné pomůcky domácích hospodyň, plněné ještě žhavým uhlím. Tento druh dělového člunu měl vpředu těžké dělo – 229mm předovku, ve střední části můstek a kotle a v zadní části stroje a jeho rychlost činila pouhých 7,5 uzle. Loď, spuštěná na vodu v r. 1867, se jmenovala STAUNCH, o tři roky později následoval podobný PLUCKY, načež se rozběhla sériová stavba těchto „žehliček“, a to i pro jiné státy, stavěly si je i některé velmoci (např. v Rusku to byly SIVUČ a BOBR). Jelikož byl na dělové čluny kladen požadavek vysoké manévrovatelnosti, byly některé osazeny kormidly jak na zádi, tak na přídi, ba některé měly hnací šrouby na obou koncích trupu, takže mohly okamžitě výrazně měnit směr pohybu. - Dělové čluny si pořizovala hlavně minoritní válečná námořnictva, zatímco námořní mocnosti se stavěly k jejich využití rozdílně - Velká Británie a Rusko zůstávaly u lehce pancéřovaných nebo nepancéřovaných jednotek osazených středními děly, které pak posílalo do koloniálních vod, Německo a Francie inklinovaly k pořizování oněch pancéřových 1 - 2dělových kanónových lodí, které sloužily jak k obraně domácích přístavů, tak (francouzské) v koloniálních državách; některé státy ale na dělové čluny resignovaly nebo si je pořizovaly ve velmi malém množství. Na konci století měl dělový člun podobu nechráněného křižníku nebo malého pancéřníku, někdy už bez plachetní výstroje (britský typ BRAMBLE, ruský GILJAK), jindy ještě s ní (např. francouzský SURPRISE) a jeho výzbroje sestávala z až několika děl ráže okolo 100 mm a menších, ale vývoj této kategorie se zastavil ve prospěch vývoje jiných a poslední dělové vstoupily do služby na konci první dekády 20. století.   

Dělový kotec - viz Dělová kóje.

Dělový křižník = u nás nepoužívané německé označení křižníku (něm. Artilleriekreuzer) vyzbrojeného především děly, užívané na konci 19. a začátku 20. století a které mělo napomoci odlišení od jiných, speciálních druhů křižníku: torpédový křižník a minový křižník, pak podmořský křižník.   

Dělový tendr (něm. Artillerietender) = druh nemnoha pomocných, zpravidla přístavních obranných jednotek, jaké se používaly v Německu od začátku 20. století. Byly to malé lodě, široké, tj. velmi stabilní, s výtlakem do 800 t, nesoucí několik lehkých děl a jejich výhodou bylo, že mohly poměrně rychle samostatně přeplouvat a zasahovat na určených místech. Prvními exempláři byly FUCHS (1905), DELPHIN (1906), DRACHE (1908), nejznámější pak asi LAUTING (1906), který se podílel na obraně německé východoasijské základny Tsingtau (dn. Quingado) na čínském poloostrově Šan-tung v r. 1914. (Používaly se i za druhé světové války, ale tehdy se ukázaly jako neefektivní.) Data lodi DELPHIN: realizována v loděnici Howaldtswerke A. G. v Kielu: Na vodu spuštěna 26. ledna 1906, výtlak norm./max.: 450/509 t, rozměry: 45,20 x 8,28 x 3,27, výzbroj: 4x 88 mm, parní stroj o výkonu 462 HP, rychlost 11,4 uzle, posádka cca 50 mužů. 

Demerse = ponoření lodi, pohroužení do vln (např. demersní plavidlo = ponorné).

Denní nástup = na válečných lodích služební akt s obřadem vztyčování resp. spouštění lodní vlajky. Konal se zpravidla dvakrát denně – ráno (v 8 hod.) a navečer (v 18 hod.), přičemž byl večer čten denní rozkaz velitele lodi, případně jiná sdělení. Tento rozkaz obsahoval zhodnocení dne a rozdělení služeb na den příští, rozkazy vyhlášené nebo stvrzené velitelem lodi, udělení pochval a trestů, organizační sdělení apod. Před ranním nástupem se vztyčovala námořní vlajka státu, jemuž loď náležela (na velkých lodích za hymny hrané lodním orchestrem), po večerním rozkaze se spouštěla. Po večerním nástupu měla posádka lodi, až na směnu ve službě, volno.

DP (od angl. Dual Purpose - dvojí účel) = značka pro lodní děla, která mohla být využívána k palbě jak na hladinové a pobřežní cíle, tak na cíle vzdušné. K jejich nasazení došlo už za první světové války – zpravidla to byla standardní malorážní děla (max. 100 mm) se speciální lafetáží pro vysoké náměry, později však začala přibývat i děla středních ráží.

Depotní loď (od angl. depot, skladiště = skladištní a zásobovací plavidlo, většinou vyřazená, odzbrojená a odstrojená, ale k danému účelu upravená vojenská loď, ukotvená mimo přístavní rejdu, ale dostupná válečným lodím ku přebrání plavebních a bojových potřeb; některé velké válečné lodě nebo lodě školní, ale také např. formace torpédových lodí měly vlastní depotní loď. Většinou bývala ukotvená, anebo uzpůsobená k pohybu toliko u pobřeží, většinou vlečením.

Deprese = (v lodním dělostřelectví) při zaměřování děla sklopení hlavně tak, že její osa byla skloněna pod úroveň horizontální roviny náležející k čepům hlavně. V druhé polovině 19. století se deprese lodních děl užívalo při palbě na cíle nedaleké až velmi blízké od lodi (čluny s žerďovými torpédy, později torpédovky a torpédové čluny, miny, někdy i torpéda apod.). Deprese bývala zvána také inklinace.

Deprese horizontu = v námořnictví: jestliže za klidného, normálního stavu hladina svírala s vertikální lodní osou kolmý úhel (90°), při náklonu lodi (např. kvůli síle větru) se tento úhel měnil – vertikální osa se klonila k jedné straně (závětrné), a na tomto lodním boku vodoryska stoupala vzhůru. Úhel, který pak svírala vertikální lodní osa vůči nakloněné hladině byl úhel deprese horizontu. (Původní horizont se pak zval depresovaný - stlačený). O tento úhel deprese musely být hlavně děl na závětrném boku zvednuty (namířeny) vzhůru, aby jejich palba nesměřovala do hladiny, na návětrném boku naopak musely být hlavně děl sklopeny, aby jejich palba nesměřovala příliš nahoru. - Za bouřlivého počasí se deprese horizontu často měnila, proto se lodní děla v 19. století zaměřovala velmi obtížně, ba palba z nich za bouře byla jen málo možná, ba u děl ustavených nízko nad hladinou byla palba obtížná, ba nemožná už při malém náklonu lodi. Až za Velké války se začaly zavádět náměrné stabilizátory.   

Derik lodní (od angl. derrick) = jeřáb se sloupem a výložníkem (ramenem jeřábu). Pokud byl sloup jeřábu samostatný, otáčel se s výložníkem, anebo se výložník otáčel na čepu v tzv. patě, připevněné na sloup, což byl i případ, kdy byl sloupem jeřábu stěžeň nebo stožár. Výložník deriku se výškově a bočně ovládal lanovými táhly vedenými většinou přes kladky či kladkostroje, břemeno se zdvíhalo/spouštělo pomocí lana vedeného od navijáku přes kladky na výložníku k jeho vrchní části, kde se spouštělo dolů, opatřeno na konci závěsným hákem, jenž zároveň svojí hmotností pracovní lano napínal.

Detonace - viz Výbuch. 

Deviace (kompasová, lodní) = větší či menší, ba i nepatrná, ale vždy důležitá chybová odchylka střelky lodního magnetického kompasu od  magnetického poledníku (spojnice mezi magnetickými póly země), vznikající působením magnetismu lodního kovu, tj. železné lodě nebo - byla li ze dřeva – jejích železných částí. Velikost kompasové deviace lodi závisela nejen na množství železa v lodi či na lodi, nýbrž i na směru plavby lodi, neboť se změnou směru plavby mění se i pozice lodního kovu vůči kompasové střelce. Byly činěna různé, i úspěšná opatření ku eliminaci lodní kompasové deviace (korekčními magnety, vzdálením hlavního kompasu lodního co nejvíce od lodního tělesa, takže býval na nejvyšším lodním můstku), ale tu se nikdy nepodařilo docela odstranit (viz i Kompas lodní).         

Detonace = šíření chemického rozkladu výbušniny rychlostí vyšší než rychlost zvuku. Rychlost detonace ve výbušných plynných směsí je až 3,5 km/sec, u pevných a kapal-ných výbušnin dosahuje až 9 km/sec

Dhau (dhaw, dhow) = arabské lodice různé velikosti (výtlak do cca 200 t), ty větší měly zpola nebo zcela zakrytý trup, menší jej měly otevřený, 1 – 3 stožáry s jednoduchou latinskou plachtou na každém, pro bezvětří byla na každé lodi velká vesla. Používaly se k dopravě otroků, později i k běžné dopravní plavbě u pobřeží. Koncem 19. století se objevily i dhau s malými parními stroji, poté i s diesely.

Diagonální rozestavení = rozmístění dvou děl nebo dělových kupolí (věží) či barbet vůči sobě tak, že spojnice jejich středů byla vůči lodní ose šikmá, které se na válečných lodích objevilo začátkem osmdesátých let 19. století, poprvé na italských lodích DUILIO a DANDOLO. Takové rozestavení, bylo mimořádně výhodné pro vedení palby vpřed, do stran a vzad, avšak v místech, kde si kupole v palbě svých děl vzájemně překážely, a tam, kde palebný úhel omezovaly nástavby, existoval částečný mrtvý úhel. Diagonální rozestavení děl mohlo výtečně sloužit při vedení čelního útoku, hlavně klounového, kdy měla děla koncentrovanou palbou na nepřítele před přídí připravit finální fázi nájezdu... Diagonální rozestavení děl či dělových kupolí bylo oblíbené nejen u Italů (poslední obrněnce s tímto rozestavením u nich vznikly na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století), ale po určitou dobu i u Britové, kteří je od Italů převzali (poprvé na INFLEXIBLE z r. 1881). Jelikož však toto rozestavení vyžadovalo speciální, dosti náročnou konstrukci bočních partií trupu a komplikovalo jeho vnitřní uspořádání a jelikož postupně vzrůstal význam paralelního vedení eskadrového námořního boje v podélných řadách (kýlových tvarech), zatímco taktika primárního klounového útoku zanikla, od diagonálního rozestavení se v osmdesátých letech začalo přecházet k osovému uspořádání (hlavní dělové kupole či věže byly za sebou, na podélné lodní ose), ale před Velkou válkou se k tomuto rozestavení Britové nakrátko vrátili, když je použili na dreadnoughtech NEPTUNE, COLOSSUS a HERCELES (dokončeny v r. 1911) a bitevních křižnících prvních typových skupin po třech jednotkách - INVINCIBLE (1908-1909) a INDEFATIGABLE  (1911-1913). Ostatní státy na toto rozmístění hlavních děl potažmo dělových věží na svých lodích rezignovaly, ve prospěch rozestavení axiálního.

Dieselový motor = vznětový motor s vnitřním spalováním (tj. přímo v pracovním válci, na rozdíl od parního stroje, u něhož se tepelné energie získaná vnějším spalováním, uhlí pod kotli, využívala zprostředkovaně, přes páru), podle vynálezu německého technika R. Diesela (1858-1913 - rovnotlaký spalovací motor na naftu Diesel vynalezl v r. 1897). Oproti parním strojům spotřebovávaly přibližně dvakrát méně paliva a jejich tepelná účinnost byla podstatně větší – asi 50 % oproti asi 15 % parních strojů a asi 30 % parních turbín. Dieselovy motory byly/jsou dvojdobé a čtyřdobé, a původně převládaly křižákové (tj. s ústrojím přenášejícím energii na klikovou hřídel přes křižák, v podstatě totožný s křižákem parního stroje), napojené přímo na hlavní lodní hřídel (s lodní vrtulí), neboť byly pomaloběžné a daly se snadno reverzovat. Jako paliva se původně používala nafta, a až od dvacátých let těžký palivový, velmi hustý olej, u nás řečený mazut (od rus. mazút, angl. fuel-oil). Na válečných lodích se dieselové motory začaly uplatňovat před Velkou válkou, a to nejprve na nejmenších jednotkách, později na torpédoborcích. Oproti soudobým lodním parním strojům a parním turbínám výhodou dieselů bylo, že odpadly monstrózní kotelny a že byly jednodušší a čistší na obsluhu i údržbu, avšak oproti parním turbínám měly nižší výkon. Jelikož se ukazovalo, že na velkých jednotkách by diesely spotřebovávaly příliš mnoho paliva, zejména při rozjezdu a zrychlování plavby, na kapitálních lodích se neujaly.

Dingi (od hindského denghi, přeneseně od angl. dingy) = malý čtyřveslový člun případně se stěžněm s plachtou, jednak k přístavní službě, jednak jako nejmenší záchranný člun na válečných lodích. (Od třicátých let 20. stol. nafukovací záchranný člun pro posádky letadel námořní služby, posádky ponorek, rychlých útočných jednotek..., standardně zaváděný ve třicátých letech 20. století; nafukování bylo automatické, z bombičky se stlačeným plynem, výbavu tvořila 2 vesla, železná dávka vody a potravin pro 2 muže, světlice, základní zdravotnické potřeby a nízký anténní stožár s nouzovou vysílačkou. Nověji byly dingy vybaveny vodotěsným přístřeškem a zařízením k automatickému oznamování polohy člunu.) 

Dislokace = v námořním vojenství rozmístění či umístění válečných lodí či jejich formací, též jednotek námořní pěchoty do určitých míst a oblastí.

Dispache (fr.) = řízení, která nastává po způsobení velké námořní škody, zvláště pak spočívající ve výpočtu škod, které havárií vznikly. Dispache prováděly osoby zpravidla určené soudem, v cizině konzulem nebo pověřeným místním úřadem zainteresované země. Dispache obsahovala zprávu o příčinách a průběhu havárie, vypracovanou podle lodního deníku a výpovědí zúčastněných námořníků, sdělení o ceně lodi (lodí), nákladu a převozného, a návrh na vypořádání škody mezi jejími účastníky nebo všeobecně.

Displacement – viz Výtlak. 

Disponibilita = v námořním vojenství občanská situace, v níž je námořní důstojník, jehož dříve výtečných služeb válečné námořnictvo z různých důvodů právě nevyužívá, ale kterého si chce námořní správa udržet k dispozici pro případ, že by jeho služeb někdy ještě chtěla využít. Disponibilitní důstojník byl k válečnému platu vázán určitou apanáží, která však byla značné menší než původní výdělek (služné) u válečného námořnictva.

Distanční plavba = v námořnictví zkušební plavba nové nebo upravené (rekonstruované apod.) lodi na stanovenou delší vzdálenost, při čemž tato plavba měla prokázat náročnost lodi na spotřebu kotlové vody a paliva a odolnost trupu, bv porovnání s projektovými či teoretickými hodnotami.

Distinkční vlajky = ve válečném námořnictvu vlajková znamení o přítomnosti některého z nejvyšších námořních důstojníků na lodi. Jsou to tedy: admirálská vlajka (na vrcholku hlavního stěžně/stožáru), viceadmirálská vlajka (na vrcholku předního stěžně/stožáru) a kontradmirálská vlajka (na vrcholku zadního stěžně/stožáru, ale byla-li loď o dvou stožárech, vztyčovala se na přední). Admirálské vlajky byly čtvercové, komodorská měla tvar korouhvičky se čtvercovým základem.

Divize (dř. divise, od angl. division) = v námořním vojenství taktická formace několika lodí stejné kategorie (menší než eskadra, větší než oddíl), určená k plnění úkolu odpovídajícímu taktickým vlastnostem lodí v divizi. Tak třeba na přelomu 19./20. století např. britskou divizi bitevních lodí tvořily čtyři až šest lodí rozdělených do dvou až třech oddílů (sections). V Rusku odpovídal takovému pojmu výraz brigáda.   

Dmutí moře (příliv a odliv) = slapové jevy či stavy způsobené přitažlivostí Měsíce. Je to střídavé stoupání a klesání mořské hladiny, které se opakuje dvakrát za den, takže každé námořní místo, na němž se tento jev vyskytuje, prochází dvakrát denně přílivem a dvakrát denně odlivem, přičemž časová délka odlivu a přílivu nemusí být vždy stejná. Každý takový průběh změny výšky mořské hladiny trvá od několika minut po několik hodin. Závisí na průchodu Měsíce nad zemským povrchem od východu k západu (proto nejsou přílivy respektive odlivy všude ve stejnou dobu, nýbrž jsou vůči sobě na různých místech v časovém posunu), přičemž se zjistilo, že přílivy jsou mohutnější, když Měsíc vrcholí – je v nadhlavníku, úplňku… Jistý vliv má také Slunce, takže kombinace působení gravitačních sil obou těles způsobuje, že se intenzita přílivů místo od místa a v určitých časových odstupech mění, zvláště tehdy, kdy se sčítají gravitace obou nebeských těles resp. k největšímu dmutí moře (až 16 m) dochází, jsou-li středy Země, Měsíce a Slunce v jedné přímce. To, že nejsou výšky přílivů na všech mořských místech stejné, způsobuje i tvar pobřeží a přítomnost ostrovů rovněž různého tvaru. Např. výšky přílivů jsou: v anglickém Londýně asi 5 m, ve francouzském Bayonu asi 3 m a ve St. Malo, na ostrově sv. Heleny 1 m, na Baltickém moři jen několik centimetrů až 2 m, na Jadranu 0,5 – 1,5 m, na Žlutém moři 2 - 4 m… Námořnictvo činí dmutí vody potíže mj. v tom, že lodě uvázané k nábřeží se musejí převazovat. Některé přístavy, zejm. říční, jsou pro lodě s hlubším ponorem splavné jen za přílivu.

Dnová paluba = plocha tvořená plechy lodního dna pokrývající žebroví dna, pod úrovní spodního ohybu outorů. Na dnovou palubu se ustavovaly lože parních kotlů, strojů a dynam, podstavce hřídelových ložisek, zařízení muničních sklepů, lodní čerpadla a pumpy, opíraly se o ně konstrukce uhelných jam a postranních koferdamů apod. Na velké válečné lodi nejméně přístupné místo, neboť kvůli příčným protizátopovým přepážkám byl odtud úmik možný jedině vzhůru, po žebřících.      

Dogger Bank (angl., Dogger však je zřejmě starý holandský výraz dn. neznámého obsahu) = rozsáhlá mělčina v Severním moři mezi Velkou Británií (angl. hrabstvím Northumberland) a Jutským poloostrovem (Dánsko), s hloubkou 10 – 36 m. Mělčina je velmi bohatá na ryby, takže se tu dodnes neustále nacházejí velké skupiny rybářských lodí britských, belgických, holandských, německých, dánských i severských. V říjnu  1904 zde došlo k tzv. Hullskému incidentu, když některé lodě ruské II. Tichooceánské eskadry (Rožestvenskij), plující tudy z Baltu do války s Japonskem na Dálném východě, omylem pálily na lodě hullských rybářů, neboť mezi nimi údajně byly japonské torpédovky; obrovský mezinárodní skandál pak Petrohrad vyřešil omluvami a kompenzacemi. Za Velké války se tu odehrála řada větších i menších námořních bojů Britů a Němců, z nichž největším byla bitva těžkých jednotek 24. ledna 1915.

Dohlednost = největší distance, na kterou lze normálním zrakem (tj. např. bez dalekohledu) rozeznat námořní a pobřežní objekty natolik, že se podle nich lze orientovat. Dohlednost má svoji stupnici: velmi hustá mlha (dohlednost do 50 m), hustá mlha (do 200 m), mlha (do 500 m)…, dobrá dohlednost (do 20 km, tj. až za obzor) atd. 

Dok (dř. výtoň, výtonidlo) = obecně přístavní bazén, tj. ze tří stran uzavřená část přístavu, např. mezi hrázemi a molem, v pojednávaném období (1860-1918) zařízení buď k ochraně lodi před účinky vln (mokrý dok), nebo sloužící k opravám spodku lodí (suchý dok). – MOKRÝ DOK sloužil k tomu, aby loď v něm byla uchráněna před vlnobitím případně před dmutím vod, takže např. nakládání v doku mohlo být v podstatě nerušené i za zhoršených klimatických podmínek. Mokrý dok byl vlastně velký bazén související s přístavní rejdou, vybavený vjezdem a výjezdem s uzavíracím zařízením (plovoucí vrata, otočná brána apod.). Poloha horních partií doku byla dimenzována tak, aby odpovídala nejvyšší výšce přílivu. Když do mokrého doku vplula loď, dok se uzavřel, takže mimo něj mohla mořská (přístavní) hladina spočívat různě vysoko, aniž se práce s lodí či na lodi narušily. Některé mokré doky měly v pojednávaném období i mimořádnou velikost (plocha až 150 000m2), aby pojaly i zaoceánská velkolodě a největší válečná plavidla. Na konci 19. století byly největší mokré doky ve významných britských přístavech (např. Liverpoolu, Portsmouthu…), ale i francouzských (Le Havre), holandských (Antverpy), německých (Bremerhaven, Hamburk)… SUCHÝ DOK byl bazén vybudovaný v břehu přístavu, loděnice apod., přičemž boky bazénu byly uspořádány stupňovitě, aby mohly být o tyto stupně zapřeny vzpěry udržující loď spočívající v doku v kolmé či jiné požadované poloze. Stupně byly z mohutných kamenných kvádrů, dno rovné, takže bazén připomínal amfiteátr. Bazén měl zúžený vjezd opatřený vodotěsnými vraty různé konstrukce. Suchý dok sloužil buď k opravám či úpravám hotových lodí, nebo ke stavbě nových lodí, především těch největších, které by pro svoji obrovskou hmotnost nemohly být kvůli opravě vytaženy na pevninu. V případě oprav či úprav: Před tím, než loď do suchého doku vplula, připravilo se vše v doku k jejímu přijetí, zejména se instalovaly masivní stolice, na kterých spočinout kýl lodi. Když loď vplula do suchého doku, dok se uzavřel a voda se začal odčerpávat silnými pumpami nebo čerpadly. Při odčerpávání se nepřetržitě, stále níže zakládaly vzpěry mezi bokem lodi a stupni na stěnách doku. Když pak se loď usadila, mohlo začít ošetřování lodního dna - ucpávání trhlin, zbavování dva porostu a živočichů, instalování nové obšívky, natírání… Když byly práce ukončeny, někdy až za několik měsíců, z doku se vyneslo nářadí a všechna už nepotřebná zařízení, načež započalo napouštění doku. Tak jak voda stoupala, odebíraly se zase vzpěry, až loď opět volně spočinula na hladině. Poté se otevřela uzávěra a loď z doku vyplula… Suchý dok býval v každém větším přístavu, suché doky měly i loděnice. Např. v Pulji byly koncem osmdesátých let 19. století dva suché doky vedle sebe, se společnou čerpací stanicí (měla šest pump, každá o průměru sacího potrubí 95 cm, zdvih pístu činil 1,25 m, zdvihů bylo až 15 za minutu). Větší z nich měl délku 124,5 m a největší šířku 31,5 m, hloubka činila 11,5 m. Byl-li otevřený, jeho objem za přílivu činil 27 200 m3 (plnění trvalo asi sto minut), za odlivu 23 600 m3 (plnění trvalo asi 70 minut). Odčerpávání vody trvalo až 7 hodin. Byla-li v doku loď, procesy se krátily, např. s lodí o výtlaku 7000 t uvnitř se dok plnil jen asi 45 min., odčerpávání trvalo jen 5 hodin – DOK PLOVOUCÍ byl zvláštním druhem suchého doku. Tvarem to byl velký žlab s dvojitým dnem i dvojitými stěnami, ale bez pevných čelních ploch, vnitřní stěny byly šikmé, opět opatřené hranatými stupni ku zapření vzpěr. Dutinu vzniklou mezi dvojitými stěnami a stěnami dna bylo možné regulovaně zaplavovat, a jelikož byla rozdělena na komory, zaplavovaly se - bylo-li třeba - buď všechny komory, nebo jen některé, k dosažení potřebného podélného nebo příčného náklonu doku. Pokud měla do plovoucího doku najet loď, dok se musel rovněž předem připravit, což obnášelo zejména instalaci kýlových stolic a přípravu bočních vzpěr…, načež se dok dostatečně ponořil, aby kýl najížděné lodi byl v potřebné výši nade dnem doku respektive stolicemi. Ponoření doku dělo otevřením stavidel nebo ventilů ve vnější stěně doku nebo jeho dnu. Když byl dok dostatečně ponořen, tj. byla-li nosná plocha stolic 30 až 40 cm pod lodním kýlem, mohla loď vplout do doku. Tam se uvázala a přiložily se horní boční trámové vzpěry. Poté se spustily pumpy a voda z komor doku se odčerpávala, takže dok stoupal… Tak kýl najeté lodi usedl na kýlové stolice, ale zároveň dokoví dělníci stále přikládali další a další řady bočních vzpěr. Aby bylo dosaženo podélné a příčné rovnováhy, anebo žádaného sklonu, byla na ochozu doku (koruně s pracovními plošinami) instalována kyvadla s dlouhým závěsem a s úhlovou stupnicí, zpravidla na každém boku jedno pro sledování podélného náklonu, jedno pro náklon příčný. Korekce náklonu se opět děla napouštěním/odpouštěním vody do komor ve dvojitých stěnách a dně doku. Bylo-li potřeba plovoucí dok uvolnit - vyprázdnit, ač nebyla loď ještě ošetřena, přistavil se plovoucí dok ke zvláště upravené pobřežní hrázi s kolejnicemi. Nato se pod loď vpravila stolice umožňující přesun na sáně na kolejnicích, a tyto sáně měly nosnou plošinu v naprosto stejné výši s nosnými plochami stolic pod kýlem lodi. K lodi se pak připojila vlečná lana, načež hydraulický nebo parní stroj táhl loď při zvláštním režimu použití bočních vzpěr na sáně na kolejnicích. Když byla loď na sáních a celý velmi obtížný a zdlouhavý úkon přesunu lodi na břeh ukončen, odtáhla se loď poněkud dále od břehu, zatímco plovoucí dok odplul. O plovoucím doku BERMUDA pojednali jsme v jednom z našich „Námořních žurnálů historických“, zde pro jiný příklad uveďme: Plovoucí dok loděnice v Pule, nacházející se tam koncem osmdesátých let 19. století, byl 91,5 m dlouhý a 18 m široký, postavený ze dřeva, vynořený dok měl podlahu koryta 0,30 m nad hladinou. – DOK ZDVIHADLOVÝ byl dalším druhem doku. Tento však neměl stěny a výstupy pro založení trámových vzpěr, ale byla to pouze plošina, buď opět s dvojitým dnem, do kterého se dala pod tlakem vhánět voda, nebo se z něj vypouštěla, anebo s jednoduchým dnem, které se zvedalo nikoli vodním vztlakem, nýbrž použitím hydraulických nebo šroubových zvedáků ukotvených (zapuštěných) ve dně pod plošinou. Loď doplula nad plošinu, ta se zvedla, čímž se zvedla i loď, která se plynule usazovala do zvláštních kozlic tvarovaných podle trupu a zabraňujících převržení lodi. Tyto doky byly zpravidla velkých rozměrů, ale jelikož se dala plošina dělit na samostatně zdvíhané segmenty, na doky najížděly lodě různých velikostí, někdy i čtyři najednou. Takové velké doky měly největší světové přístavy, kupř.  Portsmouth, Wilhelmshaven…, ale také základna Royal Navy na Maltě…

Doktrína vojensko-námořní = široce odborně zdůvodněný princip přijatý za státní, týkající se rozvoje a uspořádání válečného námořnictva vlastního státu na takové úrovni, aby jeho činnost odpovídala obsahu i formě dosahování cílů státní politiky, tj. případně i ve válečném nasazení. Vypracování doktríny ovlivňovaly rovněž politické úmysly a činy potenciálně nepřátelského státu, mocnost, organizace a rozmístění jeho námořních sil, dále ekonomický a demografický potenciál vlastního státu, jeho zeměpisná poloha apod. Od vojensko-námořní doktríny se odvozovala vojensko-námořní strategie (viz Strategie vojensko-námořní). Zjednodušeně tedy: vojensko-námořní doktrína vyjadřovala požadavky státu na válečné námořnictvo, vojensko-námořní strategie tyto požadavky aplikovala na soubor strategických plánů s dlouhodobou obecnou účinností a plánů s krátkodobou, konkrétní, regionální či dokonce lokální účinností (vypracovávaly se v době, kdy se prognózovalo zvýšení mezinárodního napětí či dokonce válečné střetnutí v určití oblasti), a způsoby realizace těchto plánů zahrnovaly operační plány, od nichž se odvozovala taktika boje jednotlivých formací válečného námořnictva.  

Doky (angl. ship yard) = (1) výraz tu část loděnice, které byla určena k opravám lodí, (2) část nákladního přístavu, v níž byla skladiště a překladiště zboží, zařízení k údržbě dopravních lodí apod.

Donosnost (zaměňována s dostřelem, ač soudobě se v běžných textech oba pojmy kryjí) = u námořních děl délka dráhy projektilu mezi místem výstřelu a místem dopadu, avšak je-li projektil vypálen z hlavně ustálené vodorovně, tedy s nulovou elevací (zatímco dostřel je u palných zbraní délka dráhy, kterou zdolá projektil vypálený z hlavně zvednuté do takového náměru, aby se dosáhlo co nejdelšího letu střely - viz Dostřel). Donosnost je tedy vždy značně menší než dostřel.

Dostřel (není totéž, co donosnost – viz Donosnost, ač soudobě se v běžných textech oba pojmy kryjí) = u námořních děl délka dráhy, kterou zdolá projektil od místa výstřelu po balistické dráze do místa dopadu, a to je-li vypálen z hlavně s nejvýhodnější elevaci pro dosažení co nejdelšího dostřelu (zatímco donosnost je délka dráhy projektilu, je-li vypálen z hlavně ve vodorovné poloze, a je tedy vždy značně kratší než dostřel). Dostřel děla závisí na ráži, tvaru a hmotnosti střely, na množství a jakosti výmetné látky v komoře hlavně (hoření látky musí být co nejprudší, ale také co nejdelší a stejnoměrné) a na jakosti hlavně. Největšího dostřelu dosahují děla s největšími rážemi a s použitím velkých výmetných náplní, s vývrtem drážkovaným se střelami přísně tvarovanými pro relativně vysoké rychlosti, což jsou střely hrotité.

Doutnák, lunt (od něm. lunt) = zápalná šňůra, tedy původně běžný tenký provaz namočený např. v chlorečnanu draselném a pak vysušený. Když se na konci zapálil, zvolna hořel či doutnal, a to téměř za každých okolností, i v dešti. V námořním dělostřelectvu byl jako prostředek k odpalování prachových náplní v komoře dělové hlavně nahrazen až počátkem druhé poloviny 19. století třecí zápalkou uváděnou v činnost spouštěcí - odpalovací šňůrou. Poté se využíval už jen k odpalování náloží při-pravených např. k destrukci lodi, avšak postupně jej nahrazovaly zápalné šňůry jiného složení, u nichž bylo možné vcelku přesně stanovit délku časové prodlevy mezi zapálením šňůry a uvedením nálože k výbuchu.

Dreadnought (angl.) = neoficiální, ale vžité označení pro světovou kategorii bitevních lodí (viz i bitevní loď a All-big-gun battleships), u nichž se kladl důraz na vyzbrojení pouze nejtěžším dělostřelectvem, zatímco střední mělo absentovat, a zůstala už jen lehká artilerie; řadu těchto lodí započal britský DREADNOUGHT, dokončený v r. 1906. - Do té doby byla standardem bitevní loď (později zvaná pre-dreadnought) s max. čtyřmi děly ráže 305 mm, max. čtrnácti děly ráže 152 mm a malorážními, ale už se pracovalo i na projektech lodí, na nichž se zmenšil počet 6palcovek ve prospěch těžších středních děl zvaných vložená (angl. intermediate), a to ráže 234 mm, jako např. na britských lodích typu KING EDWARD VII, nebo dokonce 254 mm na japonských lodích typu KAŠIMA (všechny se řadily do kategorie semi-dreadnought, což byly bitevní lodě se smíšeným těžkým dělostřelectvem – viz Semi-dreadnought). Hnacími elementy byly stále parní stroje a rychlost činila max. 18,5 uzle… - Koncepce bitevní lodi se všemi děly těžkými (all-big-gun battleship) začala vznikat počátkem 20. století. Často se udává, že podnět poskytl článek italského lodního projektanta V. Cunibertiho, uveřejněný v ročence „T. Jane Fighting Ships“ v r. 1903, ale Britové měli toto koncepci už dříve, neboť takovou variantu bitevní lodi konzultoval už v r. 1902 tehdejší První námořní lord adm. J. A. Fisher s admiralitními projektanty, kteří připravili typ KING GEORGE VII (Deadman a Narbeth). Američané o takové jednotky uvažovali ještě dříve (viz i Bitevní loď) a v r. 1904 začali pracovat na projektu „jednokaliberní bitevní lodi“ (angl. single-calibre battleships); lodě této třídy současně a nezávisle vznikaly i v Japonsku. Také tvrzení, že projekt DREADNOUGHTU (autorem byl admiralitní projektant J. Narbeth, autorem projektu pohonné sekce admiralitní šéfinženýr J. Durston) vznikl jako důsledek zjištění z námořních bojů za rusko-japonské války, jsou mylná, protože v době bitvy u Šan-tungu 10. srpna 1904 byla už koncepce lodi schválena a v době bitvy u Cušimy koncem května r. 1905 byl projekt už hotov a připravovala se stavba lodi, aby v říjnu t. r. v utajení začala… Britský exemplář tedy dosáhl primátu a když DREADNOUGHT v onom r. 1906 vstoupil do služby, vyvolal velké překvapení, vždyť měl tehdy úžasných deset(!!) děl ráže 305 mm a pak už jen malorážní a torpédomety, poháněly jej čtyři(!!) soustavy parních turbín Parsons, nejsilnější pancíře měly tloušťku 280 mm... Byl tedy DREADNOUGHT nejen mimořádně vyzbrojenou a výtečně pancéřovanou bitevní lodí, ale se svými 21 uzly i mimořádně rychlou. Ano, překvapení z něj bylo velké, neboť ony velmi silně vyzbrojené lodě zv. pak semi-dreadnoughty (prvními byly britské LORD NELSON a AGAMEMNON – 4x 305mm, 10x 234mm…) vstoupily do služby až dva roky po DREADNOUGHTU. Proto i výroky ve smyslu „DREADNOUGHT rázem poslal všechny ostatní bitevní lodě do šrotu“ je laické, neboť další britské dreadnoughty vešly do služby až v r. 1909, americké, japonské a německé ještě o rok později, nemluvě o francouzských, italských, ruských…, takže nejméně čtyři roky ještě dominovaly na mořích a oceánech početné pre-dreadnoughty a nepočetné semi-dreadnoughty. – Němci sice začali připravovat projekty svých prvních dreadnoughtů hned v r. 1906, ale než je vypracovali a než byly čtyři dreadnoughty typu NASSAU dokončeny, uplynuly čtyři roky a ani potom, kdy každoročně do služby uváděli nové a nové dreadnoughty (do konce Velké války jich Němci postavili devatenáct), to na vítězství v závodech v námořním zbrojení s Velkou Británií nestačilo. V USA podle onoho projektu, jenž se začal připravovat v r. 1904, vznikly SOUTH CAROLINA a MICHIGAN (8x 305mm, 22x 76mm…) uvedené do služby v r. 1910 a rychle následovaly další, ještě mohutněji vyzbrojené lodě, avšak už opět i se středním, stále posilovaným dělostřelectvem, zato žádným lehkým – byly to DEALWARE a NORTH DAKOTA (10x 305mm, 14x 127mm), FLORIDA a UTAH (10x 305mm, 16x 127mm), WYOMING a ARKANSAS (12x 305mm, 21x 127mm). Nutno zde upozornit, že na rozdíl od prvních britských a  německých dreadnoughtů, které měly věže těžkých děl i v nábočním postavení (uvažovalo se o nich i jako o rezervních, budou-li děla na opačném boku zničena), americké dreadnoughty měly těžkou artilerii zásadně v postavení osovém, takže všechna jejich hrubá děla byla schopná palby na tu i onu stranu současně… Zvláštní kapitolu představují japonské bitevní lodě. V r. 1904 se začaly stavět KAŠIMA a KATORI, což byly obdoby britského typu KING EDWARD VII, ale s těžší vloženými děly (tj. 4x 305 mm, 4x 254mm plus střední), ale ambice stát se prvními dálněvýchodními all-big-gun battleships měly až sesterské bitevní lodě SACUMA a AKI započaté v l. 1905 resp. 1906, neboť se pro ně počítalo s dvanácti 305mm děly! Jenže těchto zbraní byl nedostatek, takže je částečně nahradila 254mm děla (pak tedy lodě nesly 4x 305mm a 10x 254mm…) a lodě skončily v kategorii semi-dreadnoughtů, neboť nesplňovaly nepsanou podmínku všech těžkých děl stejné ráže a stejné hlavňové délky. To samé platí o následných sesterských lodích SETCU a KAVAČI (obě 1912), které sice nesly dvanáct děl ráže 305 mm, ale právě nestejné hlavňové délky, konkrétně: 4x 305mm/50 a 8x 305 mm/45; děla byla uspořádána v šesti věžích, z nichž však čtyři byly ještě náboční, a i na těchto lodích - jako na všech japonských bitevnících ve Velké válce - zůstalo i střední dělostřelectvo. – Francie své první a jediné dreadnoughty - čtyři lodě typu COURBET (12x 305mm, 22x 140mm…) – uvedla do služby až těsně před Velkou válkou, a nepospíchala ani Itálie, která měla první dreadnought, DANTE ALIGHIERI, až v r. 1913 a tři lodě typu CONTE DI CAVOUR až v l. 1914 a 1915 a do konce války přibyly ještě sesterské ANDREA DORIA a DUILIO. Rakousko-Uhersko mělo jen čtyři dreadnoughty typu TEGETTHOFF (12x 305mm, 12x 150mm…). Rusko mělo čtyři dreadnoughty typu GANGUT a tři typu IMPERATRICA MARIJA, které vstoupily do služby za Velké války. – Pak se objevily super-dreadnoughty, jejichž primární výzbroj tvořila děla větší ráže než 305 mm – jako první to byly v britském Královském námořnictvu čtyři lodě typu ORION s deseti 343mm děly, dokončené v r. 1912, a rychle následovaly další. Američané uvedli své první super-dreadnoughty NEW YORK a TEXAS (každý 10x 356mm, 21x 127mm…) do služby v r. 1914 a rychle stavěli další, ba dospěli až k ráži 406 mm, ale lodě, která tato děla nesly, byly dokončeny až po Velké válce (typ COLORADO). Němci měli jen dva super-dreadnoughty, a to BAYERN (1916) a BADEN (1917), každý s osmi děly ráže 380 mm. Japonci měli svůj první super-dreadnought (FUSÓ, 12x 354mm…) až v r. 1915, k němu za dva roky nato přibyl sesterský JAMAŠIRÓ. - Problematické, ba nesprávné je, že dreadnoughty a super-dreadnoughty byly zvány i lodě, na nichž se znovu objevila středorážní artilerie (v Royal Navy počínaje typem IRON DUKE), takže to nebyly ony all-big-gun battleships a rozhodně správnější je univerzální označení bitevní loď. - Lehčí a rychlejší, ale podobně vyzbrojenou variantou dreadnoughtu byl bitevní křižník (angl. battlecruiser – první byly tři jednotky typu INVINCIBLE dokončené v l. 1909), tato kategorie však byla washingtonskými úmluvami v r. 1922 zrušena a bitevní křižníky byly přeřazeny do kategorie bitevní loď, s čestnou výjimkou britského HOODU.       

Drift (od angl., unášení, snos) = (1) v lodním dělostřelectví odchylka střely při letu k cíli, způsobená rotací střely nebo povětrnostními podmínkami, nikoliv nepřesností zamíření, vadou hlavně či střely; někde též úhel snosu střely, (2)  v námořní plavbě pohyb lodi unášené nikoli působením jejího hnacího zařízení, ale např. mořským či oceánským proudem, dmutím moře (viz Dmutí moře) nebo tlakem ledového pole, (3) drifty jsou zvány úlomky ledových ker aj. těžké předměty hnané na moře od pobřeží.

Driftová kotva = malá proudová kotva k zmenšení kolísání lodi.

Drifter – viz Trawler.
Driftování = v námořním vojenství lovení min pomocí sítí spuštěných z rybářských lodí, vesměs trawlerů.  

Drop (od angl. drop) = ve Velké Británii od cca osmdesátých let 19. století obrovské nábřežní zvedací resp. spouštěcí zařízení, jež sloužilo ke zvedání a další manipulaci s železničními vagóny tak, aby se jejich obsah vyložil přímo na lodi, čímž odpadlo nejméně jedno překládání obsahu vagónu. Dropy (drops) měly různou konstrukci, a pracovaly např. tak, že vagón najel na manipulační plošinu dropu, ta se vlivem hmotnosti vagónu, brzděna protizávažím, překlopením snesla k palubě lodi, tam byla k lodi uchycena, načež začalo vykládání vagónů. Při této činnosti se vagón odlehčoval, až nakonec měl – vyložený – menší hmotnost než protizávaží, takže to po uvolnění prázdného vagónu zvedlo mobilní plošinu na úroveň nábřeží a vagón mohl sjet na původní místo. - Jiné dropy přenášely vagóny na velké plošině zavěšené na výložníku… Moderní dropy speciálně pro vykládání vagónu s uhlím jsou uzpůsobeny tak, že slouží nejen k přesunu vagónu, ale i k jeho naklonění, takže vagón se nespouští až na palubu lodi nýbrž se jeho obsah sype přímo do nákladových prostorů lodi. 

Dřevěné pancéřníky = některé válečné lodě z šedesátých let 19. století, jejichž konstrukce i obšívka a paluby byly dřevěné, avšak nesly boční pancíře. Takovým pancéřníkem byla i první oceánská pancéřová loď, francouzské fregata L´GLOIRE (dokončena 1860) a dvě její sesterské lodě, ba i několik lodí následných včetně jednotek početného typu PROVENCE, několik jich vzniklo ve Velké Británii, především proto, že po rozhodnutí Admirality stavět už jen lodě železné bylo nutné spotřebovat obrovské zásoby konstrukčního dříví ve skladech královských loděnic; mj. tak vznikly sesterské dřevěné pancéřníky LORD CLYDE (1866) a LORD WARDEN (1867) – posední britské bateriové lodě. 

Dřík kormidla = vrchní část kormidlového pně či vřetena, tj. tyče, na níž je upevněna ploutev kormidla a k níž se nahoře připojují páky kormidlové – tůčky. Dřík procházel do trupu lodního v čepovaném místě skrze třecí ložisko s těsněním (viz Kokr).

Dřík kotvy = část kotvy, která nese její ramena a nahoře má oko (kruh kotevní), případně je v něm otvor pro příčník.  

Důstojnická jídelna (angl. wardroom) = na válečných lodích dobře až přepychová zařízená místnost, v níž se stravovalo důstojnictvo lodi, případně důstojníci vlajkového štábu, byl-li na lodi. V důstojnické jídelně zpravidla nesedával velitel lodi a admirál, byl-li na lodi, neboť jídla jim podávali do jejich kajut. Důstojnická jídelna na velkých lodích byla i důstojnickým klubem, neboť v ní bývalo pianino, byla vyzdobena obrazy, stála tam pohodlná křesla…     

Důstojník válečného námořnictva (angl. navy officer, commisioned officer, na civilních dopravních lodích mate) = po hodnosti admirálských nejvyšší hodnostní stupeň příslušníka válečného námořnictva vč. jeho odborných a pořádkových složek. – Rozeznávali se tedy námořní důstojníci, důstojníci-inženýři, důstojníci-zbrojíři, důstojníci-lékaři, správní důstojníci. Důstojníky válečného námořnictva byli vyšší důstojníci (kapitánské hodnosti) a nižší důstojníci (poručíci). Dále byli důstojníci (1) lodní a (2) štábní. Vyššími důstojníky byli lodní kapitáni (námořní kapitán, fregatní kapitán, korvetní kapitán, v Rusku kpt. 1. a 2. stupně). Následovali námořní poručíci, v některých námořnictvech se vyskytovaly i hodnosti nadporučíků a podporučíků. Námořní poručíci se lišili jen služebním stářím. Nejstarší se nazýval prvním poručíkem (prvním důstojníkem či starším důstojníkem) a zastupoval lodního kapitána v jeho nepřítomnosti, podléhal mu druhý poručík (druhý důstojník, mladší důstojník). Poslední kategorie která byla počítána ještě mezi důstojníky, byli námořní kadeti. Byli to mladí lidé vesměs z vážených rodin, sloužící dobrovolně na lodích a cvičící se ve všech znalostech potřebných pro službu na moři a k budoucímu zastávání míst námořních důstojníků. Kdo se chtěl stát námořním důstojníkem, musel sloužit jako námořní kadet a složit zkoušku. (Pozn.: Pokud se v některých pramenech uvádějí jako vyšší či vlajkoví důstojníci admirálové, je to omyl, neboť skupina admirálských hodností do skupiny důstojnické nepatří, stejně jako v armádách jsou generálské hodnosti odděleny od důstojnických. - Někdy je za vlajkového důstojníka považován také člen vlajkového štábu, tj. štábu admirála - velitele některé formace lodí, což ale je rovněž omyl.) 

Dvojčinný stroj = takový stroj pístový, kde činnými jsou obě strany pístu, tedy např. u parního stroje působí pára střídavě expanzí na jedné, či na druhé straně pístu. (Pozn.. Často je parní dvojčinný stroj zaměňován za dvojčitý stroj, což ale je stroj konstruovaný na opakovanou či sestupnou expanzi páry, tedy dvouválcový.)

Dvojité dno lodní = dno lodní, tvořené dnem vnějším, jež neslo obšívku, a dnem vnitřním, jež zároveň bylo dnovou palubou respektive plochou, na níž byly ustaveny lodní přepážky případně se o ně opíraly pancéřové protitorpédové stěny, spočívaly na ní lože pro kotle a stroje, zařízení muničních sklepů aj. lodní oddělení. Prostor mezi obě dny se nazýval dnový či prostor dvojitého dna či prostě dvojité dno. Dvojité dno bočně sahalo k outorům, někdy bylo jen pod středolodím, někdy po celé délce trupu. – Dvojitá byla známá už ve středověku v Číně, jako první  z námořních lodích měl dvojité dno britský, epochálně  významný dopravní parník „génia železných konstrukcí“ I. K. Brunnela GREAT BRITAIN (první železná a zároveň vrtulové zaoceánská loď světa, na vodu spuštěna v Bristolu v r. 1843, první plavba se konala v r. 1845), a bylo už i na prvních britských pancéřových lodích v šedesátých letech 19. století (WARRIOR ad.). Tehdy to však ještě nebyla dna komorová, navíc dvojité dno spočívalo jen pod středolodní částí trupu. Teprve po r. 1866, kdy vstoupil do služby britský bateriový pancéřník BELLEROPHON, realizovaný podle admiralitního projektanta, vynikajícího E. J. Reeda, začala mít dvojitá dna vlastní konstrukci (angl. „bracket frame system“). Tvořila ji členitá soustava dělených, přes úhelníky snýtovaných příčných i podélných žeber z relativně tenkých plechů (5-10 mm), u dna až extrémně vysokých, jenž tak byl množinou mnoha desítek otevřených komor - otevřených proto, že žebrové díly byly perforované. Soustava se pojila k hlavnímu kýlu, ba byly v ní i kýly bočinové, tvořené už rovněž snýtovanými plechy (na kolmo a na plocho). Takový systém byl mimořádně odolný, a přitom méně hmotný než běžná dvojitá dna se silnými žebry a masivním kýlem. Zbývalo pak už jen ony otevřené komory nebo jejich značnou část učinit uzavřenými, vodotěsnými, opatřit je drenážními trubkami k odvodu prosáklé aj. nežádoucí vody a tyto napojit na dostatečně výkonná čerpadla. Došlo-li k průrazu lodního trupu v oblasti jeho dvojitého dna, pak došlo k zaplavení jen lokálně zasažených komor, zatímco ostatní plnily svoji vztlakovou roli dál. Anebo se vodotěsné komory zaplavovaly řízeně, to aby se dosáhlo kýženého vyvážení lodi podélného či příčného, s možností vodu zase odčerpat. Případně, od počátku 20. století, byly komory dvojitého dna součástí automatického systému udržování lodi v přímé poloze, který fungoval zejména při nezadržitelném potápění lodi (např. po zásahu torpédem či minou), takže voda nezaplavila (nakloněný) trup okamžitě, čímž se prodlužoval čas na záchranné práce. Od dvacátých let 20. století se komory dvojitého dna využívaly jako palivové nádrže.      

Dwars (něm., angl. odp. abreast, lodě vedle sebe = line abreast) = u námořnictva směr od středu lodi napříč až do odchylky 6 kompasových dílků je dwarsový.

Dwarsový tvar = viz frontální tvar. V pojednávaném období (1860-1918) se užíval jen při pátrání a hlídkování.

Dým = vzniká hořením látek spalných, zejména při nedostatečném přístupu vzduchu. V dýmu vznikajícím spalováním uhlí na roštech kotlů parostrojní soustavy lodí tvořila dým z největší jeho části kyselina uhličnatá a různé sloučeniny dusíku s uhlíkem, a také páry, jež s sebou strhávaly jemné části spalované látky. Tato hmota se na chladnějších částech srážela a tvořila saze. Byl-li dým příliš hustý, svědčílo to buď o nedostatečném přístupu vzduchu ke spalované látce (na rošt), anebo o ochlazování plamene (např. při přikládání uhlí na rošt). Velitelé parních válečných lodí v 129. století si libovali v hustých a mohutných emisích dýmu z komínů jejich plavidel, neboť vizuálně to působilo jako znak odhodlání, moci a rychlosti, ač ve skutečnosti kotle nejvíce dýmajících lodí pracovaly právě na nejméně efektivní výkon, avšak od osmdesátých let se dbalo, aby lodě vydávaly dýmu co nejméně, tedy se zejména ve válkách používalo pokud možno kvalitní, málo dýmavé uhlí, a seřizovala se ohniště, přesto válečné lodě zejména při zrychlování plavby dýmaly skutečně vydatně.

Dynamit = trhavina většinou v těstovitém stavu (při teplotě 6° C), nahnědlé barvy, skládající se ze 75 až 20% z nitroglycerinu a z 25 až 80% z látek, které tento nitroglycerin dokáží vsát (např. celulóza) a přispívají k tomu, že je dynamit na rozdíl od běžného tekutého nitroglycerínu odolný vůči otřesům a tlaku, takže se dá dynamit volně dopravovat. K výbuchu je potřeba rozbuška. Dynamit si dal patentovat a začal vyrábět v r. 1867 švédský inženýr Alfréd Nobel. Ten uvedl tuto třaskavinu do obchodu v papírových patronách, číslovaných I, II, III a IV. Z nich I měla největší účinky - obsahovala nejtřaskavější směs (75% nitroglycerínu), která vybuchovala při zahřání na 180° C. Druhem dynamitu je želatinový, tvořený právě z velké části nitrovanou celulózou, který vydrží i delší čas ve vodě, aniž pozbude výbušnosti (tato byla vyšší než u druhu I). Sodový dynamit měl místo celulózy sodu a používal se v dolech, v nichž byly třaskavé plyny, které ovšem na explozi tohoto dynamitu nereagovaly. Téhož druhu byl dynamit zv. bezpečný (grisoutite). Na válečných lodích bývaly dynamitová nálože k použití při případné činnosti na pobřeží, často však, nebylo-li jiné možnosti, posloužily jako prostředek rychlého potopení lodi vlastní posádkou.

Džunka (též kdysi džonka, z čínského čuen = loď, v kantonském dialektu džonk; jiný výklad: výraz džunka je odvozen od portugalského junco) = historické a typické čínské a indonéské dřevění a rákosové lodě, primitivní, chatrné, dosti rychlé, byť hůře ovladatelné, hlavně pro plavbu u pobřeží. Výtlak činil až 600 t. Střed džunky byl nízký, příď a záď zvednuté a zčásti kryté. Džunka měla 2 – 3 stěžně (beze stěhů!) s obyčejnými čtvercovými plachtami a několik vesel s ploutvemi na způsob rohoží. Na přídi mívaly oko – jednak pro kotvu, jednak kvůli pověře, že bez tohoto oka by džunka na mořích zbloudila. Nevýhodou džunek bylo, že mohly plout pouze po větru (vesla byla jen pomocná). Válečné džunky byly sice stavěny dosti pevně, ale dělostřelbě neodolávaly, což se prokázalo zejména za čínských, tzv. opiových válek.